Čtvrtek
Tak ve vesnici se objevil cizí člověk!
Cizí lidé byli mezi Nimi (Pozn. autora: Nezáleží na tom, jak ti čtyři své partě v průběhu let říkali, jméno se měnilo průběžné podle toho, co Adam právě četl nebo den předtím viděl v televizi (Komando Adama Younga, Adam & spol., Velká čtyřka, Proslulá čtyřka, Legie superhrdinů, Čtyřka z lomu, Gang z Křídové díry, Tajná čtyřka, Spolek tadfieldských nepodplatitelných, Čtyři spravedliví, Galaxotroni, Rebelové). Ostatní obyvatelé o nich však mluvili s temným přízvukem jako o „těch“, a proto si tak začali nakonec říkat i sami.) vždycky zdrojem zájmu a dohadů, ale tentokrát měla Pepřenka velmi ohromující novinky.
„Nastěhovala se do Jasmínového loubí a je to čarodějka,“ oznamovala. „Vím to, protože paní Hendersonová tam poklízela a řekla naší mami, že tamta dostává čarodějnické noviny. Dostává taky balíky obyčejných novin, ale k nim dostává ještě ty čarodějnické.“
„Můj táta říká, že nic takového jako čarodějnice neexistuje,“ ozval se Wensleydale, který měl světle vlnité vlasy a vyhlížel do světa černými obroučkami silných brýlí. Všeobecně se říkalo, že byl po narození pokřtěn Jeremy, ale to jméno nikdo nepoužíval, dokonce ani jeho rodiče ne. Ti mu říkali Mladej. Dělali to v podvědomí v naději, že mu to třeba dojde. Wensleydale totiž v lidech budil dojem, že už když se narodil, odpovídal jeho mentální věk zhruba sedmačtyřiceti letům.
„Nevím, proč by nemohla,“ ušklíbl se Brian, který měl širokou, veselou tvář, jež byla ovšem neustále napůl ukryta pod vrstvou špíny. „Nevím, proč by čarodějka nemohla dostávat svoje odborné noviny, kde se píše o nových zaříkadlech a takových věcech. Můj táta dostává Rybářský zpravodaj a vsadil bych se, že je víc čarodějnic než rybářů.“
„Jmenuje se to Paranormální noviny,“ dodala Pepřenka.
„No jo, tak to není čarodějka,“ vysvětloval Wensleydale. „Já mám takovou tetičku. To se prostě ohýbají lžičky, předpovídá budoucnost a někteří lidé si myslí, že byli v předchozím životě královnou Alžbětou I. Víte, dneska už čarodějnice opravdu neexistují. Lidé vymysleli léky a antibiotika a řekli čarodějnicím, že už je víc nepotřebujou, a začali je upalovat.“
„V těch novinách by mohly být obrázky žab, hadů a jiných zajímavých věcí,“ řekl Brian, který jen velmi nerad opouštěl dobré nápady. „A taky – taky cestovní testy košťat. A kočičí stránka.“
„Tvoje tetička může být klidně taky čarodějka,“ řekla Pepřenka. „Tajná. Může být celý den tvojí tetičkou a celou noc potom čarovat.“
„Moje teta teda ne,“ odpověděl jí Wensleydale zamračeně.
„A taky recepty,“ zasnil se Brian. „Nová kouzla se zbylou žábou.“
„Buď už zticha, jo?“ okřikla ho Pepřenka.
Brian si odfrkl. Kdyby něco takového řekl Wensley, došlo by na takovou víceméně symbolickou pranici, jak to bývá mezi přáteli. Jenže ostatní Oni už dávno zjistili, že Pepřenka se necítí být svázána žádnou přátelskou, tím méně sourozeneckou láskou. Na jedenáctiletou dívenku dokázala kopat a kousat s překvapující znalostí fyziologie. Kromě toho Jim všem už bylo jedenáct a začala je pomalu mást nejasná teorie o tom, že vztáhnout ruku na starou dobrou Pepču znamená posunout věci do oblasti, ve které se ještě zdaleka nevyznali. Kromě toho něco takového mělo za následek, že jste vzápětí utržili bleskovou ránu, která by byla s to složit i Karate Kida.
Bylo ale dobře mít Pepřenku v partě. S pýchou vzpomínali na dobu, kdy si z nich Tučňák Johnson a jeho parta dělali legraci kvůli tomu, že si hrají s holkou. Pepřenka vyletěla jako čertík ze škatulky vrhla se na něj a zřídila ho tak, že si toho večera jeho matka přišla stěžovat k jejím rodičům (Pozn. autora: Tučňák Johnson byl smutné a přerostlé dítě. V každé škole najdete alespoň jedno takové. Není jen tak tlusté, ale prostě velké a nosí oblečení téměř stejné velikostí jako jeho otec. Papír se pod jeho obrovskými nešikovnými prsty trhá, pera v jeho sevřeni praskají. Děti, se kterými se pokouší hrát tiché a mírumilovné hry, se mu vždycky připletou pod neohrabané nohy. Tak se nakone…
