Sobota
Toho časného sobotního rána, rána posledního dne světa, byla obloha rudější než krev.
Muž z International Expressu projel velmi opatrně, rychlostí sotva nějakých padesát kilometrů v hodině zatáčku, přeřadil na dvojku a vyjel na travnatou krajnici.
Vystoupil z dodávky a okamžitě se vrhl do příkopu, aby unikl přijíždějícímu kamionu, který se vyřítil ze zatáčky přinejmenším stodvacítkou.
Vstal, sebral ze země své brýle, nasadil si je, našel blok příjemek a propisovací tužku, otřel si z uniformy bláto a stébla trávy, a jako kdyby ho to napadlo teprve dodatečně, zahrozil pěstí za kamionem, který se rychle zmenšoval v dálce.
„Tyhle mizerné náklaďáky by měli zakázat, nemaje ani trochu úcty k ostatním účastníkům silničního provozu, to je moje řeč, a taky bych mu řekl svoje – pamatuj, že bez auta jsi taky jenom obyčejnej podělanej chodec, hochu, to bych mu řekl a taky…“
Slezl z travnaté krajnice, přelezl nízký živý plot a stanul na břehu řeky Uck.
Doručovatel expresní společnosti se vydal po břehu a v rukou nesl balíček.
O kus dál seděl na břehu řeky mládenec, celý v bílém. Byl to jediný člověk v dohledu. Měl bílé vlasy, křídově bledou pleť a seděl nehybně, s očima upřenýma na řeku, jako by obdivoval výhled. Vypadal tak, jak museli vypadat romantičtí básníci z viktoriánských dob, než na nich začaly hlodat souchotiny a drogy.
Muž z International Expressu to nedokázal pochopit. Tím myslíme to, že za starých časů, a ne zase tak starých, na břehu řeky seděl rybář každých pár metrů, hrály si tam děti a zamilované párky tam chodily poslouchat šumění řeky, držet se za ruce a užít si všechnu tu sentimentalitu při susexském západu slunce. On sám to s Maud, tedy se svou ženou, dělával, než se vzali. Vždycky ji tady pěkně posadil… a při jedné zvláště podařené příležitosti dokonce položil…
Časy se mění, pomyslel si nostalgicky muž z International Expressu.
Teď po řece netečně pluly prapodivné útvary z nažloutlé pěny a hnědého kalu a často ji pokrývaly v celých pásech. A hladina řeky tam, kde byla náhodou vidět, byla pokryta tenkou duhovou vrstvičkou petrochemických produktů.
Ozvalo se hlasité zapleskání. Párek divokých hus, který byl vděčný za to, že je po dlouhé a únavné cestě přes severní Atlantik konečně zase zpátky v Anglii, přistál na duhové hladině řeky a potopil se beze stopy.
To je ale legrační svět, pomyslel si posel z International Expressu. Tady je Uck, kdysi nejkrásnější řeka v téhle části světa, a dneska je z ní jen opěvovaná průmyslová stoka. Labutě v ní jdou ke dnu a ryby plavou po hladině.
Tak to je celý ten jejich pokrok. Pokrok nikdo nezastaví.
Došel k muži v bílém.
„Promiňte, pane. Mám tu čest s panem Zemvirem?“
Muž v bílém mlčky přikývl. Dál upíral pohled na řeku a očima sledoval jeden zvláště vydařený pěnový útvar.
„Jaká to krása,“ zašeptal. „Je to všechno tak neuvěřitelně krásné.“
Doručovatel v tom okamžiku zjistil, že nenachází slov. Pak se ale zapnuly jeho automatické systémy. „Je to ale zvláštní svět, pane, viďte, tedy abychom si rozuměli, člověk jezdí po celém světě a rozváží zásilky a pak se ocitne tady, abych tak řekl na prahu vlastního domova, tedy víte, pane, já se tady narodil a vychovali mě tady v okolí a teď jsem byl ve středozemí a v Des Moines, to je v Americe, pane, a teď jsem tady a tady je váš balíček, pane.“
Muž jménem Zemvir převzal balíček, uchopil podložku s blokem dokladů a podepsal potvrzenku. Pero, které k tomu účelu vytáhl z náprsní kapsy, ale spustilo a větší část podpisu zmizela pod inkoustovou skvrnou. Jméno, jež psal, bylo dlouhé, začínalo písmenem Z, pak je překrývala velká inkoustová skvrna a končilo něčím, co mohlo být právě tak –za jako –štění.
„Mnohokrát vám děkuji, pane,“ kývl hlavou muž z expresní společnosti.
Vrátil se podél řeky zpět na rušnou silnici, kde nechal stát svou dodávku, a přitom se pokoušel nedívat se na řeku.
Muž za ním otevřel balíček. Byla v něm koruna –kroužek s bílého kovu osázený brilianty. Několik vteřin si ji spokojeně prohlížel a n…
