Kapitola 10
Má vůbec smysl popisovat reakci obyvatel New Yorku na příběh Tracyho a tygra? Příběh rozmáznutý na předních stránkách všech listů, omílaný v rozhlase a televizi slavnými i neznámými reportéry, a nakonec zpestřený autentickými záběry ve filmových žurnálech, kde bylo možno na vlastní oči vidět, jak Tracy a tygr bok po boku kráčejí po Páté avenue, vcházejí ke sv. Patrickovi a zas vycházejí ven. Příběh brzy obohatily i nové fotografie s Tracym a dr. Pingitzerem, popíjejícími v popředí kávu, zatímco v pozadí přihlížejí policisté, novináři, psychiatři a mnozí jiní.
Reakce byla zcela obvyklá:
Nejeden muž zemřel leknutím, když na něj náhodou z přítmí vybafl nevinný pejsek, směřující ke svému sloupku, ženy hrůzou ječely, zahlédly-li podezřelý stín, a nabančily dětem, které si chtěly jít hrát ven na ulici.
V neděli večer zůstali všichni doma, ba mnozí neodešli ani v pondělí ráno, protože tygr byl stále ještě na svobodě. A Tracy byl v Bellevue.
Vyšetřování se protahovalo.
Tracymu ti pánové připadali občas docela zajímaví.
Ve volné chvilce navštívil Tracy Lauru Luthyovou, ale ona ho nepoznala. Promluvil i o své nedělní návštěvě ve Far Rockaway, ale Laura, nyní bledá a téměř průsvitná, si nevzpomněla.
"Snědl jsem šest bonbónů," řekl Tracy. "Měl jste jich sníst sedm," řekla Laura.
"Proč?"
"Pak byste měl jeden navíc," vysvětlovala Laura, "mít jeden navíc je vždycky pěkné. To už dávno vím. Jeden navíc pro každého."
"Bonbón?" podivil se Tracy.
"Cokoli," řekla Laura. "Mámu, tátu, život, štěstí. Šest není špatné, ale mít k tomu jeden navíc je mnohem lepší. Ještě jeden, ještě jeden navíc, ještě jeden jste měl mít."
"Copak si nevzpomínáte?" ptal se Tracy. "Váš otec odešel koupit zmrzlinu."
"Zmrzlina se rozpouští," řekla Laura. "To je tajemství zmrzliny. Rozpouští se."
"Lauro," řekl Tracy. "Podívejte se na mě. Poslouchejte mě, Lauro!"
"Není nic smutnějšího, než když se zmrzlina rozpouští," povzdychla si Laura.
"Na tom není nic smutného," řekl Tracy. "Zmrzlina se prostě musí rozpouštět."
"Opravdu?"
"Opravdu."
"To jsem nevěděla," řekla Laura. "Vždycky jsem moc plakala, když jsem viděla, jak se zmrzlina rozpouští."
"Jaká zmrzlina, Lauro?"
"Zmrzlinka a zmrzlináček," řekla Laura. "To jsem nevěděla. A všechny ty slzy pro nic za nic. Plakala jsem, až jsem se taky rozpustila. A víte to určitě?"
"Ne," řekl Tracy. "Nevím to určitě. Nevím, co se stalo, ale ať už to bylo cokoli, Lauro, poslouchejte mě. Před šesti lety jsem stál před podnikem Otto Seyfanga."
"Proč jste tam stál?" zeptala se Laura.
"Protože jsem tam pracoval," řekl Tracy. "Stál jsem a povídal si s ochutnávači kávy, Nimmem, Peberdym a Ringertem."
"Kde jsou?" zeptala se Laura.
"Nimmo zemřel," řekl Tracy, "Ringert je tady, a kde je Peberdy, nevím. Stál jsem tam a najednou šla kolem po Warrenově ulici překrásná dívka."
"Byla krásná?" zeptala se Laura.
"Byla to nejkrásnější dívka na světě."
"Kdo to byl?"
"Vy, Lauro," řekl Tracy.
"Já?" podivila se Laura. "Nejkrásnější dívka na světě? To jste se musel splést."
"Ne, opravdu jste to byla vy, Lauro."
"Ale jestli jsem někdy byla nejkrásnější dívka na světě, tak teď už určitě nejsem," řekla Laura.
"O tom jsem chtěl s vámi mluvit," řekl Tracy.
"Dobře tedy," řekla Laura. "Mluvte o tom."
"Chci, abyste zas šla po Warrenově ulici."
"To že chcete?"
"Ano."
"Proč?"
"Nevím, jak jinak to vyjádřit," řekl Tracy. "Protože vás miluju."
"Co tím chcete říct?"
"Nevím," řekl Tracy. "Myslím, že chci říct - že jste pořád ta nejkrásnější dívka na světě."
"To nejsem," řekla Laura.
"Ale ano, jste," řekl Tracy. "Pro mě jste."
"Ne," zavrtěla hlavou Laura. "Není to pěkné být krásná. A nehodí se to. A pak, je to hrozně smutné. Mnohem smutnější, než jen v klidu ležet a vědět, že jsem mrtvá."
"Nejste mrtvá, Lauro."
"Ale ano jsem."
"Lauro," řekl Tracy. "Probohaživého, Lauro. Miluju vás."
"Mrzí mě to," řekla Laura. "Opravdu mě to moc mrzí, ale myslím, že budu radši mrtvá."
Tracymu to nešlo do hlavy. Byla skutečně šíle…
