Kapitola 7
Tracy seděl v majestátní židli s vysokými opěradly uprostřed obrovské místnosti plné novinářů, fotografů, policistů, krotitelů zvěře a mnoha dalších lidí.
Bylo-li možné, že ten tygr, jak všichni tvrdili, nebyl jeho tygr, pak bylo jisté, že jeho tygr tu teď s ním nebyl.
Tracy tu seděl sám.
Tygr mu neseděl u nohou.
Tracy strávil v té židli již víc než hodinu. Náhle kdosi vešel do místnosti.
"Doktor Pingitzer," zaslechl Tracy, jak někdo říká.
Byl to malý, usměvavý, asi sedmdesátiletý pán.
"Aha," obrátil se hned k přítomným. "Copak to je?"
Zatáhli doktora stranou, obstoupila jej skupina expertů a ti mu vysvětlili, co se stalo.
"Ja, aha," zaslechl Tracy doktora.
Pak si to doktor namířil rovnou k němu. "Chlapče," řekl. "Já jsem Rudolf Pingitzer."
Tracy vstal a podal mu ruku. "Thomas Tracy," řekl.
"Aha, Thomas Tracy." Dr. Pingitzer se otočil k ostatním: "Můžu taky takovou židli dostat?"
Rychle přinesli doktorovi podobně majestátní židli. Usedl na ni a řekl s úlevou: "Sedmdesát dva roky mám."
"Mně je dvacet sedm," řekl Tracy.
Dr. Pingitzer si nacpal dýmku, rozsypal přitom po šatech spoustu tabáku, ale ani ho nenapadlo si to otřepat, použil šest zápalek, než se mu podařilo rozdýmat oheň, aspoň dvacetkrát zabafal a pak řekl s dýmkou v ústech: "Ženu já mám, šedesát devět let je stará, kluk má čtyřicet pět, je psychiatr, další kluk čtyřicet dva, je taky psychiatr, ještě další kluk třicet devět, psychiatr, dcerka třicet šest, ale říká, že třicet jeden, taky psychiatr, další dcerka třicet jeden, říká že dvacet šest, psychiatr, zařízený kvartýr mám, gramofon, klavír, televizor, stroj na psaní, ale ten je kaput."
"Proč si ho nedáte opravit?" zeptal se Tracy.
"Aha, opravit," řekl dr. Pingitzer. "Stroj na psaní není na moje psaní. Je pro vnoučata. Haraburdí. Moc, moc věcí mám, a všechno psychiatrie."
"Máte peníze?" zeptal se Tracy.
"Ne," řekl dr. Pingitzer. "Moc psychiatrů stojí moc peněz. Knížky já mám. A taky - ehm - aha - postel. K spaní. V noci já ležím. Spím. To je príma."
"Máte nějaké přátele?" zeptal se Tracy.
"Moc přátelů, moc," řekl doktor. "Teda když říkám přátelé - " zamával prudce rukama a cosi podivně zadrmolil. "To se rozumí -" Opět zadrmolil. "Že ano! Kdo ví?"
"Chodíte rád do kostela?" zeptal se Tracy.
"Ach, ja," řekl dr. Pingitzer. "Ano. Rád. To mně se líbí. Moc pěkné."
Přistoupil k nim jakýsi novinář. "A co kdybyste zas pro změnu kladl otázky vy pane doktore?" řekl.
"Aha?" doktor k němu vzhlédl a pak se podíval kolem. "Jestli doktor Pingitzer otázky klade, místnost musela být prázdná."
Policista ve službě, kapitán Huzinga, pohotově zakročil. "Tak slyšeli jste," řekl. "Všichni ven."
Novináři se pokusili protestovat, ale Huzinga a jeho muži brzy všechny zahnali do chodby. Když byla místnost prázdná, doktor se usmál na Tracyho, několikrát ještě rozvážně zabafal z dýmky a začal podřimovat. I na Tracyho, který byl již ze všeho velmi unaven, přišlo spaní. Starý pán pochrupoval, Tracy oddychoval tiše.
Po chvíli se otevřely dveře a jeden fotograf stačil ještě udělat obrázek dvou mužů spících v majestátních židlích s vysokými opěradly.
Do místnosti vešel Huzinga a vzbudil doktora.
"Ja, aha," řekl doktor.
Huzinga chtěl vzbudit i Tracyho, ale doktor zavrtěl hlavou. "Nebudit! Důležité!"
"Ovšem, pane doktore," řekl Huzinga a po špičkách vyšel z místnosti.
Malý pán seděl a pozoroval Tracyho tvář. Za chvilku otevřel Tracy oči.
"Já měl sen, že jsem ve Vídni," řekl doktor.
"Jak dlouho už jste tam nebyl?" zeptal se Tracy.
"Dvacet roků. Moc, moc dlouho. Já moc rád zmrzlinu. Vanilkovou zmrzlinu".
"Máte rád kávu?" zeptal se Tracy.
"Kávu?" rozzářil se doktor. "Já jsem z Vídně. Žiju z kávy. Ano." Hlasitě pak zavolal, aby ho bylo slyšet až za dveřmi. "Kávu, prosím!"
Venku Huzinga poslal jednoho policistu pro konvici kávy a dva šálky. "Však on ví," říkal, "ten moc dobře ví, co dělá."
"Budeme mít kávu," radoval se ten malý pán. "Něco se stalo, já nevěděl?"
"Postřelili mi tygra," řekl Tracy.
"…
