Uragán nad cukrem (Jean-Paul Sartre)

Předmluva

Jean-Paul Sartre (21. 6. 1905 - 15. 4. 1980) byl francouzský spisovatel, dramatik, politický aktivista a představitel filosofie existencialismu s úzkými (a často spletitými) vztahy k modernímu marxismu. V roce 1964 mu byla za knihu Le Mots udělena Nobelovu cenu za literaturu, ale odmítl ji převzít.

Pod názvem Uragán nad cukrem vydalo r. 1961 SNKLU v Praze v knižním souboru překlady 16 reportáží, které v roce 1960 posílal z Kuby J.-P. Sarte listu France-Soir. Tyto reportáže jsou dodnes zajímavé svým pohledem na příčiny kubánské revoluce (Sartre navštívil Kubu již podruhé, poprvé ještě před nástupem Batistovy diktatury) a na první porevoluční období (před pokusem o vylodění v Zátoce sviní, zostřením vztahů s USA a příklonem Kuby k sovětskému táboru). Účinkují i svým jazykem a uměleckým stylem, jehož kvality se překladateli (Miloš Veselý), podařilo působivě přetlumočit - proto ponecháváme text v původní jazykové verzi a neupravujeme pravopis podle současných zásad. Zajímavým dokumentem doby je i původní doslov ke knize, jehož autorem byl A. J. Liehm.

 

Jiří Hudeček

— 1 —

---

V Havaně svítí cizí zlato

Havana, tak přístupná v roce 1949, mne přivedla do úzkých. Tentokrát jsem málem nic nepochopil.

Bydlíme ve vznešené čtvrti.

Hotel Nacional je přepychovou pevností, po stranách má dvě čtyřhranné věže s cimbuřím.

Od hostí, kteří přicházejí z pevniny, vyžaduje dvě vlastnosti: majetek a vkus. Protože obě bývají málokdy pohromadě, máte-li první, přizná se vám i druhá a nebere se to tak přísně.

Potkávám v hale často „Yankeeje“ (ještě se jim tak na Kubě říká, pokud nejsou nazýváni „Americanos“), elegantní a sportovní, překvapeně hledím na jejich znuděné tváře: co je tíží? Milióny, nebo citlivost?

Ale ať je tomu tak či onak, můj problém to není.

Do mého miliardářského pokoje by se vešel celý můj pařížský byt. Co o něm říci? Je tu hedvábí, zástěny, květiny, vyšívané nebo ve vázách, pro mne samotného dvě lůžka, každé z nich pro dvě osoby, veškeré pohodlí. '

Zhluboka vdechuji chlazený vzduch, abych se pokochal zimou bohatých. Při třiceti stupních ve stínu přistupuji k oknům, báječně se třesu a dívám se, jak se chodci potí.

Nemusel jsem dlouho hledat příčiny dosud nesporného prvenství Nacionalu. Stačilo, abych hned po příchodu odhrnul záclony a uviděl jsem dlouhé, štíhlé přeludy tyčit se k nebi.

Nacional vévodí moři podobně jako koloniální pevnosti střežící už tři století přístav; za ním není nic - Vedado.

Vedado bylo zakázaným prostorem. Zapovězeným lidem, nikoli rostlinám. Po této zakázané půdě se šířilo bláznivé bujení rostlin. Pak ji rozparcelovali, v roce 1952 rostliny náhle zmizely. Zůstal neurčitý terén, mírně vyvýšený, s erupcí bláznivých výčnělků - mrakodrapů.

Osobně mám mrakodrapy rád. Ty z Vedada, každý o sobě, jsou pěkné. Ale jsou všude, je to nepořádek tvarů a barev, pokusí-li se je pohled obsáhnout, unikají mu, není v nich žádná jednota, každý je sám pro sebe. Mnohé z nich jsou hotely: Habana Hilton, Capri a dvacet dalších.

Je to závod o poschodí: „A ještě jedno, kdo dá víc?“ Při padesáti je z toho kapesní mrakodrap. Každý z nich natahuje krk, aby viděl na moře přes sousedovo rameno. Mohutný a pohrdavý obrací se Nacional zády k tomuto ruchu. Šest poschodí, ani o jedno více, to je jeho šlechtický titul.

A ještě něco je nutno podotknout: revoluce hledá svou architekturu, která bude krásná, kouzlí z půdy svá vlastní města. Mezitím bojuje proti amerikanizaci tím, že proti ní staví koloniální minulost.

Proti nenasytné metropoli, Španělsku, se Kuba kdysi dovolávala nezávislosti a svobody Spojených států; proti Spojeným státům dnes hledá národní kořeny a křísí mrtvé osadníky.

Mrakodrapy Vedada jsou svědectvím jejího ponížení, zrodily se s diktaturou. Nacional není sice příliš starý, ale byl postaven před úpadkem, před rezignací.

Revolucionáři jsou shovívaví jen k budovám vystavěným jejich dědečky v prvních dobách demokracie.

Ale pravda je, že se tím jedna forma přepychu stavěla proti druhé. Na to se přece nemohou omezovat národní tužby Kuby, říkal jsem si. O revoluci mi samozřejmě vyprávěli každý den, ale bylo nutno uvidět ji při práci, jak rozhoduje o programu.

Zatím jsem ji hledal v ulicích hlavního města. Chodili jsme celé hodiny, Simone de Beauvoir a já. Procházeli jsme se všude a zjistil jsem, že se nic nezměnilo. A přece. V lidových čtvrtích se mi osud chudých nezdál ani lepší, ani horší než kdysi, v ostatních čtvrtích vzrostl počet viditelných známek bohatství.

Počet aut se zdvojnásobil a ztrojnásobil. Chevrolet, Chrysler, Buick, De Soto, všechny značky. Kývli jsme na taxi, zastavilo: byl to cadillac. Tyto prostorné vyšňořené kočáry jely krokem nebo čekaly v zástupu za ručním vozíkem. Každý večer zaplaví město příval elektrického světla. Nebe se zbarví do růžova a do fialova, všude žvatlá neón a vychvaluje výrobky made in USA. A přece jsme věděli, že vláda zdanila dovoz přepychového zboží. Věděli jsme rovněž, nebo jsme o tom byli aspoň přesvědčeni, že kontroluje devizy, nedoporučuje zábavní cesty do zahraničí, podniká řadu opatření pro povzbuzení turistického ruchu doma. To nebránilo jisté letecké společnosti, aby na jedné široké promenádě na břehu oceánu nenabízela světelnými nápisy, že Kubánce dopraví do Miami.

Přepychových restaurantů je celá legie. Jí se tam bezvadně, ale účet je vysoký: nikdy ne méně než tři tisíce franků na osobu, často více než pět tisíc.

Jeden z těchto restaurantů byl kdysi letohrádkem kteréhosi ministra, jenž zanedbával své úřední povinnosti. Jeho Excelence si tam vybudovala kamennou zahradu. Je tam samý štěrk, hrbolaté vykládání z kaménků a lastur, kameny dala vytesat do živoucích podob, posela zkamenělou květenou a zvířectvem cement cestiček, šla ve své svědomitosti tak daleko, že si znovu vymýšlela nerostný svět: kámen přitesali do podoby kamene.

Aby oživila tento malý svět, přidala mu Jeho Excelence skutečné Ivy v kleci. Klece zůstaly prázdné.

Místo Ivů a ministra je vidět, jak se roztáčejí světlé dámské toalety; pánové zjevně mezinárodního vzezření pozorují nepřítomným pohledem tyto zakleté nerosty. Když jsem tam byl, mluvilo se u všech stolů anglicky. Večeřelo se při svíčkách, to je vrchol přepychu pro svobodného občana Spojených států. Elektřina se rozzáří teprve na znamení. Ale toto znamení nepřijde, pohrdá se mrzkou hojností. Voskovými slzami se dává všem najevo zjevný úpadek nákladného hodování.

Nočních podniků je více než kdykoli jindy. Okolo Prada se to jimi hemží. Nad jejich vchodem se elektřina ujímá svého práva, lákavá blikající jména bijí do očí kolemjdoucímu.

V Tropicaně, největším dancingu světa, se okolo zeleného sukna tísnil dav. Na Kubě se tedy hraje? Dosud ano. Jeden z našich společníků stručně odpověděl: „Hraje se.“

Hrací stroje na mince byly zrušeny. Ale Národní loterie trvá. Existují kasina a ve všech velkých hotelech herny.

Pokud jde o prostituci, zavřeli nejdříve několik domů, ale později to nechali být. Říkal jsem si nejednou v prvních dnech, když jsem se vracel k této spíše negativní bilanci: Na začátku mají všechny, nebo téměř všechny revoluce společný rys, strohost. Kde zůstala kubánská strohost?

Dnes sedím v bezmračném ránu u svého stolu, okny vidím znehybnělou směsici geometrických kvádrů a cítím se vyléčen ze zhoubné choroby, která by mi málem byla skryla pravdu o Kubě, z retinosis pigmentaria.

To není výraz z mého slovníku, až do dnešního rána jsem neznal chorobu, kterou označuje. Po pravdě řečeno, právě jsem se s ní setkal při četbě projevu, který kubánský ministr Oscar Pinos Santos pronesl 1. července 1959:

„Po několika dnech nebo hodinách pobytu v Havaně by cizí turista stěží mohl pochopit, že Kuba patří k zemím nejvíce postiženým mezinárodní tragédií - tím, že je málo vyvinuta . . .

Uviděl by z tohoto ostrova jenom velkoměsto s nádhernými bulváry, kde se prodávají nejkvalitnější výrobky v nejmodernějších obchodech. Jak by uvěřil naší bídě, kdyby cestou počítal televizní antény atd. Nepomyslel by si podle tolika známek, že jsme bohatí, že máme moderní výrobní zařízení, které nám umožňuje vysokou produktivitu?“

Dobrá. Špatně informovaného cestujícího lze omluvit. Řekl jsem si s úlevou, že budu zproštěn obžaloby. Ale kdepak, náhle se to na něj sesype; nechá-li se oklamat a odejde spokojen, je turista nemocným člověkem.

Existuje, jak říká v podstatě Pinos Santos, oční choroba zvaná „retinosis pigmentaria“, která se projevuje ztrátou vidění do stran. Všichni lidé, kteří si odnesli z Kuby optimistický dojem, jsou vážně nemocní: vidí před sebe, nikdy ne do stran.

„Retinosis“, to slovo mi chybělo. Ale už před několika dny jsem pochopil svůj velký omyl. Cítil jsem, jak mizí mé předsudky. Náhle jsem si uvědomil, že je zapotřebí jít na věci z jiného konce, abych odhalil pravdu o tomto městě.

Bylo to v noci. Vracel jsem se letadlem z cesty do vnitrozemí ostrova. Pilot mě zavolal do své kabiny, přistávali jsme. Už jsme předkem rychle klesali mezi rozházené klenoty, mezi diamanty, rubíny a tyrkysy.

Vybavila se mi na okamžik vzpomínka na nedávný rozhovor a zabránila mi obdivovat se tomu ohnivému souostroví na černém skle moře: toto bohatství není kubánské. Jedna yankeeská společnost obstarává pro celý ostrov výrobu a dodávku elektrické energie.

Investovala na Kubě „yankeeský“ kapitál, ale sídlo jejího ústředí zůstalo ve Spojených státech a tam se vracely zisky. Ohně se zvětšovaly, drahokamy narůstaly a stávaly se z nich nádherné plody, koberec noci se protrhával. U země se přede mnou objevila jasná místa, ale řekl jsem si: „To svítí cizí zlato.“

Od té doby, když jsem večer otočil vypínačem, uvědomil jsem si, že se můj pokoj vynořil ze tmy dík jedné cizí společnosti. Jak mi bylo řečeno, má monopol na elektřinu ve všech, nebo téměř ve všech státech Latinské Ameriky. Pochodeň, kterou v newyorském přístavu třímá obrovská a zbytečná socha Svobody, nabyla svého skutečného významu: Severoameričané osvětlují Nový svět prodávajíce mu, náramně draho, svou elektřinu.

Také kubánský telefon patřil jedné americké společnosti, investovala do tohoto obchodu svůj přebytečný kapitál. Když si Kubánci zavolali telefonem, měli vlastně spojení dík laskavému souhlasu Spojených států.

Pochopil jsem zprvu všechno obráceně: to, co jsem považoval za známky bohatství, byly ve skutečnosti známky závislosti a chudoby.

Při každém zazvonění telefonu, při každém zazáření neónu opustil kousek dolaru ostrov a na americkém kontinentě se spojil v celý dolar s jinými kousky, které jej očekávaly.

Co říci o zemi, jejíž veřejné služby jsou pronajaty cizině? Zájmy se střetávají. Co mohou Kubánci podniknout proti tomuto obrovskému trustu, který má monopol na elektřinu ve všech státech Latinské Ameriky?

Tato společnost musí mít zahraniční politiku a Kuba je jen pěšcem na šachovnici.

Ale národ vytváří svou jednotu tou měrou, jak se jeho příslušníci navzájem stýkají. Národ se však rozdrobuje, vzniká trhlina v jeho nejhlubší jednotě, občanům se zabraňuje v jejich styku, vnucuje-li se jim jako trvalý prostředník cizinec-ať je to kdokoli a bez ohledu na to, děje-li se tak pravidelně či nikoli - je-li ho zapotřebí, aby bylo světlo k práci, studiu nebo dokonce k soukromému životu, rozhoduje-li se o elektrifikací venkova nebo o jejím odložení v jiném hlavním městě, obyvateli jiné země a se zřetelem k jejím zájmům. Monopoly USA vytvářejí na Kubě stát ve státě. Vládnou na ostrově, jehož chudokrevnost je způsobena devizovým krvácením.

Kdykoli jeřáby v přístavu složily na dláždění nábřeží nový vůz americké značky, krev unikala většim proudem a rychleji. Bylo mi řečeno: „Ta auta nás stojí miliardy ročně.“

Podíval jsem se na ně blíže a posléze jsem na nich objevil první stopu revoluce. Leští je, samozřejmě, měď a nikl se blýskají. Ale už trochu zastarala, nejnovějším z nich bylo už nejméně čtrnáct měsíců, možná dokonce osmnáct. V Chicagu a Milwaukee už vyhodili jejich dvojčata na hřbitovy automobilů.

Kuba už vlastně nebyla na výši. Vláda dobře věděla, co dělá, když tak tvrdě postihla dovoz přepychového zboží. Majitelé vozů už nemohli držet krok s pevninou.

Když jsem sledoval zrakem nepřetržitou přehlídku vozů, která mě ještě včera tak překvapovala, říkal jsem si, že se dívám na mrtvoly. Revoluce je vzkřísila a nutila zacházet s nimi šetrně, musely být k potřebě.

Tyto vozy, kubánské adopcí, budou ještě sloužit dlouhá léta. Dík desateré či dvacateré správce umožní, aby na Kubě zůstalo desetkrát či dvacetkrát více miliónů, než samy stály. Aspoň na tomto úseku se krvácení podařilo zastavit.

Později jsem ještě lépe pochopil systém, který přecpal havanské ulice těmito velkými vozy. Musel jsem si všimnout, že v nich je namačkáno po šesti nebo sedmi osobách a majitelé jsou oblečeni nevybraně, někdy dokonce chudě.

V Evropě patří k autům dobré oblékání a zámožnost.Většinou je kupují střední vrstvy.

Ale Kuba byla dlouho pod vlivem Spojených států: na kontinentě má prostředky na zakoupení auta i americká maloburžoazie a nejlépe placení dělnici.

Kubánci napodobili Yankeeje, ale neměli jejich prostředky. Nejdražší značky byly vlastně dostupné dost hubeným peněženkám, ovšem za jedné podmínky: umírat přitom hlady. Kubánci se uvolili trochu skomírat doma, aby se na veřejnosti mohli objevit za volantem chryslera.

Naučil jsem se také jinak se dívat na Vedado a jeho mrakodrapy. Jednou večer jsem se vyptával Franquiho, ředitele listu „Revolución“, na horečku, která v roce 1952 zachvátila Vedado.

Kdo tehdy dával stavět? Kubánci. S jakým kapitálem? Kubánským.

„Jsou tak bohatí?“

„Ani ne,“ řekl mi. „Jsou tam i velké investice, ale především veškeré drobné a střední úspory. Představte si majitele krámků ve zralém věku, kteří si během života ušetřili pět nebo deset tisíc dolarů. Do čeho by je podle vás měli investovat, když kubánský průmysl neexistuje?“

„Nikdo jim nenavrhl, aby ho založili?“

„Dobrodruhové někdy. Kramáři, kteří chtěli rozšiřovat svůj podnik. Nikdy to nekončilo dobře, velkostatkářům se to nelíbilo a opakovali to odvážnému továrníkovi, dokud nepochopil. Nebyl by ostatně dokázal prodat ani jednu akcii. Je to u nás zvyk, stavění pohltí všechno. Pro naše střední vrstvy jsou to nejspolehlivější investice.“

Zdá se mi, že můj pohled proniká mrakodrapy a objevuje původ těchto moderních paláců ve zlozvycích méně vyvinutých zemí.

Bohatstvím je na Kubě půda. Několika rodinám přinesla miliardy a málem šlechtictví. Měšťáci, na které působila zdánlivá nemovitost půdy, si představovali, že je zárukou neměnnosti pozemkové renty.

Poněvadž nebylo dost půdy, získali aspoň pozemky; protože na nich nemohli sít, zastavěli je budovami; před dobrodružstvím v průmyslu dávají přednost klamné stálosti nájemného. Stroje se hýbají, mění se, jsou vyměňovány, všechno je v pohybu, kam to spěje?

„Nemovité“ statky naopak uklidňují už svým pojmenováním, postavené kameny jsou nehybné, a tudíž stálé, nespěje se nikam, protože nic se nehýbe.

Podněcováni Batistou a spekulanty jej obklopujícími, vrhli se tito malí zbohatlíci chudé země do šíleného podniku konkurovat Miami, aniž předvídali důsledky. Dnes jim tyto nádherné nemovitosti zůstaly na krku. Mrakodrap Vedada je kopií, která odporuje svému vzoru; ve Spojených státech přišel nejdříve stroj a ten určoval styl bydlení.

Na Kubě má tento růst mrakodrapů jediný smysl: odhaluje tvrdošíjné odmítání buržoazního střádala industrializovat zemi.

— 2 —

---

Osmdesát dobrodruhů na staré kocábce

Revoluce je koňská medicína. Společnost roztlouká své kosti ranami kladiva, ničí svou strukturu, obrací naruby své instituce, mění vlastnické poměry a nově rozděluje statky, zaměřuje výrobu podle jiných zásad, pokouší se co nejrychleji zvyšovat tempo jejího přírůstku, a právě v této chvíli nejradikálnějšího rozbíjení se snaží znovu budovat, vytvořit si novou kostru tím, že štěpuje kostní dřeň. Léčba je to radikální, často je nutno prosazovat ji násilím.

Vyhlazení odpůrce i některých spojenců není nevyhnutelné, ale opatrnost velí připravit se na to.

Nic také nezaručuje, že nový pořádek nebude v zárodku rozdrcen vnitřním a vnějším nepřítelem, že hnutí, bude-li vítězné, nebude boji, a dokonce i svým vítězstvím zavedeno jinam.

Nelze se divit, že tak odvážné proměny se obávají i sami utlačovaní, dokud je jejich postavení jakžtakž snesitelné.

Masy se k tomu rozhodují jen v zoufalství, a když všechno vyzkoušely: přizpůsobení zájmů, vzájemné ústupky, reformy. Lze vůbec mluvit o rozhodování?

Obvykle jsou do toho vehnány velkými pohromami. Bankrot a hladomor, válka s jinými zeměmi a porážka rozhodnou za ně, někdy dokonce donutí revoluční stranu převzít moc v nevhodném okamžiku.

Na Kubě mě překvapuje, že zmatky začaly tak náhle. Nic je nevěstilo, ani sebemenší viditelná katastrofa. O čtyři roky dříve se převratem moc dostala do Batistových rukou. Málo lidí protestovalo, smiřovali se s diktaturou z nechuti k užvaněným a prohnilým shromážděním.

Přece však jednoho dne, 26. července 1953, zaútočil mladý advokát Fidel Castro s hrstkou přátel na kasárny v Moncadě. Byl však zajat, uvězněn v pevnosti a odsouzen. Veřejné mínění ho nijak nepodporovalo. „Co je to za nešiku! Pěkná společnost! K ničemu to nevede. Kdyby se byl Batista rozzlobil, byl by střílel do nás!“

Opoziční strany neopomněly odsuzovat smělce, který neuspěl. Kubánská komunistická strana mluvila o dobrodružnosti. „Autentická strana“ lomila rukama. ,.Ortodoxní strana“ byla nejpřísnější, Castro byl jejím příslušníkem, když se pokusil o převrat.

Všichni tito zralí a uvážliví mužové prohlašovali: „Levice je nutná. Vyjadřuje naděje země. President ji trpí z demagogie, aby přesvědčil kontinent, že na Kubě je svoboda názorů, ale pod podmínkou, že nehne ani prstem. Nuže dobrá, nepodnikejme nic, spokojme se pouhou existencí, čas pracuje pro nás! Ale nelze připustit, aby nějaký uličník, neodpovědný člověk ohrozil zbrklým kouskem tuto rovnováhu.“

Na ostrově opět zavládlo mlčení.

O dva roky později našeptal nějaký špatný rádce diktátorovi, aby si usmířil lid šlechetností: Castro byl omilostněn, ale stal se psancem, odjel do Mexika. Tato předstíraná velkomyslnost nikoho neoklamala a v té chvíli posloužila jen Castrovi.

A potom nic. Jakési nejasné zmatky v některých rolnických oblastech, ale jejich ozvěna se ztrácela v polích, nedoléhala do měst. Na Kubě vládl pořádek.

Diktátor byl na vrcholu moci, jeho silou bylo padesát tisíc vojáků a policie všeho schopná, Američanům prodával cukr a požitky, od Angličanů nakupoval zbraně. Žádný krach nebyl na obzoru. Ostrov sice nevypadal zvlášť dobře, ale to bylo chronické. Pokud jde o Batistu, jeho pokladny byly nacpány dolary . . .

Šéf policie režim zbožňoval, byl mu na smrt oddán. Každé ráno pobíral deset tisíc dolarů z heren v Havaně. Dny míjely a byly si podobné, aspoň na pohled.

Spekulanti spekulovali, šmelináři šmelinařili, nezaměstnaní byli bez zaměstnání, turisté se opájeli, podvyživení rolníci, stravovaní horečkou a cizopasníky, pracovali každý třetí den na půdě, která patřila jiným.

Jenom každý druhý Kubánec uměl číst a psát, a už to ostatně ani nedělal: noviny, přísně kontrolované, už se nedaly číst. Cenzura postihovala i knihy, řádila v knihkupectvích a na universitě.

Opoziční strany pořád ještě řečnily, považovaly se za ochránce demokratických svobod. Všechny strany, dokonce i komunistická, požadovaly volby. Ale jejich hlas každým rokem slábl a země už je neslyšela.

Batista byl samozřejmě nenáviděn, ale nikdo nevěděl, čím ho nahradit. Když jste s lidmi mluvili o všeobecném hlasovacím právu, vysmáli se vám do očí. Zkrátka, země vypadala rezignovaně, neštěstí bylo udržováno ve stálé teplotě.

A potom nadešel den, který nesliboval nic lepšího ani horšího než ostatní. V Havaně byla policie jako obvykle od časného rána na obchůzce hráčských doupat a vybírala provizi pro šéfa, mravnostní policie v týchž časných hodinách vybírala výkupné od holek.

Noviny psaly o Wall Streetu a o životě společenské smetánky, kdo byl u koho včera večer. Uveřejnily seznam nejlichotivějších návštěvníků Kuby. Bude oblačno, silný vítr, nejvyšší teplota na západě 28 stupňů, na východě 30 stupňů a více. Byl 2. prosinec 1956. Toho dne, bez výstrahy, revoluce začala.

Osmdesát jich přijíždělo z Mexika, namačkáno na staré kocábce. Moře bylo rozbouřené, trvalo jim téměř týden, než přepluli Mexický záliv. Když 2. prosince stanuli na břehu nedaleko Santiaga, mysleli si, že je po nich veta. Mnozí z nich se sotva vlekli, vyčerpáni zvracením.

Vojáci a policisté je očekávali. Několik mladých lidí mělo vzbouřit město na podporu vylodění. Ale bouře zpozdila loď, vzpoura vypukla ve stanovený den a mladí vzbouřenci, sami a bez pomoci, se dali vyvraždit.

Teď byly pořádkové jednotky v pohotovosti, malý oddíl, zpozorován a pronásledován, se rozdělil na čety. Jediným cílem byly hory. Tam se zase sejdou. Mnoho jich při tomto setkání chybělo, některé obklíčili, zabili nebo zajali, jiní zbloudili, jedna skupina se dostala až do hlavního města a tam vytvořila ilegální síť.

Hrstka mužů dosáhla vrcholků Sierry Maestry, nejvyššího horského hřebenu na ostrově, ukryla se do věnce mraků, ustavičně obklopujícího vrcholy.

Dne 1. ledna 1957 se situace zdála jasná: armáda a policie ovládaly města a rovinu, na kamenitém hřebenu mělo třicet psanců zemřít hlady. Nakonec se vzdají, nezavede-li je do léčky nějaký rolník, zvábený příslibem odměny.

Mnoho lidí ve městech vztekle krčilo rameny:

„Zase ten Castro se svými kousky. Tentokrát to bude jeho konec. Myslel, že pomůže věci, ale byla to pouhá troufalost.“ Před několika dny jsem se v Havaně sešel s jedním Castrovým přítelem, druhem od prvních dnů. Řekl mi s úsměvem: „Uznávám, že na začátku to vypadalo jako puč.“

Ale já jsem s ním tak docela nesouhlasil: „puče“ se vyhrávají nebo prohrávají ve městech; malá skupina spiklenců se znenadání zmocní ministerstev, ústředních orgánů, nervových center hlavního města. Za vítězství, pokud ho dosáhnou, vděčí překvapení. Město usíná za jedné vlády a probouzí se za jiné.

Ale tito muži 2. prosince? Podnikali pravý opak toho, co by jim byl poradil zkušený pučista: ohlásili se, odmítli vynahradit překvapením nerovnost sil stojících proti sobě, dali si tak říkajíc dostaveníčko s Batistovými vojáky. Uvedli jim dokonce svou adresu, oznámili celému ostrovu, že táboří v Sieře Maestře. Od 2. prosince hlídkovala vojenská letadla každý den nad mraky.

Jestliže takto od prvního dne projevovali svou přítomnost, nebylo to jistě z nedostatku obratnosti. Je známo, že když to považovali za nutné, pochodovali v tajnosti vstříc nepříteli, rychle udeřili a zmizeli. Ale když se dostali do hor, vytyčili si bezprostřední cíl - reklamu. Především dát o sobě vědět, ukrývat se Batistovým plukům, ale nikoli zemi. Ať se vřava rozléhá po celém ostrově: spoléhali na pravidelné jednotky, že rozkazy, dupotem holínek a výstřely budou obnovovat klid v zemi.

Nezmýlili se: pořádkové síly vnášely všude zmatek, vyjídaly rolníky, začaly se pohybovat kolem hor. Lid, někdy smířený s útlakem v podobě nějakého důstojníka už dlouho usídleného v kraji, nesnášel útisk objevující se v nových podobách.

Ne, to nebyla vmetená rukavice, pošetilá sázka, toto úsilí několika mladých lidí soustředit proti sobě všechny síly reakce. Vystavovali se nebezpečí smrti, aby uvědomili své spoluobčany, že nejvýše položená oblast ostrova se vymyká Batistovi. Rázem si rovina uvědomila své poddanství, 99% ostrova si dalo název „území, které zbývá osvobodit“.

Tak daleko to samozřejmě ještě nebylo v zimě roku 1956-1957, bylo nutno získávat důvěru. V zájmu toho stačilo pouze vytrvat, vyvolat zuřivost vojáků, dopřát rolníkům podívanou: kolony, zavěšené na úbočích Sierry, s námahou vystupují až na polovinu cesty k vrcholkům a sestupují s nepořízenou, zakrátko znovu stoupají s hloupou tvrdošíjností much a klesají zpět do údolí.

Vzbouřenci nebyli dost početní, aby .mohli bojovat, k tomu teprve dojde. Nejdříve bylo zapotřebí s neobyčejnou pohyblivostí ustavičně unikat těmto těžkým jednotkám a potom při vhodné příležitosti zaútočit ze zálohy, střílet, zasít paniku v nějaké rotě a vyklouznout.

Tuto obtížnou, jednotvárnou a nebezpečnou práci bylo nutno začínat každý den znovu a znovu, dokud to bude nutné, dokud tento malý útvar, posílený četnými partyzány, lépe vyzbrojený a již obávaný, na sebe nesoustředí všechny naděje národa, dokud tento lid, svědek nerovného boje, nezlomí okovy skepticismu a rezignace a nepromění „pochybný boj“.v revoluci.

Jak vidět, je to pravý opak puče: v zemi, atomizované útlakem a půlstoletím bídy, riskují svou kůži mladí lidé, izolovaní, ale současně na očích veřejnosti, aby vzkřísili požadavky a jednotu národa.

Všechno se postupně uskutečnilo, jak to předpokládali. Měl tedy pravdu. Ale proč?

Diktatura nepochybně Kubánce tížila, ale jestliže se nějaké zemi ponenáhlu znechutí demokratické instituce, může nadlouho snášet autoritativní režim, politika už není recept.

Nikde. Je zapotřebí nesnesitelného neštěstí, aby lid zaútočil na kasárna, aby bojoval holýma rukama proti ozbrojencům. Ještě k tomu se toto neštěstí musí ustavičně prohlubovat.

Když se rolníci postavili na stranu vzbouřenců a podstoupili riziko zabíjet, nebo zemřít, vzbouření si samozřejmě nakonec zasloužilo jejich důvěru a získalo ji, ale pouhá důvěra nestačí.

Především musely být splněny dvě podmínky: bezprostřední hrozba pohromy a zvěstování nové naděje, nové archy. K té druhé podmínce dospěji brzy; pokusme se nyní lépe pochopit první z nich.

Řekl jsem, že nebe bylo jasné, na východě i na západě ostrova nic nového, hniloba. Protože žádné viditelné nebezpečí neohrožovalo Kubu, musela být pustošena skrytou katastrofou, všechny, nebo téměř všechny společenské vrstvy, přestože zdánlivě vypadaly nehybně, musely být zavlečeny do šíleného smrtícího reje. Rychlost skrytého cyklónu se musela zvyšovat den ze dne a nakonec, když se lid postavil za Castra, musela být kubánská společnost na pokraji rozkolu.

Samozřejmě že šlo o Batistu! Nejdříve vyženou jeho. To jistě. Ale skutečný problém byl mnohem vážnější, tento národ bude bud roztrhán výbuchem, nebo důkladně změní celou svou strukturu.

To pochopili vůdcové vzbouřenců, vyčkávali, až lid vycítí krajní naléhavost situace.

Ostrov žil z cukru; jednoho dne si všiml, že na cukr umírá. Tento objev změnil rezignaci v zuřivost a netečnost v revoluci, jak si to Castro přál. Já jsem učinil stejný objev, jakmile jsem se vydal z měst na venkov.

— 3 —

---

Kubánský cukr se kupuje dráže než za světovou cenu

— 4 —

---

Ze 100 Kubánců 45 negramotných

Je lepší stavět na cukru než na písku? Kuba získala trpkou zkušenost o své křehkosti. Cukrem se vydala do rukou Američanům a skrze něj pociťovala odraz působení světa na Ameriku.

Podle vývoje událostí a krizí ji její pán buď povzbuzoval k vyšší výrobě, nebo výrobu brzdil. Zpočátku ji povzbuzoval, až z ní vytřískal pět miliónů tun v roce 1925.

O pět let později ji neomaleně vehnal do malthusiánství; Hawley-Smootovy tarify znamenaly strop a ostrov se vrátil k někdejšímu číslu dvou miliónů. Sedmnáct let trvalo, než bylo znovu dosaženo čísla z roku 1925. Pět miliónů v roce 1947, všechny rekordy překonány v roce 1952 - sedm miliónů. A krize z nadvýroby jako bezprostřední důsledek.

Objevil se Batista a usoudil, že je zapotřebí nakládat s výrobou jako s horečkou a dosáhnout co nejdříve poklesu. Za jediný rok se výroba snížila ze sedmi na čtyři milióny: Lze uhodnout, že lék byl horší než nemoc.

Je možné, že „optimální“ množství je někde mezi čtyřmi a pěti milióny. Ale tím se nic nemění na tom, že kubánský cukr je vrtkavé povahy; stálost abstraktního „optima“ neznamená bohatství; náhlé a násilné otřesy působí ničivě.

Kubánci však dosud nechápali, že hypertrofie cukru zničila nebo zfalšovala celou strukturu jejich společnosti. Tento druh monokultury nejenže neprospívá spravedlivému rozdělení národního důchodu, ale přímo vytváří bohatství jedněch z bídy druhých.

V roce 1900 se Kuba právě vymanila z feudalismu. Její hospodářství bylo na přechodu: málo velkých panství, málo průmyslu, nepočetná buržoazie, mnoho řemeslníků a zejména zemědělců.

Tato fáze národního vývoje bývá často nazývána „předkapitalistickou“, zejména Kubánci samými. Cukerní dohody urychlily proměnu tím, že změnily její směr. Industrializace a průmyslová koncentrace byly od začátku zabrzděny.

Naopak, ke koncentraci pozemků přispíval příliv amerického kapitálu a druhotně i výkyvy „kvóty“, které ničily méně bohaté pěstitele. Velké podniky pohlcovaly malé, které už nemohly odolávat, a tak se zaokrouhlovaly.

Je pravda, že v posledním půlstoletí kubánští majitelé v plné míře získali nazpět kubánskou půdu. V roce 1939 připadalo na americké podniky 55% sklizně, na kubánské 22%. Později se tento poměr obrátil: nyní připadá 62% sklizně na Kubánce a 36% na Američany.

Ale přesto se urychluje koncentrace; 161 podniků vlastní nebo kontroluje 184.000 caballerií (jedna caballerie se rovná asi třinácti hektarům), tj. 27% veškeré půdy.

Majitelé jsou nepřítomni, žijí v Havaně nebo v New Yorku, cestují po Evropě. Jejich správcové rozdělují práci mezi nádeníky, jimž se mzda vyplácí čtyři měsíce, od prosince do března. Pak se mohou jít oběsit. Je nutno vydržet osm měsíců nic nedělat; zadlužují se jednou u vesnického kupce, podruhé u zaměstnavatele. Když se po osmi měsících zase ukážou, je jejich budoucí plat předem pohlcen těmito půjčkami na úrok.

Tuto půdu bez lidí, obdělávanou lidmi bez půdy, nazývají Kubánci jménem, které označovalo antické velkostatky, jsou to „latifundie“. Jako v době Římanů vyznačují se nepřítomností majitele, extenzívním obděláváním a obrovskou rozlohou ladem ležící půdy.

Cukr to všechno vyžaduje? Ano i ne. Pěstování cukrové třtiny předpokládá za jakéhokoli režimu koncentraci půdy, ale jenom cukerní dohody vyžadují „latifundie“.

Je v zájmu USA, jak jsme viděli, aby jejich zemědělci za jistých podmínek živili tyto specialisty, kubánské rolníky. Monokultura vynáší dvojnásob: nejdříve tím, co produkuje, a potom tím, co brání sázet.

Budou-li Kubánci sít rýži a pěstovat rajčata, co si počnou zemědělci na kontinentě? Američané si samozřejmě nepřáli, aby cukrová třtina pokryla ostrov až k pobřeží, měli strach z nadvýroby, z přesycení trhů a z krizí. Proč sahat na vaše celiny, říkali. Naprosto panenská půda je přece tak pěkná. Přijímejte objednávky cukru od nás a od těch několika zákazníků, které vám povolíme, a sázejte a sklízejte cukrovou třtinu podle svých závazků. Jinak nechť ostrov zůstane přírodě, ponechte jej slunci a moři.

Velkostatkářům připadala tato rada rozumná. Čím méně se o třtinu staráte, tím je lepší.

Řekl jsem, že po sedmi létech se rostliny spálí, aby se vrátila síla vyčerpané zemi. Ale šest let po sobě se seká stejný stvol a pahýl doroste, každým rokem od prosince vyzývavě očekává černý srp, „mačetu“.

Proč se dřít na kousku půdy? Proč pracovat s centimetrem a pokrývat ostrov miniaturami, stačí-li jediný pohyb oplodnit tisíce hektarů a poskytnout majiteli panství sedm let štěstí? Také sedm let cest. Sťatá cukrová třtina zase ožije a nabízí se témuž noži. K čemu je tu zapotřebí majitele? Nic se nemění, správce postačí.

Všechna hlavní města znala ty bledé tlusté muže, umořené stále, dokonce i v Paříži, vzpomínkou na subtropické vedro, před nímž utíkali. Tyto polotovary, podobně jako jejich cukr, přijížděly do Evropy rafinovat se: jeden z nich znal všechny německé známky, jiný historii naší rodiny Gobelinů.

Na ostrově zůstávali barbary - i v nepřítomnosti -, protože pustošili s nevybíravou chamtivostí obvyklými prostředky nejúrodnější pozemky a ponechávali zbytek půdy křoviskům.

Ze 180 000 caballerií, které vlastnili nebo kontrolovali, bylo obděláno sotva 120 000. Přáli si produkci pružnou a obezřetnou, která by přesně sledovala vrtošivou křivku kvóty.

Specializace ostrova se zamlouvala jeho zahraničním ochráncům a kubánskému majiteli přinášela výhody. Co požaduje extenzívní hospodaření? Skupiny zemědělských dělníků, kteří třetinu roku pracují a potom se až do příštího roku vyženou.

Pěstování více druhů plodin, kdyby se naneštěstí rozvinulo, by vyžadovalo - jako tomu bývalo kdysi v jiných oblastech ostrova - „intenzívní“ techniku, snaživou přítomnost pěstitelovu, musela by se vybudovat celá síť statků a dvorů, člověk by už nebyl doma pánem.

„Latifundisté“ - tak se jim zde říká - se obávali, že rolníci by se zatvrdili, lépe si uvědomili svá práva. Sekáči třtiny se někdy rozhněvali, ale byli to hodní lidé, kteří neuměli číst a pracovali ostatně za skývu chleba.

Systém „latifundií“ a dobrovolná sterilizace Kuby jdou ruku v ruce: bludný kruh cukru to vyžaduje, uplatňuje svůj vliv do konce i na nejstarší podniky na ostrově, na „ganaderie“.

Chov dobytka zavedlo Španělsko před válkou a byl až do konce XVIII. století hlavním zdrojem obživy ostrova.

Třtinové plantáže nad nim zvítězily, chov ustoupil na druhé místo, přizpůsobil se svému přemožiteli a toto vítězství dokonce podnítilo oživení a rozvíjení této staré koloniální tendence. V roce 1958 vynesl chov dobytka 100 miliónů dolarů a poskytoval práci 100.000 lidem. Vzhledem ke svým dobrým službám považovali chovatelé za správné, že na ně připadá 68% kubánské půdy.

Mezi 300.000 hektarů, které si přiřkli, se samozřejmě našlo všechno, pozemky úrodné i méně úrodné. Ale hrstka velkých vlastníků půdy šmahem odsuzovala jedny i druhé k neplodnosti.

Po těchto rozsáhlých prostorách se toulal dobytek, zatímco na kontinentě bohatli pěstitelé rýže, rajčat a červených fazolí. Bez jediného gesta, bez jediného slova americký imperialismus za pomoci svých kubánských spojenců upevňoval feudální poměry, jejichž odstranění předtím předstíralo jeho vojsko.

Chovatelé dobytka i plantážníci sloužili zájmům Yankeeů i sobě, když odrazovali tuto zemi od industrializace.

USA se obávaly konkurence, velkostatkáři se obávali porušení vnitřní rovnováhy: kdyby se dovolil vzrůst průmyslové buržoazie, kdyby zemědělští dělníci odcházeli z venkova do továren, jak by to dopadlo?

Tito mocipáni vydírali ve jménu Ameriky, která se do toho nepotřebovala vměšovat. Opakovali ve svých novinách a komisích: „Dejte si pozor na odvetu!“ Napadlo-li někoho založit podnik, vykřikovali: „Zbláznili jste se, sníží nám kvótu.“

Všechny kubánské vlády se shodovaly v tom, že zneužívaly institucí. Pod libozvučným názvem svobody obchodu umožňovaly celní předpisy invazi amerických výrobků na trh. Národní banka, soukromé banky i úvěrové ústavy zvýhodňovaly stavebnictví a tak obracely jiným směrem normální tok kapitálu, odnaučily Kubánce investovat do průmyslu, přeměnily příslušníky maloburžoazie- nejprve proti jejich vůli a později s jejich souhlasem - v majitele budov nebo bytů, v rentiéry.

Myšlenky se rodí z praxe: když přesvědčili tyto lidi, že jejich neštěstí je nenapravitelné, že železný zákon se zvláštní platností pro Karibské ostrovy zakazuje Kubáncům sázet rajčata nebo samostatně vyrábět vlastní plnicí pera, vyvodili si závěry sami: neprobouzejme spící půdu, nechme ostrov hynout a jeho odlesněnou půdu pukat na slunci; pryč s pěstováním různých druhů plodin a s industrializací, ukládejme svůj kapitál ve stavebnictví a svobodu spatřujme v odříkavosti.

Už v roce 1949 byla propaganda tak dokonalá, že jeden prodavač mi vzal z rukou hřeben, který jsem si chtěl koupit: „Tenhle ne, pane, je vyroben u nás!“

Celý systém samozřejmě spočívá na neuvěřitelně skromných mzdách. Nelze nadlouho prodávat - ani za vysoké ceny - zemědělské výrobky za stroje, ledaže jsou pracovní síly na venkově skutečně zadarmo. Nezaměstnanost a vysoká porodnost jsou nepostradatelnými pomocníky: vzrůstá-li nabídka pracovních sil při nezměněné poptávce, začne mít každý menší požadavky než jeho soused a průměrná mzda směřuje k nule.

V této kombinaci hraje jistou úlohu analfabetismus: má-li se lid dát ochotně ochuzovat a zároveň přitom obohacovat bohaté, je výhodnější udržovat jej v nevědomosti.

Naučit číst znamená naučit posuzovat. Nebudou tedy lid ničemu učit, především mu nepostaví školy.

Když Castro získal moc, byla pro nedostatek místností polovina učitelů na trvalé bezplatné dovolené. Vrátili se do práce, ale bude nutno jejich počet ztrojnásobit a ještě to nepostačí. Zkrátka, před rokem 1959 bylo 45% Kubánců analfabety a 45% Kubánců bylo rolníky. Domnívám se, že oba tyto údaje zhruba zahrnují stejné lidi. Nevědomost nebyla následkem bídy; bídu a nevědomost způsobili vládcové ostrova zároveň.

Kuba je méně vyvinutou zemí, říká se v Evropě: Obdivuji stydlivost tohoto termínu. Méně vyvinutá - nikdo nenese vinu. Snad je to klimatem. Nebo možná půdou. Kdo ví? Nebo netečností obyvatel. Rozhodně to způsobuje příroda, projevila se jako macecha, skoupá, nebo příliš hýřící svými dary, jen ať se odpovědnost nepřičítá lidem.

Za svého zdejšího pobytu vidím naopak všude zločin lidí, bije do očí: právě vyděračství a násilí nutily Kubánce k extenzívnímu hospodaření, které nejvíc ničí půdu a nejvíc ohlupuje pracující. Násilí a vyděračství je odsuzovaly k částečné nezaměstnanosti, neboť odmítaly střídat plodiny, odsuzovaly je k nezaměstnanosti, protože odmítaly dát jim továrny.

Ve jménu svých zájmů jistí lidé zastavili dějiny Kuby v roce 1902 a dolarovými injekcemi dali dohromady její zaostalé hospodářství. Kuba je méně vyvinutou zemí, uznávám to. Ale je to tím, že jejímu vývinu zabránily jiné země, které měly spoluviníky na ostrově.

Tato spoluvina je nepostradatelná; zachránila zdání i puritánství si uchovalo čisté svědomí. Řekl jsem, že někteří plantážníci na začátku devatenáctého století naléhali na Američany, aby se ostrova zmocnili a anektovali jej.

Vláda USA věděla o tomto pokušení, ale nikdy mu nepodlehla, velký národ nezapře své zásady. Když se okolo roku 1900 vyskytli nevděčníci, kteří vytýkali osvoboditelské armádě, že otálí na Kubě, Washington se rozhořčil: země svobody prolévá svou krev, aby darovala svobodu jiným, ne aby ji odňala.

Americká armáda nakonec skutečně odtáhla, když byla koloniální opatření provedena. Amerika poskytla malému národu svrchovanost, ale cukerní dohody jej zároveň oloupily o hospodářskou nezávislost.

Washington plně uznával nezadatelná práva Kuby, ale zbavoval ji prostředků, jak je uplatnit. USA o něco později vybudovaly svou autoritu na cukerním vyděračství. Tato hrozba děsila majitele půdy, není jisté, zda lekala rolníky. Příliš trpěli svými skutečnými nesnázemi, než aby k nim přidávali ještě pomyslné trampoty. Kdyby se jednoho dne rozhněvali tito realisté, bylo by marné mávat před nimi „kvótami“ a volání k pořádku by muselo být účinné a hmatatelné.

Síla. Ale jaká? Dokonce i v době Plattova dodatku by ozbrojená intervence USA byla vypadala nevhodně. Jaký by mělo smysl dávat tomu korunu? Naštěstí měli kontinentálci spojence na ostrově.

Právě v této souvislosti se ukazuje veškerý význam dohody, uzavřené obratem ruky a nikdy nevypovězené, mezi demokratickými kapitalistickými puritány a mezi přenáramně katolickými statkáři této agrární země. Tito latifundisté olupovali zemi a lidi nejenom v zájmu yankeeských výrobců, ale také k vlastnímu prospěchu, a bylo tedy samozřejmé, že si zřídili donucovací a potlačovací orgány. Armáda byla kubánská.

Její velitelé pocházeli ze statkářské aristokracie a sdíleli její předsudky. Vojáci byli žoldnéři, rolníci umoření bídou nebo nezaměstnaní, kteří se zaprodali tomu, kdo nabídl nejvíc. Padesát tisíc mužů, kasárna na každé křižovatce, ve městech i na vesnicích.

Tato armáda vlastně neposlouchala kubánského šéfa státu, ať jím byl kdokoli, ale propůjčovala se. Ve skutečnosti to byla holá moc velkostatkářů. Podporovala určitý režim, dokud její skuteční páni na tom měli zájem.

Potom, když nadešel čas, smetla tento domek z karet nebo vyhlásila svou neutralitu a nechala jej svrhnout. Jiný jej nahradil, nechali podle libosti žvanit nové vládce, ale jejich dny byly sečteny.

Tak sloužily politické instituce jako zástěrka kubánské skutečnosti, maskovaly vojenskou diktaturu, kterou vlastníci půdy uplatňovali vůči bídě dokonce i v demokracii.

Pod šňůrami a nacionalismem armády z povolání se skrývala dvojí trvalá úloha: někteří z jejích důstojníků, tím jsem si jist, se vznášeli v oblacích, aby neviděli, že chrání proti lidu svou kastu a zároveň cizí imperialismus. Nejcyničtější z nich se museli usmívat: Yankeeové ze zlomyslnosti přinutili kubánský lid platit nákladnou národní armádu, která jej hlídala. Velitelé si ostatně nekladli otázky často. Byla to armáda cukru, toť vše.

Neměla se co plést do spolčování velkých feudálů s cizinou. Svou existencí zajišťovala, že třtina je a zůstane osudem ostrova.

Po dobrém či po zlém Indie patřila Angličanům, dokud tam byly jednotky Jeho Veličenstva. Kuba nikdy „nepatřila“ USA; důkazem toho byla tato národní armáda, ustavená základními zákony kubánské demokracie, aby zaručovala pořádek, instituce a nezávislost země.

Zvláštního ocenění zaslouží tento trik: vojsko bylo nejpádnějším výrazem a oporou národní svrchovanosti. Armáda, která z této svrchovanosti vznikla, se svou existencí, původem a věrností nevědomky stávala bucharem, který svrchovanost drtil.

Puritáni z Washingtonu vládli. Ale jejich ruce nebylo nikdy vidět, mohli dokonce bez přílišného úsilí zapomenout na tyto jednotky, jimž neveleli a které možná nikdy neviděli, a považovat své zázračné zisky za důkaz boží přízně.

— 5 —

---

Otroci cukrové třtiny

— 6 —

---

Vynořovali se z hor jako ďáblové

Castro mi onehdy řekl, že být revolucionářem je jeho posláním. Když jsem se ho zeptal, co tím míní, řekl:

„Je to proto, že nemohu snášet nespravedlnost.“

Uvedl mi příklad ze svého dětství a mládí. Pochopil jsem, že mi vypráví o sobě a o tom, jak se pokoušeli špatně s ním nakládat. Na odpovědi se mi líbilo, že tento člověk - který bojoval a stále bojuje za všechen lid a jehož jediným zájmem je zájem všech - mi nejdříve ukázal svůj osobní hněv, svůj soukromý život.

Nedal si nikdy nic líbit, jak mi řekl, oplácel ránu ranou, takže ho málem vyloučili z gymnasia. Představil jsem si ho v patnácti létech: malý výtržník a tvrdý chlapík, nezkrotný, ale ztracený.

Tento syn statkáře chodil do internátní školy v Santiagu a prázdniny trávil na statku svého otce v Oriente. Jeho starší bratr se už s potěšením chystal nastoupit dráhu jejich otce. Ale ani Fidel, ani jeho mladší bratr Raúl nevěděli, co pohledávají na světě.

Fidel tehdy doufal, že mu z nesnází pomůže poznání. Věda ho osvítí, pochopí sám sebe, zdolá v sobě hnízdo zmijí, zmatenou prudkost, kterou se zalyká.

Odjel do Havany, studoval, byl zklamán. Pochopil nesmyslnost slov, profesoři mluvili, aby zmateným mladíkům nic neřekli.

Pokud jde o základní otázky, které trápí mladého člověka při vstupu do života, měli se na pozoru, aby na ně neodpověděli. Svědčí o jeho duševní průbojnosti, že nedostatečnost osnov a přednášek pocítil jako záměrnou nespravedlnost, kterou musí snášet. Chtěli ho ponořit do marnivé a podlézavé nevědomosti. Myslím, že tehdy poprvé vyjádřil svou hlubokou myšlenku, nepopíratelný zdroj veškeré své budoucí činnosti: ať jsou přírodní činitele jakkoli důležité, zlo postihující lidi pochází zase od lidí.

Líní a mrzutí tyrani, kubánští vládcové ostrova, nedůvěřovali vědění, protože vedlo k podvratné činnosti. Úpadek vyššího školství byl záměrný; ve snaze zajistit, aby kubánské hospodářství zůstalo málo vyvinuté, snažili se produkovat na Kubě jen málo vyvinuté lidi.

Castrova prudkost není zuřivostí, projevuje se v klidu neochvějnými rozhodnutími. Nedal by si to líbit, i kdyby měl svrhnout kastu, která ho chtěla mrzačit.

Toto rozhodnutí by bylo u někoho jiného zůstalo pouhými slovy. Co zmůže jeden mladý člověk sám proti společnosti?

Ale toto rozhodnutí se stalo praktické a později účinné dík tomu, že zároveň objevil navzdory svým profesorům, rodině a třídě, že týž režim ze stejných důvodů uplatňuje stejné omezení vůči studentům, jimž odpírá vědu, vůči dětem na venkově, které zbavuje škol, i vůči pracujícím, jimž odměřuje chléb.

Tato jednotná koncepce kubánských problémů se později stane Pravdou revoluce. V roce 1952 to byla pouhá předtucha. Její předčasné objevení málem Fidela přivedlo do záhuby.

Mladý muž ani na okamžik nezapochyboval, že všichni jeho druhové a vůbec všichni obyvatelé ostrova sdílejí jeho hněv. Protože vřel v něm, vřel všude. Z optimismu podcenil skepticismus svých krajanů; rezignace, vedlejší zplodina útlaku, maskovala jejich niternou vzpouru.

Chopit se zbraní, s tím každý vyčkával, až začne jeho soused. Castro si pomyslel: „Já začnu.“ Zaútočí na kasárna v Moncadě, to bude jiskra, v dalším okamžiku vypukne všeobecné vzbouření.

Nevypuklo. Castro byl odsouzen. Ve vězení a potom ve vyhnanství přemýšlel.

Odborníci tehdy rádi přičítali neštěstí ostrova macešské přírodě nebo uspořádání dějin. Spolehlivý revoluční úsudek přiměl Castra hledat viníky mezi lidmi.

Strašlivý mechanismus způsobuje velké ztráty společnosti. Je zřejmé, že je zapotřebí jej změnit, ale to se neděje. Co nám v tom brání? Zájmy kubánských velkostatkářů a zahraničních kapitalistů? Zajisté. Ale kolik jich je? Jaká síla podrobuje podvyživené a nezaměstnané ubožáky, zkrátka celý ostrov choutkám hrstky boháčů a sráží Kubánce obličejem do prachu, přesvědčuje je, že se svému nevolnictví musí podrobovat jako osudu? Je to armáda, napadlo jej. Kubánská armáda je nejhorším nepřítelem národa.

A proč se korupce zdála být v posledních padesáti létech přímo zákonem Kuby? Kdykoli rozhořčení demokraté, vedení nějakým Grauem nebo Príem, uskutečnili kampaň proti zkorumpované vládě a proti prodejnosti úředníků, kdykoli žádali lid o důvěru a slibovali reformy, bezúhonné ministry a neúplatné úředníky, zklamali tuto důvěru, nesplnili své sliby.

Na začátku byli poctiví, ale brzy se stávali stejně chamtivými a zkorumpovanými jako ti, které vyhnali. Přejímajíce totiž moc, osvojovali si i bezmocnost. Vůdcové si rozdělovali tituly, pocty, byty pro ministry, ale brzy si uvědomovali, že se jim nedostalo pravomocí vlády. Požadovali je někdy od velkostatkářů, kteří odpovídali: „Přijďte si pro ně.“ Odhrnuli závěs a za ním stáli vojáci. Ministři bez moci spatřili moc bez ministerstev, holou sílu.

Neměli ve skutečnosti žádnou možnost jednat, odňali jim řízení, v čele země byli zase tím, čím předtím v opozici - mluvky.

Lid už reptal jako papoušek děvčátka Zazie: „Povídáš, povídáš, to je všechno, co umíš.“

Ale když odhalili podvod, bylo už příliš pozdě, byli by bývali museli odstoupit už v den svého volebního vítězství nebo se raději o zdání moci nikdy neucházet. Jakožto rukojmí vládnoucí třídy stali se spoluviníky komedie pro voliče, kryli tajnou diktaturu latifundistů.

Mladí i staří se vraceli mlčky nebo v šeptaných rozhovorech k dávnému kubánskému snu. Budou jednoho dne vládnout ostrovu čestní, přísní a neúplatní muži? Proč se to ani jednou nestalo, přestože se neustále a často dokonce brutálně střídaly politické osobnosti?

Vyhnanec, hloubající v Mexiku o kubánské armádě, už pochopil, jaké jsou skutečné příčiny korupce Kuby.

Kolonie, říkal si, mají alespoň jednu výhodu před polokolonií: nevyskytuje se tam politická korupce, protože tam nejsou politikové, které by bylo možno korumpovat. Kupují se pohlaváři, kteří jsou jednoduše zrádci. Ale polokolonie je sama o sobě lží, protože její tajnou pravdou je kolonizace. Proto všechna slova lžou, je nutno převést všechny koloniální transakce do demokratického jazyka. „Svobodnou smlouvou“ se bude označovat to, co se ve skutečnosti nazývá „jednostranným závazkem“.

Je tedy úkolem polokoloniální „vlády“, i když je počestná - totiž v prvních měsících - falšovat již tehdy jazyk, překrucovat slova svého lidu. Zrazuje ústavou. Očekává ji zrada, vyplývající z povahy věcí. Když si to uvědomí, pociťuje už únavu z elegantního zaprodávání proti své vůli, ujme se odvážně svého úřadu a požaduje za to odměnu.

Ne, pomyslel si Castro, Kubánci se nerodí jakožto zloději a vyděrači. Korupce se rodí z bezmocnosti a ta zase z přeludu svrchovanosti, který zakrývá naprostou závislost našeho hospodářství. Jediná síla zabraňuje, aby tato mystifikace nebila do očí: armáda, která je sama další mystifikací, protože jejím skutečným, skrytým posláním je odstranit moc, kterou zdánlivě podporuje.

Gándhí chtěl rozbít soustavu kast.

Néhrú kdesi říká, že tento přesvědčený přívrženec nenásilnosti měl skutečně revoluční intuici: hledal základní kámen, na němž stála celá stavba, a našel jej, byla jím kasta páriů. Od té doby už na ni nepřestal útočit, věnoval tomu veškerý svůj čas a síly v přesvědčení, že jestliže se rozpadne, zhroutí se i celý systém.

Tak si počínal také Castro; armáda byla kamenem, který bylo nutno rozbít. Tyto úvahy ho přiměly stanovit si jiný cíl, ale toho si nikdo nepovšiml: v Havaně i v Mexiku si mysleli, že útočí na Batistu, ačkoli o toho už mu šlo jen z poloviny.

I kdyby se byl kubánský generální štáb chopil iniciativy, i kdyby byl svrhl tyrana a povolal lid do zbraně, byla by zůstala armáda veřejným nepřítelem číslo jedna: byla by zkazila tyto budoucí demokraty stejně jako jejich předchůdce, v příhodné chvíli by se byla vytasila s tyranem ze svých řad, který by je nahradil.

Pokud jde o bezúhonnost, po níž se lidem na Kubě stýskalo, Castro by byl neprolil ani kapku své krve, aby ji vrátil prohnilým politikům. Dával v sázku svůj život, aby ji zaručil novým vedoucím skupinám a založil ji na skutečném výkonu moci, to jest na opět vydobyté nezávislosti.

Rozhodl vrátit se sám, nebo téměř sám na ostrov, aby tam porazil 50 000 ozbrojenců, kteří jej očekávali.

Uznával však nyní svůj omyl. Pokusit se o převrat ve městech, kde vládne armáda, znamená mlčky počítat s podporou některých vojenských živlů, to znamená spolčovat se, a tedy prohrát. Při odvetném utkání, které začínalo, byl Castro lépe poučen, věděl, že se pouští do boje na život a na smrt, a rozhodl se zaútočit na nepřítelovu slabinu: bude se bojovat daleko od měst, v přírodě.

Půda je nepřítelem klasických armád, je vždycky příliš rozlehlá pro vojáky, kteří se tam ztrácejí. V polích se tito velkomožní páni povyráželi, obklíčeni samotou: bylo možno stanoviště přepadat jedno po druhém, zajímat jejich posádku.

Kdyby generální štáb vyslal posily, jaké nesnáze by to způsobilo! Je zapotřebí zajistit spoje, zásobování, postupovat krok za krokem. Země se chvěje při těchto těžkopádných přesunech, které však nikdy nepůsobí velké škody vzbouřencům.

Castro a jeho druhové, chráněni přirozenými opevněními, je nechají přijít až k sobě. A prapory vojska se nabodnou na nože Sierry.

Řekl jsem už, jak vypadala válka na začátku. Byl to „nápadný” útěk kolem horských vrcholků. Když Castro zaútočil na kasárna nebo se pohyboval se svým létacím táborem po Sieře Maestře, řídil se stejnou zásadou: načnout práci a potom vyčkávat. Byl v tom jen jediný rozdíl: tentokrát se zařídil tak, aby vydržel čekat dlouho.

Zpočátku se nemohli spoléhat na nikoho. Zásluhou prvního průvodce, který jim nabídl své služby, by je byli málem chytili, protože byl zaprodán armádě.

Několik rolníků jim pomáhalo. Viděl jsem nedávno jednoho z nich, který té malé jednotce poskytl pomoc a podle všeho ji zachránil před smrtí. Je to major, statný stařec se šedivým vousem. Při pohledu na něj uhodneme, že tito spojenci z prvních dob všichni náleželi k nejuvědomělejší části rolnické třídy.

Ti nepochybně uměli číst a snažili se získat informace. Ostatní - málo početní v Sieře nebo na jejích prvních výběžcích - nedůvěřovali. Co vlastně chtějí ti lidé? Nikdo je nezná. „Způsobí nám jenom trampoty.”

Na začátku, když se chtěli některého rolníka vyptat na pohyb vojska, na směr cesty, museli ho zajmout, protože jinak tento nešťastník odhodil motyku a utekl, jakmile se v dálce ukázali tito podezřelí lidé.

A přece bylo od této chvíle rozhodnuto: kubánská revoluce bude rolnická, nebo nebude vůbec. Tato nevyhnutelnost vyplývala spíše z věcí než z lidí a nic se proti tomu nedalo podniknout.

V dálce bezmocně ležela města. Venkov vnutil vzbouření svou formu ještě dříve, než se na něm začal podílet. Když se vzbouřenci rozhodli přepadávat rozptýlené malé venkovské posádky, útočili na nepřátele rolníků, stávali se sami rolníky svým způsobem života, žádali o pomoc rolníky, které chránili.

Ukázalo se, co potřebuje partyzánská válka: má-li se pohyblivá jednotka znenadání objevit, dorážet, zmizet, znovu se objevit a druhý den udeřit o dvacet mil dále, musí mít možnost bezvýhradně spoléhat na venkovské obyvatelstvo, nic jiného nepotřebuje.

Půda je stejně rozlehlá pro dvacet vzbouřenců jako pro jednotku pravidelné armády. Budou tam naprosto ztraceni, ale samota žoldnéřova je definitivní.

Bude-li žoldnéř zraněn, zahyne uprostřed polí. Chce-li vzbouřenec zvítězit, musí být jeho osamělost prozatímní; opuštěná příroda, jíž prochází žoldnéř, aniž spatří živou duši, se pro něj musí stát místem naplněným spojenci.

Castra a jeho lidi nikdy nenapadlo ovládnout rolníky terorem a to jim slouží ke cti. Kdyby jim bylo nic jiného nezbývalo, byli by raději zmizeli.

Ale takový zločin by byl nejneomluvitelnější politickou chybou. Zemi terorizovaly Batistovy jednotky a přineslo to jediný výsledek: měly kolem sebe prázdno.Odvetný teror vzbouřenců by nebyl o nic úspěšnější. Naopak, v těchto prvních měsících visel jejich život na vlásku. Zrada průvodce je naučila, že jediné udání může revoluci v zárodku zničit. Zbývalo jediné řešení; získat lásku. Revoluci bylo nutno svěřit do rukou tří miliónů lidí.

Ale bylo obtížné odstranit jejich nedůvěru, ledaže by revoluce dokázala, že se uskutečňuje v jejich zájmu. Od války v roce 1895 se zapřisáhli, že už městům nebudou tahat kaštany z ohně.

Mladí vzbouřenci byli advokáty, lékaři, ekonomy, novináři, tedy lidmi z města. Bylo na nich, aby se na to zapomnělo.

Aby se rolníci stali vzbouřenci, udělali ze sebe vzbouřenci rolníky: účastnili se polních prací. Nestačilo znát potřeby lidu a bídu venkovanů, bylo zapotřebí je i zakoušet a bojovat proti nim. Rolník jim bude naslouchat tím ochotněji, čím více v nich bude poznávat sebe: zručné seknutí mačetou, které náležitě uřízne stvol, vykoná víc než dlouhý projev.

Partyzánská válka, vyžadující tyto nové svazky mezi revolucionáři a lidem, vešla konečně ve známost svým skutečným jménem - lidová válka.

Castrovo myšlení samočinně směřuje k souhrnu, od části k celku. Rychle pochopil tento náhlý zvrat perspektiv: symbióza lidu a jeho obránců vyvolá lásku ke vzbouřencům, ale třebas ne ještě k revoluci.

Rozhodl se porazit pravidelnou armádu, aby měl volné ruce a uskutečnil pozemkovou reformu. Ale při bližší úvaze si uvědomil, že nezíská naprostou podporu mas, nestane-li se revoluce jejich společným zájmem.

Bylo zkrátka zapotřebí porazit armádu, aby se uskutečnila reforma. Ale bylo zapotřebí ihned uskutečňovat, nejen slibovat reformu, měla-li být poražena armáda.

Byl to bludný kruh jen zdánlivě: když Castro přešel od abstraktního plánu k realitě, prostě si uvědomil, že se život těchto ubožáků bud nezmění, nebo se bude měnit každým dnem a jejich přičiněním. Pustil se tedy do podněcování jejich vzpoury, stavěl jim před oči jejich vlastní požadavky.

Pochopili rychle: zakrátko viděli příčinu svého neštěstí v latifundiích, pachtech, částečné nezaměstnanosti, monokultuře. Vzbouřenci nevydávali reformu za laskavý dar budoucí vlády lidu; stále jim vysvětlovali její naléhavost a národní nezbytnost. Neříkali jim „země se k vám zachová šlechetně“, nýbrž „zahubí-li národ vás, zahubí sebe“. Poprvé od začátku století se na ostrově cítili doma, cítili se občany.

Zahájená reforma povzbudila jejich důvěru ke vzbouřenecké armádě, vojenské úspěchy jejich důvěru v reformu. Protože se bojovalo za ni, každé střetnutí přibližovalo její hodinu, a dokonce každá z těchto šarvátek byla Reformou na pochodu.

Jakmile potřeba pozná své příčiny a požadavky, dovrší se. Toto sebeuvědomění, dosud negativní, bylo rychlé a všeobecné. V této nové fázi války se rolníci změnili: tito rezignovaní lidé přijali za své plány vzbouřenců, vytyčili je jako své vlastní požadavky a svým způsobem oni „radikalizovali“ vzbouřence.

Pozemková reforma, to byla partyzánská válka. Ale partyzánská válka byla skutečnou reformou; lid podporoval převrat a bral jej za svůj, přeměňoval tyto vzbouřence buržoazního původu v revoluční rolníky.

— 7 —

---

Ilegální síť

Všichni na Kubě dělají rozdíl mezi vzbouřenci (bojujícími vojáky) a příslušníky hnutí odporu (příslušníky ilegálního hnutí ve městech). Také já jsem se naučil rozlišovat.

Zpočátku jsem se v tom však nevyznal. Bezvousí i vousatí, myslel jsem si, se museli stejně rozhodovat, vystavovat se stejnému nebezpečí, osvědčit stejnou věrnost, která jim působila stejné starosti a nepřátele. Přesto mé nevinné klábosení turisty, obvykle vyslechnuté se zájmem, někdy vyvolávalo nepříjemný pocit. Přelétl mráček.

Jednoho dne se mne na tiskové konferenci zeptali, zda podle mého názoru má kubánská a čínská revoluce společné rysy. Nejdříve jsem zdůraznil rozdíly a potom jsem mluvil o polokoloniálním režimu, který charakterizoval ostrov za Batisty a Čínu za Čankajška. Zdálo se, že všichni souhlasí.

Ale když jsem bez zlého úmyslu naznačil, že jedna i druhá revoluce mi připadá rolnická, že vůdcové v obou případech osvobodili města po lidové válce, kterou vyhráli v horách a v polích, někteří z mých přátel rozhodně prohlásili, že jsem se zmýlil.

Revoluce, podle bezvousých, vyšla z města. Sám Castro, ačkoli je docela zarostlý, studoval v hlavním městě a zvolil povolání člověka městského; v jiných dobách by se byl věnoval svobodnému povolání advokáta. A potom, bral jsem příliš na lehkou váhu ilegální odpor, který se organizoval v Santiagu, Havaně a Santa Claře. Rolníci, dodávali moji přátelé, se připojili až později.

Několikrát jsem byl svědkem týchž diskusí: jedni tvrdili, že rolníci bojovali málo nebo špatně, druzí naopak prohlašovali, že města nic nepodnikla a vzbouřenci zvítězili jen dík podpoře venkova.

Mlčel jsem; za těmito slovy jsem vyciťoval ne neshodu, ale rozdílný postoj k reálnějšímu a většímu problému. Dnes se mi zdá, že jsem pochopil jeho smysl: ilegální pracovníci i vojenští vzbouřenci sdíleli odhodlání dovést až do konce svůj program, přítomnost je spojuje. A také budoucnost. Ale nemají stejné vzpomínky.

Styky byly navázány už v roce 1957. Vzbouřenci ze Sierry provedli průzkum mezi přáteli v Santiagu, Santa Claře a hlavním městě. Bylo nutno vytvořit ilegální organizaci.

Tak se zrodilo ve všech městech tajné hnutí nazvané M 26-7, tj. Hnutí 26. července.  Toho dne, o čtyři roky dříve, Castro zaútočil na kasárna v Moncadě. M 26-7 bylo určováno vztahem k němu, o tom nebylo pochyby. Ale už volbou svého jména hlásalo věrnost intelektuálovi, člověku městskému, pučistovi. Zkrátka někomu, kdo už neexistoval.

Ať je tomu jakkoli, musím v jedné věci dát za pravdu tomu z mých přátel, který hájí města: v nich se nejdříve uplatnil vliv Sierry.

Po několika měsících mělo už M 26-7 své mučedníky a venkov dosud nic nepodnikl, aby se probral ze své otupělosti. Bylo to zcela pochopitelné: příliš často oklamaní rolníci byli nedůvěřiví, vyžadovalo času přesvědčit je.Ve městech, spoutaných policajty a žoldnéři, se právě následkem této nemohoucnosti vyskytoval největší počet těch, kteří se bouřili.

Jeden z našich nejlepších přátel, Oltusky, ministr ve 27 létech, se do hnutí odporu dostal skrze náboženskou krizi, která ho postavila proti jeho rodině i proti němu samému.

Začal vášnivě číst všechno, co mu přišlo do rukou. Vůbec se nezabýval společenskými vědami, historií a ekonomií. Různá náboženství a metafyzika byly jeho jediným problémem až do chvíle, kdy porozuměl, že naprosto není možno pochopit jedno bez studia druhého.

Bral jednu knihu po druhé, dotazoval se nejbystřejších hlav Kuby, a obojí ho zklamalo, protože přesně nevěděl, co očekává. Tato zkušenost v něm zanechala celkový nedobrý pocit, neurčitou, ale silnou nechuť k jeho ostrovu. Nakonec se vždy odvrátil od systémů. Jasně cítil, že nevyhovují ani jemu osobně, ani národu. Ale každá přečtená kniha mu poskytovala nové důvody, pořád ještě abstraktní, k odsouzení diktatury.

Mnoho jeho tehdejších druhů, a zejména mnoho jemu neznámých krajanů dospělo různými cestami ke stejnému negativnímu závěru: „Je něco shnilého v království kubánském.“ Vření této osvícené maloburžoazie bych nazval politikou zdechlé krysy. Je cítit zápach hniloby, hledá se zdechlina krysy, ale v městech bezpočet následků zakrývá příčiny, mrtvé zvíře vždycky vyklouzne.

Na začátku roku 1957 tito mladí lidé nevěřili bezvýhradně Castrovi. Srovnávali-li jej s Josém Martím, národním hrdinou, musel jim dokonce připadat poněkud otřepaný; vždyť celé dějiny ostrova nebyly ničím jiným než bojem odvážné buržoazie proti feudálním poměrům.

Měšťané byli vždy poraženi, ale přece vtiskli století svou pečeť a mladí měšťané z roku 1957 se poznali v této měšťanské historii.

Zato lidová historie postrádá odstínů, uráží krasoduchy svou vulgárností, jde věcem na kloub, toť vše. Není Fidelova taktika, ptali se, příliš průhledná? Může oklamat nepřítele, i když se jmenuje Batista? Nerozmýšleli se však příliš dlouho; jejich velkou zásluhou zůstává, že se připojili, ačkoli nevěřili . . . Konečně se naskytla příležitost sblížit se, spojit svůj hněv, organizovat se, a té využili.

Aby bylo možno změnit bezmocná odmítavá stanoviska v jediné nezdolné odmítnutí, bylo nutno začít přitakáním. Říci ano Castrovi. Oddat se tomuto vzdálenému lučištníkovi, který tak málo překážel a vystřeloval své šípy v horách. Byl to pouhý mýtus, symbol národní Jednoty a opět nalezené národní energie, sloužil jim jako záminka, aby se všichni zřekli ducha skupinkaření, soupeření, řevnivosti, vzájemné nedůvěry.

M 26-7 mělo dvojí poslání: sbíralo ve městech na nákup zbraní pro vzbouřence a udržovalo vření městských mas ilegálními tiskovinami, několika manifestacemi, které zasadily úder a rozešly se, aniž po sobě zanechaly stopu.

Červencové hnutí vymyslelo a uskutečnilo únos závodníka Fangia z haly jeho hotelu v předvečer mezinárodního závodu. Obyvatelé kubánských měst dva roky agitovali, sbírali peníze, kupovali zbraně a rozváželi je, našli dokonce čas na nábor. Ze Santa Clary do Trinidadu jsme jeli podél úpatí Sierry cestou, kudy jezdíval několikrát za měsíc Oltusky. V roce 1958 se tudy proháněli policajti v autech a vojáci. Zastavovali vozidla, bylo potřebí vymyslet si záminku u každého zátarasu. Odbočit ze státní silnice bylo možno jen jediným způsobem, využitím střídání hlídek. Bylo nutno všechno propočítat, aby byl člověk v pravou chvíli na správném místě.

Někdy ho doprovázel další příslušník hnutí odporu. Zatelefonovali do jednoho hostince u silnice nedaleko Sierry a objednali si pečené sele. Oba velmi mladí mužové vzali s sebou své velmi mladé ženy a poprosili je, aby zasedly k prostřenému stolu. Sami nasedli do auta k „projížďce před jídlem“, vnikli po vedlejších cestách do hor, setkali se s některým vzbouřencem, upozornili ho na zásilku zbraní a převzali novou objednávku.

„Samozřejmě,“ řekl mi s jakousi lítostí, „chybělo nám hrdinství vzbouřenců.“ Zdá se mi příliš skromný.

Policie a armáda usmrtily za dva roky 20 000 lidí: 1.000 při posledních bojích v Sieře a 19 000 ve městech. M 26-7 zaplatilo velmi draze navrácení hrdosti hlavnímu městu a několika důležitým menším městům.

Policie a armáda samozřejmě mučily. Nebylo to nic vědeckého, rozumí se, mluvím o méně vyvinuté zemi. Ale činily se, měly vzory, dělaly, co mohly: Franqui nemá pěkné vzpomínky na jedno takové menší mučení, docela hloupé a primitivní - tvrdé rytmické údery na spodní část lebky.

„Myslel jsem, že zešílím.“

Jedna z nejpopulárnějších žen revoluce byla zatčena s bratrem a snoubencem. Už je neuviděla, ale jednoho dne jí přinesli dva talíře, na jednom z nich byly bratrovy oči a na druhém snoubencova varlata. S oblibou se vyklešťovalo. Výslechy byly tak svědomité, že mučený při nich umíral, aniž odpověděl. Střílelo se na dvorech věznic. Franquiho vyvedli sedmkrát na popravu; čekal v chladu úsvitu a pak jej zase odvedli nazpět, byl to vtip. Mnozí z mých nových přátel byli podrobeni výslechu třetího stupně, mohou srovnávat postupy a techniku.

Ty, jimž se podařilo proklouznout zatahujícími se sítěmi, probouzela za svítání úzkost. Při takovém způsobu života se nervy opotřebovávají; všichni mi řekli:

„Vítězství tak rychle neodstraní vzpomínky. Zůstáváme napjatí, neklidní, bude zapotřebí let, abychom opět nalezli rovnováhu.“

Já osobně si více vážím této obtížné odvahy než vojenského hrdinství. Bojuje sama a beze svědků proti všemocnému nepříteli, který chce svou oběť zhanobit.

A přece Oltusky a dalších dvacet lidí se mnou mluvilo o vzbouřencích s pokorou. Pochopitelně, neboť muži ze Sierry první projevili odvahu, tu odvahu, na které záleží. Muži ze Sierry veleli, začali a vytrvali.

Bez nich by se bylo všechno zhroutilo; rok závisel osud ostrova na nich. Ale policie, šílená strachem, stále více mučila a vraždila. Proč tedy proslulé násilí režimu nepostavilo na roveň riziko a zásluhy všech vzbouřenců?

Podle mého názoru je příčina jednoduchá. Když se M 26-7 vytvořilo, samozřejmě souhlasilo, že ilegální hnutí odporu bude podřízeno ozbrojenému povstání. Na začátku tato závislost neznamenala mnoho, vždyť vzbouřenci měli tak malý vliv! Vždyť byli tak daleko a bylo jich tak málo! Kdyby upadli do nástrahy nebo podlehli, mohli si mladí příslušníci buržoazie představovat, že organizace, rozvětvená ve všech městech, je přečká a zdárně splní jejich úkol. Nepodlehli, přibylo jich, dobyli prvních vítězství.

Bylo už jasné, že se podjali úkolu osvobodit zemi a jsou schopni úspěšně jej uskutečnit. V povstaleckém táboře došlo ke změně v poměru sil, M 26-7 získalo nepříjemnou zkušenost: podřízenost, jejíž zásadu schválilo, se stala skutečností, organizace bude existovat jen závisle.

Nebyla to ničí vina. Castro z vrcholků Sierry zakazoval sabotáž a terorismus, jediné možnosti pronásledovaných příslušníků hnutí odporu. Zakazoval to ne proto, aby mladé příslušníky buržoazie zbavil možnosti skutečně bojovat, ale z prostého přesvědčení, že dělníci, málo početní v M 26-7, by vůbec nesabotovali. Bylo ostatně zapotřebí vyhrát válku pokud možno bez zpomalení výroby. Terorismus nebyl vhodný. Několik studentů se pokusilo zmocnit se presidentského paláce, v němž bydlel Batista. Byli na místě zabiti nebo popraveni druhý den.

Castro tedy pouze propůjčoval svůj hlas rozsudku, který sama revoluce vynesla nad svými přívrženci ve městech. Byli to nepostradatelní pomocníci, kteří však neměli překračovat svou funkci: získávat peníze a zbraně. To bylo vše.

Přes naprostou oddanost revoluci nebyli tito mladí lidé z měst zdaleka tak radikální jako sám Castro. Nebo spíše setrvávali na stanoviscích, která Fidel už dávno překonal.

V roce 1958 vzniklo napětí, chvílemi dokonce dramatické, mezi příslušníky hnutí odporu a mezi vzbouřenci. Styky byly příliš vzácné, než aby odhalily jejich rozdílné názory, ale vedoucí obou skupin se při setkání cítili nesví.

Oltusky organizoval zásobování vzbouřenců v provincii Las Villas. Koncem války byl vyrozuměn, že Che Guevara v čele svých jednotek spěje usilovným pochodem k Sieře. Nebylo stanoveno žádné místo schůzky, mělo k ní dojít někde v horách.

Sešli se. Bouřlivě. Guevara jedl za 45 dnů jedenáctkrát; byl ve velmi špatné náladě a neskrýval svou nedůvěru k mladíkovi, který mu sliboval potraviny. Ten se naopak předtím lopotil a všemožně snažil; nyní byl podrážděn tímto podceňováním a obával se, aby hlad nedohnal vzbouřence k násilnostem. Domníval se, že se setkal s dobrodruhem, Guevara ho na oplátku považoval za kontrarevolucionáře.

Mýlili se oba. Radikální při rozhodování, rázný jako voják při jeho uskutečňování, Guevara byl neobyčejně vzdělaný a po Castrovi jedním z nejbystřejších mozků revoluce. Viděl jsem jej: jenom šílenec by si mohl myslet, že vlídnost a humor, které projevuje vůči pozvaným, předstírá jen v přijímací dny. Jsou to jeho skutečné pocity, přestože se projevují jen s přestávkami.

Ale když se v roce 1958 sešel s Oltuskym, nic jej nepřimělo k ústupkům, ani hlad, ani zasmušilá odvaha, která raději počítá s nejhorším a připravuje se na to.

Oltusky byl mladší a měl respekt k tomuto bojovníkovi už legendárnímu, ale byl stejně tvrdošíjný jako on. Proti Guevarovi ho stavěly zkušenost s terorem ve městech, situace a lidské vztahy, které jej utvářely, spíše než zájmy nebo ideje.

Ve městech se lidé naučí obezřetnosti, trpělivosti a ohledům: neodmítal pokračovat až do konce, ale po etapách a pomalu. Zkrátka, prvotním návykem vytvářejícím charaktery byl spíše reformistou než revolucionářem, ačkoli sledoval stejné cíle jako revoluce.

Když se setmělo, rozhovor se přenesl na pozemkovou reformu. Oltusky si přál, aby se půda rozdělila mezi rolníky. Ale byla v něm obezřelost, buržoazní prozíravost, která považuje reformy za důkladnější, zavádějí-li se postupně, obával se, aby se revoluce neukvapovala a nevrhla se střemhlav po neznámých cestách, byla v něm opravdová péče o národní zájem a možná i velmi stará stopa nepatrného pohrdání, které v každé zemi chovají města vůči analfabetům z venkova. Všechny tyto důvody způsobily, že navrhoval vyčkávat: půda se rozdělí hned po vítězství, každý dostane svůj díl, ale ten, kdo půdu obdělává, bude pouze jejím uživatelem: majitelem se stane až po dvou létech, udrží-li výrobu nad předem stanovenou úrovni (obvykle nad průměrnou úrovní předchozích let).

Guevara se nepokrytě rozčilil; náleží-li půda rolníkům, ať se jim odevzdá. Hned a bez podmínek. Jakým právem uplatňují vůči venkovanům tato podceňující opatření maloměšťáci, kteří vůbec nerozumějí obdělávání polí? Protože umějí číst? Nejdůkladnější vzdělání se mění v pouhý papír a slova, setká-li se se skutečným revolučním uvědoměním. Rolníci si zaslouží naprostou důvěru, uskutečňují revoluci a uvědomují si to, proto výroba neklesne.

Oba muži diskutovali do rána tak vášnivě, až nechtě dokázali jeden druhému, že přece jen zůstávají bratry. Oba intelektuálové, kteří se neshodli v ničem, projevili hluboké vzájemné pochopení, společnou zálibu v idejích a sporech.

Tato ostrá a nelítostná diskuse byla ostatně vzájemným zkoumáním. Vzbouřenec i příslušník hnutí odporu pokračovali v tomto průzkumu až do konce a každý si pomyslel při pohledu na druhého: bude nutno dobře vycházet s tímto zvláštním tvorem.

Jak si lze představit, oba tito mladí lidé akce kromě toho probděli noc jako intelektuálové, totiž úplně zbytečně. Ani jeden, ani druhý nebyli oprávněni rozhodovat.

Otázka byla definitivně rozřešena na začátku léta roku 1959, když byla vyhlášena reforma. Jak uvidíme, oba muži dostali za pravdu zároveň.

V roce 1958 byla diskuse ukončena příjezdem nákladních aut s potravinami: Guevara se přestal mračit, jeho muži se najedli a Oltusky u něho stoupl v ceně.

Vzbouřenec skutečně získal právě v diskusi důvody, aby si vážil příslušníka hnutí odporu. Ten si sice ponechal své rozlišování a výhrady, ale především se pokusil pochopit svého odpůrce, prokázal svou nezaujatost a inteligenci uznáním opodstatněnosti stanoviska vzbouřenců.

Tím, čím byl, učinila Guevaru válka. Vtiskla mu svou vlastní neústupnost, revoluce mu poskytla svůj smysl pro naléhavost a svou rychlost. Byl starší než Oltusky, ale zdál se novější. V rozhovoru s ním si příslušník hnutí odporu uvědomil, že jeho záliba pro pomalý, nepřetržitý postup je možná jen vštípeným názorem; brzdily ho a možná zdržovaly předsudky, které zdědil po předchozí generaci. Ve všech jemnostech městského člověka, které v sobě mladý muž pěstoval, nakonec spatřoval v nejlepším případě staré harampádí a v nejhorším případě naději zabránit pomocí průtahů reformám.

Vyhrál, postavil smysl pro přesné rozlišování do služeb radikalismu. Jeho štěstí spočívalo v tom, že byl jedním z prostředníků, že měl přímé styky se vzbouřenci dříve, než se dostali k moci. K tomu, aby je dostihl a udržoval s nimi krok, musel mít jen dvě ctnosti, nejzákladnější, ale také nejvzácnější: inteligenci a dobrou vůli.

Dobrá vůle určitě v M 26-7 nechyběla. Ani inteligence. Litovat bylo nutno především toho, že bylo málo styků.

Jednomyslná revoluce proti Batistovi byla rozdělena na dva úseky, které se vyvíjely odděleně a neznaly se. Postupně s tím, jak vousáči sílili a bezprostředně ohrožovali města, vzrůstala nerozhodnost pravice v hnutí odporu; vousáči podle ní usilovali o rozdělení majetku a stáli v čele selské vzpoury.

Také na krajní levici zachovávali zdrženlivost. Mnozí mladí lidé mi řekli, že zpočátku v Castrovi viděli velkostatkářského syna, který se opírá o reakční rolnictvo a připravuje se nastolit pravicovou diktaturu. Zkrátka, co Castro vlastně chtěl? Kým byl?

Jeden z jeho druhů z mládí, který koncem roku 1958 očekával v Havaně se všemi ostatními příjezd vítěze, si vzpomínal na nervózního zachmuřeného mladíka, kterého nezkrotná pýcha hnala k nejobtížnějším úkolům; stačilo tehdy, aby nějaký podnik měl pověst neuskutečnitelnosti, a pustil se do něho.

Cožpak to nejsou předpoklady, z nichž se může zrodit tyran, pomyslel si jeho druh? Vyprávěl mi nedávno o svém zneklidnění a řekl mi: „Víte, nejvíc mě zneklidnilo, že na Kubě je ze všeho nejobtížnější vykonávat moc a nebýt ani zaprodancem, ani tyranem.”

— 8 —

---

Vraťte Boha ústavě!

Týdny na začátku roku 1959, které následovaly po osvobození, byly týdny radosti a jednomyslnosti. Přestože Castro v té době nebyl členem vlády z důvodů, které ještě seznáme, připadal všem jako ztělesnění jednomyslnosti.

To mu vyhovovalo a nic nepodnikal, aby rozptýlil tajemství obklopující jeho záměry. Pravice i levice, strany i odbory si kladly otázku, co je zač. Co podnikne?

Ale už tehdy rázně vystupoval proti všemu, co hrozilo narušit jednotu kubánské společnosti.

To se ukázalo hned v prvních dnech v souvislosti s Pánembohem. Byla totiž obnovena platnost ústavy z roku 1940, v jejímž úvodu vystupuje Bůh, a ministři považovali za vhodné jej odtamtud odstranit.

Když se o tom Castro dověděl, dostal zlost. Toto úctyhodné slovo bylo už dvacet let obsaženo v tomto stěžejním dokumentu a všichni si je mohli přečíst. Ať bylo přesvědčení členů vlády jakékoli, dotknout se tohoto slova znamenalo urážet kněze a jejich věřící, a tudíž narušovat jednotu země.

Slovo Bůh bylo nedílnou součástí ústavního zákona; nepřekáželo: tím, že je revoluce převzala, neprohlásila se za křesťanskou, ale tím, že je odstranila, prohlásila se za ateistickou.

Zkrátka, za tohoto krátkého oddechu byla podniknuta všechna opatření k upevnění jednoty. Do vlády byli pojati příslušníci hnutí odporu i vzbouřenci: ministr spojů Oltusky, ministr hospodářství Pinos i ministr obchodu byli příslušníky hnutí odporu.

Tato obezřetnost však nezabránila vzniku napětí přímo v jádru této jednomyslnosti. Obyvatelé Havany přijali „vousáče“ jako bratry. Ale „vousáči“ neměli příliš velkou chuť bratřit se.

Tito rolníci-vojáci a vojáci, kteří se stali rolníky, přinášeli do měst válečnickou střídmost a venkovský moralismus. Se stejnou nedůvěrou tábořila o několik let dříve Maova venkovská armáda v ulicích Šanghaje, zkaženého města, oběti i spoluviníka bílých.

Někteří obyvatelé Havany kromě toho projevovali v prvních dnech podezřelou horlivost. My si také vzpomínáme na uniformy, které se objevily v září 1944 v pařížských ulicích a byly cítit naftalínem.

Lidé spěchali na pomoc vítězství. Bývalí političtí činitelé se připomínali vítězům a dávali jim najevo, že by přijali břímě moci, jen kdyby jim je nabídli. Vzbouřenci a příslušníci hnutí odporu nazývali tyto nové přátele „Hnutím 2. ledna“. Jak známo, 1. leden byl dnem osvobození a navždy zůstane jeho výročím.

Nepružnost některých vzbouřenců - byla to možná pouhá bojácnost a zklamání některých příslušníků hnutí odporu, kteří doufali, že se sdruží s osvoboditeli, a místo toho jim někdy nezbývalo než se na ně uctivě dívat z dálky, všechny tyto malé třenice však vznikaly jen uprostřed všeobecného nadšení.

Nedůvěra, dokonce i melancholie, patřily také ke způsobům, jimiž se vyjadřoval opravdový a všeobecný souhlas. Aby bylo možno litovat, že vojáci-vzbouřenci zachovávají odstup, bylo nutno nejdříve v nich vidět budoucí velitele, předem se podvolit jejich autoritě.

Někdy se však přece jen tato škrábnutí rozjitřila, protože se nepodařilo najít společný jazyk, ožehavé situace vystřídalo skutečné nepřátelství. Nebo se styky prostě přerušily.

Revoluce měla v jedné věci výjimečné štěstí: nikdo nemohl postavit proti revoluční vedoucí skupině a programu nějakou jinou skupinu a program kromě dvou nebo tří stran, jimž sloužila ke cti individuální odvaha jejich členů, ale jež se svým mlčením a netečností zdiskreditovaly, a kromě létajícího tyrana, jemuž všechny země s výjimkou Portugalska odmítaly právo azylu. Bylo nutno náležitě využít této oprávněnosti de facto, získat nyní obyvatelstvo měst a začít uspokojováním jednomyslných požadavků.

Ve městech to byly dva trvalé požadavky, které bez rozdílu třídy spojovaly dělníky s ostatními zaměstnanci. Ještě než dostali mzdu, pohltily z ní polovinu nájemné a elektřina, takhle to už nemohlo pokračovat.

To se říkalo, ještě když Fidel v Havaně studoval práva. Říkalo se to dokonce ještě o patnáct let dříve a pořád to trvalo. Ale požadavky lidu odpovídají jeho důvěře. Vedoucí činitelé poznali za války tlak okolností, po vítězství zakusili tlak lidu.

Nařídili bez průtahů povinné snížení nájemného o plných 50%. Důvody rozhodnutí jsou jasné. Vláda, která se sotva usadila v tomto městě dosud jí cizím, si nemohla dovolit zklamat lid.

Bylo zapotřebí jednat, a ne slibovat, zbavit chudáky drtivého břemene, vrátit kubánskému maloobchodu peníze, které plynuly do USA na nákup aut, ledniček nebo byly hloupě reinvestovány do dalších staveb; ulehčilo se národnímu hospodářství a snížením renty byl kapitál usměrněn do průmyslu.

Většina souhlasila, ale přece jen se jednomyslnost na okrajích poněkud roztřepila; viděli jsme už, že veškeré kubánské úspory pohlcovalo až dosud stavebnictví. Nejenom zisky, ale i úspory středních vrstev.

Tato buržoazie považovala své příjmy za neměnné a najednou se jediným škrtem pera snížily o polovinu. Dostala strach, v několika chvílích paniky zahlédla zděšená Havana rudé strašidlo - bolševismus na Antilách.

Menší rozruch se projevil, když vláda přinutila telefonní a elektrárenské společnosti ke snížení sazeb. Tentokrát z toho měli prospěch všichni, zaměstnavatelé i zaměstnanci, protože se snížily výdaje.

A kromě toho se vytáhly z kapes zahraničních kapitalistů peníze lidu. Nemajetné třídy měly upřímnou radost: nová vláda uskutečnila v několika týdnech to, co její předchůdci nedokázali za patnáct let. Odvážila se vztáhnout ruku na americké zisky a nebesa se na ni nezřítila, bylo možno „změnit život“.

Ale mezi buržoazií nevolnost vzrůstala. Tato opatření odhalovala sklon k řízenému hospodářství, který vládnoucí skupina ostatně neskrývala a jejž okolnosti ospravedlňovaly v očích všech, alespoň prozatímně. Buržoazii se zdálo, že v tom spatřuje předzvěst extrémních rozhodnutí; vzbouřenci vyprázdní banky a uskuteční zespolečenštění výrobních prostředků.

Už se jim zdálo, že rozeznávají pravici, levici a střed vlády. Guevara, ministr hospodářství, jim připadal ještě strašnější jako extremista.

Tato pověst mu dlouho zůstala. Když byl jmenován ředitelem Národní banky, dávno po neklidném údobí, o němž vypravuji, postavili se střádalové do fronty, aby si vyzvedli úspory. Pouhé 24 hodiny je stačily upokojit; a protože se nic nestalo, buržoazie své peníze zase přinesla.

Stanovisko vlády vůči dělnickým požadavkům nepomáhalo rozptýlit zmatek. Nebylo ostatně možno postupovat jinak, ale buržoazii se to nelíbilo.

Odbory - kdo by jim to vytýkal? - chtěly těžit z nového režimu, aby opět nabyly práv získaných za republiky a částečně ztracených za tyranie.

Přijímaly revoluci, ale zůstávaly ve střehu; vláda se jim zdála podezřelá, protože ji nedokázaly definovat a tím méně určit. V této nejistotě spatřovaly podnět změřit síly hned, dokud si zachovala dětskou křehkost mladá moc, příliš mladá, než aby stačila vytvořit vlastní skořápku a vlastní donucovací orgány.

Počítaly, že jim tento uspíšený útok přinese dvojí výhodu: především dělnické vítězství a potom, při prvních potyčkách, vláda odhalí své ledví, ukáže, jaké třídě a jakým zájmům ve jménu mýtu národní jednoty slouží.

Začaly agitovat hned v lednu a neúnavně v tom několik měsíců pokračovaly. V hlavním městě zdárně probíhaly stávky, postihovaly střídavě to či ono odvětví, ale téměř ve všech případech bylo celé město přímo nebo nepřímo ochromeno.

Vláda vystupovala jako rozhodčí, nejčastěji doporučovala zaměstnavatelům, aby ustoupili. Ne ze slabosti, ale protože jejím posláním bylo zachovávat jednotu.

Revoluce, zrozená z venkovské bídy, se ostatně cítila nesvá ve městech a žádala o podporu nejchudší pracující. Vůdcové si připadali bezbranní nikoli následkem stávky - třebaže neměli ani odhodlání, ani prostředky zlomit ji -, ale kvůli potřebám a nouzi, které ji vyvolaly.

Střední vrstvy popichování stávkami dráždilo. Podnikly v zájmu vzbouřenců a celé země všechno, zatímco dělníci prý neudělali vůbec nic. Kromě toho byli tito obchodníci a drobní průmyslníci přirozenými spojenci režimu, protože Castro hodlal chránit Kubu proti invazi výrobků z pevniny. Proč tedy jsou pokaždé obětováni bouřícím se zaměstnancům? Co si ostatně tihle vzbouřenci myslí? Kam vlastně dali rozum? Kdysi nemluvili o ničem jiném než o pozemkové reformě; dnes se stejnou horlivostí nadbíhají dělníkům. Co z toho všeho je možno brát vážně? Co z toho je propaganda a demagogie?

Neminul den, aby některý ministr neopakoval, že společným cílem je víc vyrábět. Myslí si vláda, že toho dosáhne, bude-li trpět přerušování práce dělníky, ustavičné popichování, promeškané pracovní dny?

Hlubokou příčinou jejich zneklidnění byla nejistota. Střední vrstvy, zvyklé na vyhraněné režimy na Východě a na Západě, kladly rozhodující otázky: liberalismus, nebo socialismus? Demokracie, nebo diktatura? Nedostávaly odpověď.

Dosud opojené opět nabytou svobodou, začaly v projevech v tisku pátrat po nejasných náznacích svého osudu.

Tito lidé se obraceli proti vládě s dvěma protichůdnými výčitkami: „Baví nás slavnostními prohlášeními, zatímco potichu zavádějí komunismus.“ - „Nevědí, co chtějí, improvizují, ani jeden z nich nemůže dnes říci, co podniknou zítra.“

Až do jara 1959 se tak mluvilo všude, zdánlivě ne bezdůvodně; u mnoha revolucionářů tak vznikla neodbytná obava, že budou považováni za improvizátory.

Kubánce mátlo, že revoluci sužuje její dětská nemoc, která propukla koncem zimy krizí legalismu, naštěstí ne vážnou.

Urrutia, president republiky, si vysloužil vyhnanství a slávu, protože když za Batisty vynášel rozsudky, uzákoňoval jimi vzbouření. Batistova tyranie je nezákonná, prohlašoval. Vzbouření je tedy zákonné. Byl to argument advokáta.

Aniž ho kdy viděli, vzbouřenci se naslepo rozhodli nabídnout mu úřad budoucího presidenta republiky.

Přišel do Sierry. Castro s ním dlouho mluvil a rozešel se s ním rozčarován. Očekával člověka a setkal se s pouhou zásadou.

Bylo však už příliš pozdě změnit volbu, která už byla oznámena zahraničnímu tisku. Fidel věděl, že zásady jsou abstraktní, kategorické a neochvějné; předpovídal, že to s vládou špatně dopadne, a tak se s ní rozešel, když už nemohl odstranit Urrutiu.

Vždycky bude dost času vstoupit do ní po nevyhnutelné katastrofě. Toto rozhodnutí bylo nutné, ale vzbudilo na Kubě úžas.

Od 1. ledna 1959 bydlel v jednom apartmá hotelu Habana Hilton major vzbouřenecké armády jménem Fidel Castro a zdálo se, že je mimo službu. V budovách starého města zatím jeden kožený právník předsedal schůzím vlády.

Urrutia byl jako president ztělesněním zákonnosti v její nejformálnější a nejtyranštější obecnosti. Prohlásil:

„Ruším herny, kasina a hrací přístroje.“

Mladičtí ministři souhlasili, havanská buržoazie se tvářila příznivě k jakékoli léčbě, která by zbavila město jeho hanebné prašiviny. Dekret byl podepsán a president jej potvrdil.

Druhý den vnikl do Hiltonu vzrušený dav, namačkal se do výtahů, dral se vzhůru po schodišti a vnikl bez okolků ke Castrovi. Byli to zaměstnanci heren a jejich rodiny. Křičeli, že je to vražda. Cožpak 700 000 nezaměstnaných nestačí? Je zapotřebí vyhodit na ulici všechny pracující počínaje prodavačkou doutníků a konče krupiérem?

Ohrožené prostitutky nešly sice do Hiltonu, ale napsaly důstojné dopisy, v nichž se dovolávaly práva vykonávat své povolání.

Castro ihned svolal ministry. Opustili presidentský palác, schůzi vlády, Urrutiu, projeli napříč městem a našli svého skutečného vůdce zsinalého zlostí v americkém paláci. Fidel jim s potěšením řekl, co si myslí. Stali se z nich, prohlásil, spoluviníci hloupého a nelidského moralismu, který hrozí zvrátit revoluci.

Zrušit hry? Dobrá. Ale pod podmínkou, že najdou nové zaměstnání a poskytnou novou kvalifikaci propuštěnému personálu.

A jak jej zaměstnat? Jak pro něj získat novou kvalifikaci, když průmysl neexistuje? K odstranění heren dojde po odstranění nezaměstnanosti: to nebude zítra. Pokud jde o prostitutky, přicházejí téměř všechny z venkova, jsou to přespočetné děti, rodina je neuživí: je nutno pojít, nebo se prodat.

„Doopravdy odstraníme prostituci, až odstraníme bídu rolníků.“

Přikazovat v Havaně lehkým ženám, aby se už nenabízely zákazníkům, byly plané řeči; prostituce se přestěhuje se vším všudy do ilegality.

Zkormoucení ministři se vrátili do svých ministerstev a ke svým starostem. Na nejbližší schůzi vlády se s nekonečnou ohleduplností snažili Urrutiovi vyložit Castrovo stanovisko.

Soudce je vyslechl, aniž se rozčilil, ale byl neoblomný. Morálka zakazuje nabývat nebo pozbývat zlato tím, že se mince navrší v rohu stolu pokrytého suknem. Řekl:

„Je to ostatně jednoduché, dal jsem slovo.“

Jak se zdá, zpit slávou převzal skutečně ve vyhnanství závazky, které na něm nikdo nepožadoval.

Castro skoncoval s přebíháním ministrů tím, že prosadil svou. Nemohl dovolit, aby se lidová revoluce zkompromitovala tím, že by se jako její vědomý důsledek zvýšila nezaměstnanost.

Odstraní se hrací přístroje, které neposkytují nikomu práci a kradou kubánská pesa ve prospěch gangů na kontinentě; Národní loterie zůstane zachována, ale bude reorganizována; hry zůstanou, ale stát převezme péči o herny a kasina, jemu připadnou zisky a bude platit personál.

Prostitutky nechť zůstanou. V tomto prvním revolučním údobí, ve chvíli, kdy nová vláda pořizuje soupis, odhaluje neduhy a šrámy zděděné po dřívějším režimu, je pouze možno odstranit vykořisťovatele těchto děvčat: pasáky, kteří předstírají, že je chrání, a policisty, kteří si dávají platit.

Tento konflikt se mi zdá příznačný: jak se často stává při lidových hnutích, měla veřejná moc dvě hlavy. Skutečná autorita nebyla zákonná, zákonná autorita nebyla skutečná.

A vláda, přehnaně dbalá zákonů, rozhodovala podle zásad a dopouštěla se stejného omylu jako její předchůdkyně v roce 1949 a 1933, bojovala proti následkům, místo aby se vypořádala s příčinami.

Prostituce a hry byly následky.

Urrutia, jakobínský měšťák, neochvějný v zásadách, spěchající vrátit města na cestu ctnosti, pohlížel na hluboké přeměny kubánské společnosti bez nepřátelství, ale také bez nadšení; to nebyla jeho záležitost. Advokáti, soudcové i jiní buržoazní intelektuálové ve všech zemích zdůrazňují neústupnost, když jsou v sázce ideje, aby zakryli svou váhavost vůči činům.

Kubánská revoluce se ještě zmítala ve svých rozporech; představuji si, že měla strach vrhnout se do neznáma, poznat sama sebe a stanovit si zákony, když už lidu v Havaně bylo jasno. Pracující a hospodyně zaplavili čtvrť mrakodrapů, oblehli Hilton a vyložili Castrovi své požadavky.

Castro pochopil, že nadešel čas převzít moc. Urrutiovi ministři ho jmenovali šéfem vlády. Osvobození se konečně mělo změnit v revoluci.

— 9 —

---

Už žádní cukerní magnáti v prázdných palácích

— 10 —

---

Kubánci chtějí rajčata a ocel

— 11 —

---

Mládež, která uskutečnila revoluci

Největším skandálem kubánské revoluce není, že vyvlastnila plantážníky, ale že odevzdala moc do rukou dětem. Už léta čekali dědečkové, otcové a starší bratři, že na ně dojde řada, až se diktátorovi uráčí zemřít, že se bude povyšovat podle stáří.

S ohledem na vzdálený den, kdy dojde k vystřídání vládnoucí skupiny, strany občas riskovaly veřejné vyznání své oddanosti parlamentarismu. Všechno bylo na dobré cestě, když tu se jednoho krásného dne mladší uchopili moci a dali na srozuměnou,že si ji podrží.

Žádným starým moc! Skutečně, nespatřil jsem ani jediného z nich mezi vedoucími činiteli. Když jsem projížděl ostrovem, setkával jsem se na všech velitelských místech a na všech stupních žebříčku odshora až dolů tak říkajíc se svými syny. Rozhodně se syny svých vrstevníků. Otcové na sebe neupozorňují, na tomto ostrově žijí nejdiskrétnější padesátníci.

Ministr spojů, drobný, světlovlasý a bezvousý, není určitě benjamínkem revoluce; je mu 29 roků; v této vládnoucí skupině je to průměrný věk. Ale vyznačuje se vážnou veselostí jinochů a to jeho mladým kolegům stačí, aby si tropili žerty z jeho mládí, to znamená, že jsou udiveni vlastním.

Armandu Hartovi je 27 roků, Guevarovi a Raúlu Castrovi málo přes třicet. Když nemluví o veřejných záležitostech, jsou to mladí lidé mezi sebou; vtipkují, ale z jejich slov lze uhodnout, že začnou stárnout brzy, podle mého názoru příliš brzy.

Slyšel jsem některé z nich vysvětlovat stářím tvrdohlavost Urrutiy, kterému nebylo ještě šedesát. Shodují se však v tom, že úřad presidenta vyžaduje jistý věk svého tituláře, vnější znak rozšafnosti. Jsou proto potěšeni, že novému presidentu Dorticósovi je, jak mi jeden z nich řekl, „aspoň čtyřicet let“. Já se mezi nimi cítím starší než v Paříži a přes jejich neobyčejnou vlídnost se obávám, že obtěžuji je a zrazuji své vrstevníky.

Protože bylo revoluce zapotřebí, okolnosti pověřily jejím uskutečněním mládež. Jenom v mládeži bylo dost hněvu a úzkosti, aby ji podnikla, a dost čistoty, aby se jí to zdařilo.

Na tomto ostrově demografický přírůstek porušoval rovnováhu a způsobil, že staří byli v menšině. Ale měli dávno svá místa, lpěli na nich: jakmile nováčci zvedli hlavu a podívali se na kubánskou společnost, uviděli, že všechny východy jsou ucpány a že poslední výnosná místa obsadili útokem jejich starší bratři. Potom se dveře zavřely, žádný postup už nebyl možný.

Na jedné straně byla nehybná pyramida zaopatřených, na druhé straně dav lidí bez práce, který každým rokem vzrůstal a jehož první řady byly vystaveny stále většímu tlaku zadních. Žádná budoucnost, leda zhoršování živobytí. Noví nezaměstnaní přišli na to, že nezaměstnanost není výsledkem náhody, ale zcela prostě jejich osudem. Tyto mladé masy náhle odmítly systém, který jim odmítal život. Dospělí měli štěstí - dnes se z toho možná stala smůla-, že měli zaměstnání: měli co ztratit; sebeskromnější pravidelný plat vede k rezignaci.

Mládež neměla co ztratit, viděla ohledy starších k tyranii a myslela si: „Smiřují se s naším neštěstím.“ Když tyto děti zaútočily na výsady, byla to zároveň vzpoura proti dospělým. Zatímco dospělí kapitulovali, v mladých se zrodila neústupnost, které už nikdy nepozbyli a jež jim umožnila pochopit výzvu neústupnosti Castrovy. Těmto hrozným dětem bylo jedno bouřit se proti diktátorskému režimu nebo proti nedostatkům těch, kteří jej připustili či podporovali svou nečinností; bylo pro ně jedno rozdrtit armádu žoldnéřů nebo přimět starší, aby ustoupili. Při tomto podivuhodném dobrodružství byla města osvobozena venkovem a otcové syny.

Když se vojáci vracejí z války, jsou členy bratrstva, z něhož jsou civilisté vyloučeni. Na Kubě je tato výluka ještě radikálnější; mladí vojáci ilegality někdy odhalovali své záměry mladším bratrům nebo sestrám, ale hnutí odporu působilo zlomyslné potěšení střežit svá tajemství před odcházející generací.

Byla to zajisté otázka bezpečnosti, ale z čeho vyplývalo, že dospělí byli nespolehliví? Synové se pohybovali krajem pod falešnými jmény a s falešnými papíry, v otcovském domě bděli mladší bratři a sestry připraveni lhát, varovat je, kdyby to bylo možné, a přísní domácí páni o ničem nevěděli.

V jednom provinčním městě několik dnů po vítězství potřeboval lékař benzín. Požádal o něj, byl poslán za revolučními úřady a dostavil se do jejich hlavního stanu. Místní velitel byl na inspekční obchůzce, příděl benzínu závisel na něm, bylo zapotřebí vyčkat. Lékař čekal. Jako všichni, znal mladého vůdce podle jeho přezdívky v hnutí odporu a podle jeho zásluh. Jak se proslýchalo, byly takové, že vzbouřenci mu svěřili město, jakmile se ho zmocnili, s úkolem odstranit co nejrychleji válečný nepořádek. Žadatel byl brzy zneklidněn přecházením mladých lidí - nejbližších spolupracovníků vůdcových - a zdálo se mu, že je poznává, neboť je viděl navštěvovat fakulty nebo gymnasia; tvrdošíjně se však oslovovali pseudonymy a svého šéfa označovali jen jeho přezdívkou. Za chvíli však bylo pro doktora útěchou zjištění, že zná vůdce z neznámé stránky: byl to jeho syn.

Tento mírný, rozvážný mladý muž se brzy oženil a měl syna. Jak bývá zvykem, bydlela mladá dvojice u manželových rodičů. Lze si představit soudržnější rodinu?

Občanská válka zuřila, ale klidný syn spal každou noc doma. To znamená, že spal několikrát týdně jinde a jeho žena tajila tuto nepřítomnost. Lékař pochopil se smíšenými pocity, že má slavného, ale poněkud příliš diskrétního potomka. Oklamán klidnou přítomností ženy-dítěte a novorozeněte, žil tento otec v nevědomosti, ve které ho udržovali, aby jim poskytoval alibi. Ještě horší bylo, že jeho snacha věděla všechno; více se důvěřovalo této síle tak křehké než síle dospělého muže. Případ skončil vesele; revoluce zvítězila, syn si tedy počínal skvěle. Nevím, zda lékař zpytoval sebe, zda hledal příčiny zdrženlivosti, která jej nakonec odsuzovala. Kdyby byl býval důvěrníkem svého syna, byl by jej jistě neprozradil ani na mučení. Ale byl by ho povzbuzoval?

Jeden mladý revoluční příslušník buržoazie podle mého názoru shrnul nejlépe stanovisko mládeže:

„Respektoval jsem a stále ještě respektuji svého otce a starší bratry. Jsou to hodní lidé; když jsem byl dítětem, byli mým vzorem, byl bych je chtěl napodobovat celý život. A potom mě zklamali; není to jejich vina, ale také ne moje.“

Představuji si, že styl lidí a činnost úřadů lze ještě popsat sterým způsobem. Já začnu jedním a setrvám u něho; je-li zapotřebí červené niti - a té zapotřebí je-, pak je mládež nejbezprostřednějším a nejnespornějším svědectvím, je všude, běhá na ulicích, večer se v Havaně u moře cvičí. Na Kubě se mládí stalo duševní kvalitou vůdců, aniž přestalo být údobím života. Když se mládež prohlásila za revoluční, určila své společenské postavení. Pracovní vztahy, třídní konflikty, všechno bylo zdvojeno tímto základním vztahem mezi mladými, snášejícími svůj život, a dospělými, kteří jim jej uchystali. Dnes je na staveništích, na polích i v ministerstvu mladá práce. Skutečně mladá. Velení se řídí podle směru hodinových ručiček: aby velel, nesmí mít člověk za sebou příliš velký kus života; aby poslouchal, stačí, není-li mu přes třicet. To znamená, že režim způsobuje a dává najevo radikální zvrat v lidských vztazích. Chceme-li pochopit tyto změněné vztahy,musíme hledat na všech úsecích následky historické události, jíž je invaze barbarů na Kubu.

Velmi civilizované a poněkud vyčerpané obyvatelstvo ostrova bylo přepadeno novými barbary: mládeží, která postupovala maskována. Noví dobyvatelé zacházejí s domorodci vlídně, ale zachovávají vůči nim odstup a žení se mezi sebou; nedochází k žádnému sbratřování.

Mnoho revolucí si může stěžovat jako lidé: „Neměla jsem žádné mládí, kdepak já!“ Příliš je honili, ubožačky, a ještě k tomu příliš brzy; muselo to být, bylo nutno přeskakovat třídy, skládat zkoušky, trpěly dětskými nemocemi. Kuba měla dosud štěstí v tom, že nemusela oklešťovat své začátky; to by bylo znamenalo její konec. Od roku 1957 do roku 1959 revoluce mládeže připravovala nové dobrodružství, které už čtrnáct měsíců prožíváme: mládí jedné revoluce.

Položme si otázku, co to pro mladou moc znamená, vykonávají-li ji mladí.

Omezím se na zkoumání tří zásadních otázek: jak toto nové počínání utváří tyto mladíky, aby se z nich stala výkonná moc, která by to zdárně dokončila; jak zachovávají konstruktivní revoluci její negativní charakter vzbouření; jak prakticky uskutečňují rozsudek vynesený demografickým tlakem nad dospělými. Jinými slovy: co z nich dělá moc? Co oni dělají z moci? Uskutečnili na tomto ostrově, mládnoucím každým dnem, zásadní obrat ve volbě spojenců, který je nezbytný, a vycházejí ve své praktické demokracii z nejnovějšího lidského vztahu?

Když uchopili moc, uvědomili si dík svému mládí své nedostatky a dokázali je snášet. Bylo zapotřebí odborníků na všech místech, techniků, expertů, specialistů: kde je vzít? Projevoval se nedostatek kádrů; pokud se ještě vůbec vyskytovaly, bylo nutno hledat tuto elitu v podezřelém světě dospělých. Kvalifikovaní praktici zaujímají rádi vyčkávací stanovisko; vyčkávali mezi světlem a stínem a pokradmu ohmatávali tep revoluce. Ale nazítří po velkých zmatcích, kdy je všechno povaleno na zemi a je zapotřebí odstranit stopy války, kdy ofenzívní návrat nepřítele není zcela vyloučen, je prvotním poutem důvěra.

Guevara mi jednoho dne řekl, ukazuje na vlastní hlavu: „Castro by stěží mohl najít hlavu, v níž by toho bylo více; snad by mohl najít nějakou s hezčím tvarem, ale ví, že žádná jiná by se s ním tak neshodla, dokonce i v podrobnostech.“

Osvědčení praktikové byli ponecháni své nejistotě: obešli se bez jejich služeb, funkce rozdělovala důvěra. Vláda vzbouřenců a hnutí odporu dosadily do ministerstev a ústavů,v čelo nejtechničtějších služeb příslušníky hnutí odporu a vzbouřence. Jedni i druzí se vrhli ve dvaceti létech do víru událostí a neměli dost času, aby nabyli zvláštních znalostí o některém úseku ostrova, aby získali kompetenci a zdokonalovali ji. Všichni si stěžovali na výuku: jak jsem už řekl, jejímu planému řečnění chyběla pravda. Těm, kteří pokračovali ve studiu a hledali na fakultách začátky specializace, Batista odmítl vzdělání ještě rázněji; v posledních létech mu byl nejmenší incident záminkou, aby universitu zavřel „sine die“. (Naposledy byla universita zavřena od 26. listopadu 1956 do dubna 1959.)

Po pravdě řečeno, nikdo a nic nemohlo pomoci mladým vůdcům: ani dospělí, ani tradice - pouta ostrova k jeho folklóru, k jeho touze po nezávislosti byla nemilosrdně přestřižena yankeeskými nůžkami okolo roku 1900 -, ani někdejší velikáni.

Jejich příklad nemohl být Castrovi užitečný; situace byly příliš rozdílné, společná jim byla jen odvaha a neochvějná vůle dobýt ' své zemi nezávislost.

Tito dobyvatelé musí tedy spoléhat jen na sebe, jejich cíle jsou jasné, ale k jejich dosažení nebyla proklestěna žádná cesta. Co si počnou tito náramné pečliví mladí lidé? To, co by na jejich místě učinil kdokoli; chápou, že vstupují do údobí člověka-orchestru. Když se nějaká méně vyvinutá země usilovně pokouší odstranit bídu, musí rodící se hnutí uváznout, mrtví a bolesti zůstanou marné, nebo musí vedoucí činitelé, dokud nevyškolí kádry, převzít všechny úkoly, přisvojit si veškerou kompetenci a neobávat se změnit v univerzální lidi.

„Udělali ze mne ministra spojů a nevím proč,“ řekl Oltusky, velmi aktivní člen M 26-7. „Možná proto, že jsem byl předtím pověřen ničit je.“

Ředitel Národní banky Guevara mi řekl, když mi ve své kanceláři nabízel výbornou kávu: „Jsem především lékař, potom trochu voják a nakonec, jak vidíte, bankéř.“

To není na Kubě jen jeho případ, revoluce ráda provádí nábor svých lidí-orchestru mezi lékaři nebo chirurgy.

INRA rozdělila ostrov na hospodářská pásma. Bylo zapotřebí agronomů, kteří by v plném rozsahu spravovali každé z nich. Použili k tomu doktorů a někdy zvěrolékařů. Ptali se, co je nutno podniknout, a odpověděli jim:

„To poznáte sami.“

Bylo nemálo neúspěchů, zejména v prvních měsících, ale nakonec se lékařský stav tohoto mimořádného úkolu zhostil víc než čestně.

„Je to proto,“ řekl mi kdosi, „že mají smysl pro organismy. Pokládají kraj, hospodářskou oblast za živé tělo a vědí, že v něm všechno závisí na všem.“

Podle mého názoru však tento lichotivý úspěch lékařů-agronomů pochází především ze zvláštní povahy jejich vědění. Tito praktikové se naučili už na fakultě nerozlučně spojovat praxi s vědou a své návyky si přinášejí i do nové činnosti. V řešení, které improvizují, spatřují ihned aplikaci přísného zákona, jejž se pokusí objevit; v souhrnu známých zákonů ovládajících hospodářství okamžitě postřehnou ty, které je nutno zachovat dnes, protože je lze uplatnit.

Fakulta nevládne sama, dobrovolníci se vyskytují ve všech svobodných povoláních a také mezi mladými lidmi, kteří nikdy žádné povolání neměli.

Jinak řečeno, člověk-orchestr je vždy uchvatitelem; zaujímá místo, které by normálně připadlo někomu jinému; má jedinou omluvu. že ten jiný neexistuje. Nikdo není ve skutečnosti na Kubě plně kvalifikován pro to, co dělá. Ale o to se nikdo nestará; kvalifikace se dostaví s úspěchem, diskvalifikace s nezdarem.

Dokud revoluce neoddělí zrno od plev, dokud nevrátí soukromým povoláním ty, kdo měli málo štěstí nebo zlou vůli, nemá na Kubě nikdo dekret na svou funkci. Jmenovat někoho do veřejné funkce znamená vyzkoušet ho tam, nic víc, při každém malém úspěchu získá další prodloužení. Ale není pojištěn proti zítřku, proti příští hodině; je možná uchvatitelem, ale prozatímním; celý ostrov ignoruje to, co se jinde nazývá nabytými právy.

Tito mladí lidé si plně uvědomují svou neodbornost, obávají se omylu v budoucnosti a z toho vyplývajícího odsudku. Dokonce je ani nenapadne, že by se mohli hájit odvoláváním na dřívější zásluhy; to by byl nedostatek hrdosti.

Jedinou výjimkou je Jiménez. Byl předem kvalifikován řídit INRA. Je geografem a za Batisty uveřejnil jedinou studii o Kubě. Přivedla jej k zeměpisu vzpoura, nebo ke vzpouře zeměpis?

Skutečností je, že kniha odhalovala všechna zla a naznačovala prostředky k nápravě s objektivností, která se nelíbila režimu; proto byla zabavena. Nyní byla vydána znovu a je dosud aktuální. Ale co tím chci říci: nejspolehlivější věda, kompetence uznávaná všude - dokonce i v zahraničí - poskytuje tomuto revolucionáři jen zdánlivou kvalifikaci; všechno, co bylo řečeno, napsáno a vykonáno před prvním dnem vítězného roku,zůstane mrtvou literou, minulostí. Geograf Jiménez nemá větší kvalifikaci než vzbouřenec Jiménez k tomu, aby se stal reformátorem Jiménezem. Je povolán a schopen řídit INRA dík obtížnému úsilí, které musel vynaložit a ještě vynakládá, aby se změnil podle toho, jak mění země. V době vzbouření mohl být bez nesnází vědcem a vojákem: tato dvě povolání spolu nežijí ni v míru, ani v boji, ignorují se. Všechno začalo po vítězství: nelze nevyhovět požadavku národa, je nemožné být v klidu svého nitra geografem i revolucionářem. Jiménez postavil zeměpis do služeb revoluce. Bylo nutno přizpůsobit vědecké poznatky podrobnostem praktické potřeby, učinit z vědce praktika, a nepřestat přitom činnost kontrolovat vědou. Jeho znalost míst, terénu, klimatu ztratila veškerou svébytnost. Je shrnuta každý den v prováděných opatřeních, ale to postřehne jen on sám: u jednoho milíře založit družstvo deseti nebo patnácti rodin, na jiném místě rozhodnout o osivu nebo zahájit zalesňovací práce. Pro vědce je obtížné stát se mužem činu. člověk si přitom poláme kosti . . .

Ve chvíli, kdy se muži pracoven učili uplatňovat teorii v praxi, museli se dát poučovat teorií ti, jež zrodila akce.

Jedni i druzí nesmírně trpěli nedostatky svých znalostí a nejvíc je to trápilo v prvních měsících roku 1959. Před naléhavostí úkolů jim připadaly jejich nedostatky k zešílení. Jedni se tázali: „Odvážím se rozhodovat?“ Druzí říkali: „Budu rozumět tomu, o čem rozhodnu?“

Z obou těchto druhů zaškolování může druhý působit více skličujícím dojem: dva roky v džungli a potom se muset vrátit do školy. Kdyby jim bylo čtyřicet, věk by byl utvrdil jejich neznalosti a pokryl rzí jejich schopnosti. Dospělí se leknou, chcete-li je vzdělávat. Máme strach, že už nebudeme vnímat nebo že si to nezapamatujeme. Je-li člověk-orchestr příliš starý, revoluce skřípe, je kožená, dochází k třenicím, jde to na nervy. Nedostatek kádrů v méně vyvinutých zemích, snažících se vymanit z tohoto postavení, vyvíjí dvojí tlak na vedoucí činitele; vyrábět je nejnaléhavější. Svádějí se bitvy: o rajčata, o rýži, později o železo. Věnovat hodinu studiu agronomie, obrábění kovů znamená ukrást ji a promrhat.

Promrháme ji však stejně, postupujeme-li krátkozrace, pracujeme-li v mlze. Je to méně nápadné; už se nekrade, ale plýtvá. Nakonec jsou náklady stejné; je-li zapotřebí začít s prací podruhé, přijde to ještě dráže. Jak je možno vyrábět a zvyšovat výrobu bez znalostí? Nelze směšovat revoluci, která ví, co riskuje, a své objevy opírá o zkušenost, s dobrodružstvím, které je pouze nejzábavnější hazardní hrou.

Zkrátka, tento dvojí protichůdný požadavek vymezuje čas revolucionářů: ani minutu teorie, ani akci, která by se neopírala o zkušenost. Člověk-orchestr si na začátku uvědomuje, že neví nic; musí se všemu naučit, to znamená, že se musí učit pořád. Ale zbývá mu všechno vykonat, musí tedy po celou dobu jednat.

— 12 —

---

Ministři se zříkají spánku

— 13 —

---

Vousy a dlouhé vlasy

— 14 —

---

Inspekční cesta s Fidelem Castrem

— 15 —

---

„Je tam nafta,“ prohlašuje starý kněz

— 16 —

---

Výbuch nákladního parníku „La Coubre“

— 17 —

---

Sartre na Kubě (Doslov)

Je to nepochybně zvláštní postava současné světové literatury, ten šestapadesátiletý autor díla už více než pětadvacetisvazkového, původem středoškolský profesor, který dvakrát v životě poznal z vlastní zkušenosti fašismus, poprvé, když pracoval v letech 1933-34 ve Francouzském ústavu v Berlíně, podruhé, když nejprve strávil bezmála rok v jednom z jeho zajateckých táborů a pak proti němu po tři roky bojoval jako jeden z nejaktivnějších organizátorů hnutí odporu mezi francouzskou inteligencí; filosof, neustále se rozcházející se svými učiteli i se svými žáky, sbližující se s marxismem a opět se od něho vzdalující; publicista s vášnivým polemickým perem, které s odvahou a zápalem zvedal na obranu vězněných komunistů, pro přátelství a mírovou spolupráci národů, proti imperialismu s nejrůznějšími jmény, proti rasismu a fašismu, proti kolonialismu a tmářství, ale jehož neváhal použít stejně zprudka a se zpěněnou krví, když nepochopil ty, po jejichž boku tak často kráčel, nebo když oni nepochopili jeho; spisovatel a dramatik, považující své literární dílo za tribunu svých filosofických názorů, a přece považovaný především za vynikajícího dramatika, který v řadě svých her (a právě v těch nejlepších) došel dál na cestě k odhalení velkých problémů skutečnosti, jež ho obklopuje, než ve svém díle filosofickém.

Často si Jean-Paul Sartra tak trochu z vlastního pohodlí a pro potřeby vlastní katalogizace zjednodušujeme, lepíme na něj nálepky, výborně se hodící na to či ono, co známe z vlastní zkušenosti, znamenitě charakterizující ten či onen dobře známý typ z politické praxe, z filosofie, z literatury. A pokaždé se znovu přesvědčujeme, že se nám Sartre pod žádnou z těchto nálepek, do žádné z těchto přihrádek nevejde. A tak začínáme stále znovu, chytajíce se tu jedné, tu druhé či dalších stránek jeho složitého díla a pokoušejíce se vyložit jeho autora mimo úplný kontext tohoto díla, mimo úplný kontext jeho života a trvalého úsilí o syntézu tak těžko uskutečnitelnou.

Jeden ze Sartrových životopisců charakterizuje toto úsilí autora Uragánu nad cukrem jako snahu o smíření objektu a subjektu. Je komunista, nebo je buržoa? ptá se. A odpovídá parafrází Sartrových slov: není ani komunista, ani buržoa, ale vší mocí se snaží být obojím najednou. Tady někde leží kořen, jádro té známé sartrovské hádanky, která nás zajímá, především pokud jde o Sartra spisovatele a Sartra publicistu. Vždycky se považoval za člověka odkojeného buržoazní kulturou, lpícího na jejích hodnotách a především na jejím individualismu. Vždycky se však cítil neodolatelně přitahován k těm, jež buržoazie odsuzuje k hladu a k živoření a kteří vedou boj za právo na život důstojný člověka. Hlad je primární, říká ve svých hrách. Ekonomické postavení člověka je základním motivem jeho jednání. Ale není motivem jediným. Objektivní okolnosti působí na subjekt, vyvolávají v něm reakce, které jsou individuální, a člověk se nakonec sám rozhoduje, jak naloží se svou existencí, jak se postaví k objektivní realitě.

Avšak u Sartra se neustále mísí pohled společenský s pohledem na člověka jako jedince, kterého zkoumá z nejrůznějších hledisek a v nejrůznějších situacích, pokoušeje se určit, jaká je míra jeho „svobody“, v čem tkví onen známý problém „volby“, jak může individuum (a tím je pro Sartra převážně právě buržoazní intelektuál) najít své místo ve společnosti zmítané třídními rozpory, v níž není třídního míru a která může dojít k vyššímu stupni vývoje toliko vítězstvím jedné třídy nad druhou. Věc ovšem není tak jednoduchá, abychom mohli říci, že Sartre ve jménu práv individua, nebo lépe individuality hledá cestu k jejímu začlenění do probíhajícího společenského boje na straně vykořisťovaných, na straně pokroku, ale tak, aby tato individualita zůstala nedotčena tímto bojem, svou účastí v něm. Sartre neustále připomíná, že každý má povinnost překonat své malicherné a nicotné vnitřní rozpory, aniž přitom popře sám sebe, zvítězit v sobě nad sklonem k „hnusu“, který „je v každém člověku“, a dosáhnout vítězství vlastního lidství.

Tak nějak - a přitom stále ještě velmi zjednodušujeme - vypadá složitý zápas, který vede ten, jenž „není ani komunista, ani buržoa, ale vší mocí se snaží být obojím najednou“. Sám nazývá tento vztah bastardací a ne náhodou je hrdina jeho hry Ďábel a pánbůh, středověký vojevůdce Goetz, bastardem vzešlým z lože šlechtické matky a otce - příslušníka bezprávného lidu. A jestliže nakonec Goetz nachází utvrzení své individuality, překonání svého komplexu bastarda právě v přimknutí k lidu, v jehož řadách jedině může být tím, čím je, pak je v tom zcela nepochybně mnohem obecnější odpovědí na problém, který si Sartre nepřestává klást na té sartrovsky složité a klikaté cestě za jeho řešením.

Pokusil jsem se tu alespoň velmi zhruba načrtnout složitost této cesty a mezníky, mezi nimiž vede, nejenom proto, že je třeba pochopit, že Sartre není a nikdy nebyl komunista nebo skoro komunista, jak si mnozí často v jistých okamžicích mysleli, ani antikomunista či renegát, jak si často právě tíž mysleli v okamžicích jiných. Domnívám se totiž, že takto falešně kladené otázky by mohla znovu vyvolat i reportáž o Kubě a její revoluci, k jejímuž plnému pochopení naopak pomůže i lepší pochopení Sartra a naopak.

Sartre přijel na Kubu jako jeden z prvních západoevropských intelektuálů a skutečnost, že k ní zaujal jednoznačně kladné stanovisko, měla daleko větší význam, než je hodnota postoje jednoho intelektuála, jednoho spisovatele. Nezapomínejme, že Sartre je, ne-li dnes už mluvčím, tedy alespoň autoritou pro velkou část západní inteligence, která čekávala na jeho stanoviska jako na kánon, a i když se převážně se Sartrem rozešla právě proto, že nesdílel její antikomunismus, jeho slovo u ní stále platí. Navíc pak vyšly Sartrovy reportáže z Kuby v listě France-Soir, to jest v největším francouzském bulvárním večerníku, vycházejícím v miliónových nákladech. Není bez zajímavosti, že France-Soir je právě tím listem, který se především stal terčem Sartrova satirického jevištního pamfletu Někrasov (Holá pravda). A čtenář Uragánu nad cukrem jistě potvrdí, že Sartre neučinil redakci žádné ústupky, i když nepochybně při psaní své reportáže někdy až příliš myslel na čtenáře tohoto listu.

To, co Sartre o kubánské revoluci napsal, je jediným velkým vyznáním lásky k této revoluci, víry v ni a v její cíle, v ty, kteří ji uskutečnili, a v jejich metody. (Je ovšem zároveň i něčím jiným, ale o tom později.) Zájem o Kubu je u nás obrovský, a tak je jen pochopitelné, že i literatury o této zemi přibývá každým měsícem. Lze se proto právem ptát, proč vydávat na sklonku roku 1961 reportáž francouzského spisovatele, který navštívil ostrov před více než půldruhým rokem, tedy ještě předtím, než došlo k událostem, k nimž signálem byl v jistém smyslu právě onen výbuch na lodi La Coubre, jímž Sartrova reportáž končí.

Snad by stačil sám fakt, že jde o reportáž Sartrovu, o reportáž právě z takového pera (která byla na Kubě vysoko oceněna a vydána velkým nákladem). Ale bez ohledu na autora jde tu o publicistickou prózu tak znamenitých kvalit, že právě tyto kvality jsou rozhodující. Zamysleme se jen nad tím, kolik se už napsalo o problému „cukr-Kuba-Spojené státy“. Ale málokdo vylíčil tento problém tak jako Sartre: s takovým publicistickým mistrovstvím, s takovou pamfletistickou ostrostí, na takové literární úrovni, s takovou emotivní silou, jaké je schopno právě jen umění. To, co Sartre v těchto pasážích napsal, je tak zároveň příklad autorům publicistické prózy. Příklad, který připomíná svou hodnotou příklady erenburgovské.

A ještě něco mne v Uragánu nad cukrem mimořádně zaujalo a nijak neztrácí svou hodnotu mezi množstvím vycházející literatury o kubánské revoluci. Tato literatura většinou totiž s časovým odstupem líčí události tak, jako bychom je byli odjakživa viděli a chápali stejně jako dnes, a ubírá jim tím na plastičnosti. Sartre nás však pojednou na mnoha stránkách své reportáže vrací do doby, kdy věci vypadaly trochu jinak, kdy z Kuby docházely zprávy o vousatých povstalcích v horách Sierry Maestry a nikdo na světě pořádně nevěděl, co je to za povstání, jaký je jeho program, jeho základna, kdo jsou jeho vůdci a jací budou, co přinesou Kubě, až zvítězí, zvítězí-li vůbec. Mnohokrát jsem nad Sartrovými stránkami vzpomínal na ty ne tak vzdálené měsíce a zdálo se mi, že mnohé chápu lépe, mnohému lépe rozumím, protože je to líčeno jako přítomnost, a ne jako minulost přítomností už vysvětlená. I v tom je kus mistrovství spisovatelova a kus poučení, jak psát o historii, ať už pokryté prachem nebo docela nedávné.

To jsou pro mne hlavní hodnoty Uragánu nad cukrem. Ne že by nebylo dalších. Ale ty se už více nebo méně stýkají či překrývají s tím, co bylo o Kubě, jejím lidu, jeho vůdcích, jejich programu a jeho uskutečňování napsáno jinými a jinde. Zbývá tedy, co bychom ze svého hlediska nazvali nedostatky Sartrovy reportáže. I o nich se už uvažovalo, psalo se o tom, co Sartre neviděl, nechtěl vidět, nepochopil nebo nechtěl pochopit, a já bych k tomu ještě přidal: co nenapsal a o čem nenapsal možná proto, že mu šlo právě o čtenáře France-Soiru. Jenomže základem se mi zdá právě problém, o němž jsem hovořil na začátku. Sartre ve chvíli, kdy píši tyto řádky, dosud nevydal definitivní knižní verzi Uragánu nad cukrem, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že v tom, co viděl a slyšel na Kubě, hledal a chtěl nalézt mimo jiné i odpověď na otázky, které si kladl a klade. A nebyla snad právě kubánská revoluce, tak zcela nesporně hluboce protiimperialistická, hluboce lidová, hluboce demokratická, tak vyhraněně chápající demokracii ekonomicky, a nikoli formálně, nebyla tato revoluce ve chvíli, kdy ji spatřil, pro Sartra zároveň ideálním příkladem onoho splynutí nejlepších představitelů buržoazií formované a tisíci intelektuálními pouty s ní spjaté inteligence s lidem, nedomníval se snad, že právě tady došlo k onomu pohlcení této inteligence lidovými masami v situaci, kdy už není rozdílu mezi ní a jimi a kdy se její představitelé zákonitě stávají vůdci lidových mas, aniž přestali být sami sebou? A kdy revoluce je především nádherným, spravedlivým a ničím nespoutaným živlem? A tak Sartrova výpověď o Kubě, tak nadšená a tak spravedlivě zaujatá, je ve svých omezeních, v ohraničenosti svého pohledu i ve svých opomenutích zároveň jednou z nejlepších výpovědi o Sartrovi a jeho stanoviscích a názorech, jaké kdy byly napsány. Dílo je zrcadlem i kritikem svého tvůrce. Dobrým či špatným? Věrným.

Od doby, kdy vznikal Uragán nad cukrem, ušla Kuba další velký kus cesty, která má svou nutnou, historickou zákonitost a logiku. V tomto procesu se mění třídní obsah kubánské revoluce a zároveň se ukazuje, jak příslušnost k ní nutně formuje a mění intelektuála, který už nezůstává a nemůže zůstat tím, čím byl. Kéž tuto zákonitost a logiku objeví i umělec pokrokový a upřímný, intelektuál tak úporně hledající východisko nebo smíření rozporů, v nichž a do nichž se narodil - Jean-Paul Sartre.

 

A. J. Liehm

— 18 —