20. Rozpory na Druhé straně
TAM-TAM se rozprodal během dvou dnů. A samozřejmě nebylo to jen proto, že zase vyšel na papíru ze Stínadel!
To, co se hoši a děvčata na Druhé straně ve třetím TAM-TAMU dočetli, působilo na všechny otřesně, i když se v jeho zprávách tentokrát nelíčily žádné vzrušující útěky, schovávačky, zajetí a podobné události, jako v čísle minulém.
Ale ten popis rozhovoru mezi Rychlými šípy a Velkým Vontem a to, že na Rychlé šípy tak hrozně zanevřel, ač byl dosud jejich velikým a vděčným přítelem, to bylo neuvěřitelné a víc udivující a překvapující.
Druhá strana se brzy po vydání třetího čísla TAM-TAMU rozdělila na dva tábory. Zatímco první souhlasila plně s vývody Rychlých šípů, že je Velkému Vontovi zapotřebí pomoct za každou cenu, ba i proti jeho vůli, ta druhá - a tu tvořila většinou děvčata - tvrdila, že nikdo - ani Rychlé šípy - nemá právo zasahovat tak neústupně do stínadelských - a hlavně Dratušových záležitostí a to zejména, když si to on tak přímo zoufale nepřeje a zakazuje - a když tvrdí, že by mu pomoc Rychlých šípů mohla způsobit ještě větší nesnáze, ba snad i nějaké neštěstí, jak se vyjádřil.
"Tak vy tomu Vláďovi Dratušovi nechcete pomoct - a necháte ho osudu, jako byste nechali utopit toho, kdo se neprosí o záchranu - viďte!?" štiplavě doráželi zastánci názoru, že se mu pomoci má dostat.
A ti druzí zase říkali s posměchem: "Prosím vás - jakápak pomoc, když o ní sám Velký Vont říká, že by mu přinesla jen velké utrpení? Tomu vy říkáte pomoc?? To je ještě horší, než když od toho dají Rychlé šípy ruce pryč!"
V každé třídě ve školách se o tom rokovalo, na ulicích se tvořily hloučky chlapců a děvčat, v nichž se o té věci hovořilo pro i proti, vznikaly i ostré hádky, ale nikdo nemohl přesvědčit druhého, že jeho názor je správnější.
I ředitel školy, který Mirkovi půjčil rozmnožovací stroj, si pozval Mirka k rozmluvě. Měl třetí TAM-TAM rozevřený na stole (Mirek mu každé číslo vždy přinášel, jak si smluvili), ťukal brýlemi do jeho stránek a ptal se: "Tak co, Mirku Dušíne, co ve svém klubu uděláte?
Jak se rozhodnete? A jaká věc toho chudáka v těch Stínadlech vlastně trápí?"
To ovšem Mirek nevěděl sám - a ředitel školy mu proto také nemohl poradit, zda mají Rychlé šípy pokračovat ve snahách Vláďovi přispět, nebo raději všeho nechat a ponechat jej osudu.
"My už jsme se rozhodli!" řekl jen Mirek pevně. "My půjdeme do poslední chvíle za vším, budeme Vláďovi pomáhat k záchraně - ať chce nebo nechce - a snad tolik rozumu a prozíravosti budeme mít a snad se to nějak někde ukáže, abychom honem se vším raději zavčas přestali, kdyby bylo už zcela zřetelné, že by mu naše pomoc spíš uškodila než pomohla!"
Sám si však přitom nebyl jistý, a neuměl si to zatím ani představit, kde a jak by se měla ta škodlivost jejich pomáhání Vláďovi Dratušovi ukázat, a tak je varovat před dalším zasahováním do jeho záhadného osudu.
Nejhorší však bylo, že krátce po vydání třetího TAM-TAMU se začala projevovat nejednotnost názoru i mezi Rychlými šípy samotnými!
Snad to způsobily právě ty rozkoly v mínění celé Druhé strany, nebo pořád ještě v mysli znějící hněvivý křik Vládi Dratuše, ale fakt byl, že už na nejbližší schůzce po vydání třetího TAM-TAMU se tato nejednotnost ukázala.
Začal s tím vlastně Rychlonožka, přemluvený a získaný v ten den u školy Alžbětinou Prknářovou, zvanou Haha-Bimbi z klubu Podkováků, což ale na schůzce neprozradil. Haha-Bimbi k němu u školy přišla a začala mu lichotit: "Hele - Rychlonožko - ty jsi přece takový docela milý kluk!!"
Rychlonožka se trochu začervenal, ale hned zahlaholil: "Mňo - dobrá - dobrá - to se o mně všeobecně ví, že jsem hrozně milý a hezký chlapec! To už mi řeklo moc lidí - no ale co se dá dělat!?"
"Já řekla, že jsi jenom milý — nic víc! O kráse jsem nemluvila!"
zarazila a usadila ho ledově Haha-Bimbi, vyznačující se pohotovou a vždy ostře nabroušenou pusou.
"No tak dobře - neřekla jsi to ty, řekli to jiní - to nevadí - a co za ta poklonu chceš? To přece není jen tak sam…
