33. Někdo sem jde!
Mirek se chtěl právě vydat od posledního schodu hlouběji do půdního prostoru, k závěsům, když náhle uslyšel zezdola výstražný sykot Rychlých šípů - a to už se schodištěm do ticha ozývají kroky kohosi neznámého, jdoucího po schodech z přízemí sem někam vzhůru.
Mirek se ani nepokoušel vrátit se dolů do chodby ke svým kamarádům, neměl k tomu již čas. Ukryl se kvapně za velikou starou kredencí, postavenou ledabyle šikmo k jedné ze stěn a očekával zde příchozího.
Věděl, že i chlapci dole nezůstanou jistě stát teď uprostřed předsíňové chodby, ale že se určitě ukryli v některé z místností, přičemž využili hluku kročejů neznámého.
Ten se ani nesnažil jít nějak mimořádně potichu. Stoupal do schodů jistě, beze světla, i když trochu tápavě, ale bylo zřejmé, že zde dnes nejde poprvé - a že i ví, kde začínají a zase končí schody v jednotlivých poschodích, kde je zábradlí - i že na chodbách nestojí žádné překážky.
Každým schodem i krokem po chodbě, kterým se neznámý návštěvník blížil k půdnímu prostoru, byl Mirek vzrušenější, i když si byl jistý, že ho v jeho úkrytu nemůže objevit. Kdo to však jen může být? A ví o tom, že tady je - za těmi závěsy - Rejholec? Jde snad za ním? Je to snad on, koho Rejholec asi očekává, když se před chvílí ptal: "Jsi to ty?" Nebo bude přítomností Rejholce překvapen - a strhne se mezi nimi hádka či dokonce rvačka? Ale již nejbližší chvíle daly Mirkovi odpověď na jeho úvahy.
Když byl neznámý příchozí tak v polovině posledního oddělení schodů, Rejholec asi stáhl za záclonou knot lampy, protože záře skoro zmizela, pak rozhrnul trochu zástěnu a do půdního prostoru tiše zavolal otázku, kterou zde už před chvílí pronesl jednou: "Jsi to ty?"
Neznámý ještě ze schodů zabručel nevrle: "No kdo jiný by to mohl být!? Ale vyděsil jsi mě!"
Rejholcův hlas se pak ptal nedůtklivě dále: "Kde jsi byl? Čekám tu na tebe už snad půl hodiny! Kde jsi vzal tu odvahu ukázat se na ulici!? Víš, jak po tobě slídějí! Vždyť muselo být ještě světlo, když jsi šel ven! A proč jsem tě vyděsil? Čím?"
Za toho rozhovoru na dálku neznámý již vyšel po schodech a teď míří půdní prostorou k zástěně. Ač si nesvítil a byla zde téměř úplná tma, vyhýbal se mistrně všem krámům, kusům nábytku i bednám, jež sem donesli dávní nájemníci z bytů, kde jim překážely - a znovu tím jen potvrdil, že zde vše zná do nejmenší podrobnosti - a že sem chodí tedy velmi často. Mirek ze svého úkrytu nespatřil jeho tvář - viděl jen temnou vytáhlou postavu, kráčející tmou.
Knot lampy za zástěnou se zase zvětšil, prostor za ní se rozsvětlil a když neznámý poodhrnul zástěnu, Mirek s úžasem zahlédl ve zlomku vteřiny uvnitř něco jako primitivní obydlí - jakési rozestlané lůžko na bednách, stolek, snad také z beden sestavený, nějaké židle, ověšené šatstvem či prádlem - a to již se zástěna opět vrátila do původní polohy - a Mirek mohl již jen poslouchat, co se za ní děje a mluví … Naštěstí Rejholec i neznámý se zde cítili zřejmě zcela bezpečně, a tak se ani nenamáhali tlumit své hlasy.
"Čím že jsi mě vyděsil?" navázal neznámý na Rejholcovu otázku, "Nechal jsi ležet svůj drát dole pod oknem na dlažbě — taky lanko nahoře v okně za tyčí nebylo stočené tak, jako to vždycky děláme - tak jsem dostal strach, jestli sem nevnikl někdo cizí — víš, jak po mně pasou!!"
"Někdo cizí?" opětoval znepokojeně Rejholec, "— a já že jsem nechal drát na ulici - a rozmotaný? Vždyť já - já se pamatuju, že jsem ho svinul zase do kolečka a nechal ho u provazu nahoře v okně — já — to se moc divím - přísahat bych na to chtěl, že jsem všechno udělal tak, jak to říkám - a jak to dělám vždycky - i to lano jsem tak stočil jako jindy — " Mirkovi bylo v úkrytu až úzko u srdce - to oni, když sem lezli, nechali ten drát dole na dlažbě - a provaz strhl Jarka dolů, aniž by si všiml, jak byl stočený! Koho by také napadlo, že podle jeho stočení někdo pozná, že se provazu dotýkala cizí - nezasvěcená - ruka?
Rejholec pak ještě dodal: "No - už před chvílí se mi zdálo, že tu něco - nebo něk…
