Román vyprávěný v první osobě a odehrávající se v Alžírsku, jedno ze stěžejních děl ovlivněných existencialismem. Úředníček Meursault přivykl rytmu úřední práce, jídla, plavání, spaní a milování. V první (dějové) části knihy se vrací z pohřbu vlastní matky, jejíž smrt ho nechává nekonečně lhostejným. Brzy po pohřbu navazuje povrchní známost s bývalou kolegyní Marií. O víkendu jede s pochybným sousedem Raymondem Sintésem k moři, kde potkají přítelovy arabské nepřátele. Meursault následně jednoho z nich pěti ranami z revolveru takřka rituálně zavraždí. Ve druhé části jsou popisovány výslechy a soud Meursaulta. U soudu je dokazována jeho necitelnost a cynismus (neplakal na pohřbu své matky), je odsouzen k trestu smrti. Román končí Meursaultovým čekáním na smrt, je zde popisována jeho rozpolcenost, pomalé smiřování se smrtí a víra ve vlastní pravdu. Jedná se o absurdní román, Meursault je cizí ke svému životu, neadaptovaný na lidskou společnost. Je pasívní uprostřed událostí, které se ho bezprostředně dotýkají. Nechce se ospravedlnit a umře s vědomím své pravdy. V závěru se ukazuje zbytečnost této útěchy.
Camusův román bývá interpretován jako pokus překonat absurditu lidského postavení a cizoty světa lhostejností. Hybatelem děje je nahodilost pojatá jako osudová zákonitost ochromující lidskou vůli.
Kolektiv autorů: Slovník světových literárních děl A-L, Odeon, Praha 1988
— 1 —
Nejznámější dílo Alberta Camuse, které je složitou uměleckou transkripcí základní životní zkušenosti a svým vyzněním předznamenává poválečnou vlnu existencialismu.
Vypráví příběh drobného úředníka, který v Alžíru nešťastnou náhodou zabije Araba a je odsouzen nikoliv za to, že zabil člověka, ale proto, že podle výpovědi svědků neplakal na pohřbu své matky a je tedy porotou považován za člověka bezcitného a lhostejného.
Přes všechny pozdější interpretace je román ve své podstatě zašifrovaným podobenstvím konkrétní situace Evropana v Alžíru, v zemi jiných morálních kodexů a odlišné mentality.
Hlavní postavy
Mersault - hlavní hrdina, bezcitný, odcizuje se lidem
Raymond - přítel Mersaulta, možná pasák, konflikt se zákonem
Salaman - soused, bije svého psa, ale když ho ztratí, teprve potom si uvědomí, co pro něj znamenal
Marie - jeho přítelkyně, hodná, milá; má zájem si ho vzít
Obsah
Děj se dělí na 2 části.
První začíná ve chvíli, kdy Mersault obdrží zprávu, že jeho matka zemřela v útulku. Bez jakéhokoliv projevení citů odjíždí na pohřeb a šokuje tak svým prohlášením, že svou matku nechce vidět ani naposledy v rakvi. Hned nato se seznamuje na pláži s Marií. Začnou spolu trávit více času, až se z nich nakonec stávají milenci. Marie mu oznámí, že si ho chce vzít a ptá se, zdali ji miluje. On však bez jakýkoliv rozpaků odpoví, že ji nemiluje, ale jestli ho chce, že si ji vezme. Poté se skamarádí s Raymondem. O něm se povídá, že je to pasák, on sám však o sobě prohlašuje, že je skladník. Požádá Mersaulta, aby pro něj napsal jeho přítelkyni dopis, která ho prý podvedla. O něco později se z Raymondova bytu ozývá ženský výkřik - přítelkyně se s ním vyspala, poté ji zbije. Právě prostřednictvím Raymonda jsou všichni zváni na chatu na pláži k jednomu příteli. Tam se vydávají všichni na procházku po pláži, kde se setkávají s Araby, z nichž jeden je bratr zbité dívky. Dojde ke rvačce, při níž je Raymondův přítel zraněn a Mersault si bere jeho pistoli. Všichni mimo něj se vrací zpět na chatu. Mersault se však navrací zpět za Araby. Ačkoliv neplánoval Araba zabít, úpal ze slunce a vytasená břitva Arabem ho donutí vystřelit 5 kulek. Zde končí první část a začíná druhá, jež se týká Mersaultova obvinění z vraždy a procesu.
Mersault je nakonec odsouzen k trestu smrti. Soud nezajímá ani tak vražda, jako spíše vztah jeho k lidem a matce... Ve své cele odmítne kaplana se slovy, že v Boha nevěří, a tak neví, proč by s ním měl ztrácet čas. Odmítne podat žádost o milost, neboť říká, že ho odsoudila spravedlnost lidská. Nakonec nachází klid a štěstí.
Citát z knihy
"Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znamení mi se poprvé otevírali něžné netečnosti světa."
"Mohl jsem si teď už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti."
Závěr
Vyjádření pocitů člověka, který je součástí života. To, že necítí potřebu vyznávat lásku, nehodlá vyhledávat přátelé, nechápe, proč by měl předstírat, že lituje svého zločinu, je pro mě neuzavřená a nepochopitelná věc. Camus podal svého hrdinu jako člověka bez citu, bez smyslu života smířeného se smrtí a pojmenoval knihu jako Cizinec, neboť jeho hlavní hrdina je "cizincem ve společnosti". Společnost ho nezavrhuje protože zabil, ale protože "pohřbíval matku se srdcem zločince".
— 2 —
Protagonista Meursault, náhodný vrah, je odsouzen k smrti, protože nechce přijmout roli ve společenských hrách (neplakal například na matčině pohřbu). "Cizinec" bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji těm druhým vnucoval. Skutečnost kolem sebe přijímá, ale nehodnotí, odmítá ji vykoupit jakoukoli transcendencí. Je ve světě "cizincem", neúčastným divákem.
Postavy
Mersault - hlavní hrdina; bezcitný, lidem se odcizuje; je "cizincem" ve společnosti; odmítá problémy cizích lidí, je smířen se smrtí; necítí potřebu vyznávat lásku, nezajímá ho kariéra, nehledá přátele, necítí lítost; od ostatních se liší, vždy zůstává černou ovcí; má velmi silný vztah k přírodě (moře, stromy, opalování); je bez hrdinství ochoten zemřít pro pravdu
Raymond - Mersaultův přítel; má konflikty se zákonem
Salaman - Mersaultův soused, který bije svého psa, až po jeho ztrátě si uvědomí, co pro něho znamenal
Marie - Mersaultova přítelkyně
Téma a hlavní myšlenka
Kniha řeší odloučení člověka, který je odlišný, od společnosti.
Autorovým hlavním záměrem bylo naznačit smysl života, nespravedlivé lidské vztahy, obavy, úzkost a osamělost.
Literárněhistorický kontext
Dílo patří k nejúspěšnějším románům 20. století. Camus se tímto dílem stal jakýmsi otcem poválečné generace.
Svojí formou je řazeno k filozofickému existencionalismu, ale autor sám toto vyvrací a za filozofa-existencionalistu se nepovažuje.
Kontext autorovy tvorby
Camus je autorem několika próz, divadelních her a filozofických spisů.
Mezi jeho tvorbou nalezneme díla jako např. Mor, Pád, Caligula nebo Mýtus o Sisyfovi.
Cizinec je kritikou označován jako ochablost ducha a degenerace lidství a Camus jím navázal na díla Franze Kafky a F.M.Dostojevského.
— 3 —
ČÁST I
KAPITOLA 6
V dálce bylo vidět tu scvrklou tmavou hmotu skaliska, zahalenou oslňujícím oparem světla a mořského prachu. Vzpomněl jsem si na chladivý pramen za skaliskem. Potřeboval jsem uslyšet znova hrkot jeho vody, cítil jsem potřebu uniknout slunci, námaze a ženskému pláči, potřebu vyhledat ten stín a jeho pohodu. Ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem tam znova toho Raymondova mládence.
Byl sám. Ležel na zádech s rukama pod hlavou, tělem na slunci a jen obličej měl v stínu skaliska. V tom horku se mu z modráků kouřilo. Trochu mě zarazil. Pro mě to bylo odbyté, cestou k prameni jsem si na něj ani nevzpomněl.
Hned jak mě zahlédl, nadzvedl se a sáhl si do kalhot. Já zas ovšem v kapse saka otevřel v ruce Raymondův revolver. A on si pak znova lehl na záda, jenom ruku z kapsy nevyndal. Byl jsem od něho dost daleko, asi deset metrů. Pod jeho přivřenými víčky jsem chvílemi tušil číhavý pohled. Ale jinak mi v tom rozpáleném vzduchu jeho obrysy ustavičně jen tancovaly před očima. Vlny šuměly ještě lenivěji a ochableji než v poledne. Totéž slunce, totéž světlo na téže písčině, která se táhla až sem. Už dvě hodiny se den nehnul z místa, už dvě hodiny kotvil v oceánu rozteklého kovu. Na obzoru proplul parníček a jeho černá skvrna sklouzla jen po okraji mého pohledu, bez pohnutí upřeného na Araba.
Napadlo mě, že stačí udělat půlobrat, a bude po všem. Ale zezadu se na mě tiskla celá pláž a tetelila se sluncem. Postoupil jsem o pár kroků k prameni. Arab se nehnul. Byl přece jen ještě dost daleko. Asi pro ty stíny v obličeji vypadal, jako kdyby se smál. Já jsem vyčkával. Tváře mi hořely úžehem a cítil jsem, jak se mi do očí hrnou kapky potu. Slunce pralo stejně jako ten den, co jsem pochovával maminku, a stejně jako tehdy mě pálilo nejvíc čelo, v němž mi pod kůží všechny žilky tepaly naráz. Úpal se už nedal snést, a tak jsem se pohnul kupředu. Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá čepel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen najednou na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, a nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil hustý řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bířško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.
— 1 —
ČÁST II
KAPITOLA 4
Ani na lavici obžalovaných neztrácí člověk docela zájem, když slyší mluvit o sobě. V projevu prokurátora i advokáta se toho o mně celkem hodně navykládalo, a možná víc o mně než o mém zločinu. Ale byl mezi těmi řečmi koneckonců tak velký rozdíl? Advokát se oháněl rukama nad hlavou a připouštěl vinu, jenže s přiznáním polehčujících okolností. Prokurátor ruce napřahoval a uplatňoval zavinění, ale přiznání polehčujících okolností zamítal. Jedna věc mi přece jen nějak vadila. Proti vlastnímu předsevzetí jsem byl občas v pokušení zasáhnout a obhájce mi pokaždé řekl: ”Mlčte, bude to pro váš případ lepší.” Kdekdo se tvářil, jako by se ten proces projednával do jisté míry bez ohledu na mě. Celé jednání probíhalo bez mé účasti. Rozhodovalo se o mém osudu a nikdo se mě na nic neptal. Chvílemi jsem dostával chuť všechny překřičet: ”A kdo tedy, prosím vás, je tu obžalovaný? Přece snad obžalovaný taky něco znamená, ne! Poslyšte, co vám potřebuju vysvětlit!” Když jsem to ale rozvážil, neměl jsem co vysvětlovat. A přestože člověka baví pozorovat, jak se s ním ostatní zabývají, musím přece jen uznat, že mu taková zábava dlouho nevydrží. Například prokurátorova řeč mě brzy začala unavovat. Můj údiv a zájem vzbudilo jen pár úryvků, sem tam nějaké gesto a snad i některé celé, ale ze souvislosti vytržené tirády.
Jestli jsem dobře pochopil, jádrem jeho výkladu bylo tvrzení, že jsem svůj zločin předem uvážil. Když nic jiného, pokoušel se to dokázat. Jak sám řekl: ”Doložím vám to, pánové, a to hned dvojím způsobem. Nejprve v oslepujícím jasu fakt a potom v ponurém osvětlení, jež do tohoto zločineckého srdce vrhá dušezpytný rozbor.” Zběžně shrnul události od maminčiny smrti. Poukázal na mou bezcitnost, na to, že jsem nevěděl, jak byla maminka stará, že jsem se byl hned druhý den koupat s cizí ženou, šel do biofragu na Fernandela a pak se vrátil domů s Marií. Chvilku mi trvalo, než jsem tohle místo pochopil, protože říkal ”jeho milenka” a pro mě to byla Marie. Pak přešel k příběhu s Raymondem. Musel jsem uznat, že jeho výklad událostí není násilný. Všechno co říkal, bylo logické. V dohodě s Raymondem jsem napsal dopis, abych přilákal jeho milenku a vydal ji napospas násilnostem toho člověka ”pochybných mravních zásad.” Na pláži jsem provokoval přítelovy protivníky. Raymond byl zraněn. Vyžádal jsem si od něho revolver. Vrátil jsem se sám, rozhodnutý ho použít. Skolil jsem Araba tak, jak jsem to předem plánoval. Vyčkával jsem. A ”abych se posichroval”, vystřelil jsem ještě čtyřikrát, dojista chladnokrevně, do jisté míry uvážlivě.
”Nuže, pánové,” pravil státní návladní. ”Načrtl jsem vám průběh událostí, které tohoto člověka přivedly až k tomu, že s plnou rozvahou zabíjel. A to zdůrazňuji,” řekl. ”Neboť se nejedná o prostou vraždu, o nerozvážný skutek, jemuž byste mohli přiznat polehčující okolnosti. Tento muž, pánové, je inteligentní. Sami jste ho slyšeli, pravda? Dovede odpovídat. Ví, co slova znamenají. A nelze říci, že jednal, aniž si uvědomil, co činí.”
Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci.
— 2 —
KAPITOLA 5
V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek padl a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k nějaké matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný... Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Masson, nebo jeho Marie, která chtěla, abych si ji vzal já. Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na to, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Marsaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti… Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.
— 3 —
