24.
Pro členy tábora Lva byla čtyřnohá stvoření v říši Matky buď proto, aby jim dodala potravu nebo kožešiny, nebo aby ztělesňovala duchy. Znali zvířata v jejich přirozeném prostředí, vyznali se v tazích a pohybech stád a věděli, kde je najít, pokud je chtěli lovit. Dokud k nim však nepřišla Ajla se svými koňmi, byla pro ně zvířata jako jednotlivá stvoření něčím neznámým.
Nad vzájemným vztahem mezi koňmi a Ajlou, a v průběhu času v rozdílné míře i jinými lidmi, stále žasli. Nikdy předtím by nikoho z nich ani nenapadlo, že taková zvířata mohou reagovat na lidi a chápat je, nebo že je možné přimět je, aby na písknutí přiběhla nebo aby nesla na zádech jezdce. Avšak dokonce ani koně, ať byli sebezajímavější, je nenadchli tolik jako malý vlk. Jako lovci a příležitostně i jako protivníci měli Mamutoni vlky v úctě. Občas se vydali na lov vlků, protože potřebovali zimní kožešinu, a taky se stalo, i když jen zřídka, že člověk padl za oběť vlčí smečce. V podstatě se vlk a člověk respektovali a pokud možno si šli z cesty.
Mláďata vždycky lidi dojímají. Děti – vlčí děti nevyjímaje – v nás rozeznívají určitou strunu, avšak Vlk – tak ho nadále volali – měl sám ještě zvláštní kouzlo. Od prvního dne, kdy chundelatý temně šedý chomáček lezl na nejistých nohách po zemi jejich obydlí, připadal lidem neodolatelný. Bylo těžké nenechat se okouzlit jeho zvědavostí a jeho přítulností. Netrvalo dlouho a byl miláčkem celého tábora.
Lidé tábora Lva si to sice neuvědomovali, ale přispívalo k tomu i to, že se jejich a vlčí chování od sebe zase tak moc nelišilo.
Člověk i vlk byla inteligentní stvoření, která žila ve společenství spleteného ze složitých a stále se měnících vztahů. Na jedné straně mělo soužití skupiny své výhody, na druhé straně se počítalo s individuálními rozdíly. Právě pro podobnost společenské struktury, jakož i určitých charakteristik, které se vyvinuly nezávisle na sobě jak u lidí, tak u psovitých šelem, mohl mezi nimi vzniknout jedinečný vztah.
Vlkův život začal za neobvyklých a obtížných okolností. Jako jediné štěně, které zůstalo naživu z vrhu osamělé vlčice, nikdy nepoznal bezpečí smečky. Místo teplé útěchy sourozenců ze stejného vrhu nebo starostlivých tet nebo starostlivého strýce, kteří by zůstali nablízku, když se matka na krátkou dobu vzdálila, pocítilo osamělost, která je pro vlčí mládě něčím vysloveně nezvyklým. Jediným vlkem, kterého znalo, byla matka, avšak vzpomínka na ni se kalila tou měrou, jak Ajla zabírala její místo.
Avšak Ajla byla víc než jenom náhražka matky. Když se rozhodla, že si vlčí mládě ponechá a vychová je, představovala lidskou polovinu neobvyklého spojení, které se vyvinulo mezi dvěma naprosto rozdílnými druhy – mezi psem a člověkem – spojení, které mělo být hluboké a trvalé.
Vlk byl příliš malý, když ho Ajla našla, aby si vytvořil opravdový vztah k jiným vlkům, pokud by byli nablízku. Byly mu asi čtyři týdny a za normálních okolností by právě začínal opouštět podzemní doupě a seznamoval by se s příbuznými – oněmi vlky, s kterými by sdílel zbytek svého života. Místo toho se připojil k lidem a koním z tábora Lva.
Bylo to poprvé, kdy se to stalo, ale nemělo to být naposled. Náhodou nebo záměrně k tomu došlo mnohokrát a na mnoha různých místech, tak jak se tato představa rozšiřovala. Vlci jsou předky všech psích ras a na počátku si uchovali svou vlčí povahu. Avšak v průběhu vývoje se u těch mnohých generací vlků, kteří se rodili a byli vychováni u lidí, vytvářely rozdíly oproti divoce žijícím předkům.
Vlkům s normálními dědičnými rozdíly v barvě, stavbě těla a velikosti – tmavou kožešinou, bílou skvrnou, zvlášť krátkýma nebo dlouhýma nohama – tedy znaky, které by je zahnaly na okraj smečky, pokud by nebyli přímo vypuzeni, dávali lidé často přednost. Dokonce zvířata s genetickými úchylkami – třeba trpasličího vzrůstu nebo obři s velkými kostmi – která by v divočině neměla možnost přežít nebo se rozmnožovat, byla hýčkána a dařilo se jim. Pěstovali se neobvyklí nebo od normy se odchylující ps…
