U lovců mamutů 2 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

32.

Ajla byla ve stanu sama. Pohlédla na místo, které jí přidělili, a snažila se najít ještě něco, co by bylo třeba udělat, něco, aby měla důvod odložit odchod z tábora Orobince. Mamot jí řekl, že ji seznámí s ostatními lidmi, s nimiž je vážou zvláštní pouta, tedy s ostatními mamoty, kteří patří k ohništi Mamuta.

Viděla v tomto setkání těžkou zkoušku, protože si byla jistá, že se jí budou vyptávat, že ji budou hodnotit, aby si o ní udělali úsudek, jestli má skutečně právo být přijata mezi ně.

Sama neměla pocit, že by měla nějaké zvláštní dary. Byla léčitelka, protože ji toto umění naučila Iza. V tom, že měla zvířata, nebyla žádná magie. Klisna ji poslouchala, protože ji k sobě vzala jako osiřelé hříbě a taky proto, aby měla společnost, když žila sama v údolí, a Vítěz se tam narodil. Vlka zase zachránila, protože to dlužila jeho matce. Věděla ze zkušenosti, že zvířata, která vyrůstají společně s lidmi, se k nim chovají přátelsky. A v tom přece nebylo nic tajemného.

Rydag zůstal nějakou dobu s ní uvnitř stanu, když ho prohlédla a vyptala se ho, jaké má obtíže. Rozhodla se, že mu lék připraví trochu jinak. Pak vyšel ven a sedl si k Vlkovi, aby pozoroval lidi. Neciji rovněž připadalo, že je chlapec ve zvlášť dobré náladě. Měla z toho opravdovou radost a nešetřila chválou Frebeka, který byl zase až téměř v rozpacích, když slyšel na sebe tolik chvály. Ajla ho ještě nikdy neviděla tak usměvavého a věděla, že část jeho štěstí pramení z pocitu, že ho konečně přijali mezi sebe a že k nim patří. Pro tento pocit měla pochopení.

Ajla se naposledy rozhlédla kolem. Pak vzala malý kožený váček a připevnila si ho k opasku. Povzdechla si a vyšla ven. Až na mamota, který si povídal s Rydagem, byli zřejmě všichni pryč. Když ji spatřil Vlk, zvedl hlavu, a tak upozornil Rydaga a mamota, aby se k ní otočili.

„Jsou všichni pryč? Neměla bych tu zůstat a dát pozor na Rydaga, dokud se někdo nevrátí?“ nabízela se.

„Vlk na mě dává pozor,“ oznámil Rydag znakovou řečí a zašklebil se. „Když někdo spatří Vlka, dlouho se tu nezdrží. Řekl jsem Neciji, aby jen šla. A ty, ty teď taky jdi, Ajlo.“

„Má pravdu. Vlk se zdá spokojený, že je tady u Rydaga, a lepšího hlídače si neumím představit,“ řekl mamot.

„A co kdyby se mu udělalo špatně?“ řekla Ajla.

„Kdyby mi bylo špatně, řeknu Vlkovi: Dojdi pro Ajlu!“ Rydag předvedl znamení, které se předtím naučili ve hře i v praxi. Vlk vyskočil, položil Ajle přední tlapy na ramena a chtěl jí olízat bradu.

S úsměvem ho podrbala na krku a pak mu dala znamení, aby ji pustil.

„Chtěl bych tu zůstat, Ajlo. Rád tu sedím a dívám se na řeku, na koně na pastvině, na lidi, co chodí kolem.“ Rydag se šklebil. „Někdy si mě vůbec nevšimnou. Zírají na stan, na koňský přístřešek. Pak je upoutá Vlk. Směšní lidé!“

Mamot a Ajla se usmáli jeho nadšení, s jakým sledoval úžas kolemjdoucích lidí.

„Nu, myslím, že to půjde. Necije by ho nenechala samotného, kdyby si myslela, že to nemůže klidně udělat,“ řekla Ajla. „Jsem připravená, mamote.“

Když šli k táboru Vlka, všimla si Ajla, že stany a obytné tábory tu byly postaveny těsněji u sebe a že se to tu lidmi jen hemží. Byla ráda, že mají svůj tábor na okraji, kde mají výhled na stromy a trávu, řeku a pastvinu. Někteří lidé jim kývali na pozdrav nebo i prohodili pár slov, když procházeli kolem. Ajla pozorovala mamota a všimla si, jak bere jejich pozdravy na vědomí a odpovídá.

Stan na konci ne právě rovné řady šesti chýší zřejmě tvořil střed všeho dění. Ajla si všimla, že kolem něho je volný prostor. Zde se zřejmě všichni shromažďovali. Chýše v bezprostředním sousedství nesloužily pravděpodobně k bydlení. Jedna měla kolem ohradu z mamutích kostí a suchého roští, aby se oddělila od ostatních. Když procházeli kolem, někdo volal její jméno. Ajla se zastavila a udiveně se ptala, kdo na ni může volat z druhé strany ohrady.

„Lacije!“ řekla a vzpomněla si na to, co jí Degije vyprávěla. Pokud ještě žila Lacije v táboře Lva, nemusela se tak přísně vyhýbat mužům. Když však dorazili na setkání, bylo nutné, aby se zdržovala v odloučení. Bylo s ní několik dalších mladých žen a všechny se usmívaly a chichotaly. Lacije představila Ajle své stejně staré družky, které se s ní jen ostýchavě pozdravily.

„Kam jdeš, Ajlo?“

„K ohništi Mamuta,“ odpověděl mamot místo ní.

Lacije přikývla, jako by to předpokládala.

Ajla si všimla, že se Tulije zdržuje v blízkosti stanu zdobeného okrově rudými vzory a baví se s ostatními ženami. Zamávala na ni a usmála se.

„Lacije, podívej! Rudá noha!“ řekla jedna z přítelkyň tiše, ale vzrušeně. Všichni přestali mluvit a pohlédli tím směrem. Mladé ženy se znovu rozchichotaly. Ajla se s největším zájmem dívala za ženou, která prošla kolem. Přitom viděla, že chodidla bosých nohou měla nabarvená rudou barvou. Už o nich slyšela, avšak tahle byla první, kterou uviděla. Vypadá jako docela obyčejná žena, pomyslela si. A přesto měla v sobě něco, co ji přimělo, aby se po ní znovu ohlédla.

Mladá žena se blížila k několika mladíkům, které Ajla předtím nikdy neviděla a kteří se shlukli pod malou skupinkou stromů na druhé straně volného prostranství. Ajle připadalo, že její chůze byla tím vyzývavější, čím víc se k nim blížila, a v jejím úsměvu bylo něco toužebného. Teď si taky víc všimla nabarvených chodidel. Žena se zastavila, mluvila s muži a její smích byl daleko slyšet. Když Ajla s mamotem šla dál, připomněla si rozhovor, který s ním vedly staré ženy v předvečer svátku jara.

Všechny mladé ženy v období, kdy ještě neprošly obřadem zasvěcení, byly neustále přísně střeženy, a to nejen ženami, které k tomu byly zvlášť určeny. Ajla myslela na mladíky, kteří se v naději, že zahlédnou zapovězené, a tím žádoucnější mladé ženy, sešli na okraji zakázaného území, kde se zdržovala Lacije se stejně starými družkami. Nikdy jindy v životě nebyla žena předmětem takového zájmu mužů. Mladé ženy vychutnávaly své jedinečné postavení a zvláštní pozornost, které se jim dostávalo, a byly stejně zvědavé na druhé pohlaví, ale považovaly pod svou důstojnost dát to na sobě znát. Většinu času ale trávily tím, že vykukovaly ze stanu nebo za ohradu a dohadovaly se o nejrůznějších mužích, kteří se tísnili kolem ohrady a dávali najevo přehnanou lhostejnost.

Mladí muži, kteří pozorovali a byli pozorováni, jednou založí vlastní ohniště s některou z dívek, které se právě stávaly ženami, ale s velkou pravděpodobností nebudou vybráni pro jejich zasvěcení. Mladé ženy a starší rádkyně, které s nimi sdílely stan, probíraly více možností ohledně starších a zkušenějších mužů. Těch, kteří se nakonec dostali do užší volby, se nejdřív soukromě zeptali, než padla konečná volba.

Ve dni před obřadem obvykle mladé ženy, které spolu bydlely v jednom stanu, společně vyšly. Občas se stalo, že jich bylo pro jeden stan příliš mnoho a pak se zřídily pro mladé ženy stany dva. Když našly muže, s kterým chtěly strávit noc, obklopily ho a „chytily“. Tito muži je měli doprovázet. Jen málokdo proti tomu něco namítal. Po několika přípravných obřadech se odebrali všichni společně do potemnělého stanu, tápali kolem, aby se našli a strávili noc tím, že objevovali rozdíly a poznávali slasti, které si vzájemně mohli dát. Očekávalo se, že ani mladé ženy, ani muži nevědí, s kým se nakonec spojili. Ve skutečnosti tomu bylo přece jenom jinak. Dohled starších žen zaručoval, že nedošlo k nepatřičným hrubostem. Kromě toho byly pohotově pro ty případy, kdy od nich někdo potřeboval poradit. Když se z nějakého důvodu stalo, že mladá žena nebyla otevřena, uskutečnil se většinou tichý obřad druhé noci a nikomu se otevřeně nedávala vina.

Ani Danug, ani Druvek nebyli vyzváni, aby přišli do Lacijina stanu, především proto, že byli příbuzní, ale taky proto, že byli ještě příliš mladí. Ostatní ženy, které už prošly obřadem První slasti v předchozích letech, zvláště ty, které ještě zůstaly bezdětné, se mohly rozhodnout, jestli zastoupí Velkou Matku a mladým mužům zjeví její podstatu. Po zvláštním obřadu, který zvýšil jejich vážnost a pro tuto dobu je učinil něčím zvláštním, byla ženám pomalována chodidla sytou rudou barvou tak, že se nedala snadno smýt, i když později sama od sebe zase zmizela. Tím oznamovaly, že jsou připraveny pomoci mladým mužům získat zkušenost. Mnohé z nich nosily i červený kožený náramek na paži, na kotnících nebo kolem pasu.

I když se to neobešlo bez škádlení, plnily ženy svůj úkol zodpovědně. Protože znaly přirozenou plachost a netrpělivost mladých mužů, jednaly s každým ohleduplně, učily ho, jak má jemně zacházet se ženou, aby byl jednoho dne vyvolen učinit z dívky ženu a aby zplodil dítě. Matka pak mnohé z těchto žen požehnala, aby ukázala, jak velice ji těší, že se samy nabídly a ujaly se tohoto úkolu. Dokonce i těm, které už delší dobu žily společně s mužem a stále ještě dítě neměly, požehnala mateřstvím.

Kromě žen, které se ženami teprve měly stát, byly ženy s rudými chodidly mezi muži každého věku nejžádanější. Nic nedokázalo Mamutona tak rychle vzrušit jako záblesk rudého chodidla, a protože to ženy věděly, barvily si chodidla, aby byly přitažlivější. Žena v tomto postavení si sama mohla volit muže. Jejich služba patřila vlastně mladším mužům, ale ti starší, kterým se podařilo ji přimět, aby s nimi ležela, to považovali za zvláštní úspěch.

Mamot vedl Ajlu k táboru, který byl nedaleko místa vyhrazeného pro obřady ženství. Přistoupil k otevřenému vchodu do stanu a zaškrabal na kůži. Ajla mu nakukovala přes rameno a snažila se nebýt příliš nápadná.

Na první pohled vypadal stan jako každý jiný stan v obytném táboře. Rozdíl byl vlastně jenom v tom, že všichni přítomní byli tetovaní. Mnozí měli, podobně jako starý mamot, nahoře na pravé lícní kosti jenom temně modrý rybí vzor, tři nebo čtyři přerušené čáry jako spodní části dolů ukazujících trojúhelníků do sebe zaklíněných. Ty připomínaly spodní čelisti mamuta, které se používaly při stavbě Vinkavekovy chýše. Tetování jiných, zvlášť mužů, jak si Ajla všimla, bylo mnohem bohatší a výpravnější. Kromě rybího vzoru měli ještě klikaté čáry, trojúhelníky, kosočtverce a pravoúhle seřazené spirály v červené a modré barvě.

Teď byla Ajla ráda, že navštívili tábor Mamuta, než přišli sem na setkání, protože jinak by ji zdobené tváře vyděsily. Avšak po setkání s Vinkavekem ji nemohlo nic překvapit. I když tetování na tvářích těchto lidí bylo fascinující a rozmanité, žádné nebylo tak složité jako to jeho.

Pak si všimla dalšího rozdílu. Ačkoliv v tomto táboře zřejmě bylo víc žen než mužů, nebyly tu žádné děti. Pečovali o ně asi v ostatních táborech. Pochopila rychle, že by tady děti překážely. Na tomto místě se scházeli dospělí k vážným hovorům, obřadům nebo i hrám. Někteří hráli venku hry se zvlášť označenými kostmi, hůlkami a kousky mamutoviny.

I když se všichni snažili nedat to na sobě znát, záleželo jim na tom, aby si Ajlu dobře prohlédli. Byli zvědaví na tuto mladou ženu, kterou starý mamot nejen začal vzdělávat, ale přijal ji za dceru svého ohniště. Slyšeli, že je cizinka, dokonce ani ne Mamutonka. A nikdo nevěděl, odkud přišla.

Mnozí se už během dne prošli kolem tábora Orobince, aby viděli koně a vlka. Zvířata na ně udělala velký dojem, ale nechtěli to na sobě dát znát. Jak mohl člověk zkrotit hřebce? Nebo přimět klisnu k tomu, aby tiše stála mezi tolika lidmi? A ten vlk! Proč byl vlk v táboře Lva tak oblíbený? Ke všem ostatním lidem se choval jako opravdový vlk. Nikdo se k němu nemohl přiblížit nebo i jen bez pozvání vstoupit do prostoru jejich tábora. Chalega prý doslova napadl.

Starý muž pokynul Ajle, aby vešla, a oba usedli u velkého ohniště, v němž plápolal jenom malý ohýnek. Ajla pohlédla na ženu, která seděla na protější straně ohniště. Nikdy předtím neviděla tak tlustou ženu a ptala se, jak vůbec dokázala sem pěšky dojít.

„Přivedl jsem ti svou dceru, abys ji poznala, Lomi,“ řekl starý mamot.

„Už jsem si říkala, kdy asi přijdeš,“ odpověděla žena. Potom mlčky vytáhla dvěma hůlkami z ohně rozpálený kámen, rozvázala balíček s listy, nasypala jich několik na kámen a vdechovala stoupající kouř.

Ajla poznala vůni šalvěje, méně výraznou vůni divizny a lobelky. Podrobněji se zadívala na ženu, všimla si, že má potíže při dýchání, které se brzy zlepšily, a pochopila, že trpí chronickým kašlem, snad dýchavičností.

„Připravuješ si z kořenu divizny šťávu proti kašli?“ zeptala se Ajla. „To často pomůže.“ Nejdřív váhala, jestli má promluvit, a nebyla si jistá, proč to udělala, když nebyla řádně představena. Chtěla pomoci, a tak jí připadalo, že jedná správně.

Lomi překvapeně zvedla hlavu a dívala se na mladou ženu se zájmem. Na mamotově tváři se ukázal náznak úsměvu.

„Ona je taky léčitelka?“ obrátila se Lomi na mamota.

„Myslím, že není žádná lepší, dokonce ani ty ne, Lomi.“

Lomi věděla, že to není žádné lehkovážné tvrzení, protože starý muž měl její umění ve velké vážnosti.

„A já myslela, mamote, že sis jenom vzal k sobě hezkou mladou ženu, aby sis zpříjemnil poslední roky.“

„To taky, Lomi. Zmírnila mi bolesti kloubů a jiné s tím související potíže,“ řekl.

„Jsem ráda, že je v ní víc, než je vidět. Zdá se mi na to dost mladá.“

„Je v ní víc, než tušíš, Lomi, i když je tak mladá.“

Teď konečně se na ni Lomi obrátila. „Tak ty jsi Ajla.“

„Ano, jsem Ajla z Mamutonů z tábora Lva, dcera ohniště Mamuta… a jsem pod zvláštní ochranou jeskynního lva,“ dodala Ajla, jak ji to mamot naučil.

„Ajla z Mamutonů, hm. Jméno zní sice nezvykle, ale tvůj hlas taky. Ne nepříjemně, to musím zdůraznit. Jenom nezvykle. Přiměje lidi, aby ti naslouchali. Já jsem Lomi, mamot z tábora Vlka a léčitelka Mamutonů.“

„První léčitelka,“ dodal mamot.

„Jak můžu být první léčitelka, starý mamote, když se mi ona vyrovná?“

„Neřekl jsem, že se ti Ajla vyrovná, Lomi. Jenom jsem řekl, že není žádná lepší. Její léčitelství je… neobvyklé. Vědomosti získala od… od někoho, kdo dobře ovládal určité léčitelské způsoby. Rozeznala bys tak rychle jemnou vůni divizny, kdy je ještě zastíněna těžkou vůní šalvěje, kdybys neměla ani zdání, co je mezi těmi listy? Poznala bys, jakou nemoc léčíš?“

Lomi se chystala promluvit, zaváhala však a neodpověděla.

Mamot pokračoval: „Myslím si, že jí stačilo tě jenom pozorovat, aby to zjistila. Má neuvěřitelný dar poznat nemoci a úžasné znalosti o léčebných prostředcích. Chybí jí ale zběhlost právě v těch oblastech, v nichž se ty tak vyznáš: ty umíš zjistit a odstranit příčiny nemoci a podpořit léčbu u toho, kdo má vůli se opět uzdravit. Mohla by od tebe hodně získat a já doufám, že budeš ochotná se jí věnovat. Jsem si jistý, že i ty by ses mohla spoustu věcí naučit od ní.“

Lomi se obrátila na Ajlu: „Chceš to?“

„To bych opravdu chtěla,“ přikývla Ajla.

„Když toho víš tolik už teď, co myslíš, že by ses mohla ode mě naučit?“

„Já jsem léčitelka. To je… co jsem, myslím… je to můj život. Nemohla bych být jiná. Učila mě léčitelka, která… která byla nejlepší. Od začátku mi vštěpovala, že se nikdy nesmím přestat učit. Proto bych ti byla vděčná, kdybych se od tebe mohla učit,“ řekla Ajla. Nepředstírala svůj zájem, skutečně toužila po někom, s kým by mohla sdílet své představy, pohovořit si o různých způsobech léčby a od něhož by se mohla učit.

Lomi hned neodpověděla a zamyslela se.

„Ajla má pro tebe dárek,“ řekl mamot. „Pokud chceš, aby ještě někdo vstoupil, zavolej ho sem, ale pak, prosím, spusť závěs.“

Všichni, kteří byli venku, už vešli buď během jejich rozhovoru, nebo stáli u vchodu. Teď se nahrnuli dovnitř. Nikdo si nechtěl nechat nic ujít. Když se usadili a závěs u vchodu byl spuštěn a přivázán, vzal mamot hrst hlíny z kruhu na kreslení a uhasil ohýnek. Jasné denní světlo se však přesto nedalo zcela ztlumit, pronikalo kouřovým otvorem a prosvítalo za koženým závěsem. Mamot věděl, že v šerém stanu nebude představení tak působivé jako kdysi v naprosté tmě jejich příbytku, ale byl přesvědčený, že každý hned pochopí, jaký má tento objev pro ně význam.

Ajla vzala ze svého opasku kožený váček, který si ona a mamot vyžádali od Barzeka, a vytáhla troud, pyrit a pazourek. Když bylo všechno připraveno, Ajla se soustředila a poprvé po dlouhých měsících se obrátila ke svému totemu. Myslela na velkou, působivou a rychle přeskakující jiskru a prosila, aby se všechno uskutečnilo tak, jak si mamot přál. Pak vzala do ruky pazourek a udeřila jím do pyritu. Jasně to zablýsklo, dokonce v ne zcela temném stanu, pak jiskra zhasla. Znovu křísla a tentokrát jiskra přeskočila a brzy se v ohništi opět rozhořel malý ohýnek.

Všichni mamoti byli zvyklí připravovat překvapení a byli hrdí, že rychle rozpoznají, v čem spočívá. Bylo toho jen málo, co je vskutku překvapilo, ale Ajlino rychlé rozdělání ohně jim vzalo řeč.

„Kouzlo je v pyritu,“ řekl mamot, když Ajla zase všechno uložila do koženého váčku a ten předala Lomi. Pak však změnil tón a jeho hlas byl velmi zvláštní. „Ale způsob, jak se z něho dostane oheň, byl vyjeven Ajle. Nemusel jsem ji přijímat za dceru, Lomi. Ta byla už od počátku dítětem ohniště Mamuta, byla vyvolena Matkou. Může jenom naplňovat své určení. Teď vím, že jsem byl vyvolen, abych při tom sehrál určitou roli, a proto mi bylo dopřáno žít tak dlouho.“

Po jeho slovech všem přítomným ve stanu ohniště Mamuta přejel mráz po zádech a vlasy se jim zježily. Mamot se dotkl pravého mystéria, hlubšího poslání, které každý z nich pod vnějším pozlátkem a i případným cynismem v sobě cítil. Starý mamot byl pro ně pojem. Už jenom jeho stáří mělo v sobě něco magického. Neznali nikoho, kdo by žil tak dlouho. Dokonce jeho jméno se v průběhu let ztratilo. Každý z nich byl mamot, šaman svého tábora, on však byl mamot jako takový, jeho povolání a jméno splynuly. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že Matka jeho vysokým věkem něco sleduje. A když řekl, že důvodem je Ajla, pak byla Ajla jistě nadána hlubokými a nevyzpytatelnými mystérii života, před nimiž měl každý z nich úctu.

Když Ajla společně s mamotem vyšla ze stanu, měla plnou hlavu starostí. I ona cítila napětí a naskočila jí husí kůže, když starý mamot mluvil o jejím osudu. Jenom si nepřála být předmětem tak velkého zájmu sil, které se vymykaly jejím představám. Ty řeči o osudu ji děsily. Nebyla jiná než všichni ostatní a nechtěla jiná být. Taky neměla ráda, když se dělaly poznámky o tom, jak divně mluví. V táboře Lva už to nikomu nevadilo. Zapomněla, že určitá slova prostě nedokáže správně vyslovit, i když se sebevíc snaží.

„Ajlo, tady jsi! Už jsem tě hledal.“

Když vzhlédla, spatřila temné Rankovy oči. Opětovala jeho úsměv. On byl přesně ten správný, aby ji odpoutal od myšlenek, které ji tísnily. Pohlédla na mamota, jestli ji ještě potřebuje. Ten se usmál a řekl jí, aby jen šla a porozhlédla se s Rankem po táboře.

„Chtěl bych, abys poznala pár řezbářů. Někteří z nich dělají moc hezké věci,“ řekl Ranek, vzal ji kolem pasu a odváděl ji. „My řezbáři máme vždycky tábor v blízkosti ohniště Mamuta.“

Z Ranka vyzařovalo stejné vzrušení, jaké pocítila i ona ve společnosti léčitelky Lomi. I když byly vlastně soupeřky ve znalostech a postavení, nikdo nechápal lépe jemné rozdíly nějakého řemesla nebo umění tak dobře jako ten, kdo je sám provozoval. Jenom s ostatními léčitelkami se mohla Ajla například radit o tom, jestli je lepší pro léčbu kašle divizna nebo snad jiná bylina. Rozhovory o léčení jí chyběly. Viděla, jak Jondalar, Vymek a Danug trávili neuvěřitelnou spoustu času povídáním o pazourcích a výrobě nástrojů, a teď poznala, že i Ranek se rád bavil s těmi, kteří rovněž zpracovávali mamutovinu.

Když přecházeli po volném prostranství, viděla Ajla Danuga a Druveka a pár dalších mladých mužů v rozhovoru s rudou nohou. Usmívali se a neklidně přešlapovali. Danug vzhlédl a usmál se, když spatřil Ajlu. Rychle se omluvil a běžel k nim po zdupané suché trávě. Zastavili se a počkali, dokud je nedohonil.

„Viděl jsem tě mluvit s Lacijí a chtěl jsem tě seznámit s několika přáteli, Ajlo, ale my nesmíme příliš blízko k táboru chichotalek… hm, tedy…,“ Danug zrudl, protože prozradil, jak mladí muži označovali místo, které pro ně bylo tabu.

„To máš pravdu, ony se skutečně pořád chichotají.“

Urostlému mladíkovi viditelně spadl kámen ze srdce. „Na tom přece není nic špatného. Pospícháte? Nebo bys mohla jít se mnou a seznámit se s nimi?“

Ajla se tázavě podívala na Ranka.

„Taky jsem ji právě vedl k některým lidem, které bych chtěl, aby poznala,“ řekl Ranek. „Ale to nepospíchá. Můžeme jít nejdřív pozdravit tvé přátele.“

Když se vrátili ke skupině mladíků, všimla si Ajla, že žena s červenými chodidly je stále ještě mezi nimi.

„Stejně jsem tě chtěla poznat, Ajlo,“ řekla žena, když Danug skončil představování. „Všichni o tobě mluví, ptají se, odkud asi přicházíš a proč tě ta zvířata poslouchají. Dala jsi nám všem hádanku, o které asi budeme mluvit ještě celá léta.“ Usmála se a důvěrně na Ajlu mrkla. „Dej na mě, nikomu neprozrazuj, odkud přicházíš, jen ať hádají, bude alespoň zábava.“

Ranek se zasmál. „Má pravdu, Ajlo,“ řekl. „Řekni mi, Mygije, proč sis tento rok nabarvila chodidla?“

„Když jsme se Zacanem zrušili naše ohniště, nechtěla jsem zůstat v jeho táboře a ani jsem neměla chuť vrátit se do tábora své matky. Tohle řešení se mi zdálo správné. Tak mám na nějakou dobu místo, kam patřím, a když se Matce zlíbí, aby mě za to požehnala dítětem, přivítala bych to. Teď mě ostatně napadá – víš, Ranku, že Matka dala ještě jedné ženě dítě tvého ducha? Vzpomínáš si přece na Tryciji? Mariinu dceru, která žije tady v táboře Vlka? Minulého roku se rozhodla pro červená chodidla. A letos dostala chlapce. Toralijina holčička má tmavou pleť jako ty, ale tenhle chlapec ne. Viděla jsem ho. Je úplně světlý a má rudé vlasy, ještě zářivější, než jsou její, a přesto ti je hrozně podobný. Má stejný nos a všechno. Říká mu Ralev.“

Ajla pohlédla s úsměvem na rtech na Ranka a všimla si, že jeho tvář potemněla. On se červená, pomyslela si. Člověk ho musí dobře znát, aby to poznal. Jsem si jistá, že si na Tryciji vzpomíná.

„Myslím, že raději půjdeme, Ajlo,“ řekl Ranek a vzal ji kolem pasu, jako by ji musel nutit, aby se s ním vrátila. Ona se však chvíli zpěčovala.

„Hezky jsem si s tebou popovídala, Mygije. Doufám, že zase budeme mít brzy příležitost,“ řekla Ajla a obrátila se pak na Necijina syna. „Jsem ráda, že jsi mi představil své přátele, Danugu.“ Obdařila jeho a Druveka zářivým úsměvem. „Ráda jsem poznala vás všechny,“ dodala ještě a pohlédla postupně na každého mladíka. Pak s Rankem odešla.

Danug se za ní díval a zhluboka si povzdechl. „Přál bych si, aby měla Ajla rudá chodidla,“ řekl a přátelé mu přizvukovali.

Když Ranek a Ajla procházeli kolem velké chýše, která měla ze tří stran volný prostor, slyšela bubnování a k tomu ještě jiné zvuky, jaké dosud nikdy neslyšela. Pohlédla ke vchodu, ale ten byl zavřený. Právě když na kraji volného prostranství zahýbali do jiného tábora, zastoupil jim někdo cestu.

„Takže jsi přece jen dorazil s táborem Lva, Ranku,“ řekla drobná žena s mléčně bílou pihatou tváří. Její oči zlostně blýskaly. „Proč ses nezastavil u nás, abys mě pozdravil? Už jsem si myslela, že jsi snad spadl do řeky nebo že tě udupalo stádo prchajících bizonů.“ Její tón byl jedovatý.

„Trycije! Já… ach… právě jsem chtěl… hm… museli jsme nejdřív postavit tábor,“ řekl Ranek. Nikdy nezažila Ajla výmluvného Ranka v takových rozpacích, a kdyby neměl tak tmavou pleť, byl by teď rudý jako Mygijina chodidla.

„Nechceš mě seznámit se svou přítelkyní, Ranku?“ řekla Trycije kousavě. Každý mohl vidět, jak je rozčilená.

„Ano, jistě,“ řekl Ranek. „Ajlo, tohle je Trycije, moje… jedna moje přítelkyně.“

„Měla bych s tebou o čem mluvit, Ranku,“ řekla Trycije a přešla rychle představování, „ale na tom teď už zřejmě nezáleží. Naznačené sliby k ničemu nezavazují, že? Předpokládám, že s touhle ženou máš být při letošní slavnosti dán dohromady.“ Její hlas prozrazoval, jak je pobouřená, ale i zraněná. Ajla uhádla, oč jde, a mladou ženu chápala. Nevěděla však, jak se s touto obtížnou situací vyrovnat. Pak se však rozhodla, předstoupila a napřáhla k ní obě ruce.

„Trycije, já jsem Ajla z Mamutonů, dcera ohniště Mamuta tábora Lva a jsem pod ochranou jeskynního lva.“

Ajlino obřadné představení Tryciji připomnělo, že je dcerou náčelnice a že tábor Vlka je koneckonců tohoto roku hostitelem letního setkání. Měla tak určitou zodpovědnost. „Jménem Mut, Velké Matky, vítej do tábora Vlka, Ajlo z Mamutonů,“ řekla.

„Slyšela jsem, že Marii je tvoje matka.“

„Ano, jsem Mariina dcera.“

„Už jsem ji poznala. Je to obdivuhodná žena. Teď jsem ráda, že poznávám tebe.“

Ajla slyšela, jak si Ranek úlevou oddechl. Pohlédla na něho přes rameno a všimla si přitom, že Degije pospíchá k chýši, odkud se ozývalo bubnování. Usoudila, že by si měl Ranek sám vyjasnit své vztahy s Tryciji, a tak využila okamžitého nápadu.

„Ranku, tamhle je Degije a já s ní musím nutně mluvit. Řezbáře navštívíme později,“ řekla a spěchala pryč.

Ranek stál jako opařený a najednou viděl, že mu nezbude, než dát Tryciji vysvětlení, ať už se mu chce nebo ne. Viděl ji tam stát, rozhněvanou a zraněnou. Její zářivě rudé vlasy, jaké nikdy předtím neviděl, mu společně s jejími rudými chodidly loňského roku zvlášť učarovaly. Navíc byla i ona umělkyně a její práce na něho udělaly velký dojem. Pletla obdivuhodné koše a jemně vypracovanou rohož, kterou měl na zemi u svého ohniště, upletla Trycije pro něho. Loňského roku brala svou službu Matce tak vážně, že zpočátku Ranka nechtěla ani vidět. Odmítala ho, a tím pro něho byla jen ještě přitažlivější.

Nezasnoubil se s ní, i když o tom vážně uvažoval. Zřejmě by to i udělal, kdyby právě nebyla ve službě Matky. Trycije odmítala i jen zmínky o zasnoubení, protože se obávala, že by tím Matku rozzlobila a ta by jí nepožehnala. Matka se tedy asi příliš nezlobila, když dala Trycijinu dítěti jeho ducha. Zřejmě mu je chtěla ukázat, dítě, které by přivedla k jeho ohništi, dítě jeho ducha. Za jiných okolností by pro něho byla neodolatelná, ale Ranek miloval Ajlu. Kdyby měl co nabídnout, možná by pomýšlel na to, že by si ponechal obě, ale protože se už rozhodl, nepřipadalo to v úvahu. A pomyšlení, že by měl žít bez Ajly, mu svíralo žaludek. Toužil po ní víc, než kdy toužil po kterékoliv jiné ženě.

Ajla zavolala na Degiji, a když ji dohonila, šly společně dál.

„Poznala jsi tedy Tryciji,“ řekla Degije.

„Ano, chce si zřejmě promluvit s Rankem, a tak jsem byla ráda, když jsem tě uviděla. Mohla jsem alespoň odejít a nechat je o samotě,“ řekla Ajla.

„Není divu, že s ním chce mluvit. Minulého roku všichni mluvili o tom, že se oni dva jistě zasnoubí.“

„Víš, že má dítě, syna?“

„Ne, to nevím. Neměla jsem ani čas se s lidmi pozdravit a nikdo mi to zatím neřekl. To zvyšuje její cenu a tím se zvýší i její cena nevěsty. Kdo ti to řekl?“

„Mygije, jedna žena s rudými chodidly. Říká, že je to chlapec Rankova ducha.“

„Ten duch tu ale hodně obchází! Letos se narodilo pár dětí jeho ducha. U jiných mužů se to nikdy neví tak docela přesně, ale u něho je to jasné. Barva jeho kůže se prosadí,“ řekla Degije.

„Mygije říká, že ten chlapec je světlý a má rudé vlasy, ale ve tváři prý vypadá úplně jako Ranek.“

„To je zajímavé! Tak to musím později určitě k Tryciji zajít a podívat se na něho,“ řekla Degije s úsměvem. „Dcera náčelnice by měla vykonat návštěvu u dcery jiné náčelnice, zvlášť když je to hostitelský tábor. Chtěla bys jít se mnou, až tam půjdu?“

„Já ani nevím… ano, snad, myslím, že bych s tebou šla ráda,“ řekla Ajla nakonec.

Došly ke vchodu oné chýše, z níž zaznívaly neobvyklé zvuky. „Chtěla jsem se právě podívat dovnitř k hudebníkům. Třeba by se ti to mohlo líbit,“ řekla Degije a zaškrabala na kožený závěs před vchodem. Zatímco čekaly, až zevnitř závěs odvážou, Ajla se rozhlížela.

Jihovýchodně od vchodu byla ohrada ze sedmi mamutích lebek a ostatních kostí. Mezery byly vyplněné udusaným jílem, který dodával ohradě pevnost. Zřejmě to je ochrana proti větru, usoudila Ajla. Jediný vítr, který vál údolím, v němž byla osada, musel přicházet od řeky. Na severovýchodě napočítala čtyři velká venkovní ohniště a dvě jasně vyznačená místa pro práci. Jedno bylo zřejmě určeno výrobě nástrojů z mamutoviny, druhé pro pazourkové nástroje. Pazourková jádra byla nablízku. Ajla viděla Vymeka a Jondalara a pár dalších mužů a žen, kteří se pravděpodobně rovněž zabývali výrobou nástrojů z pazourku. Mohla předpokládat, že tu najde Jondalara.

Závěs se odhrnul a Degije zamávala na Ajlu, aby ji následovala, avšak někdo u vchodu ji pak zdržel.

„Degije, víš přece, že nepouštíme dovnitř žádné návštěvníky,“ řekla žena. „Právě nacvičujeme.“

„Ale Kylije, tohle je dcera ohniště Mamuta,“ řekla Degije překvapeně.

„Nevidím žádné tetování. Jak může být mamot, když nemá tetování?“

„Tohle je Ajla, dcera starého mamota. On ji přijal k ohništi Mamuta.“

„Tak? Počkejte okamžik. Já se zeptám.“

Degije netrpělivě čekala, avšak Ajla si zatím pozorně prohlížela chýši, která působila dojmem, jako by se celá sesedla.

„Proč jsi mi neřekla, že je to ta s těmi zvířaty?“ řekla Kylije, když se vrátila. „Tak pojďte dál!“

„Měla bys vědět, že bych nepřivedla nikoho nevhodného,“ řekla Degije.

V chýši nebyla tma, kouřový otvor byl větší než obvykle a propouštěl hodně světla. Přesto Ajla potřebovala chvíli, než si její oči přivykly z jasného slunečního světla venku na šero uvnitř. Nejdřív si myslela, že Degije mluví s dítětem. Uviděla však ženu, zřejmě trochu starší, než byla její velká přítelkyně. Kylije byla malá a štíhlá, téměř drobná. Rozhodně mohla vedle Degije vypadat jako dítě. Její vláčné a lehké pohyby však prozrazovaly sebevědomí a zkušenost zralé ženy.

I když chýše vypadala z vnějšku velká, bylo uvnitř méně místa, než Ajla předpokládala. Strop byl nižší než obvykle a snad polovinu prostoru zabíraly čtyři mamutí lebky, které byly zčásti zapuštěné do země tak, že otvory po klech ukazovaly nahoru. Do těchto otvorů byly vloženy malé kmínky. Sloužily jako vzpěry stropu, který buď klesl, nebo se propadl. Když se Ajla rozhlédla, došlo jí, že tahle chýše rozhodně není nová. Dřevo a strop byly stářím zešedlé. Neviděla obvyklé domácí zařízení nebo nějaké místo na vaření, hořel tu jen malý oheň. Země byla čistě umetená a jenom temnější stopy prozrazovaly místa, kde dříve byla větší ohniště.

Mezi opěrnými pilíři byly napjaté provazy pro kožešiny, které oddělovaly jednotlivé části prostoru. Kožešiny byly teď zvednuté nahoru. Na provaze nebo na hácích ve stěně visela změť nejrůznějších věcí, jaké Ajla ještě nikdy předtím neviděla. Nádherná barevná roucha, přívěsky z kostí a jantaru a ještě pár jiných věcí, z nichž nebyla právě moudrá.

V chýši bylo víc lidí. Mnozí se shromáždili s pohárem v ruce kolem malého ohýnku. Dvě ženy seděly ve světle, které padalo kouřovým otvorem, a něco šily. Vlevo od vchodu seděli a klečeli lidé vedle velké mamutí kosti, zdobené červenými čarami a klikatým vzorem. Ajla poznala stehenní kost, lopatku, dvě spodní čelisti, pánevní kost a lebku.

I když je všichni srdečně pozdravili, Ajla se nemohla zbavit dojmu, že přítomné z něčeho vyrušily. Všichni na ně s očekáváním hleděli, jako by chtěli zjistit, proč přišly.

„Nepřestávejte kvůli nám cvičit,“ řekla Degije. „Já jsem přivedla Ajlu, abych vás s ní seznámila, ale nechceme rušit. Počkáme, až si budete chtít udělat přestávku.“

A tak se všichni opět věnovali svým úkolům a Degije a Ajla se usadily na rohoži.

Žena, která seděla před stehenní kostí, vyklepávala kladívkem ze sobího paroží monotónní rytmus, avšak zvuky, které tak vznikaly, byly víc než jen rytmické. Když totiž tloukla na dutou kost na různých místech, vyloudila z ní příjemně znějící plné tóny různé výšky a síly. Ajla se naklonila, aby zjistila, co vyvolává zvláštní zabarvení tónů. Stehenní kost byla asi metr dlouhá a ležela vodorovně na dvou opěrách, takže se nedotýkala země. Kloub nahoře byl odstraněn a byla vybrána část houbovitého vnitřku, což jenom zvětšilo přirozenou trubici. Nahoře byla kost po celé délce pomalovaná pravidelnými temně rudými klikatými čarami, vzorem, který se často opakoval na nejrůznějších předmětech, od obutí až k pilířům chýše, avšak tady zřejmě neměl jenom výslovně zdobnou nebo symbolickou funkci. Když Ajla chvíli přihlížela, byla přesvědčená, že žena, která na stehenní kost hrála, používá vzor jako znaky, které jí umožňují udeřit přesně tam, kde měl vzniknout požadovaný tón.

Už slyšela hrát Degiji na buben z lebky a Torneka na mamutí lopatku. Ze všeho se daly vyloudit určité tónové variace, avšak ještě nikdy neslyšela tak plné a příjemně znějící tóny. Tito lidé se sice domnívali, že Ajla ovládá nějaké magické síly, avšak jí připadalo, že v tomhle je víc magie než všechno, co kdy sama udělala. Jeden muž udeřil paličkou do mamutí lopatky, jak to dělal Tornek. Zvuk měl zcela jinou barvu, měl v sobě něco řinčivého, avšak doplňovalo to hudbu, kterou vyluzovala žena na stehenní kosti, a dodávalo to celku plnost.

Velká trojúhelníková lopatka byla asi pětašedesát centimetrů dlouhá, zužovala se nahoru v krčku a rozšiřovala na základně na padesát centimetrů. Hráč držel nástroj za krček kolmo před sebou, takže základna spočívala na zemi. I tahle lopatka byla zdobená zářivě rudými souběžnými klikatými čarami. Každý pruh byl rozdělen do stejných oddílů, z nichž každý měl dokonalý okraj. Ve středu hlubší části, kam taky palička nejčastěji dopadala, byl červený vzor setřený a kost byla od stálé hry tenká jako dech.

Když se přidaly všechny ostatní nástroje z mamutích kostí, Ajla zatajila dech. Zpočátku dokázala jenom nábožně naslouchat plnému zvuku hudby, skládajícímu se ze spousty různých tónů, avšak pak se soustředila na každý nástroj zvlášť.

Starší muž hrál na větší z obou spodních čelistí, samozřejmě ne paličkou z paroží, ale koncem mamutího klu asi třicet centimetrů dlouhým, který byl na tlustším konci vyřezán do kulatého úchopu. Čelist byla pomalovaná jako ostatní kosti, ovšem jenom na pravé polovině. Byla otočená, takže z levé, nezdobené strany, která volně trčela nad zemí, stoupal jasný netlumený zvuk. Při hraní muž poklepával na souběžně probíhající červené klikaté čáry, které pokrývaly jak výduť, tak i vnější okraj čelisti, nebo přejížděl mamutím klem drnčivě po zubech, a tím vyvolával drsnější řinčivý zvuk.

Na druhou čelist, pocházející zřejmě z mladšího zvířete, hrála žena. Kost byla půl metru dlouhá, měřila na nejširším místě asi čtyřicet centimetrů a byla na pravé straně rovněž pomalovaná klikatým vzorem. V čelisti byla hlubší díra po zubu asi pětkrát dvanáct centimetrů, která výrazně měnila rezonanci nástroje.

Další žena hrála na nástroj z pánevní kosti tak, že jeden konec ležel na zemi. Klepala paličkou z paroží především na jedno místo ve středu, kde se kost přirozeným způsobem mírně prohýbala dovnitř. Tam se zvuky zesilovaly a změny tónu byly zřetelnější. Nebylo divu, že červené pruhy tu byly častým používáním opotřebené a téměř už nebyly vidět.

Silné, dunivé hluboké tóny z mamutí lebky, na kterou hrál mladý muž, Ajla dobře znala. Nelišily se od bubnování Degije a mamota, kteří tak dokonale ovládali tento nástroj. Na čelní ploše a na temeni lebky, kam nejčastěji dopadala palička, byl buben pomalovaný zřetelně rozeznatelným vzorem z nesouvislých čar a bodů.

Když hudebníci zakončili hru příjemně znějícím závěrečným tónem, rozvinula se živá zábava. Degije se jí účastnila, zatímco Ajla jenom naslouchala a snažila se seznámit s výrazy, které neznala. Rozhodně se nechtěla vměšovat.

„Mělo by to znít vyrovnaně a harmonicky,“ řekla žena, která hrála na stehenní kost. „Myslím, že bychom mohli hrát na holení kost, než Kylije začne tančit.“

„Jsem si jistá, že bys získala Barzeka, aby zazpíval tuhle část, Taryje,“ řekla Degije.

„Bylo by ale lepší, kdyby se na ni hrálo až později. Kylije a Barzek, to by bylo příliš. Jeden by zastiňoval druhého. Ne, myslím, že jeřábí noha s pěti tóny by byla to správné. Vyzkoušejme to, Manene,“ řekla muži s čistě oholenou tváří, který k nim přišel od jiné skupiny.

Taryje začala opět hrát a tentokrát zněly tóny nově příchozím už trochu povědoměji. Ajla byla ráda, že smí naslouchat a dívat se. Nechtěla nic víc než jen tady tiše sedět a vychutnávat nový zážitek. Tajemné tóny, vyluzované z nástroje podobného flétně, který byl zhotoven z holení kosti jeřába, najednou Ajle připomněly tajemný hlas Ursuse, Velkého jeskynního medvěda při klanovém setkání. Jenom jeden mog-ur dokázal vyloudit tento tón – bylo to tajemství, které se v jeho tlupě předávalo z generace na generaci. I on držel u úst nějaký nástroj. Zřejmě to bylo totéž, pomyslela si.

Nic však nezaujalo Ajlu víc než Kylije, když začala tančit. Nejdřív si všimla, že má na každé paži volné náramky, podobně jako tanečnice Sungajů. Každý náramek byl z pěti tenkých kroužků z mamutoviny, do nichž byly vyryty úhlopříčně probíhající zářezy, které vycházely z kosočtverce ve středu. Spojením všech pěti náramků vznikl klikatý vzor. Na konci měly proraženou malou dírku, takže bylo možné je svázat. Kdykoliv se Kylije pohnula, náramky zacinkaly.

Kylije stála téměř na místě, zaujímala přitom často přímo neuvěřitelné postoje, v nichž nějakou dobu setrvávala, pak opět krkolomně propletla údy, a tím rozezněla volné náramky. Pohyby pružné ženy byly tak půvabné a vláčné, že to vypadalo, jako by byl ten tanec velmi snadný. Ajla však věděla, že by nikdy nedokázala takhle tančit. Byla představením uchvácená, a když skončilo, bezděčně se zapojila do hovoru s ostatními hudebníky.

„Jak to děláš? Bylo to moc krásné! Všechno. Ty zvuky, pohyby, něco takového jsem ještě nikdy neviděla,“ řekla Ajla.

Vděčný úsměv na tvářích hudebníků jí prozrazoval, že je pochvala těší.

Degije cítila, že jsou hudebníci spokojeni. Byli mnohem uvolněnější než předtím, připraveni si odpočinout a taky trochu uspokojit svou zvědavost ohledně tajemné ženy, která se tu objevila jakoby z ničeho, a teď byla Mamutonka. Znovu rozdmýchali oheň, přiložili dříví, dali vodu do dřevěné misky na vaření a připravili kameny.

„Ale musela jsi už přece něco podobného vidět dřív,“ řekla Kylije.

„Ne, to rozhodně ne,“ odporovala Ajla.

„A co to bylo za rytmy, které jsi mi předvedla?“ zeptala se Degije. „To je něco docela jiného. To jsou prosté klanové rytmy.“

„Klanové rytmy?“ zeptala se Taryje. „Co jsou to klanové rytmy?“

„Jsou jenom zdánlivě prosté,“ řekla Degije, „ale vyvolávají silné pocity.“

„Nemůžeš nám nějaké předvést?“ navrhl mladý muž, který hrál na mamutí lebku.

Degije pohlédla na Ajlu. „Chceš, Ajlo?“ zeptala se, pak se obrátila na ostatní a prohlásila: „Už jsme to trochu zkoušely.“

„Ano, proč ne?“ projevila Ajla ochotu.

„Tak pojďme,“ řekla Degije. „Potřebujeme něco, na čem bychom vytvořily hluboký pravidelný úder bubnu, spíš tlumené tóny, které se nerozléhají, jako by se bušilo do země. Smí si Ajla půjčit tvůj buben, Marute?“

„Myslím, že kdyby se tahle palička omotala kůží, mělo by to jít,“ řekla Taryje a podala jim nástroj ze stehenní kosti.

Hudebníci byli návrhem nadšeni. Něco nového vždycky probouzí zájem. Degije poklekla na Taryjino místo na rohoži a Ajla si sedla na paty vedle bubnu a klepala na něj, aby se s ním obeznámila. Pak udeřila Degije na různá místa na nástroji ze stehenní kosti, dokud jí Ajla nenaznačila, že našla správné místo, a tím i správný tón.

Když byly připravené, začala Degije bubnovat pomalu, ale rovnoměrně. Sotva znatelně měnila tempo, dokud jí Ajla souhlasně nepřikývla. Tón se přitom ani v nejmenším nezměnil. Ajla zavřela oči, a když cítila, že je naladěná na rovnoměrné Degijino bubnování, přidala se. Bubínek z lebky příliš duněl, než aby mohla přesně vyloudit tón, na který si vzpomínala.

Připadalo jí těžké napodobit například burácení hromu. Ostré staccato úderů připomínalo spíš protáhlé hřmění, ale přece jenom už trochu cvičila na bubnu podobném tomuto. Brzy spustila zdánlivě náhodné staccato, které se v tempu lehce měnilo. Oba rytmy, Degijin i Ajlin, byly tak znatelně rozdílné, jako by k sobě neměly žádný vztah, a přesto každý Ajlou zvlášť zdůrazněný úder souzněl s každým pátým Degijiným rovnoměrným úderem, téměř jako by to byla náhoda.

Oba rytmy způsobily, že vznikla atmosféra očekávání, brzy se k tomu přidružil pocit strachu, až se oba údery proti všemu očekávání nakonec přece jen sešly. A pokaždé, když se tak stalo, bylo napětí větší než předtím a ještě se stupňovalo. A v okamžiku, kdy to vypadalo tak, jako by to už nikdo nemohl snést, Ajla a Degije před očekávaným posledním úderem přestaly bubnovat, takže napjaté očekávání zůstalo viset ve vzduchu. Pak se k překvapení Degije i všech ostatních ozval pisklavý tón jako na rákosové stéblo. Byla to tajemná stísňující řada zvuků, která se nedala označit za melodii a posluchačům vyvolávala mrazení v zádech. Skončila závěrečným tónem, ale pocit tajemná zůstal.

Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Nakonec řekla Taryje: „To byla velmi zvláštní a neodolatelná hudba.“ Pak chtělo několik hudebníků, aby jim Ajla zopakovala některé rytmy, a chtěli si je sami vyzkoušet.

„Kdo hrál na holení kost?“ zeptala se Taryje. Věděla, že to nebyl Maněn, který stál po celou dobu vedle ní.

„Nikdo,“ řekla Degije. „Tenhle tón nepřicházel z žádného nástroje. To pískala Ajla.“

„Pískala? Jak může člověk takhle pískat?“

„Ajla umí napodobit každé pískání,“ vysvětlovala Degije. „Měli byste někdy slyšet její ptačí hlasy! Splete dokonce i samotné ptáky. Dokáže, že k ní přilétají a zobou jí z ruky. To prostě patří k jejímu způsobu zacházení se zvířaty.“

„Předvedla bys nám, Ajlo, ptačí zpěv?“ zeptala se Taryje nevěřícně.

Ajle se zdálo, že tohle skutečně není správné místo, aby to ukazovala, ale přesto rychle předvedla cvrlikavé tóny několika ptáků, což mělo za následek naprosto ohromené tváře, jak Degije očekávala.

Ajla byla vděčná, když se Kylije nabídla, že ji provede po chýši. Hudebníci jí ukázali některá roucha a další vybavení. Ajla objevila, že ozdoby hlavy byly občas opravdové masky. Většina z těchto věcí byla pomalovaná ostrými barvami, avšak v noci a při svitu ohně budou barvy rouch rozeznatelné a budou působit naprosto normálně. Někdo rozetřel červený okr z váčku a smísil ho s tukem. Ajle přejel mráz po zádech, když si znovu připomněla, jak Kreb natřel před pohřbem Izino mrtvé tělo červenou okrovou pastou. Tady jí řekli, že takovou pastou si zdobí tváře a těla. Používali i bílou křídu a rozemleté dřevěné uhlíky.

Ajla přihlížela, jak jeden muž přišívá perly na halenu a používá k tomu šídlo. Přitom ji napadlo, jak snadno se šije s jehlou, a rozhodla se, že jim po Degiji jednu pošle. Už jí věnovali beztak příliš mnoho pozornosti a cítila se proto trapně. Prohlédla si šňůry perel a jiné šperky a Kylije jí přidržela u ucha dvě spirálovité mořské mušle.

„To je škoda, že nemáš propíchnuté uši,“ řekla, „tyhle by ti opravdu slušely.“

„Jsou hezké,“ řekla Ajla. Teď si teprve všimla dírek v Kylijiných uších. I nosní dírky měla propíchnuté. Kylije se jí líbila, obdivovala ji a cítila k ní náklonnost, z níž by se mohlo vyvinout přátelství.

„Proč si je nevezmeš? Když promluvíš s Degiji nebo Tulijí, určitě ti to udělají. A měla bys mít tetování, Ajlo. Pak můžeš jít, kam chceš, a nemusíš zdlouhavě vysvětlovat, že pocházíš od ohniště Mamuta.“

„Ale já přece nejsem mamot,“ bránila se Ajla.

„Myslím, že jsi, Ajlo. Já se sice v nutných obřadech nevyznám, ale vím, že Lomi by určitě neváhala, kdybys jí řekla, že jsi připravena zasvětit se službě Matce.“

„Ale já si nejsem jistá, jestli jsem skutečně připravená.“

„Možná ještě nejsi, ale brzy budeš. Cítím to.“

Teprve když s Degiji opustily hudebníky, došlo Ajle, že byla svědkem něčeho naprosto mimořádného, totiž pohledu za scénu, a to je dovoleno jen nemnoha lidem. Směla vidět místo, tajemné i tehdy, když se jeho tajemství odhalí. A oč tajemnější pak muselo připadat těm, co sledovali veškeré toto počínání jenom z vnějšku.

Když vycházely z chýše, Ajla pohlédla k místu, kde se zdržovali výrobci nástrojů, ale Jondalar už tam nebyl. Připojila se k Degiji, která šla přes celý tábor k zadní části údolí, rozhlížela se po přátelích a příbuzných a snažila si udělat představu, kde jsou jednotlivé tábory. Tak procházely kolem místa, kde byly tři tábory skryté mezi křovím, sousedícím s mýtinou. Něco tady bylo zvláštní, ale Ajla na to nemohla nejdřív přijít. Pak si všimla několika podrobností. Stany byly dost opotřebené a některé ani to ne. Zápach a bzukot much obrátily její pozornost na kus shnilého masa, který zůstal ležet mezi dvěma stany. Pak si všimla dalších odpadků, které se tam povalovaly. Věděla, že děti se často k nepoznání zmažou, avšak děti, které na ni zíraly, vypadaly, jako by se už delší dobu vůbec nemyly. Jejich oblečení bylo špinavé, vlasy měly neučesané a tváře umatlané.

Ajla si všimla, že před jedním ze stanů byl Chaleg. Zřejmě ho překvapilo, že se tady objevila, a na tváři se mu objevila nenávist. Ajlu to vyděsilo. Jenom Broud se na ni takhle díval. Pak se Chaleg neupřímně, zlomyslně usmál, ale to bylo snad ještě horší než nepokrytá nenávist.

„Pojďme odtud,“ řekla Degije a pohrdavě pokrčila nos. „Je vždycky dobré vědět, kde si tihle postavili stany, pak alespoň víš, kam nemáš chodit.“

Najednou se zvedl hlasitý křik. Z jednoho stanu vyběhly dvě děti, chlapec asi desetiletý a jedenáctiletá dívka.

„Vrať mi to! Slyšíš? Dej to sem!“ ječela dívka a hnala se za chlapcem.

„Tak to bys mě nejdřív musela chytit, sestřičko,“ posmíval se chlapec a něčím jí mával před tváří.

„Ty… ach ty… dej to sem!“ ječela znovu dívka a hnala se za ním.

Smích na chlapcově tváři zřetelně prozrazoval, že mu hněv a zoufalství dívky dělají potěšení, avšak když se po ní v běhu ohlédl, přehlédl kořen. Zakopl a vzápětí spadl. Hned nato na něho dívka skočila a vší silou do něho bušila. Nato ji on udeřil prudce do tváře, až jí z nosu vytryskla krev. Dívka vykřikla a rozehnala se vší silou. Zasáhla ho do tváře a chlapci praskl ret.

„Pomoz mi, Ajlo!“ řekla Degije a vrhla se hned na obě děti, které se válely po zemi. Nebyla sice tak silná jako její matka, ale když popadla chlapce, který v této chvíli seděl na své sestře, nedokázal se jí ubránit. Ajla držela pevně děvče, které se bránilo a chtělo se znovu vrhnout na chlapce.

„Co si vlastně myslíte?“ řekla Degije přísně. „Jak se můžete takhle ostudně chovat? Bít se a rvát a k tomu ještě bratr a sestra! Nu, teď půjdete oba hezky se mnou. O to se hned postaráme!“ řekla a táhla zpěčujícího se chlapce za ruku za sebou. Ajla ji následovala s děvčetem, které se jí snažilo vytrhnout.

Lidé na ně zírali, když procházely kolem a táhly za sebou zakrvácené děti, ale pak se k nim přidali. Když Degije a Ajla konečně přivlekly obě děti k příbytkům ve středu tábora, zvěst už je předešla. Očekávala je skupina žen. Jak si Ajla všimla, byla tam Tulije, Marii a Brecije. Náčelnice, které tvořily radu sester.

„Ona si začala!“ křičel chlapec.

„On mi to vzal, moji…“ křičela dívka.

„Ticho!“ řekla Tulije pevně a hlasitě a oči jí zlobou blýskaly.

„Není omluva pro toho, kdo bije druhého člověka,“ řekla Marii neméně tvrdě a rozezleně. „Už jste oba dost velcí, abyste to věděli, a pokud to nevíte, pak se to dozvíte teď. Doneste kožené řemeny,“ přikázala.

Jeden mladík zmizel uvnitř příbytku a hned nato přišel Valez s několika koženými řemeny. Dívka se zatvářila zděšeně a chlapec vykulil oči. Pokusil se uniknout a už se mu to málem podařilo, avšak Talut, který právě přicházel z tábora Orobince, po něm skočil a přitáhl ho zpět.

Ajla měla strach. Oběma dětem bylo třeba obvázat rány. Avšak víc než to – co s nimi měli v úmyslu? Byly to přece ještě děti.

Zatímco Talut držel pevně chlapce, vzal jiný muž jeden z dlouhých kožených řemenů a omotal ho kolem něho tak, že mu pravou ruku přivázal k tělu. Zavázání nebylo tak pevné, aby bránilo oběhu krve, ale znemožňovalo, aby mohl ruku používat. Pak někdo postavil dívku vedle něho, a ta se rozplakala, když i jí přivázali pravou ruku k tělu. „Ale… on mi…“

„Na tom nezáleží, co ti vzal,“ řekla Tulije.

„Jsou jiné možnosti, jak to dostat zpátky,“ řekla Brecije. „Mohla ses obrátit na radu sester. Proto je rada tady.“

„Co myslíš, že by se stalo, kdyby každý tloukl každého jenom proto, že má jiný názor nebo protože někdo někomu něco vzal?“ ozvala se jiná žena.

„Musíte se oba naučit,“ řekla Marii, když přivázali levý chlapcův kotník k pravému kotníku děvčete, „že není užší pouto než mezi bratrem a sestrou. Je to pouto dané zrozením. A abyste na to nezapomněli, zůstanete takhle spolu po dva dny, a ruka, kterou jste proti sobě pozvedli, bude přivázána k tělu, abyste ji nemohli pozvednout v hněvu. Jste teď odkázáni na to, abyste si vzájemně pomáhali. Jeden nemůže jít tam, kam druhý jít nechce. Jeden nemůže spát, pokud se i druhý neuloží ke spánku. Jeden nemůže ani jíst ani pít bez druhého. Musíte se naučit být na sebe odkázáni, stejně jako na sebe budete odkázáni po celý svůj život.“

„A všichni, kdo vás uvidí, budou vědět, jak ostudně jste se zachovali,“ oznámil Talut hlasitě, aby to všichni slyšeli.

„Degije,“ řekla Ajla tiše, „oni potřebujou pomoc, to děvče pořád ještě krvácí z nosu a chlapci napuchl ret.“

Degije přistoupila k Tuliji a něco jí pošeptala do ucha. Žena přikývla a pak předstoupila. „Než se vrátíte do svého tábora, půjdete s Ajlou k ohništi Mamuta. Tam prohlídne vaše zranění, která jste si vzájemně způsobili.“

První lekce spolupráce, kterou se museli naučit, byla v tom, že museli přizpůsobit své kroky, aby vůbec mohli se svázanými kotníky jít. Degije odešla s Ajlou a sourozeneckým párem k ohništi Mamuta, a když Ajla vyčistila a ošetřila jejich rány, viděly obě ženy, jak děti společně odhopsaly.

„Vážně se poprali,“ řekla Ajla, když se vracely do tábora Orobince. „Ale ten chlapec jí skutečně něco vzal.“

„Na tom nezáleží,“ řekla Degije. „Bitím se nic zpátky nezíská. Musejí se naučit, že bití je prostě nepřijatelné. Že se to nenaučili ve vlastním táboře, to je jasné. Takže se to musejí naučit tady. Asi teď chápeš, proč Krocije jen nerada svolila, když se Fralije dala dohromady s Frebekem.“

„Ne, proč?“

„Ty jsi to nevěděla? Frebek pochází od nich z tábora. Ti tři jsou příbuzní. Chaleg je Frebekův bratranec.“

„Pak se tedy Frebek obrovsky změnil.“

„To je pravda, ale chci být upřímná, Ajlo. Já si nejsem ve vztahu k němu stále ještě jistá. Myslím, že se zdržím svého soudu, dokud to skutečně nedokáže.“

Ajla musela neustále myslet na ty děti. Tady se soudilo rychle, děti neměly možnost se hájit a na rány se nikdo ani nepodíval. Ajla nevěděla, jak se ti dva jmenují. Ostatně vážně zranění nebyli, a že se bili, bylo mimo vši pochybnost. Jistě, trest následoval vzápětí a jistě jim nedovolí na to zapomenout. I když nebyl nijak zvlášť bolestivý, bylo dobře možné, že na takové pokoření a zesměšnění nezapomenou po celá léta.

„Degije,“ řekla Ajla, „ještě k těm dětem. Levou ruku mají volnou. Co jim brání v tom, aby se zbavily pout?“

„To vědí všichni. I když je pro ně pokořující, že musí chodit takhle k sobě připoutaní, sundat pouta by bylo ještě mnohem horší. Pak by to znamenalo, že se jich zmocnil zlý duch hněvu a oni se nedokážou ovládnout ani natolik, aby poznali hodnotu vzájemné pomoci. Každý by jim pak šel z cesty a ostudu by měli ještě větší než teď.“

„Myslím, že na tohle nikdy nezapomenou,“ řekla Ajla.

„A mnoho dalších výrostků taky. Uvidíš, že tu teď nebudou ani žádné hádky, přitom to vůbec nevadí, když na sebe vzájemně trochu zařvou,“ řekla Degije.

Ajla se chtěla co nejdřív vrátit do tábora Orobince, kde se cítila doma. Poznala teď tolik lidí a viděla tolik nového, že bude potřebovat čas, aby všechno zažila. Když procházely kolem místa, kde se zdržovali výrobci nástrojů, neodolala a ohlédla se. Tentokrát viděla Jondalara, ale viděla i někoho jiného, koho by tu nečekala. Byla tam Mygije, usmívala se na modrookého muže a Ajle připadalo, že způsob, jak tam stála, měl v sobě něco velmi dráždivého. Jondalar se na Mygiji taky usmíval. Byl to lehký nezkalený úsměv, jaký u něho už dlouho postrádala. Kromě toho poznala v jeho očích výraz, který u něho rovněž dlouho neviděla.

„Myslela jsem, že se rudá chodidla mají starat o mladé muže,“ řekla Ajla a pomyslela si, že není nic, co by nějaká žena mohla Jondalara naučit.

Degije si všimla výrazu Ajliny tváře a poznala hned důvod jejího zamračení. Chápala to, ale taky věděla, že Jondalar má za sebou dlouhou tvrdou zimu.

„Má tělesné potřeby stejně jako ty, Ajlo.“

Najednou Ajla zrudla. Sdílela Rankovo lůžko, zatímco Jondalar spával sám. Proč ji rozčiluje, když si tady při letním setkání najde ženu, aby s ní sdílel slasti? To se přece dalo čekat. Ale věděla taky, proč jí to vadí. Chtěla, aby sdílel slasti s ní. Nešlo ani tak o to, že si vybral Magyji, šlo o to, že si nevybral ji.

„Jestli si někoho hledá, pak je milá žena s rudými chodidly to nejlepší,“ pokračovala Degije. „Rudé nohy se nemůžou k ničemu vázat. Léto skončí a cit většinou nepřetrvá dlouhou zimu, pokud ovšem nebyl mimořádně silný. A to, myslím, v jeho vztahu k Mygiji není, Ajlo. Možná mu pomůže se uvolnit a jasněji myslet.“

„Máš pravdu, Degije. Jaký už v tom je rozdíl? Po lovu mamutů stejně odejde, alespoň to říkal. A já jsem zasnoubená s Rankem,“ řekla Ajla.

A když procházely mezi lidmi, říkala si: pak najdu klan a dojdu si pro Durka a dovedu ho sem. Může se stát Mamutonem a žít u našeho ohniště a spřátelit se s Rydagem. Uru může vzít s sebou, pak bude mít i družku… a já tu budu žít se všemi svými novými přáteli a s Rankem, který mě miluje, a s Durkem, se svým synem… svým jediným dítětem… a s Rydagem, a s koňmi a s Vlkem… A Jondalara už nikdy neuvidím, pomyslela si Ajla s pocitem chladného prázdna a zesmutněla.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024