Pohorská vesnice

II

Hrabě Březenský byl zvláštní člověk, i nebylo divu, že si získal pověst podivína, neboť mnohé zvláštnosti, jakých jiní jeho stavu neměli a ježto za nepříslušné považovali; ba mnozí se domnívali, že má hrabě o kolečko víc. Nikdy se neřídil podle panující módy, vždy nacházel na ní čeho k vytýkání, buď nevkus buď nepohodlí, a strojil se tak, jak se jemu líbilo, a když se mnohdy lidé v Praze za ním ohlíželi říkajíce: „To jistě nějaký cizinec, ale hezky mu ten šat sluší,“ – usmál se právě tak, jako když jiní mu vytýkali, že dělá blázna. – Na venku si lidé jeho oděvu již nevšímali, a kdyby byl kabát narub nosil, byli by myslili, že to tak musí být.

Když přijel do zámku, dal vše nově zříditi, ale ke všemu povolal domácích řemeslníků z okolí. Matka schvalujíce sice dobrý jeho úmysl, mínila přece, že se na některé umělejší práce bude muset vzíti řemeslníky z hlavního města a nábytek že se bude muset z ciziny dát přivézt. – „Jen o strpení, drahá matko, tě prosím, a vše bude, jak si to přeješ ty i já,“ říkal hrabě. „Pravda, že nemají venkovští řemeslníci toho vybroušeného vkusu, té umělosti, již mohou míti ti, kteří mají příležitost dívati se na krásné, umělecké práce a výkresy, kteří se vyučili ve školách názornému umění; ale zajisté najdeš u nich krasocit, ostrovtip, pilnost, jako všude jinde; jen jim podejme možnost k zdokonalování se. Jsou to umělecky vzdělaní řemeslníci, ale stěžují si, že nemohou umění svého upotřebit, poněvadž jim takových prací nikdo nezaplatí. – Vzpomeň si, matko, jaké ohromné sumy nebožtík otec vydal za nábytek a jiné věci pro dům, jež z ciziny přivážet si dával. Ty ses tomu sama protivovala; a konečně nebývali jste tím ani spokojeni. – Jaký blahobyt mohl by se rozšířiti takovými výdělky mezi domácím řemeslnictvem, jakého zdokonalování se mohlo by se jim poskytnouti a o jak mnoho peněz méně bychom my vydali!“ Proti takovým a podobným důvodům hraběnka ničehož nenamítala a vždy nechala konečně na vůli synově.

Hrabě všude do dílen řemeslníků sám přihlížel, dával mistrům nejen výkresy, ale vše i vykládal, jak co býti má a jak si to přeje, nešetřil peněz ani času, až se práce odvedla, kterak ji míti chtěl. Největší však radost mu způsobovalo, když cizí hosté se ptávali, odkud si dal přivézti čistě i důkladně pracovaný nábytek, odkud umělecky vyřezávané rámce u obrazů a zrcadel, krásné lustry, odkud byli malíři, odkud řemeslník, jenž překrásně skládal mozaikové podlahy, odkud čalouníci, zámečníci; každý na Paříž, Mnichov, Vídeň hádal a uvěřiti nechtěl, když hrabě tvrdil, že to vše jsou výrobky domácích řemeslníků a umělců; jakmile však se přesvědčili, že tomu tak, již našli chyby tu i tam a zůstali na svém, že cizinské práce přece jen jinší oko dělají, a námitky hraběte proti takovému mínění měli za pouhé podivinství.

Když poznal hrabě šikovného řemeslníka, který ale pro nedůstatek peněz, jichž do díla potřeboval, vzmoci se nemohl, půjčil mu peníze, aby měl „volné ruce“, a tím stal se zakladatelem štěstí nejedné rodiny. O…