Pohorská vesnice

V

Rána Pavlova, již při rvačce dostal, nebyla nepatrna. Když ráno matka do srubu vešla, zimnice jím drkotala, oko měl krví zalité, tvář zmodřenou a hlavu jako v ohni.

„Oh, chlapče, kdožež tě hubil!“ zaúpěla matka.

„Neděste se, mámo, vždyť není tak zle; stavili jsme se v bavorské hospůdce, buli tam opilí sedláci, dopálili mne – nu ha to víte, kterak dále. – Kdyby Petra nebulo, bula byste mne huž sotva živého vidíla.“

„Nesnilo se mi nadarmo, že mi zub vypádl. – Já nevím, co to s tebú je, jako na droždí jsi jen vzhůru, kampak tě to povede, chlapče?“ naříkala matka.

„Já vím, že jsom nemúdře jednal, odusťte mi; to víte, člověk není vždy svůj!“

„Odpusť ti Pánbůh, chlapče; já vím, že bys ty nebul takový, kdyby nebulo strejky. – Ten tě má na svědomí. – Hale hukaž mi hlavu, haby se ti podívala na tu ránu.“

„Hale mámo, vždyť vy nemůžete rány vidíť, přijdú vám mrákoty.“

„I to jen hu cizího, hale hu tebe se přemůžu,“ jistila matka, chtíc mu hlavu odhalit.

Pavel se nedal.

„Nebuď blúdek, vždy muším bábě povědíť, kterak ti je.“

„Prosím vás, mámo, chcete-li mně něco kvůli hudělať, dojděte mi pro žbán ‚dobré vody‘; hale hani živé duši se nezmiňujte, že mi co je.“

„Matičko klatovská, kterakpak se chceš vyhojíť, když bábě nepovíme!“

„Což muší bába o všom vědíť, vždyť je více múdrého lida na světě. – Raději půjdu do města k felčarovi, halespoň nebude hned povídaček po vsi,“ řekl Pavel.

Matka, ač nerada, učinila mu po vůli a přikládala jen ‚dobrou vodu‘ na hlavu; ale ustavičně namítala, kdyby jen bába přišla, že by to všecko jinačí bylo, že ona by nějakou mast dala a hned že by se rána zahojila. Pavel ale nechtěl slyšet.

Druhý den, když Petr přišel se podívat, co Pavel dělá, a tvář jeho při světle viděl, zhrozil se.

„I haby z čista jasna do toho chlapa! Ten tě zdělál! Vždyť máš líce jako duhu!“

Pavel si ani nevzpomněl podívat se do zrcadla; když mu ale Petr tak mluvil, vzal zrcátko z okna a podíval se do něho; tak se ale ulekl a rozhněval, že zrcadlem o zem uhodil.

„Propánakrále!“ zvolal, „tož hani za týden nebudu moci mezi lidi.“

„S tutú tváří hani za tři neděle, nechceš-li, haby se tě ptáli, čí pěsť tě tak pohladila.“

„Jen haby se to nerozníslo, já by nerad,“ bál se Pavel, mysle při těch slovech jen na Dorlu.

„Já neřeknu nic, to víš. Naši se ptáli, kde jsom přišíl k húrazu s rukú, hale já se vymluvil; nevědí nic. – Nosiči strejkovi nejsú od nás, esli hale strejka mlčíť bude, za to stáť by já nechtíl.“

Nemýlil se. – Sršán nebyl člověk ten, který by hned tak byl od svého záměru upustil. Znaje, že má bratrovec tvrdou hlavu jako on sám, že mu se zlou přijít nesmí, přišel s dobrou, mluvil, jak by zlata ukrajoval a jaktěživo se nebylo nic stalo, a vida Pavlovy rány, řekl:

„Kdyby jsom bul vědíl, že to přijde mezi vámi tak doopravdy, bul by jsom ti pomohl; myslil jsom hale, že si jen trošku krev zchladíte.“

Pavel mu ani neodpověděl, ani s ním mluvit nechtěl, z čehož měla matka největší radost. – Sršán si z toho nic nedělal mysle: „Však on mi…