Dva roky prázdnin

XXX. KAPITOLA

V průlivech – Zpoždění způsobené opačnými větry – Úžina – Parník Grafton – Návrat do Aucklandu – Uvítání v hlavním městě Nového Zélandu – Evans a Caty – Závěr

Není zapotřebí popisovat plavbu průlivy Magellanova souostroví. Nepřihodilo se nic závažného. Počasí bylo neustále krásné. Ostatně v těchto úžinách, širokých šest nebo sedm mil, neměl oceán ani dost času, aby se rozzuřil vlnobitím.

Všechny tyto průlivy byly pusté a také si naši cestující nepřáli setkat se s domorodci těchto končin, kteří se zrovna nevyznačovali pohostinstvím. Během noci dvakrát nebo třikrát byly zpozorovány ohně uvnitř ostrovů, ale ani jediný z domorodců se neobjevil na pobřeží.

Dne 11. února se dostala šalupa, neustále podporována příznivými větry, do Magellanovy úžiny Smythovým kanálem mezi západním pobřežím ostrova královny Adelaidy a vysočinou země krále Viléma. Po pravé ruce se pak zdvihal hrot hory Svaté Anny. Nalevo v pozadí Beaufortova zálivu se třpytilo několik z těch velkolepých ledovců, z nichž nejvyšší spatřil Briant z východní části ostrova Hanovre, který si mladí kolonisté zvykli nazývat Chairman Island.

Všem se na lodi dobře dařilo. Dalo se očekávat, že vzduch, nasycený mořskými výpary, bude Doniphanovi velmi prospěšný, neboť jedl, spal a cítil se dost silným i vystoupit na zem, kdyby se mu naskytla příležitost začít znovu se svými přáteli život robinzonů.

Dne 12. února doplula šalupa na dohled ostrova Tamar u Země krále Viléma, jehož přístav, nebo lépe řečeno záliv, byl v tom okamžiku opuštěný. Když objeli mys Tamar, ani se tam nezastavili a Evans zamířil na jihovýchod Magellanovou úžinou.

Z jedné strany rozvíjela svá plochá, neúrodná pobřeží dlouhá země Désolation, zbavená svěží zeleně, která pokrývala Chairman Island. Z druhé strany se objevovaly nápadně rozčleněné zátoky a ostrohy Crookerova poloostrova. Odtud se chtěl Evans dostat na jih, obeplout mys Forward a plavit se výš podél pobřeží poloostrova Brunswick až k osadě nazývané Punta Arenas.

Nebylo však nutné plout tak daleko.

Ráno dne 13. února zvolal Service, jenž stál na přídi:

„Kouř na pravém boku!“

„Snad kouř z ohně, který rozdělali rybáři?“ zeptal se Gordon.

„Nikoliv! To je spíš kouř parníku!“ vysvětloval Evans.

Skutečně v tom směru byly země příliš vzdálené, než aby bylo možné spatřit kouř kroužící nad ležením rybářů.

V okamžiku vyšplhal Briant po lanoví stožáru, dostal se na jeho špici a zvolal:

„Loď! Loď…“

Loď byla brzy na dohled. Byl to parník o výtlaku sedmi až osmi set tun, jenž plul rychlostí jedenácti až dvanácti mil za hodinu.

Ze šalupy zaznělo „Hurrrá!“ současně s výstřely pušek.

Šalupa byla spatřena a o deset minut později se již přiblížila k parníku Graftonu, jenž plul do Austrálie.

Ve chvíli byl kapitán Graftonu Tom Long informován o dobrodružstvích Seagulla. Ostatně zkáza škuneru vzbudila jak v Anglii, tak v Americe upřímnou soustrast, a Tom Long si pospíšil, aby přijal na palubu cestující škuneru. Dokonce ji…