Dva roky prázdnin

V. KAPITOLA

Ostrov, nebo pevnina? – Vycházka – Briant jde sám – Obojživelníci – Hejna tučňáků – Snídaně – Z vrcholu mysu – Tři ostrůvky v širém oceánu – Modrý pruh na obzoru – Návrat k lodi Seagull

Ostrov, nebo pevnina? To byla neustále hlavní otázka, kterou se Briant, Gordon a Doniphan zabývali, jež povaha i rozum učinily skutečnými vládci tohoto malého světa. Myslíce na budoucnost, zatímco nejmladší žili pouze přítomností, často rozmlouvali na toto téma. Ale ať už tato země byla ostrovem, či pevninou, bylo jisté, že nepatřila do tropického podnebí. To ukazovalo rostlinstvo jako duby, buky, břízy, vrby, jedle i smrky všeho druhu, rovněž nesčetné druhy myrtovitých a klečovitých rostlin, které se neobjevovaly ani jako stromy, ani jako křoviny ve středním pásmu Tichomoří. Spíš se zdálo, že toto území leželo v poněkud vyšší zeměpisné šířce než Nový Zéland, tedy blíž jižnímu pólu. Bylo se tedy co obávat, že zimy tam byly velmi kruté. Již v té době silná pokrývka zvadlého listí pokrývala půdu lesa, který se rozkládal na úpatí strmého pobřeží. Pouze jedle a smrky si zachovaly své jehličí, které se obnovuje rok co rok, neopadávaje nikdy najednou.

„Proto bych radil,“ podotkl Gordon toho dne, kdy byl Seagull přeměněn ve stálé bydliště, „abychom se neusazovali trvale na této straně pobřeží.“

„To je také můj názor,“ odpověděl Doniphan. „Nastane-li špatné počasí, bude už pozdě najít nějaké obydlené místo, zejména je-li vzdáleno několik set mil.“

„Jen trpělivost!“ dodal Briant. „Vždyť máme teprve polovinu března!“

„Nuže,“ poznamenal na to Doniphan, „dobré počasí může potrvat až do konce dubna a za šest týdnů je přece možné ujít hezký kousek cesty.“

„Kdyby jen nějaká cesta existovala,“ odpověděl Briant.

„A proč by neexistovala?“

„Ovšem!“ mínil Gordon. „Ale i když zde nějaká cesta bude, víme, kam nás povede?“

„Vím jen tolik,“ řekl Doniphan, „že by bylo bláhové, kdybychom neopustili škuner před obdobím chladna a dešťů, a proto nemusíme tušit hned při každém kroku nějaké potíže.“

„Je lepší mít je stále před očima,“ odpověděl mu Briant, „než abychom se jako blázni pouštěli do nitra země, kterou neznáme.“

„To je snadné,“ odvětil Doniphan rozčileně, „nazvat blázny ty, kteří s vámi nesouhlasí!“

Doniphanova odpověď by možná vyvolala nové prudké řeči jeho druha a rozmluva mohla propuknout v hádku, kdyby nezakročil Gordon.

„Hádka nám neprospěje,“ řekl, „a má-li nám být pomoženo, je zapotřebí, abychom se domluvili. Doniphan má pravdu, že je nutné, jsme-li sousedy obydlené země, vydat se bez meškání na cestu. ‚Je to však možné?‘ odpovídá Briant, a on je oprávněný tak odpovědět,“ chlácholil Gordon oba.

„U čerta! Gordone,“ rozhorlil se Doniphan, „ať se dáme na sever, ať sestoupíme na jih, nebo zamíříme k východu, musíme přece dojít k nějakému cíli…“

„Ovšem, nacházíme-li se na pevnině,“ řekl Briant, „nikoliv ale, jsme-li na ostrově, který je snad pustý.“

„Právě proto,“ odpověděl Gordon, „je nutné, abychom se přesvědčili, na čem jsme. Avšak opustit Seagulla a nemít jistotu, zda také na východě se rozprostírá oceán, či nikoliv…“

„Eh, loď sama nás již neopustí!“ zvolal Doniphan, jenž nikdy neustoupil od myšlenky, kterou pojal. „Vždyť přece nemůžeme odolat nečasům a nepohodám na této písčině!“

„Připouštím,“ odvětil Gordon, „ale to musíme nevyhnutelně vědět, než se odvážíme do nitra země, kam vlastně jdeme.“

Gordon měl tak přesvědčující důvody, že je musel Doniphan, ať už rád, či nerad, uznat.

„Jsem připraven vydat se na zjištění této skutečnosti!“ řekl Briant.

„Já rovněž!“ odvětil Doniphan.

„Jsme asi všichni,“ podotkl Gordon, „ale nebylo by moudré vzít také malé na výzkumnou vycházku, která bude asi dlouhá a unavující? Myslím, že postačí, půjdeme-li jen dva nebo tři.“

„Můžeme jen velice litovat,“ připomenul Briant, „že tu není žádná výšina, z jejíhož vrcholu bychom mohli pozorovat krajinu. Naneštěstí jsme v nížině, a také ze širého oceánu jsem nespatřil na obzoru žádné pohoří. Zdá se, že zde nejsou ani jiné výšiny kromě tohoto skalnatého pobřeží, které se za ním zdvihá. Jsou tam nepochybně lesy, nížiny a bažiny, kterými protéká tato řeka, jejíž ústí jsme prohlédli.“

„Tím spíš by bylo vhodné podívat se na ten kraj,“ odpověděl Gordon, „dříve než se dáme do prohledávání skalnatého pobřeží, v němž jsem s Briantem marně hledal nějakou jeskyni.“

„Proč se tedy nevydáme na sever zálivu?“ řekl Briant. „Myslím, kdybychom vylezli na předhoří, které se tam zdvihá, že bychom přehlédli značný obzor.“

„Právě na to jsem také pomýšlel,“ odvětil Gordon. „Ovšem ten mys, který může mít dvě stě padesát až tři sta stop, jistě převyšuje skalnaté pobřeží.“

„Nabízím se, že tam půjdu!“ řekl Briant.

„A proč?“ namítal Doniphan. „Co může být z té výšky vidět?“

„Ale… mohu to zkusit!“ odpověděl Briant.

Skutečně, v pozadí zálivu se kupilo horstvo, pahorkatina, která na jedné straně padala srázně do oceánu, na druhé se zdála sklánět ve skalnaté pobřeží. Z jachty Seagull k předhoří podél zátočin pobřeží obnášela vzdálenost sedm nebo osm mil, a něco přes pět přímou čarou, jak říkají Američané. Také se ani Gordon nijak nemýlil, když soudil, že výška předhoří nad hladinou oceánu obnášela tři sta stop.

A byla tato vysočina dost vysoká, aby z ní bylo možné přehlédnout široký pás země? Nebránily na východě rozhledu nějaké překážky? V každém případě bylo možné odtamtud přece jen zjistit, co je za předhořím, totiž zda se pobřeží táhne nepřetržitě k severu, nebo zda se za ním rozšiřuje oceán. Bylo tedy vhodné vydat se na konec zálivu a tam vystoupit do výšky. Dost možná, že se na východě rozkládala rovina, a pak by bylo možné odtud přehlédnout prostor na několik mil.

Ustanovili, aby byl tento úmysl proveden. Jakkoliv v něm Doniphan neviděl mnoho prospěchu – snad proto, že k němu dal podnět Briant, a nikoliv on – byl nicméně způsobilý přinést užitečné výsledky.

Současně bylo usneseno a dobře uváženo neopouštět Seagulla do té doby, dokud nebudou mít pevnou jistotu, zda uvázl na pobřeží ostrova, či pevniny, která mohla být …