Dva roky prázdnin

XXVI. KAPITOLA

Caty a Evans – Evansovo vyprávění: Po vyvržení šalupy – Walston v přístavu – Bear Rock – Drak – Objevení French Cavern – Evansův útěk – Přes řeku – Návrhy – Gordonův záměr – Země na východě – Ostrov Chairman Hanovre

Při tak neočekávaném objevení se Mr. Evanse zůstali Gordon, Briant a Doniphan jako přimrazení. Pak jako by hnáni jakýmsi instinktem spěchali ke kormidelníkovi jako ke svému ochránci.

Byl to asi pětadvaceti nebo třicetiletý muž širokých ramenou a svalnatých končetin, měl živé oči, přímé tělo, inteligentní a sympatické rysy, jisté a rozhodné vystupování, zatímco na jeho bradě trčely neupravené vousy, neboť se od ztroskotání Severnu neholil.

Sotva Evans vstoupil, přiložil ucho ke dveřím, které byly okamžitě zavřeny. Protože venku nic neslyšel, postoupil do středu haly. Tam pozoroval při záři lodní svítilny zavěšené u stropu ten obklopující jej malý svět a šeptal:

„Ano…! Děti…! Nic než děti…!“

Vtom jeho zrak zazářil, tvář zaplála radostí a rozepjal náruč…

„Caty…!“ zvolal. „Vy žijete, Caty!“

A chytil ji za ruce, jako by se chtěl přesvědčit, že to nejsou ruce zesnulé.

„Ano, žiji jako vy, Evansi!“ odpověděla Caty. „Bůh mne zachránil jako vás a on vás posílá na pomoc těmto dětem!“

Evans počítal zrakem chlapce seskupené kolem stolu.

„Patnáct,“ řekl, „a jen pět nebo šest mezi nimi, kteří jsou schopni, aby se bránili… Dobře!“

„Hrozí nám nebezpečí útoku, pane Evansi?“ zeptal se Briant.

„Nikoliv, milý chlapče, nikoliv – alespoň ne v této chvíli!“ odpověděl Evans.

Je samozřejmé, že by všichni rádi slyšeli příběhy a dobrodružství kormidelníka a zejména, co se stalo se šalupou vrženou na Severn Shores. Ani velcí, ani malí by nemohli usnout, kdyby nevyslechli vyprávění, které bylo pro ně tak důležité. Avšak nejdříve musel Evans svléknout svůj promáčený oděv a něco pojíst. Oděv měl dosud nasáklý vodou, neboť musel přeplavat řeku Zealand. Byl zmožen únavou i hladem, protože již dvanáct hodin nejedl a od rána si ani na okamžik neodpočinul.

Briant jej dovedl neprodleně do zásobárny, kde mu Gordon vybral vhodný námořnický oděv. Potom jej Moko obsloužil studenou zvěřinou, suchary, několika sklenicemi horkého čaje a láhví brandy.

Za čtvrt hodiny poté usedl Evans u stolu v hale a vyprávěl příhody, jež se staly od chvíle, co byli námořníci Severnu vrženi na ostrov.

„O několik okamžiků dříve, než byla šalupa vymrštěna na pobřeží,“ začal Evans, „pět mužů – já s nimi – bylo vrženo na první hroty skaliska. Nikdo z nás při tom neutrpěl těžké poranění, kromě odřenin neměl nikdo žádnou ránu. Těžší však bylo dostat se na skaliska za tmy, při rozbouřeném oceánu, když právě proti větru byl odliv.

Avšak po značné námaze jsme se dostali z vln zdraví a čilí, a to Walston, Brandt, Rock, Book, Cope a já. Dva chyběli – Forbes a Pike. Jestli byli smeteni vodou, nebo zda se zachránili, když se šalupa dostala na pobřeží, to jsme nevěděli. A co se týká Caty, myslel jsem, že byla odnesena vlnami a že ji nikdy více nespatřím.“

Po těchto slovech se Evans nijak nesnažil zakrýt ani své pohnutí, ani radost, kterou cítil, že se zde shledal se statečnou ženou, která právě jako on unikla vraždění na Severnu. Dříve byli oba vydáni milosti těch zločinců, nyní byli oba mimo jejich moc, avšak pro budoucnost nebyli mimo dosah jejich útoků.

Evans pokračoval.

„Když jsme se dostali na pobřeží, nemohli jsme nějakou dobu šalupu najít. Ztroskotala asi v sedm hodin večer a byla již asi půlnoc, když jsme se ocitli na písčině. Nejdříve jsme se dali podél pobřeží…“

„Po Severn Shores,“ řekl Briant. „To je jméno, které mu dali někteří z nás, kteří našli šalupu Severnu dříve, než nám vyprávěla Caty o svém zachránění…“

„Dříve…?“ zeptal se Evans dost překvapen.

„Ano, pane Evansi,“ řekl Doniphan. „Přišli jsme právě do těch míst večer, kdy nastalo ztroskotání, kdy dva z vašich společníků leželi na písčině…! Avšak když jsme přišli následujícího dne, abychom jim vzdali poslední poctu, zmizeli.“

„Skutečně,“ ujal se slova Evans, „nyní poznávám, jak se všechno shoduje. Forbes a Pike, o nichž jsme se domnívali, že utonuli – kéž by to nebe dalo, bylo by o dva lotry méně! –, byli vrženi o něco dál od šalupy. Tam byli nalezeni Walstonem a ostatními, kteří je vzkřísili několika doušky ginu.

Štěstí pro ně, neštěstí pro nás. Truhly šalupy zůstaly při vyvržení neporušeny, oceán se jich ani nedotkl. Střelivo, zbraně, pět lodních pušek, co zbylo z potravin a co bylo páté přes deváté naloženo při požáru Severnu, všechno bylo dopraveno ze šalupy do bezpečí, neboť vznikla obava, že by mohla být při příštím přílivu úplně zničena. Když se tak stalo, opustili jsme místo neblahého ztroskotání a dali jsme se směrem na východ.

Tehdy jeden z těch lotrů, myslím, že Rock, řekl, že ještě nebyla nalezena Caty. Načež Walston odpověděl: ‚Vždyť ji unesly vlny…! Dobře, že jsme se jí zbavili!‘ Skutečnost, že tlupa byla ráda, že je zbavena Caty, když ji nepotřebovala, mne přivedla na myšlenku, že se tak brzy stane, až nebudou potřebovat mne. – Ale kdepak jste byla, Caty?“

„Ležela jsem těsně vedle šalupy ze strany oceánu,“ odvětila Caty, „na místě, kam jsem byla při ztroskotání vyhozena… Nemohli mne vidět, já však slyšela vše, co mezi sebou mluvili Walston a ostatní… Avšak, Evansi, jakmile odešli, vstala jsem, a abych nepadla do Walstonových rukou, dala jsem se na útěk opačným směrem. O šestatřicet hodin později, polomrtvá hladem, jsem byla vzkříšena těmito hodnými dětmi a odvedena do French Cavern.“

„Do French Cavern…?“ opakoval Evans.

„To je jméno našeho obydlí,“ odpověděl Gordon, „na památku francouzského trosečníka, jenž tu žil mnoho roků před námi!“

„French Cavern…? Severn Shores…?“ řekl Evans. „Vidím, moji milí, že jste pojmenovali různé části tohoto ostrova. To je od vás hezké!“

„Ovšem, pane Evansi, krásná jména,“ vmísil se do hovoru Service, „a mezi jiným Family Lake, Downs Lands, South Moors, řeka Zealand, Traps Woods…“

„Dobrá…! Dobrá…! O tom všem mne poučíte… později… zítra! Zatím vám dopovím své vyprávění… Zvenčí není slyšet nic…?“

„Nic,“ odpověděl Moko, jenž byl na stráži u dveří.

„Tím lépe!“ řekl Evans. „Tedy dále:

Asi za hodinu, co jsme opustili loď, dorazili jsme ke skupině hustých stromů, kde jsme postavili tábor. Druhý den a po několik dalších jsme se vracívali k místu, kde byla vyhozena šalupa, a snažili se ji opravit. Avšak kromě sekery jsme neměli žádný nástroj a nemohli jsme již prolomenou výduť srovnat a celou upravit, aby se opět hodila k plavbě, alespoň pro krátký převoz. Kromě toho to místo bylo pro práci toho druhu velice nevhodné.

Dali jsme se tedy opět na cestu, abychom si vyhledali ležení v méně pusté krajině, kde by nám lov poskytoval každodenní potravu a kde bychom se zároveň dostali k řece se sladkou vodou, neboť naše zásoby byly již vyčerpány.

Když jsme urazili asi dvanáct mil podél pobřeží, dostali jsme se k malé řece…“

„K East River,“ řekl Service.

„Třeba tedy k East River,“ odpověděl Evans. „Tam v pozadí širokého zálivu…“

„Deception Bay,“ podotkl Jenkins.

„I pro mne za mne třeba Deception Bay,“ řekl Evans s úsměvem. „Uprostřed pobřežních skal tam byl malý přístav…“

„Přístav Bear Rock,“ ozval se Costar.

„Tak tedy přístav Bear Rock, můj maličký,“ odpověděl Evans, kývaje hlavou. „Nic nebylo snazší než se na tom místě usadit, a kdybychom tam mohli dopravit šalupu, kterou první bouře mohla úplně roztříštit, snad by se tam dala opravit.

Vrátili jsme se tedy, vyhledali ji, co možná nejvíc vyprázdnili a pustili jsme ji do vody. Ačkoliv voda v ní dosahovala až k okraji, podařilo se nám přece jen dotáhnout ji podél pobřeží až do přístavu, kde je nyní v bezpečí.“

„Šalupa leží u Bear Rock?“ zeptal se Briant.

„Ano, chlapče, a myslím si, že by bylo možné ji opravit, jen kdybychom měli potřebné nástroje.“

„Pokud se jedná o nástroje, ty máme, pane Evansi,“ odpověděl živě Doniphan.

„Ach, to právě Walston předpokládal, když náhodou zjistil, že je ostrov obýván a kým je obýván.“

„Jak se to dozvěděl?“ zeptal se Gordon.

„Je tomu osm dní, co Walston, jeho společníci a já – neboť mne nikdy nenechali samotného – jsme se dali na výzvědy lesem. Asi po tří nebo čtyřhodinovém pochodu proti proudu East River jsme došli na břeh ohromného jezera, odkud řeka vytéká. A tam, představte si naše překvapení, jsme našli velice zvláštní přístroj, jenž byl vyhozen vlnami na břeh. Byl sestrojen z jakýchsi rourovitých latí potažených plátnem,“ odpověděl Evans.

„To byl náš drak!“ zvolal Doniphan.

„Náš drak, který padl do jezera,“ dodal Briant, „a kterého vítr zahnal až tam.“

„Ach, to že byl drak?“ odvětil Evans. „A my nemohli přijít na to, jakému účelu asi ten přístroj sloužil. V každém případě se nemohl udělat sám. Byl zhotoven na ostrově. O tom nebyly pochyby. Ostrov byl tedy obydlen. Kým asi? To by se Walston velice rád dozvěděl. Ve mně pak od toho dne uzrál záměr, že uprchnu. Ať si byli obyvatelé tohoto ostrova jacíkoliv – třeba divoši –, nemohli být horší než zločinci ze Severnu! Od tohoto okamžiku jsem však byl střežen dnem i nocí.“

„Ale jak jste se dozvěděli o French Cavern?“ zeptal se Baxter.

„K tomu se ještě dostanu,“ odpověděl Evans. „Avšak dříve než budu vyprávět dál, povězte mi, chlapci, k čemu vám sloužil ten ohromný drak? Bylo to snad znamení?“

Gordon ihned Evansovi všechno vyložil, za jakým účelem byl zhotoven, jak Briant pro blaho všech vydal svůj život do nebezpečí a jak se mu podařilo vypátrat, že Walston dosud pobývá na ostrově.

„Jste statečný chlapec,“ odpověděl Evans, uchopil Briantovu ruku a přátelsky jí potřásl.

Pak pokračoval.

„Pochopíte, že Walstonovi pak leželo na srdci jen zjistit, jací jsou obyvatelé tohoto pro nás neznámého ostrova. Jsou-li to domorodci, snad bude možné s nimi se dorozumět, jsou-li to námořníci, potom budou mít nástroje, které on postrádal. V tom případě mu zajisté neodepřou pomoc, aby si opravil šalupu na další plavbu.

Nastalo tedy nové pátrání – a musím říci, že velice opatrné. Ploužili jsme se pomalu lesy po pravém břehu jezera, abychom se dostali k jeho jižnímu cípu. Ale lidského tvora jsme nespatřili. Také žádný výstřel jsme nezaslechli v té části ostrova.“

„To se dá vysvětlit,“ řekl Briant, „protože se nikdo z nás z French Cavern nevzdálil a bylo zakázáno střílet.“

„A přesto jste byli objeveni,“ pokračoval Evans. „A jak také jinak? V noci ze dne 23. na 24. listopadu totiž jeden z Walstonových společníků přišel až na dohled French Cavern od jižního pobřeží. Zlá náhoda tomu chtěla, že v jistém okamžiku spatřil zář vycházející ze stěn pobřežní vysočiny – nepochybně záře vaší svítilny zaplála v okamžiku, kdy byly pootevřeny dveře. Druhý den se sám Walston odebral na to místo a až do večera se skrýval ve vysoké trávě, jen několik kroků od řeky…“

„O tom již víme,“ řekl Briant.

„Vy to víte?“

„Ovšem, neboť Gordon a já jsme našli na tom místě zbytky dýmky, kterou Caty poznala jako Walstonovu dýmku.“

„To je správné,“ odpověděl Evans. „Walston ji při těchto výzvědách ztratil a při návratu jej to velice rmoutilo. Avšak nyní již věděl, že je tu malá osada. Skrytý v travinách viděl většinu z vás pobíhat podél pravého břehu řeky. Měl před sebou samé chlapce, které sedm mužů mohlo snadno přemoci. Walston se vrátil a sdělil všechno, co viděl, svým společníkům. Rozmluva mezi Brandtem a jím, kterou jsem zaslechl, mne poučila, co připravovali proti French Cavern.“

„Ti lotři!“ zvolala Caty. „Copak by neměli slitování s těmito dětmi?“

„Nikoliv, Caty,“ odpověděl Evans, „právě jako neměli slitování s kapitánem a cestujícími Severnu. Lotři! Dobře jste je pojmenovala, a jsou vedeni nejkrvelačnějším Walstonem, který jak doufám, neunikne spravedlivé odplatě za své zločiny.“

„Konečně, Evansi, podařilo se vám přece uprchnout, budiž Bůh pochválen!“ řekl Caty.

„Ano, Caty. Asi před dvanácti hodinami jsem využil nepřítomnosti Walstona a druhých, kteří mne zanechali pod dozorem Forbese a Rocka. Ten okamžik se mi zdál být vhodný pro můj záměr. Záleželo mi na tom, abych oba lotry uvedl na nepravou stopu, a především abych je daleko předběhl.

Bylo asi deset hodin dopoledne, když jsem se pustil do lesa. Forbes a Rock to téměř ihned zpozorovali a začali mne pronásledovat. Byli ozbrojeni puškami. Já měl k obraně jen námořnický nůž a své nohy, které mne unášely jako bouřliváka.

Honička trvala celý den. Pustil jsem se šikmo hvozdem a dostal se na levý břeh jezera. Musel jsem ještě oběhnout jeho cíp, neboť z rozmluvy, kterou jsem zaslechl, jsem poznal, že jste usazeni u břehu řeky, která plyne na západ.

Skutečně, ještě nikdy jsem tak těžce a tak dlouho nezápasil o život. Téměř patnáct mil jsem toho dne urazil v běhu. Tisíc ďáblů! Ti lotři běželi také tak rychle jako já a jejich kulky létaly ovšem ještě rychleji. Několikrát mi zahvízdaly kolem uší. Jen si představte – znal jsem jejich tajemství. Kdybych jim unikl, mohl jsem je udat. Museli mne tedy za každou cenu dopadnout. Ovšem kdyby neměli střelné zbraně, byl bych, se svým nožem v rukou, na ně počkal s pevnýma nohama. A byl bych je zabil, nebo oni mne. Ano, Caty, chtěl jsem raději zemřít než se vrátit do ležení těch zločinců.

Zatím jsem se těšil nadějí, že tento útěk bude skončen, jakmile nastane noc. Nebylo tomu tak.

Již jsem byl nad dolním koncem jezera a prchal po druhé straně, ale neustále jsem cítil, jak jsou mi Forbes a Rock v patách. Vtom nastala bouře, která již hrozila několik hodin. Tím byl můj útěk ztížen, neboť při záři blesků mne mohli ti lotři spatřit mezi sítinami pobřeží. Konečně jsem byl již asi sto kroků od řeky… Kdyby se mi podařilo dostat řeku mezi sebe a ty zločince, byl jsem zachráněn! Nikdy by se neodvážili ji překročit, neboť dobře věděli, že jsou v blízkosti French Cavern.

Utíkám tedy, co mohu, a právě jsem dorazil na levý břeh proudu, když poslední blesk osvítil kraj. Vtom zahřměl výstřel…“

„To byl ten, který jsme zaslechli…?“ řekl Doniphan.

„Nepochybně!“ mluvil dál Evans. „Kulka se dotkla mého ramene. Vyskočil jsem a vrhl se do řeky… Několika vzmachy jsem byl na druhém břehu ukrytý v trávě, zatímco Rock a Forbes, když doběhli na protější břeh, mluvili:

‚Myslíš, že jsi ho trefil?‘

‚Ručím za to.‘

‚Tedy je už na dně?‘

‚Zcela jistě a v této chvíli mrtev.‘

‚Dobře, že jsme se ho zbavili!‘

A vydali se nazpět.

Ano, zbavili… mne právě tak jako Caty! Ach, ti lotři! Však poznáte, jsem-li mrtev! Za několik minut potom jsem vylezl ze sítin a vydal jsem se k výběžku pobřežních skal… Vtom jsem zaslechl štěkot… Volal jsem… Dveře French Cavern se otevřely… A nyní,“ dodal Evans, ukazuje rukou směrem k jezeru, „nyní, moji drazí chlapci, je na nás, abychom učinili konec s těmi zločinci a zbavili od nich váš ostrov!“

Vyslovil tato slova s takovou rozhodností, že všichni vstali, připraveni následovat ho.

Nyní zbývalo také Evansovi sdělit, co se přihodilo před dvaceti měsíci, vyprávět mu, za jakých okolností opustil Seagull Nový Zéland, jak dlouho musel plout Tichým oceánem, než se dostal na ostrov, jak našli pozůstatky francouzského trosečníka, jak založili malou osadu ve French Cavern, jak pořádali výpravy v teplém ročním období, jak pracovali během zimy a nakonec jaký zde vedli snesitelný život bez nebezpečí, dokud se nedostavil Walston se svými společníky.

„A po celých dvacet měsíců jste neviděli žádnou loď na dohled z ostrova?“ zeptal se Evans.

„Nespatřili jsme žádnou ani na širém oceánu,“ odpověděl Briant.

„Zřídili jste nějaké znamení…?“

„Ano, vztyčili jsme stožár na nejvyšším vrcholu pobřežní vysočiny.“

„A nikdo ho nezpozoroval…?“

„Nikdo, pane Evansi,“ odpověděl Doniphan. „Ale musím připomenout, že jsme ho před šesti týdny porazili, abychom nevzbudili Walstonovu pozornost.“

„A dobře jste udělali, milí přátelé! Nyní ovšem ten lotr ví, na čem je. A tedy ve dne i v noci si musíme dávat pozor.“

„Proč,“ ujal se slova Gordon, „proč jen nás potkalo takové neštěstí, že se máme setkat s tlupou zločinců místo šlechetných lidí, jimž poskytnout pomoc by nás učinilo šťastnými! Naše malá osada by tím dostala posily. Od nynějška nás však očekává zápas, abychom chránili své životy, boj, a nevíme, jaký bude mít výsledek.“

„Bůh, jenž vás chránil až dosud, mé drahé děti,“ odvětila Caty, „Bůh vás neopustí! On vám poslal statečného Evanse a s ním…“

„Evans…! Hurrrá Evansovi…!“ zvolali jako z jednoho hrdla všichni mladí osadníci.

„Spolehněte se na mne, přátelé,“ odpověděl námořník, „a protože spoléhám i já na vás, ujišťuji vás, že se ubráníme!“

„A přece,“ mínil Gordon, „bylo by snad možné vyhnout se tomu zápasu, kdyby Walston svolil, že opustí ostrov.“

„Co tím chceš říci, Gordone?“ zeptal se Briant.

„Chci říci, že by on i jeho společníci již odpluli, kdyby mohli použít svou šalupu. Je to pravda, pane Evansi?“

„Naprostá pravda.“

„Nuže, kdybychom se s nimi domluvili, kdybychom jim poskytli nástroje, které potřebují, snad by je přijali? Dobře vím, jak odpuzující je jednat s vrahy ze Severnu. Ale abychom se jich zbavili, abychom se vyhnuli útoku, jenž by stál snad mnoho krve. Ostatně, co si o tom myslí pan Evans?“

Evans Gordona pozorně poslouchal. Jeho návrh prozrazoval praktického ducha, jenž se nedal uchvátit bez rozmyslu a povahu, která se klidně dívala na celý stav. Domníval se – a také se nemýlil –, že Gordon byl nejvážnějším ze všech, a jeho návrh se zdál být hoden, aby o něm bylo uvažováno.

„Skutečně, pane Gordone,“ začal mluvit, „nezáleží na tom, jaký bude nejvhodnější prostředek, abychom se zbavili přítomnosti těch zločinců. Kdyby skutečně slíbili, že odjedou, jakmile opraví svou šalupu, bylo by to mnohem lepší než se dát s nimi do boje, jehož výsledek je nepochybný. Je však možné Walstonovi důvěřovat? Když se s ním dáte do vyjednávání, nevyužije toho, aby přepadl French Cavern, aby se zmocnil všeho, co vám patří? Nebo nemůže se snad domnívat, že jste zachránili peníze ze ztroskotané lodi? Věřte mi, ti lotři by se vám odměnili za vaše služby jen zlým. V jejich srdcích není místo pro vděčnost. Dorozumět se s nimi, to by znamenalo vydat se jim!“

„Nikdy! Nikdy!“ zvolali Baxter a Doniphan, k nimž se přidali i ostatní chlapci s takovou rozhodností, že to působilo námořníkovi radost.

„Nikoliv,“ dodal Briant. „Nemějme nic společného s Walstonem a jeho tlupou!“

„A pak,“ mluvil dál Evans, „oni nepotřebují pouze nástroje, ale také střelivo. Ovšem, mají ho ještě dost, aby se odvážili k útoku, to je jisté. Avšak kdyby se jednalo o to, aby mohli projít jinými kraji s ozbrojenýma rukama, na to jim nestačí již ani střelný prach, ani olovo, které jim zbyly. Žádali by je od vás. Vynutili by si to. Dali byste jim střelný prach a olovo?“

„Ne, jistě ne!“ odpověděl Gordon.

„Nuže, pokusí se toho zmocnit násilím. Tím by byl boj jenom odložen a ten by měl pak pro vás méně příznivé vyhlídky.“

„Máte pravdu, pane Evansi,“ odpověděl Gordon. „Držme se raději obrany a vyčkejme!“

„Ano, to je nejsprávnější. Vyčkejme, pane Gordone! Ostatně, abychom čekali, mám ještě jiný důvod, který mne zajímá více než všechno ostatní.“

„Jaký?“

„Poslouchejte mne! Jak víte, Walston může opustit ostrov jen na šalupě Severnu.“

„To je jisté,“ odpověděl Briant.

„Avšak tato šalupa by se dala úplně opravit, za to ručím, a jestli se Walston vzdal myšlenky, upravit ji opět k plavbě, je to proto, že nemá nástroje.“

„Kdyby je měl,“ odvětil Baxter, „byl by odtud již daleko.“

„Dobře, mladý příteli. Kdybyste však poskytli Walstonovi prostředky, aby opravil svou loď – připouštěje, že by se vzdal myšlenky vydrancovat French Cavern – pospíšil by si, aby odplul a již by se o vás nestaral.“

„Jen kdyby to už raději udělal!“ zvolal Service.

„Tisíc ďáblů! Kdyby to učinil,“ namítal Evans, „co bychom si počali my, kdyby zde už nebyla šalupa Severnu?“

„Jakže, pane Evansi,“ zeptal se Gordon, „vy myslíte, abychom opustili ostrov na tom člunu?“

„Rozhodně, pane Gordone!“

„Abychom se dostali na Nový Zéland a přepluli Tichý oceán?“ dodal Doniphan.

„Tichý oceán…? Ne, mladí přátelé,“ odpověděl Evans, „ale abychom se dostali na některou méně vzdálenou lodní stanici, kde bychom mohli najít příležitost vrátit se do Aucklandu.“

„Mluvíte pravdu, pane Evansi?“ zvolal Briant.

Současně chtěli dva nebo tři další chlapci zasypat kormidelníka otázkami.

„Copak by ta šalupa stačila, abychom s ní přepluli mnoho set mil?“ podotkl Baxter.

„Mnoho set mil?“ odpověděl vesele Evans. „Vůbec ne! Pouze třicet!“

„Copak neoblévá kolem dokola ostrov širý oceán?“ zeptal se Doniphan.

„Na západě ano!“ odvětil Evans. „Ale na jihu, na severu a na východě jsou jen průlivy, které je možné pohodlně přeplout za šedesát hodin!“

„Tedy jsme se nemýlili, když jsme se domnívali, že v sousedství leží země?“ zeptal se Gordon.

„Vůbec ne,“ odpověděl Evans, „a právě na východě se rozkládají širé země.“

„Ano…! Na východě!“ zvolal Briant. „Ten bělostný bod, pak ta záře, které jsem spatřil na té straně…“

„Bělostný bod, říkáte?“ odpověděl Evans. „To je patrně nějaký ledovec a ta zář byl plamen sopky, která je snad naznačena na mapě. – Ach, povězte mi, chlapci, kde myslíte, že se nacházíte?“

„Na jednom z osamělých ostrovů Tichého oceánu,“ odpověděl Gordon.

„Na ostrově…? Ano…! Nikoliv na osamělém! Buďte ujištěni, že patří k těm četným souostrovím, která se táhnou podél pobřeží Jižní Ameriky! – A právě vhod, když jste dali jména mysům, zálivům a řekám vašeho ostrova, jste mi dosud neřekli, jak jste pojmenovali samotný ostrov?“

„Chairman Island, jménem našeho ústavu,“ odpověděl Doniphan.

„Chairman Island…!“ opakoval Evans. „Nuže, pak má dvě jména, neboť se již nazývá Hanovre.“

Potom, když provedli veškerá obvyklá opatření, odebrali se všichni k odpočinku. Pro kormidelníka zřídili lůžko v hale. Mladými osadníky zmítaly dvojí pocity, jež rušily jejich spánek: Jednak vyhlídka na krvavý zápas, jednak možnost, že by se mohli vrátit do vlasti…

Mr. Evans odložil na druhý den doplnění svého vysvětlení a ukázal jim jen polohu ostrova Hanovre v atlasu. Moko a Gordon byli na stráži a noc ve French Cavern uplynula klidně.