Dva roky prázdnin

XV. KAPITOLA

Cestou k domovu – Výprava na západ – Trulca a algarroba – Čajovník – Bystřina Dike Creek – Lama vikuňa – Neklidná noc – Guanako – Baxterova zručnost v házení lasem – Návrat do French Cavern

Asi dvě stě kroků od zátoky se zdvihal písečný násep, vysoký asi padesát stop – skvělá vyhlídka, ze které Gordon a jeho kamarádi mohli dost daleko přehlédnout krajinu.

Sotva vyšlo slunce, pospíchali, aby došli na jeho vrchol.

Když tam vystoupili, ihned zamířili dalekohledem na sever.

Jestliže se širá písečná poušť rozkládala až k pobřeží oceánu, jak to bylo patrné z mapy, nebylo možné dohlédnout na její konec, neboť obzor oceánu se šířil ve vzdálenosti více než dvanácti mil na sever a více než sedmi mil na východ.

Zdálo se tedy zbytečné pátrat v severní části Chairman Island.

„Nuže,“ zeptal se Cross, „co budeme dělat nyní?“

„Vrátíme se,“ odpověděl Gordon.

„Nejdříve se však nasnídáme,“ pospíšil si připomenout Service.

„Připrav tedy hostinu!“ odpověděl Webb.

„Máme-li se tedy vrátit,“ ozval se Doniphan, „neměli bychom se dát jinou cestou, kterou bychom se dostali do French Cavern?“

„Pokusíme se o to,“ odpověděl Gordon.

„Mně alespoň se zdá,“ dodal Doniphan, „že naše výprava bude teprve tehdy úplná, dáme-li se podél pravého břehu Family Lake.“

„To by trvalo trochu dlouho,“ odpověděl Gordon. „Podle mapy bychom museli urazit třicet až čtyřicet mil, což by mohlo trvat čtyři nebo pět dnů, a to v případě, že bychom nenarazili na žádnou překážku. A tam dole ve French Cavern by se zbytečně znepokojili, a bude lépe, když je obav zbavíme.“

„Avšak,“ pokračoval Doniphan, „dříve nebo později bude nutné, abychom poznali tuto část ostrova.“

„Zajisté,“ odpověděl Gordon, „a také chci za tím účelem uspořádat výpravu.“

„A právě proto,“ vmísil se do řeči Cross, „má Doniphan pravdu. A bylo by výhodné, abychom nešli zpět stejnou cestou.“

„To je pravda,“ odpověděl Gordon, „a navrhuji, abychom šli po pobřeží jezera až k Stop River a pak přímo k pobřežní vysočině, podél jejíhož úpatí půjdeme dál.“

„A proč máme jít po břehu, po kterém jsme již šli sem?“ zeptal se Wilcox.

„Ovšem, Gordone,“ připojil Doniphan, „proč nemáme volit kratší cestu přes tuto písečnou pláň, abychom došli k prvním stromům Traps Woods, k nimž jsou to jen asi tři nebo čtyři míle na jihovýchod?“

„Protože musíme přejít Stop River,“ odpověděl Gordon. „Bezpečně víme, že ji lze překročit tam, kde jsme ji překonali včera, zatímco níže bychom se mohli dostat do úzkých, kdyby byla řeka příliš prudká. Nevkročíme proto do lesa dřív, dokud nebudeme na levém břehu Stop River. To jediné pokládám za moudré.“

„Jen vždy moudře, Gordone!“ zvolal Doniphan s jakýmsi nádechem ironie.

„Opatrnosti nikdy nezbývá!“ odpověděl mu Gordon.

Potom se všichni pustili po svahu nánosu, dorazili na místo odpočinku, snědli pár sucharů a studené zvěřiny, složili své pokrývky, uchopili zbraně a rychlým krokem nastoupili cestu, kterou se ubírali minulý den.

Obloha byla zcela bez mráčků. Lehoučká mlha se vznášela nad jezerem. Dal se předvídat krásný den. Gordon si jen přál, aby takovéto počasí potrvalo alespoň šestatřicet hodin, neboť chtěl během této doby dorazit do French Cavern.

Od šesti hodin ráno až do jedenácti hodin ušli bez námahy devět mil od konce jezera až ke Stop River. Cestou se nepřihodilo nic neobyčejného, jedině že v blízkosti řeky zastřelil Doniphan dva nádherné dropy chocholaté s černým peřím, promíšeným nahoře červeným a dole bílým, což ho přivedlo do výborné nálady. Neméně také Service, který byl neustále připravený oškubávat, kuchat a péci jakoukoliv zvěřinu.

To také učinil o hodinu později, když on i ostatní chlapci se převezli přes vodní proud ve skládacím člunu.

„Zde jsme konečně pod stromy,“ řekl Gordon, „a doufám, že se Baxterovi naskytne příležitost použít lasa nebo bolas.“

„Až dosud alespoň nic podivuhodného neučinily,“ odpověděl Doniphan, který kromě pušky a karabiny všemi ostatními loveckými pomůckami opovrhoval.

„A co by také svedly s ptáky,“ odpověděl Baxter.

„S ptáky jako se čtyřnožci, Baxtere, nemám k nim důvěru.“

„Já také ne,“ dodal Cross, vždy připravený podporovat svého bratrance.

„Jen počkejte, až se Baxterovi naskytne příležitost je upotřebit, a pak suďte!“ odpověděl Gordon. „Já alespoň jsem si jistý, že se nemine. Jestliže nám jednoho dne dojde střelivo, laso a bolas nám nebudou chybět nikdy.“

„Ale bude chybět zvěř,“ vzdoroval nepolepšitelný chlapec.

„Uvidíme,“ odvětil Gordon, „a nyní snídejme!“

Přípravy však vyžadovaly více času, neboť Service chtěl, aby se drop důkladně propekl. Měl-li tento opeřenec zahnat hlad mladých žaludků, musel být skutečně dost veliký. Tento druh dropů, kteří vážili až třicet liber a měřili od zobáku až k ocasu téměř tři stopy, patřil k největším členům rodu gallinaceí^[16]. A také byl sněden do posledního kousku, dokonce do poslední kůstky, neboť Phann, který dostal kosti, nezanechal právě tak nic jako jeho páni.

Po snídani chlapci vnikli do dosud neznámé části Traps Woods, jimiž protékala Stop River, dříve než se smísila s vodami Tichého oceánu. Mapa naznačovala, že její běh se stáčel k severozápadu, tekla až na konec skalnatého pobřeží, a že její ústí se nacházelo za předhořím, které nazvali False Sea Point. Gordon si umínil, že opustí břeh Stop River, protože kdyby šli dál podél řeky, zabočili by na opačnou stranu od French Cavern. Chtěl co možná nejkratší cestou dorazit k prvním výběžkům Auckland Hill a podél jejich úpatí sestupovat na jih.

Když pomocí kompasu Gordon stanovil, kde se nacházeli, dal se přímo na západ. V jižní části Traps Woods byly stromy řidší a byla tam také volnější cesta, neboť tam nebylo tolik travin a houští.

Mezi buky a břízami se otvíraly tu a tam malé paseky, kam vnikaly sluneční paprsky. Divoké květiny tu střídaly nádherné barvy květů se svěží zelení stromů a kobercem trav. Na několika místech se kolébal překrásný květ stračky, na lodyze dva až tři stopy vysoké. Natrhali několik těchto květů, jimiž Service, Wilcox a Webb okrášlili své vesty.

Go…