Idiot

7

  Když se kníže odmlčel, všichni se na něho dívali potěšeně, i Aglaja, ale obzvlášť Lizaveta Prokofjevna.

„Teď jste si ho vyzkoušely!“ zvolala. „Co, milostslečny, myslely jste, že se ho blahosklonně ujmete jako chudáčka, a zatím on sám si vás sotva ráčil vybrat a ještě si vymínil, že vás bude navštěvovat jen zřídka. Teď my vypadáme hloupě, nejhůř dopadl Ivan Fjodorovič, ale jsem ráda. Výborně, kníže, víte, před chvílí si poručil, abychom vás vyzkoušely. A to, co jste řekl o mém obličeji, je čistá pravda, jsem dítě a vím o tom. Věděla jsem to i předtím, ale vy jste jediným slovem vyjádřil mou myšlenku.

Domnívám se, že se vaše povaha naprosto shoduje s mou, a velmi mě to těší, jsme jako dvě kapky vody. Jenže vy jste muž a já žena a nebyla jsem ve Švýcarech, to je celý rozdíl.“

„Počkejte, mamá,“ zvolala Aglaja, „kníže přece řekl, že ve svém doznání sledoval zvláštní myšlenku, a nemluvil jen tak naplano.“

„Ano, ano,“ smály se sestry.

„Jen se neposmívejte, děti, on je možná chytřejší než vy všechny tři dohromady. Však počkejte! Ale neřekl jste nic o Aglaje, kníže. Aglaja čeká a já také.“

„Teď ještě nemohu nic říci, snad později.“

„Proč? Snad si zaslouží pozornost?“

„Ó ano, jistě. Jste neobyčejně krásná, Aglajo Ivanovno. Jste taková krasavice, že se na vás člověk bojí podívat.“

„To je vše? A co povaha?“ naléhala generálová.

„Krásu lze těžko soudit, nejsem na to dosti připraven. Krása je hádanka.“

„Tedy jste Aglaje uložil hádanku,“ řekla Adelaida, „hleď ji rozluštit, Aglajo. A je opravdu krásná, kníže, velmi krásná?“

„Nesmírně!“ odpověděl kníže procítěně a s obdivem pohlédl na Aglaju, „téměř tak krásná jako Nastasja Filippovna, ačkoliv se jí vůbec nepodobá!“

Dcery si s matkou vyměnily překvapené pohledy.

„Jako kdo-o-o?“ protáhle se zeptala generálová, „jako Nastasja Filippovna? Kde jste ji viděl? Která Nastasja Filippovna?“

„Před chvílí ukazoval Gavrila Ardalionovič Ivanu Fjodoroviči její podobiznu.“

„Cože, on přinesl její podobiznu Ivanu Fjodoroviči?“

„Jen ukázat. Nastasja Filippovna darovala dnes Gavrilovi Ardalionoviči svou podobiznu a on ji přinesl ukázat.“

„Chci ji vidět!“ vyskočila generálová, „kde je? Jestliže mu ji darovala, musí ji mít u sebe, a on je jistě ještě v pracovně. Ve středu sem chodívá pracovat a zdrží se obvykle do čtyř. Hned sem zavolejte Gavrilu Ardalionoviče! Ale ne, netoužím zrovna touhou ho vidět. Milý kníže, buďte tak hodný, zajděte do pracovny, poproste ho, aby vám tu podobiznu půjčil, a přineste ji sem.

Řekněte, že se na ni chceme podívat. Prosím vás.“

„Je hodný, ale příliš prostoduchý,“ řekla Adelaida, když kníže vyšel z pokoje.

„Ano, až přespříliš,“ přisvědčila Alexandra, „takže je i trochu směšný.“

Obě však jako by zamlčovaly něco ze svých myšlenek.

„S našimi tvářemi se ostatně hezky vykroutil,“ řekla Aglaja, „všem zalichotil, i mamá.“

„Nevymýšlej si, prosím tě,“ zvolala generálová. „Nechtěl mi lichotit, i když se cítím polichocena.“

„Myslíš, že se vykrucoval?“ zeptala se Adelaida.

„Nezdá se mi tak docela prostoduchý.“

„Tak už dost!“ rozzlobila se generálová, „myslím, že jste mnohem směšnější než on. Je prostoduchý, ale přitom se vyzná, ovšem v nejušlechtilejším smyslu slova. Docela jako já.“

Neměl jsem se prořeknout o té podobizně, pomyslil si kníže, když vcházel do pracovny, a pociťoval jakési výčitky svědomí. Ostatně snad je dobře, že jsem se prořekl… Začínala v něm klíčit zvláštní myšlenka, zatím poněkud mlhavá.

Gavrila Ardalionovič ještě seděl v pracovně, zahloubán do svých listin. Opravdu snad nebral plat od akciové společnosti zadarmo.

Když ho kníže požádal o podobiznu a vysvětlil mu, jak se tam o ní u generálové dověděli, upadl do strašných rozpaků.

„E-e-ch! Taky jste nemusel žvanit!“ vykřikl mrzutě, „copak vy víte… Idiote!“ dodal tiše pro sebe.

„Odpusťte, bezděky mi to uklouzlo, přišla na to řeč. Řekl jsem, že Aglaja je téměř tak krásná jako Nastasja Filippovna.“

Gaňa ho požádal, aby mu vše vyprávěl podrobněji, a kníže ho poslechl. Gaňa se na něho zahleděl s novým úsměškem.

„Nějak vám učarovala ta Nastasja Filippovna,“ zabručel, ale najednou se zamyslel a odmlčel se.

Byl očividně rozčilený. Kníže mu připomněl podobiznu.

„Poslyšte, kníže,“ řekl najednou Gaňa, jakoby osvícen nenadálým nápadem, „měl bych k vám ohromnou prosbu… Ale vlastně nevím…“

V rozpacích se odmlčel; zřejmě se k něčemu odhodlával a jako by sám se sebou bojoval. Kníže mlčky vyčkával. Gaňa na něho znovu upřel zkoumavý pohled.

„Kníže,“ začal zase, „ony se na mne teď… kvůli jisté velmi zvláštní… a také směšné okolnosti, kterou jsem ostatně nezavinil… ale to je vedlejší… zkrátka, myslím, že se na mne trochu hněvají, proto tam nějakou dobu nechci chodit bez pozvání.

Ale strašně bych teď potřeboval mluvit s Aglajou Ivanovnou. Pro jistotu jsem jí tuhle napsal několik řádek (v rukou se mu objevil malý složený papírek) a teď nevím, jak jí to odevzdat. Nedal byste to, kníže, Aglaje Ivanovně, hned teď, ale jen jí samotné, totiž tak, aby to nikdo neviděl, chápete? Ne že by to bylo bůhvíjaké tajemství, o nic takového tu nejde… ale… uděláte to?“

„Není mi to zrovna milé,“ odpověděl kníže.

„Ach kníže, pro mne je to zoufale nutné!“ naléhal prosebně Gaňa, „možná že mi odpoví… Věřte, že se na vás obracím jen v krajním případě, v tom nejkrajnějším… Po kom to mám poslat?… Je to úžasně důležité… Strašně mi na tom záleží…“

Gaňa se hrozně bál, že kníže nesvolí, a díval se mu do očí s úzkostlivou prosbou.

„Snad jí to tedy odevzdám.“

„Ale jedině tak, aby to nikdo neviděl,“ žadonil potěšený Gaňa, „mohu se přece spolehnout na vaše čestné slovo, kníže?“

„Nikomu to neukážu,“ slíbil kníže.

„Dopis není zalepen, ale…,“ uklouzlo v přehnané starostlivosti Gaňovi. Rozpačitě se odmlčel.

„Ne, nebudu ho číst,“ docela prostě odpověděl kníže, vzal podobiznu a vyšel z pracovny.

Sotva zůstal Gaňa o samotě, chytil se za hlavu.

„Jediné její slovo, a já… já snad tamto opravdu skoncuji!“

V napjatém očekávání nemohl už znovu sednout ke svým listinám a přecházel po pracovně z …