Idiot

3

  Bylo už dvanáct hodin. Kníže věděl, že v městském bytě Jepančinových by teď mohl zastihnout pouze generála, který tu mohl být služebně. Ale ani to nebylo jisté. Přitom mu napadlo, že by ho generál snad chtěl zavézt rovnou do Pavlovska, kdežto on by zde ještě rád kohosi navštívil. Rozhodl se, že tedy napřed vyhledá dům, který ho tak přitahoval, i když se třeba proto k Jepančinovým opozdí a bude muset odložit svůj odjezd do Pavlovska na zítřek.

Zamýšlená návštěva pro něho znamenala jisté nebezpečí. Byl na rozpacích, váhal. Věděl, že hledaný dům je v Gorochové ulici, poblíž Sadové, a vykročil tím směrem v naději, že cestou dospěje ke konečnému rozhodnutí.

Když přicházel ke křižovatce Gorochové a Sadové, sám užasl nad svým neobyčejným vzrušením, netušil, že se mu srdce rozbuší tak bolestně. Jeden dům pravděpodobně svým zvláštním vzhledem již zdaleka přivábil jeho pozornost a kníže se později upamatoval, že si tehdy řekl: To je určitě on! S neobyčejnou zvědavostí se k němu blížil, aby si ověřil svůj odhad, cítil, že mu nebude nijak zvlášť příjemné, jestliže hádal správně. Dům byl rozlehlý, dvoupatrový, ponurý, strohý, špinavě zelené barvy. V těchto petrohradských ulicích se zachovalo několik, ostatně velmi málo, podobných domů, postavených koncem osmnáctého století, úplně beze změny, ačkoli se v tomto městě všechno tak rychle měnilo. Byly to důkladné stavby s tlustými zdmi a měly nápadně málo oken, z nichž ta přízemní byla většinou opatřena mřížemi. Dole bývají převážně směnárny. Starověrec, který tam za dne vysedává, bydlí obvykle nahoře. Zvenčí i uvnitř je dům nehostinný, ponurý, všechno jako by ustrnulo v číhavém tichu. Proč tak dům působí svým pouhým vzezřením, je těžko vysvětlit. Architektura budov mívá ovšem svá tajemství. V takových domech bydlí výhradně příslušníci kupeckého stavu.

Kníže přistoupil k vratům, vzhlédl na tabulku a četl: Dům dědičného čestného občana Rogožina.

Teď už bez váhání otevřel zasklené dveře, které za ním hřmotně zapadly, a vystupoval po hlavním schodišti do prvního poschodí.

Schody byly tmavé, kamenné a stěny natřené na červeno. Kníže věděl, že Rogožin s matkou a bratrem obývají celé první patro tohoto pochmurného domu. Sluha, který mu otevřel, ho vedl bez ohlášení kamsi daleko. Prošli parádním salonem s tapetami „na způsob mramoru“, s dubovými parketami a s hrubým, těžkopádným nábytkem ve slohu dvacátých let, propletli se četnými komůrkami a zákoutími, přičemž neustále vystupovali a sestupovali po různých schůdcích, až nakonec zaklepali na jedny dveře. Otevřel jim sám Parfen Semjonyč. Když uviděl knížete, strnul a zbledl tak, že se na okamžik se svým nehybným, vyděšeným pohledem a rty zkřivenými krajně nechápavým úsměvem podobal kamenné soše – jako by v příchodu knížete viděl cosi nemožného, přímo zázračného. Ačkoli to kníže tušil, přece tím byl překvapen.

„Přicházím snad nevhod, Parfene, raději zas půjdu,“ řekl nakonec rozpačitě.

„Kdepak! Právě vhod!“ vzpamatoval se konečně Parfen. „Vítám tě, pojď dál!“

Tykali si. V Moskvě se vídali často a strávili spolu mnoho chvil, z nichž některé se jim nezapomenutelně vryly do paměti i do srdce. Teď už se neviděli dobré tři měsíce.

Z Rogožinovy tváře dosud nesešla bledost a neustále ji čeřila jakási drobná, sotva postižitelná křeč. I potom, co knížete přivítal, stále ještě tonul v podivných rozpacích. Když uváděl hosta ke stolu a nabídl mu křeslo, kníže se náhodou obrátil a zarazil se pod dojmem jeho podivného, tíživého pohledu. Vytanulo mu v mysli cosi nedávného, tísnivého, chmurného. Neusedl, stál nehybně a chvíli se Rogožinovi díval přímo do očí, které jako by ještě prudčeji vzplanuly. Nakonec se Rogožin usmál, ale poněkud rozpačitě a zmateně.

„Co se na mě tak upřeně díváš,“ zamumlal. „Posaď se!“

Kníže usedl.

„Parfene,“ řekl, „pověz mi upřímně, věděl jsi, že dnes přijedu do Petrohradu?“

„Myslel jsem si, že přijedeš, a jak je vidět, nemýlil jsem se,“ odpověděl Rogožin s jízlivým úsměškem, „jenže jak jsem mohl vědět, že přijedeš zrovna dnes?“

Břitce úsečná a podivně podrážděná otázka, skrytá v odpovědi, knížete ještě více překvapila.

„I kdybys věděl, že přijedu zrovna dnes, proč tě to tak rozčiluje?“ tiše a rozpačitě podotkl kníže.

„Proč se ptáš?“

„Když jsem dnes vystupoval z vlaku, zahlédl jsem pár zrovna takových očí, jakými ses právě teď zezadu na mne díval.“

„Ale! Čípak to byly oči?“ zeptal se Rogožin nejistě. Knížeti se zdálo, že se zachvěl.

„Nevím. Viděl jsem je v davu, snad se mi to jen zdálo, v poslední době se mi pořád něco zdá. Víš, Parfene, cítím se teď skoro tak jako před pěti lety, když jsem ještě míval záchvaty.“

„No, snad se ti to jen zdálo, kdo ví,“ mumlal Parfen.

Přívětivý úsměv se teď vůbec nehodil k jeho tváři, jako by se v něm cosi rozbilo a on to nedokázal sklížit, ať dělal co chtěl.

„Chceš snad zase do ciziny?“ zeptal se posléze a dodal:

„Vzpomínáš, jak jsme spolu začátkem zimy jeli ve vlaku ze Pskova, já a ty… v pláštíku a v kamaších, vzpomínáš na to?“

Rogožin se znenadání zasmál, tentokrát s jakousi neskrývanou zlobou, jako by ho těšilo, že ji může aspoň nějak dát najevo.

„Už ses tu nadobro usadil?“ zeptal se kníže a rozhlédl se po pokoji.

„Ano. Bydlím doma. Kde jinde?“

„Dávno jsme se neviděli. Slyšel jsem o tobě takové věci, jako bys to ani nebyl ty.“

„Lidi toho napovídají,“ suše podotkl Rogožin.

„Ale přece jsi rozpustil celou svou partu a usadil ses v otcovském domě, děláš dobrotu. To je dobře. Dům patří tobě, nebo celé rodině?“

„Patří matce. Bydlí tady, přes chodbu.“

„A kde bydlí tvůj bratr?“

„Semjon bydlí v přístavku.“

„Je ženatý?“

„Vdovec. Proč to chceš vědět?“

Kníže se na něho mlčky díval a neodpovídal, tak se zabral do myšlenek, že snad ani neslyšel otázku. Rogožin mlčky vyčkával.

Rozhovor se na chvíli přetrhl.

„Už zdálky, na sto kroků jsem poznal tvůj dům,“ podotkl kníže.

„Jak to?“

„Ani nevím. Tvůj dům má tvářnost celé vaší rodiny a celého vašeho způsobu života. Kdyby ses mě zeptal, jak jsem na to přišel, nemohl bych ti to vysvětlit. Jso…