Idiot

6

  Lebeděvova vila byla nevelká, ale pohodlná, ba dokonce hezká.

Část určená k pronajímání byla zvlášť pěkně upravena. Na dosti prostorné terase před vchodem z ulice stály velké květináče s pomerančovými, citronovými a jasmínovými keři, což mělo podle Lebeděvova záměru skýtat velmi lákavou podívanou. Několik keřů získal zároveň s vilou, a protože se, jak usoudil, vyjímaly na terase neobyčejně pěkně, přikoupil pro zvýšení dojmu v dražbě několik dalších podobných květináčů. Toho dne, kdy konečně dopravil všechny keře do vily a efektně je rozestavil, sbíhal co chvíli po schůdcích terasy na ulici, kde se kochal pohledem na své panství a v duchu částku zvyšoval, kterou hodlal požadovat od svého budoucího nájemníka. Zesláblému, duševně i tělesně nemocnému knížeti se vilka velmi zalíbila. Ostatně, když přijel třetí den po svém záchvatu do Pavlovska, byl již napohled téměř zdravý, i když se vnitřně zatím necítil docela zotavený. Rád viděl kolem sebe všechny, kdo ho obklopovali v nemoci, zejména Kolju, který se od něho téměř nehnul, i celou Lebeděvovu rodinu vyjma synovce, který se kamsi vytratil, i samotného Lebeděva.

Dokonce měl radost i z generála Ivolgina, který ho navštívil ještě ve městě. Když přijeli do vily, schylovalo se již k večeru.

Kolem knížete se na terase shromáždil hlouček lidí. První přišel Gaňa, kterého kníže sotva poznal, jak mezitím zhubl a všecek se změnil. Po něm přišli Varja s Pticynem, kteří také byli v Pavlovsku na letním bytě. Generál Ivolgin už u Lebeděva tak zdomácněl, že se s ním pravděpodobně i stěhoval. Lebeděv ho nerad pouštěl ke knížeti a zdržoval ho u sebe. Choval se k němu přátelsky, patrně se už dávno znali. Kníže si povšiml, že po celé tři dny jeho nemoci vedli spolu dlouhé rozhovory, občas velmi hlučné, a chvílemi se dokonce přeli o nějaké důležité vědecké otázky, což Lebeděvovi zřejmě působilo velké potěšení. Téměř se zdálo, že by se bez generála ani neobešel. Ale od prvního dne, co se přestěhovali na venkov, zavedl Lebeděv ve styku s knížetem stejná opatření jak vůči generálovi, tak vůči své rodině. Pod záminkou, že knížete nesmí nikdo rušit, nikoho k němu nepouštěl, dupal, mával rukama, zaháněl dcery, Věru s děckem nevyjímaje, hned při prvním podezření, že jdou na terasu za knížetem, přestože ho kníže naléhavě prosil, aby je neodháněl.

„Předně nebudou mít žádný respekt, když se jim povolí, a kromě toho se to ani nesluší,“ vysvětloval knížeti na jeho přímou otázku.

„Je to zbytečné!“ domlouval mu kníže, „opravdu mě tím svým ustavičným dozorem a hlídáním jenom trápíte. Nudím se o samotě, kolikrát jsem vám to říkal, a to vaše věčné mávání rukama a chození po špičkách mi jen zhoršuje náladu.“

Kníže tím narážel na to, že Lebeděv, třebaže odháněl všechny členy rodiny pod záminkou, že nemocný potřebuje klid, sám ho po celé tři dny nenechal ani okamžik na pokoji, každou chvíli otevřel dveře, strčil hlavu do pokoje a rozhlédl se, jako by se chtěl přesvědčit, že tam nemocný ještě je, že neutekl, a potom se po špičkách pomalu kradl ke křeslu, až někdy knížete bezděčně vylekal. Neustále se dotazoval, zda něco nepotřebuje, a když ho kníže nakonec prosil, aby mu dopřál klidu, beze slova se poslušně obracel, šel po špičkách ke dveřím a máchal přitom rukama.

Naznačoval tak, že se přišel jenom podívat, že už nic neříká, odchází, nevrátí se; ale za deset minut, nejdéle za čtvrt hodinky se objevil znova. Kolja ho trpce rmoutil, ba dokonce pohoršoval tím, že měl ke knížeti volný přístup. Chlapec si všiml, že Lebeděv celé půlhodiny stojí u dveří a naslouchá jeho rozhovoru s knížetem. Ovšemže to neopomenul knížeti sdělit.

„Držíte mě pod zámkem, jako byste mě pokládal za svůj majetek,“ ohrazoval se kníže, „víte, aspoň tady na venkově bych si to představoval jinak a ujišťuji vás, že budu přijímat lidi podle svého vkusu a vyjdu si kam budu chtít.“

„Inu ovšem, ovšem!“ zamáchal rukama Lebeděv.

Kníže si ho pozorně změřil.

„Řekněte, Lukjane Timofejiči, jestlipak jste si sem přivezl tu skřínku, co visela nad hlavou vaší postele?“

„Ne, nepřivezl.“

„Snad jste ji tam nenechal?“

„Nedá se převážet. Musel bych ji vylomit. Je zazděná.“

„Máte snad tady právě takovou?“

„Dokonce daleko lepší, koupil jsem ji zároveň s domkem.“

„Tak. A koho jste to prve ke mně nechtěl pustit? Asi před hodinou.“

„To… to byl generál. Ovšemže jsem ho nepustil, nemá u vás co pohledávat. Já si ho velmi vážím, kníže, to ano, je to… veliký muž, nevěříte? No snad uvidíte sám, ale přece… vy byste ho, nejjasnější kníže, přijímat neměl.“

„Ale proč, smím-li se zeptat? A proč tu stojíte na špičkách, Lebeděve, a proč se pořád tváříte, jako byste mi chtěl svěřit nějaké tajemství?“

„Jsem netvor, velký a vím to,“ znenadání odpověděl Lebeděv a bil se přitom procítěně v prsa, „ale není snad generál pro vás příliš pohostinský?“

„Příliš pohostinský?“

„Ano prosím. Předně se u mne hodlá nastálo bydlet. Budiž, ale jde tak daleko, že se mi vtírá i jako příbuzný. Už jsme probrali své pokrevní svazky a vyšlo najevo, že jsme švagři. Podle něho i vy jste po matce jeho synovcem z druhého kolena, zrovna včera mi to povídal. Jestliže jste jeho synovcem, jsme i my dva spolu spřízněni, nejjasnější kníže. Což o to, to je jen taková slabůstka, ale nyní zas tvrdí, že od té doby, co ho jmenovali praporčíkem, až do jedenáctého června loňského roku neměl nikdy u tabule méně než dvě stě osob. Naposled dokonce vykládal, že prý se u nich od stolu vůbec nevstávalo, že dennodenně obědvali, večeřeli a pili čaj celých patnáct hodin, a trvalo to nepřetržitě třicet let, sotva prý se našel čas, aby vyměnili ubrusy. Jakmile jeden vstal a odešel, hned ho vystřídal druhý, a o svátcích a oslavách panovnického rodu hostil prý na tři sta osob. A v den tisícího výročí Ruska prý napočítal plných sedm set hostů. To už je vášeň, tyhlety báchorky, to je prosím příznak velmi povážlivý!

A je tuze nebezpečné přijímat takové pohostinské lidi, a tak jsem si myslil, zdali není pro nás dva ten člověk přespříliš pohostinský?“

„Ale tuším, že jste s n…