Idiot

14

  „Žvaním proto, že jsem nejedl vtipnou kaši, Nastasjo Filippovno,“ začal Ferdyščenko vyprávět. „Kdybych měl tolik vtipu jako Afanasij Ivanovič nebo Ivan Petrovič, seděl bych tu dnes a mlčel, zrovna tak jako tito dva pánové. Dovolte mi otázku, kníže: Co myslíte, víte, mně se pořád zdá, že je na světě mnohem víc zlodějů než poctivých lidí a že by se snad vůbec nenašel člověk tak poctivý, který aspoň jednou v životě něco neukradl. Je to můj názor, ale vůbec z něho nevyvozuji – ačkoliv, věřte, často mám tisíc chutí – že snad všichni lidé jsou samí zloději. Co vy o tom soudíte?“

„Ne, co to povídáte za hlouposti,“ ozvala se Darja Alexejevna, „takový nesmysl, není přece možné, že by všichni lidé kradli. Já jsem nikdy nic neukradla.“

„Vy jste nikdy nic neukradla, Darjo Alexejevno, ale podívejte se na knížete, celý zčervenal, co ten nám asi poví?“

„Myslím, že máte pravdu, ale hrozně všechno zveličujete,“ řekl kníže, který se opravdu bůhvíproč začervenal.

„Vy jste nikdy nic neukradl, kníže?“

„Ale taková otázka! Vzpamatujte se, pane Ferdyščenko!“ zastal se knížete generál.

„Zkrátka, když na vás došlo, stydíte se vyprávět a chcete do toho zaplést knížete, který vás nedovede odbýt,“ rázně prohlásila Darja Alexejevna.

„Ferdyščenko, buď vypravujte, nebo mlčte a starejte se o sebe.

Zneužíváte naší trpělivosti,“ ostře a podrážděně řekla Nastasja Filippovna.

„Hned začnu, Nastasjo Filippovno; ale když už se kníže přiznal, a trvám na tom, že se vlastně přiznal, co by pak teprve řekl někdo jiný (nikoho nejmenuji), kdyby chtěl jednou přiznat pravdu? Co se týče mne, panstvo, nemám už moc co říct. Je to všechno příliš prosté, hloupé a ošklivé. Ale ujišťuji vás, že nejsem zloděj, kradl jsem ani nevím jak. Zkrátka předloni, jenou v neděli obědvalo několik hostů ve vile Semjona Ivanoviče Iščenka. Po obědě zůstali muži sedět u vína. Napadlo mi poprosit dcerku hostitele, slečnu Marju Semjonovnu, aby nám zahrála na klavír.

Když jsem procházel rohovým pokojem, zahlédl jsem na šicím stolku Marji Ivanovny zelenou třírublovku, připravila ji zřejmě pro nějaké domácí výdaje. V pokoji nebyla živá duše. Vzal jsem bankovku a strčil si ji do kapsy, dodnes nevím proč. Nechápu, co mi to napadlo. Pak jsem se honem vrátil a přisedl ke stolu. Seděl jsem a čekal, značně rozčilen, nepřetržitě jsem cosi žvanil, vyprávěl anekdoty a smál se. Potom jsem se připojil k dámské společnosti. Přibližně tak za půl hodiny vyšla věc najevo a začali vyslýchat služky. Jako první upadla do podezření služebná Darja. Projevoval jsem horlivý zájem a účast, a dokonce si vzpomínám, že když už Darja docela ztratila hlavu, začal jsem na ni naléhat, aby se přiznala, a hlasitě, přede všemi jsem se zaručoval za Marju Ivanovnu, že jí ve své dobrotě odpustí.

Všichni přihlíželi a já pociťoval nesmírné uspokojení právě proto, že tu držím kázání a bankovka zatím leží v mé kapse. Ještě téhož večera jsem ty tři ruble propil v restauraci. Hned po příchodu jsem požádal o láhev Laffittu. Nikdy dřív jsem si neobjednával víno jen tak beze všeho, ale tentokrát jsem se chtěl rychle zbavit peněz. Ani tehdy, ani později jsem nikdy necítil nějaké zvláštní výčitky svědomí. Snad bych to víckrát neudělal, věřte mi nebo ne, jak chcete, mně je to jedno. Nuže, to je vše.“

„To ale jistě nebyl váš nejhorší čin,“ s odporem řekla Darja Alexejevna.

„Je to psychologický případ, a ne čin,“ podotkl Afanasij Ivanovič.

„A co se stalo se služkou?“ zeptala se Nastasja Filippovna s netajeným štítivým odporem.

„Tu ovšem hned příští den vyhodili. Je to přísná rodina.“

„A vy jste to dopustil?“

„Ale prosím vás! Měl jsem snad jít a říct, že jsem to byl já?“ zašklebil se Ferdyščenko, přece poněkud dotčený krajně nepříznivým dojmem, jaký vyvolalo jeho vyprávění.

„Taková špinavost!“ zvolala Nastasja Filippovna.

„Vida! Chcete od člověka slyšet nejhorší skutek a má to být se vší parádou! Nejhorší skutky jsou vždycky velmi špinavé, hned to uslyšíme od Ivana Petroviče. Ono se ledacos na povrchu leskne a chce vypadat ctnostně, protože má někdo vlastní kočár. Kočár může mít leckdo… Ale jak k němu…“

Zkrátka Ferdyščenko docela vypadl z role a najednou se rozlítil a přestal seovládat, obličej se mu zkřivil vzteky. Zdálo se, že čekal docela jiný ohlas na svůj příběh. Tyto „výstřelky“ proti dobrému tónu a „zvláštní druh vychloubačství“, jak tomu říkal Tockij, bývaly u Ferdyščenka velmi časté a zcela odpovídaly jeho povaze.

Nastasja Filippovna se zachvěla hněvem a upřeně se zadívala na Ferdyščenka. Ten se hned zalekl, odmlčel se a div neumřel strachy. Pochopil, že zašel příliš daleko.

„Neměli bychom toho vůbec nechat?“ zeptal se lišácky Tockij.

„Teď je řada na mně, a já se dovolávám svého práva a odmítám vyprávět,“ pevně prohlásil Pticyn.

„Nechcete?“

„Nemohu, Nastasjo Filippovno. A vůbec pokládám takové petit jeu za úplně nemožné.“

„Teď je tuším řada na vás, generále,“ obrátila se Nastasja Filippovna na Jepančina, „odřeknete-li i vy, všechno bude nadobro zmařeno, a to by mě velmi mrzelo, protože jsem na závěr chtěla vyprávět jeden skutek ze svého života, ale až po vás a po Afanasiji Ivanoviči. Musíte mi přece nejdřív dodat odvahu,“ podotkla se smíchem.

„Ó, když i vy slibujete,“ ohnivě zvolal generál, „jsem ochoten vylíčit vám třeba celý svůj život, ostatně trochu jsem si už v duchu připravil svou příhodu, než na mne přišla řada…“

„Z výrazu Jeho Excelence můžeme tušit, s jakou obzvláštní chutí literárně zpracoval svůj příběh,“ s jízlivým úsměvem si dovolil poznamenat Ferdyščenko, který se ještě nevzpamatoval ze svého leknutí.

Nastasja Filippovna letmo pohlédla na generála a také se pousmála. Ale bylo vidět, že v ní rozladění a podrážděnost nabývají vrchu. Když Tockij uslyšel její příslib, vyděsil se ještě víc.

„Vážené panstvo, jako většina lidí, ani já jsem v životě neprováděl jen samé ušlechtilé činy,“ začal generál, „ale nejpodivnější ze všeho je, že za nejhorší ve svém životě pokládám kratičký příběh, který vám teď povím. Od té doby uplynulo takřka pětatřicet let, ale d…