Idiot

11

  Kníže odešel ze salonu a zavřel se ve svém pokoji. Vzápětí za ním přiběhl Kolja, aby ho utěšil. Ubohý chlapec se již zřejmě nemohl od něho odloučit.

„Dobře, že jste odešel,“ řekl, „teď tam bude ještě horší mela než prve, a tohle je teď u nás na denním pořádku a všechno kvůli Nastasje Filippovně.“

„U vás vybujelo a dozrálo hodně nezdravého, Koljo,“ poznamenal kníže.

„Ano, máte pravdu. Copak my! Sami jsme si to zavinili. Ale mám jednoho velkého přítele a ten je na tom ještě hůř. Chcete, abych vás s ním seznámil?“

„Jistě. Je to váš kamarád?“

„Ano, skoro. Později vám všechno vysvětlím. Co myslíte, je Nastasja Filippovna krásná? Do dneška jsem ji nikdy neviděl, i když jsem se o to strašně snažil. Přímo mě oslnila. Všechno bych Gaňkovi odpustil, jen kdyby to dělal z lásky, ale proč si bere peníze, to je na tom hrozné!“

„Ano, váš bratr se mi pramálo líbí.“

„Jak by ne! Po tom… Ale víte, mně se protiví všechny ty zvrácené názory. Nějaký blázen nebo hlupák nebo pomatený darebák dá někomu políček a ten člověk je na celý život potupen a nemůže to jinak smýt než krví, leda by ho na kolenou prosili za odpuštění. Myslím, že je to hotový nesmysl a despotismus. Na tom je založeno Lermontovovo drama Maškaráda a podle mého je to hloupé. Nebo snad nepřirozené. Ovšem on to přece psal téměř v dětství.“

„Vaše sestra se mi velmi líbí.“

„Jak plivla Gaňkovi do očí. Varja má odvahu. Ale vy jste to neudělal a jsem přesvědčen, že ne z nedostatku odvahy. Vida, tady ji máme, my o vlku a vlk za humny. Věděl jsem, že přijde, je dobrá, i když má své chyby.“

„Copak ty tu chceš?“ hned se na něho obořila Varja, „běž k otci.

Neobtěžuje vás, kníže?“

„Vůbec ne, naopak.“

„Zase dává najevo, že je starší. To je od ní ošklivé. Myslel jsem, že otec určitě odejde s Rogožinem. Jistě toho teď lituje.

Opravdu, musím se za ním podívat,“ dodal Kolja na odchodu.

„Maminku jsem bohudík odvedla a uložila do postele, nic zlého se už nedělo. Gaňa je všecek zahanben a zamyšlen. Však má proč.

Dostal za vyučenou! Přišla jsem vám znovu poděkovat a ráda bych se vás na něco zeptala: Vy jste dřív neznal Nastasju Filippovnu, kníže?“

„Ne, neznal.“

„Jak jste na to přišel, když jste jí do očí řekl, že není ‚taková‘? Možná máte pravdu. Zdá se, že není taková. Ostatně, vůbec se v ní nevyznám. Měla ovšem v úmyslu nás urazit, to je jasné. Už dřív jsem o ní slyšela mnoho podivného. Ale když nás přijela pozvat, proč se tak nepěkně chovala k matince? Pticyn ji velmi dobře zná, ale i jeho překvapila. A co měla znamenat ta věc s Rogožinem? Jestli má člověk trochu sebeúcty, nesmí přece takhle mluvit, a zvláště v domě svého… Maminka má o vás velkou starost.“

„Zbytečně,“ řekl kníže a mávl rukou.

„A ona vás poslechla…“

„Jak to, poslechla?“

„Řekl jste jí, aby se styděla, a ona se hned docela změnila. Máte na ni vliv, kníže,“ dodala Varja s lehkým úsměvem.

Dveře se otevřely a docela nečekaně vstoupil Gaňa.

Vůbec nezaváhal, když uviděl Varju, okamžik se na prahu zarazil a pak rázně vykročil ke knížeti.

„Kníže, zachoval jsem se hanebně, odpusťte mi, můj milý,“ řekl v prudkém dojetí. Na jeho tváři se zračila veliká trýzeň. Kníže na něho hleděl s údivem a neodpovídal. „Tak odpusťte, odpusťte mi přece!“ netrpělivě naléhal Gaňa, „chcete-li, i ruku vám políbím!“

Kníže byl neobyčejně překvapen a mlčky, oběma rukama Gaňu objal.

Srdečně se políbili.

„Netušil jsem, že jste takový,“ řekl nakonec kníže, těžce oddychuje, „netušil jsem… že byste byl toho schopen.“

„Omluvit se vám? Ach, jak jsem si jen mohl myslet, že jste idiot!

Všímáte si toho, co ostatní nikdy nezpozorují. Kdybych si tak s vámi mohl o všem pohovořit… ale raději ne!“

„Své sestře byste se měl také omluvit,“ řekl kníže a ukázal na Varju.

„Ne, to všechno už jsou mí nepřátelé. Ujišťuji vás, kníže, zkoušel jsem to víckrát, ale tady nedovedou upřímně odpouštět,“ řekl Gaňa prudce a odvrátil se od Varji.

„Ne, odpouštím ti,“ řekla znenadání Varja.

„A pojedeš večer k Nastasje Filippovně?“

„Když na tom trváš, pojedu, ale uvaž sám, mohu-li tam po tom všem jet.“

„Není přece vůbec taková. Vidělas, jaké záhady si vymýšlí.

Komedie,“ usmál se Gaňa zlostně.

„Vím, že není taková, je to jen komedie, ale proč? Neměl by sis uvědomit, Gaňo, za koho tě považuje? I když mamince políbila ruku, i když to byla jen komedie, tobě se vysmála! Těch pětasedmdesát tisíc rublů za to nestojí, věř mi, bratře! Jsi ještě schopen ušlechtilých hnutí, proto ti radím: Nejezdi tam ani sám! Měj se na pozoru! Z toho nekouká nic dobrého!“

Po těch slovech vzrušená Varja rychle vyběhla z pokoje.

„A takhle je to pořád dokola,“ řekl Gaňa s úsměvem, „copak si opravdu myslí, že to sám nevím? Vím přece víc než ony.“

Při těch slovech usedl na pohovku, zřejmě se tu hodlal zdržet.

„Když je tomu tak,“ zeptal se kníže poněkud ostýchavě, „proč berete na sebe takové trápení, o němž víte, že za těch pětasedmdesát tisíc nestojí?“

„O tom teď nemluvím,“ zahučel Gaňa, „ale řekněte, chci slyšet vaše mínění, stojí to trápení podle vašeho názoru za těch pětasedmdesát tisíc, nebo nestojí?“

„Myslím, že nestojí.“

„Nu ovšem, ovšem. A takový sňatek – je hanebný?“

„Velmi hanebný.“

„Tak abyste věděl, žením se, a teď už docela určitě. Předtím jsem si to ještě rozmýšlel, ale teď už ne! Mlčte! Vím, co chcete říci…“

„Chci říci něco jiného, než si myslíte. Divím se, že ani trochu nepochybujete…“

„Jak to? O čem nepochybuji?“

„Vůbec nepochybujete, že si vás Nastasja Filippovna vezme, myslíte, že je všechno rozhodnuto. A kdo vám ručí za to, i kdyby si vás vzala, že vám těch pětasedmdesát tisíc vklouzne rovnou do kapsy? Ostatně, vím toho příliš málo…“

Gaňa se prudce obrátil ke knížeti.

„Zajisté, málo,“ řekl, „ale proč bych tedy na sebe měl brát celou tu tíhu?“

„Stává se, myslím, velmi často, že se muž žení pro peníze a žena si je přitom ponechá.“

„N-ne, s námi to tak nebude… Jsou tu… jsou tu jisté okolnosti…,“ zabrumlal Gaňa, ponořen do neklidných myšlenek. „A co se týče jejího souhlasu, o tom už nemůže být pochyb,“ dodal rychle. „Z…