Třetí dějství
Paní Higginsová má přijímací den. Dosud se nikdo nedostavil. Její salón na Chelsea Embankment má tři francouzská okna s vyhlídkou na řeku, a strop není tak vysoký jako ve starších domech téže společenské kategorie. Okna jsou dokořán a lze jimi projít na balkón ozdobený květinami v květináčích. Postavíte-li se čelem k oknům, máte po levici krb a po pravici dveře poblíž rohu s okenní stěnou.
Vkus paní Higginsové tříbil Morris a Burne Jones; její pokoj, krajně nepodobný pokoji jejího syna ve Wimpole Street, není přeplněn nábytkem, stolečky a bytovými doplňky. Uprostřed pokoje je velký otoman, a ten – spolu s kobercem, morrisovskými tapetami a morrisovskými kašmírovými závěsy na oknech a brokátovými povlaky na otomanu a jeho polštářích – je příliš pěkný, než aby ho zakrývaly různé tretky. Na stěnách je několik dobrých olejů z výstavy v Grosvenor Gallery před třiceti léty (z její jonesovské, nikoliv whistlerovské partie) . Jediná krajina je ze štětce Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Je tu rovněž portrét paní Higginsové, zamlada, kdy ještě vzdorovala módě; je oblečena v jednom z těch krásných rossettiovských kostýmů, které, zkarikovány nechápavými lidmi, vedly v sedmdesátých letech k absurditám populárního estétství.
V rohu úhlopříčně proti dveřím sedí u elegantního jednoduchého psacího stolku s tlačítkem zvonku na dosah ruky paní Higginsová, nyní šedesátnice, která se už dávno vzdala námahy oblékat se proti módě. Mezi ní a oknem nejbližším její straně je dále v hloubi pokoje chippendaleská židle. Na druhé straně pokoje, spíše vpředu, je alžbětinské křeslo, hrubě řezané ve slohu Iniga Jonese. Na téže straně klavír s dekorativním korpusem. V rohu mezi krbem a okny je divan s polštáři potištěnými morrisovským kašmírem.
Je mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední.
Dveře se prudce rozlétnou, a vstoupí Higgins s kloboukem na hlavě.
PANÍ HIGGINSOVÁ (polekána): Henry! (Hubuje ho) Co tu dneska děláš! Mám přijímací den. Přece jsi slíbil, že nepřijdeš. (Když se shýbne, aby ji políbil, vezme mu klobouk s hlavy a podá mu ho)
HIGGINS: Ále! (Odhodí klobouk na stůl)
PANÍ HIGGINSOVÁ: Seber se a jdi domů.
HIGGINS (ji líbá): Já vím, mami. Jdu sem schválně.
PANÍ HIGGINSOVÁ: Ale to nesmíš. Vážně, Henry. Urážíš moje známé. Jak tě poznají, přestanou ke mně chodit.
HIGGINS: To jsou řeči! Já vím, že mi společenská konverzace nesedí, ale lidem je to fuk. (Posadí se na pohovku)
PANÍ HIGGINSOVÁ: Myslíš? Kdyby společenská konverzace! Ale co tvoje nespolečenská konverzace? Vážně, Henry, tady zůstat nemůžeš.
HIGGINS: Musím. Mám pro tebe práci. Fonetickou.
PANÍ HIGGINSOVÁ: Marná snaha, Henry. Lituji, ale já tvoje vokály nedokážu zvládnout, a i když od tebe ráda dostávám lístky psané tvým patentním těsnopisem, vždycky si musím přečíst překlad do normálního jazyka, který mi tak pozorně přikládáš.
HIGGINS: Tohle není fonetická práce.
PANÍ HIGGINSOVÁ: Říkal jsi, že je.
HIGGINS: Ale ty ji dělat nebudeš. Sebral jsem jedno děvče.
PANÍ HIGGINSOVÁ:…
George Bernard Shaw
Lucka Korecká –
Pygmalion je už sice starší věc, ale fakt mě bavil! Příběh o obyčejné holce Líze, co prodává kytky a mluví jako dlaždič, ale díky profesorovi Higginsovi se stane elegantní dámou, je super. Shaw tady krásně ukazuje, jak moc nás lidi hodnotí podle toho, jak vypadáme nebo mluvíme, i když pod povrchem jsme pořád stejní. Lízina proměna není jen o tom, jak vypadá, ale hlavně o tom, jak sama sebe vidí a jak ji vidí ostatní. A profesor Higgins? Ten je pořád frajer, i když se občas chová trochu jako sobec. Vtipná, trefná hra, co má co říct i dneska!
Jana Krajčíková –
Pygmalion je úžasná hra o proměně člověka a o tom, jak moc nás formuje společnost. Líza Doolittleová, chudá květinářka, se díky profesorovi Higginsovi mění v dámu, což v ní vyvolává otázky o tom, kým vlastně je. Shaw zde s humorem a ironií ukazuje, jak povrchní je často společenské hodnocení na základě řeči a vzhledu. Hra je vtipná, nadčasová a nabízí hluboký pohled na lidskou přirozenost a na to, jak nás ovlivňuje společnost.
David Slezák –
Pygmalion je skvělá hra, která mistrně spojuje humor, sociální kritiku a hlubší otázky o identitě a společenských rozdílech. G.B. Shaw zde vypráví příběh mladé květinářky Lízy Doolittleové, která díky fonetickému expertovi profesoru Higginsovi projde proměnou – z chudé a nevzdělané dívky se stane elegantní dámou. Hra ale není jen o povrchní proměně, ale především o tom, jak naše společenské pozice a způsoby mluvy ovlivňují pohled okolí i nás samých. Shaw poukazuje na to, že za slupkou způsobů a přízvuků se stále skrývá lidská osobnost, která touží po uznání a pochopení. Líza možná dokáže mluvit a chovat se jako aristokratka, ale neztrácí své kořeny a svou vnitřní sílu. Zároveň je tu i kontrast mezi chladným, manipulativním Higginsem a citlivou, empatickou Lízou, který dodává hře dynamiku a hloubku. Pygmalion není jen příběhem o proměně, ale také ironickým komentářem k povrchnosti společenských pravidel a zvyklostí. Hra je nadčasová a díky své vtipnosti i dnes baví a přináší zajímavé myšlenky o tom, co dělá člověka člověkem.