Páté dějství
Salón paní Higginsové, která sedí za svým psacím stolkem jako tenkrát. Vejde komorná.
KOMORNÁ (ve dveřích): Madam, dole je pan Henry s panem plukovníkem Pickeringem.
PANÍ HIGGINSOVÁ: Tak je uveďte dál.
KOMORNÁ: Když oni telefonují, madam. Tuším, že na policii.
PANÍ HIGGINSOVÁ: Cože?
KOMORNÁ (jde dál a sníží hlas): Pan Henry je celý bez sebe, madam. Myslela jsem, že vám to radši řeknu. –
PANÍ HIGGINSOVÁ: Kdybyste mi řekla, že pan Henry není celý bez sebe, překvapilo by mě to víc. Vyřiďte jim, ať přijdou, až domluví s policií. Asi něco ztratil.
KOMORNÁ: Ano, madam. (Odchází)
PANÍ HIGGINSOVÁ: Zajděte nahoru a řekněte slečně Doolittlové, že přišel pan Henry s panem plukovníkem, a požádejte ji, aby nechodila dolů, dokud pro ni nepošlu.
KOMORNÁ: Ano, madam. (Higgins vtrhne dovnitř. Je, jak se komorná vyjádřila, celý bez sebe)
HIGGINS: Mami, průšvih!
PANÍ HIGGINSOVÁ: Jistě, Henry. Dobré jitro. (Higgins potlačí svou netrpělivost a políbí ji, komorná odchází) Jaký?
HIGGINS: Líza zdrhla.
PANÍ HIGGINSOVÁ (chladnokrevně píše dál): Tos ji musel pěkně vystrašit. .
HIGGINS: Vystrašit! Nesmysl! Včera večer, jako obyčejně, zůstala poslední vzhůru, měla zhasnout a tak, a místo aby si šla lehnout, převlékla se a práskla do bot. Postel zůstala netknutá. Ráno před sedmou si přijela pro věci, ta káča Pearceová jí je dala, a mně o tom ani necekla. Co mám dělat?
PANÍ HIGGINSOVÁ: Dělej jakoby nic, Henry. Děvče má plné právo odejít, kdy se jí zamane.
HIGGINS (nervózně bloumá po pokoji): Ale já nic nemůžu najít. Nevím, na kdy mám co smluveno. Jsem – (Pickering vejde. Paní Higginsová odloží pero a odvrátí se od psacího stolu)
PICKERING (si podá ruce s paní Higginsovou): Dobré jitro, paní Higginsová. Už vám to Henry řekl? (Posadí se na otoman)
HIGGINS: Co říkal, ten osel inspektorská? Nabídl jste odměnu?
PANÍ HIGGINSOVÁ (užasle a pohoršeně vstane): Snad jsi nedal Lízu hledat policií?
HIGGINS: Ovšem. Od čeho tu je? Co nám zbývalo? (Posadí se do alžbětinského křesla)
PICKERING: Inspektor dělal jenom potíže. Asi nás podezíral z nějakých nekalých úmyslů.
PANÍ HIGGINSOVÁ: Divíte se? Kdo vám dal právo chodit s tím na policii a ohlásit ji? Je snad zloděj nebo ztracený deštník nebo co? Co vás to napadlo! (Opět se posadí, velmi znepokojena)
HIGGINS: Když my ji chceme najít!
PICKERING: Přece ji nemůžem nechat odejít jen tak, paní Higginsová. Co jsme měli dělat?
PANÍ HIGGINSOVÁ: Nemáte dohromady víc rozumu než dvě děti. Proč – (Příchod komorné přeruší rozhovor)
KOMORNÁ: Pane Henry, nějaký pán chce s vámi mermomocí mluvit. Poslali ho sem z Wimpole Street.
HIGGINS: Ale! Teď nemám na nikoho náladu. Kdo je to?
KOMORNÁ: Nějaký pan Doolittle.
PICKERING: Doolittle! Myslíte toho popeláře?
KOMORNÁ: Popeláře? Kdepak, pane Higginsi, to je nóbl pán.
HIGGINS (vzrušeně vyskočí): Proboha, Pícku, to bude nějaký její příbuzný. Asi k němu utekla. Někdo, o kom nevíme. (Komorné) Honem ho pošlete nahoru!
KOMORNÁ: Ano, pane Higginsi. (Odejde)
HIGGINS (d…
George Bernard Shaw
Lucka Korecká –
Pygmalion je už sice starší věc, ale fakt mě bavil! Příběh o obyčejné holce Líze, co prodává kytky a mluví jako dlaždič, ale díky profesorovi Higginsovi se stane elegantní dámou, je super. Shaw tady krásně ukazuje, jak moc nás lidi hodnotí podle toho, jak vypadáme nebo mluvíme, i když pod povrchem jsme pořád stejní. Lízina proměna není jen o tom, jak vypadá, ale hlavně o tom, jak sama sebe vidí a jak ji vidí ostatní. A profesor Higgins? Ten je pořád frajer, i když se občas chová trochu jako sobec. Vtipná, trefná hra, co má co říct i dneska!
Jana Krajčíková –
Pygmalion je úžasná hra o proměně člověka a o tom, jak moc nás formuje společnost. Líza Doolittleová, chudá květinářka, se díky profesorovi Higginsovi mění v dámu, což v ní vyvolává otázky o tom, kým vlastně je. Shaw zde s humorem a ironií ukazuje, jak povrchní je často společenské hodnocení na základě řeči a vzhledu. Hra je vtipná, nadčasová a nabízí hluboký pohled na lidskou přirozenost a na to, jak nás ovlivňuje společnost.
David Slezák –
Pygmalion je skvělá hra, která mistrně spojuje humor, sociální kritiku a hlubší otázky o identitě a společenských rozdílech. G.B. Shaw zde vypráví příběh mladé květinářky Lízy Doolittleové, která díky fonetickému expertovi profesoru Higginsovi projde proměnou – z chudé a nevzdělané dívky se stane elegantní dámou. Hra ale není jen o povrchní proměně, ale především o tom, jak naše společenské pozice a způsoby mluvy ovlivňují pohled okolí i nás samých. Shaw poukazuje na to, že za slupkou způsobů a přízvuků se stále skrývá lidská osobnost, která touží po uznání a pochopení. Líza možná dokáže mluvit a chovat se jako aristokratka, ale neztrácí své kořeny a svou vnitřní sílu. Zároveň je tu i kontrast mezi chladným, manipulativním Higginsem a citlivou, empatickou Lízou, který dodává hře dynamiku a hloubku. Pygmalion není jen příběhem o proměně, ale také ironickým komentářem k povrchnosti společenských pravidel a zvyklostí. Hra je nadčasová a díky své vtipnosti i dnes baví a přináší zajímavé myšlenky o tom, co dělá člověka člověkem.