Tyrolské elegie

8

Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo, co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.

Cesta z Reichenhallu do Weidringu,
ty ji musíš taky dobře znát,
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.

Hory, skály ohromnější ještě,
naž jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
drška armády.

Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mžik;
darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ -
prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,
již je ďábel horempádem nese,
a postiljon někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže cesta plytká,
vůz jak šipka klouže hý a hat,
snad má chuť nás někde do propasti
internýrovat?

Och, to byla pro mne chutná chvilka,
neboť neznám žádnou větší slast
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!

Napadnul mi - jsemť já čtenář bible -
o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej z loďky k utišení bouře
vyhodili ven.

Metejme los! pravím, mezi námo
musí někdo velký hříšný být,
a ten k usmíření nebes musí
z vozu vyskočit.

Jen to vyřknu, ejhle, policajti
ani svědomí nezpytovali,
a kajícně vyrazivše dvířka
z vozu vyskákali. -

Ach, ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delik…