Pod kamennou střechou 1 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7.

Lákavé vůně se už po celý den linuly z místa na jihozápadním konci pod skalním převisem, které sloužilo ke společnému vaření. Tady se několik lidí zabývalo poslední úpravou jídel, než Joharan ke všem promluvil. Nyní, když skončilo obřadné představení, se všichni přesunuli sem, s Jondalarem a Ajlou ve svém středu, přičemž však pečlivě udržovali odstup od vlka, který šel krok za ženou.

Jídlo bylo rozložené na dlouhých nízkých stolech z kamenných bloků a desek. Bylo umně vyrovnáno na podnosech a mísách ze dřeva, kostí, z tkaných travin nebo jiných vláken. Byly tu také připravené velké pazourkové nože na řezání a dřevěné kleště a kostěné lžíce na nabírání. Většina lidí si přinesla vlastní misky, ale byly tu připravené nádoby pro ty, kteří žádné s sebou neměli.

Ajla se na okamžik zastavila, aby obdivovala tu nádheru. Byly tu celé kýty mladých sobů, lesní drůbež, pstruzi, štiky a různá zelenina, která byla teď v časném létě vzácná, a proto tím víc ceněná: mladé kořeny, čerstvá listová zelenina, výhonky a mladé pevně srolované kapradí. Mnohá z jídel byla ozdobena jedlými sladkými květy hadího mlíčí. A byly tu ořechy a sušené plody z úrody minulého podzimu a mísy plné silného vývaru ze sušeného tuřího masa, sušených kořenů a hub.

Pokud mohou po dlouhé tuhé zimě nabízet ještě tak vysoce ceněná jídla, pomyslela si Ajla, pak to svědčí o jejich schopnosti zajistit sběr, způsob uchování, uložení a dopravu zásob tak, aby různé jeskyně Zelandonců byly po celou chladnou roční dobu dobře zásobeny. Už jen Devátá jeskyně, čítající na dvě stě lidí, byla příliš velkou skupinou, aby se uživila po celý rok v méně bohatém kraji. Ale protože tato oblast byla mimořádně úrodná a bylo tu tolik vhodných přírodních míst na obývání, jeskyně se rozrůstaly.

Sídliště Deváté jeskyně Zelandonců bylo na vysoké vápencové skále, v níž eroze vytvořila obrovský převis. Vinul se v dlouhém, k jihu směřujícím oblouku, který sledoval tok řeky, přibližně z jihovýchodu až na jihozápad. Převis zakrýval plochu o délce asi dvou set metrů a šířce padesáti metrů a skýtal tak téměř deset tisíc čtverečních metrů zastřešené obytné plochy. Dno bylo pokryto vrstvami ušlapané hlíny a štěrku, který se tu nahromadil za stovky let, a vyčnívalo jako terasa trochu před okraj obrovského skalního převisu.

Protože tu byl dostatek místa, obyvatelé Deváté jeskyně nezastavěli celý zastřešený prostor svými příbytky. Že se příbytky shlukly ve východní části obrovského prostoru, nebylo nijak plánovité rozhodnutí, ale zřejmě to mnohem spíš odpovídalo podvědomé snaze vytvořit odstup od míst, kde pracovali řemeslníci. Jihozápadně od společných pracovních prostor zůstala velká volná plocha, kde si často hrály děti a kde se lidé mohli shromáždit mimo své příbytky a nebyli přitom vystaveni nepřízni počasí.

Žádná z dalších zelandonských jeskyní podél Zelavy a jejích přítoků nedosahovala velikosti Deváté jeskyně. Většina společenství žila, přinejmenším v zimě, pod ochranou podobných převisů, které měly před sebou prostornou terasu. Lidé oné doby neměli představu – jako ostatně ještě ani jejich potomci po mnohá tisíciletí –, že země Zelandonců leží v půli cesty mezi severním pólem a rovníkem. Taky to nepotřebovali vědět, aby uměli ocenit výhody středního pásma severní šířky. Zelandonci tam žili po mnoho generací a prostřednictvím zvyků a legend předávali svým dětem zkušenost, že tato krajina má po všechny roční doby velké výhody, pokud je lidé dovedou využít.

V létě putovali Zelandonci po celém kraji, který považovali za svůj, a žili pod stany nebo v chýších, které si budovali z materiálů, jaké se v místě vyskytovaly, zvláště když se konala větší setkání, ale i tehdy, když se vzájemně navštěvovali, vydali se na lov nebo sbírali větší množství poživatelných rostlin. Byli ovšem vždycky rádi, když našli skalní útočiště směřující k jihu nebo když mohli na čas využít takové příbytky u příbuzných a přátel, protože skýtaly nepřehlédnutelné výhody.

Dokonce během doby ledové, když přední okraj nejbližší ledové masy ležel jen několik set kilometrů odtud na sever, mohlo být v tomto středním pásmu za jasných letních dnů opravdu horko. Když slunce stálo na své dráze, po které se zdálo obkružovat velkou mateřskou planetu, vysoko na jihozápadním nebi, velký skalní převis Deváté jeskyně skýtal v poledním vedru lákavý a příjemný stín.

A i když nastala zima, která byla na okraji ledovců velmi chladná, byli Zelandonci vděčni za svá chráněná obydlí. Zimy doby ledové se vyznačovaly teplotami hodně pod bodem mrazu, ale ty nejchladnější dny byly často suché a jasné. Paprsky nízko stojícího odpoledního slunce pak dosahovaly až daleko do jeskyní směřujících k jihu. Skála vděčně přijímala drahocenný dar hřejícího slunce a v chráněných prostorách se pak teplo ještě nějakou dobu udrželo, když byl mráz venku nejkrutější.

Ledovce pokrývaly téměř čtvrtinu povrchu Země a na severních kontinentech byly oheň a vhodné oblečení k přežití nezbytné. V zemi Zelandonců ale navíc slunce zpříjemnilo příbytky lidí. Chráněné jeskyně ve vápencových stěnách podstatně přispěly k tomu, že zdejší krajina patřila během této chladné doby k nejhustěji zalidněným na světě.

Ajla se usmála na ženu, která byla odpovědná za přípravu slavnosti.

„Všechno to vypadá tak krásně, Prolevo. Kdyby ty nádherné vůně ve mně neprobudily hlad, ráda bych se na to prostě jen dívala.“

Proleva se na ni potěšeně usmála.

„To umí jen ona,“ řekla Marthona. Ajla se překvapeně otočila. Když sestoupila z řečnického kamene, rozhlížela se po Jondalarově matce, ale nikde ji neviděla. „Nikdo neumí tak dobře připravit slavnost nebo shromáždění jako Proleva. Je taky výborná kuchařka. Velkou výhodou pro Joharana a celou Devátou jeskyni je ale především to, že umí zorganizovat pomoc ostatních a využít toho, čím k hostině přispěli.“

„Hodně jsem se naučila od tebe, Marthono,“ řekla Proleva, viditelně potěšena chválou matky svého druha.

„Já jsem ale nikdy nebyla tak dobrá v pořádání slavností jako ty, v tom jsi mě prostě překonala,“ odpověděla Marthona.

„Bylo by hezké, kdybych ti příště směla pomáhat, Prolevo,“ řekla Ajla. „Ráda bych se to od tebe naučila.“

„Ale ovšem, budu jen ráda. Tahle slavnost je ale na tvou počest a lidé čekají na to, že začneš. Můžu ti tedy nabídnout kousek téhle jemné sobí pečené?“

„A jak je to s Vlkem?“ zeptala se Marthona. „Bude chtít maso?“

„Ano, ale nemusí to být nijak jemné mladé maso,“ odpověděla Ajla. „Určitě se spokojí s kostí, když na ní zbude ještě trochu masa, pokud ji nepotřebujete na polévku.“

„Tamhle naproti u ohnišť jsou kosti,“ řekla Proleva, „ale nejdřív si vezmi tenhle kousek sobího masa a k tomu pár pupenů denivky.“

Proleva nabrala maso a naběračku zeleniny do misky, kterou jí Ajla podala, a přivolala jednu ženu, aby ji na chvíli zastoupila při rozdělování jídla. Pak zavedla Ajlu naproti k ohništím a dbala přitom na to, aby šla vlevo od Ajly, protože tak byla dál od Vlka. Ukázala jí hromadu kostí a pomohla jí najít roztříštěnou dlouhou kost s tlustým kloubem. Morek v ní už nebyl, ale zato na ní ještě visely kusy syrového masa.

„Ano, ta je dobrá,“ řekla Ajla a Vlk už na ni nedočkavě hleděl s vyplazeným jazykem. „Chtěla bys mu tu kost dát?“

Proleva nejisté povytáhla obočí. Nechtěla být k Ajle nezdvořilá, zvlášť ne po tom ošklivém žertu, který jí provedla Marona, ale rozhodně nestála o to, aby podávala kost vlkovi.

„Já to ráda udělám,“ řekla Marthona. Věděla, že to všechny trochu uklidní. „Co mám udělat?“

„Můžeš mu kost podržet nebo taky hodit,“ řekla Ajla. Všimla si, že k nim několik lidí přistoupilo, mezi nimi Jondalar, který se usmíval.

Marthona vzala kost a přidržela ji přibližujícímu se Vlkovi, pak si to ale rozmyslela a hodila ji jeho směrem. Vlk vyskočil a popadl ji do zubů, kousek, který byl uznale sledován. Vlk pak s očekáváním pohlédl na Ajlu.

„Dones ji tamhle, Vlku,“ řekla a ukázala mu na velký zuhelnatělý pařez na okraji terasy. Vlk odnesl svůj poklad, lehl si vedle pařezu a začal kost ohlodávat.

Když usedli ke stolu, všichni předkládali Ajle a Jondalarovi nejlepší lahůdky. Ajla zjistila, že některá jídla mají úplně jinou chuť, než jak si je pamatovala z dětství. Na svých cestách se naučila, že si na některá jídla, oblíbená v určitých oblastech, musí nejdřív trochu zvyknout, ale že jí pak taky většinou zachutnala.

Muž, trochu starší než Jondalar, se přiblížil ke skupině, která se vytvořila kolem Ajly. Na Ajlu působil hodně zanedbaně – jeho nemyté světlé vlasy byly mastnotou tmavé a oblečení měl špinavé a potrhané –, ale mnozí lidé se na něho usmívali, především mladí muži. Nesl přes rameno vak, podobný vaku na vodu, který byl vytvořen z téměř vodotěsného žaludku zvířete a byl úplně plný.

Ajla usoudila, že podle velikosti by to mohl být vak z koňského žaludku. Neměl příznačné obrysy žaludku přežvýkavce s několika komorami. Pach jí prozradil, že neobsahuje vodu. Spíš jí to připomínalo Talutův opojný nápoj, který náčelník tábora Lva vyráběl z březové šťávy a jiných příměsí. Ty příměsi zůstaly jeho tajemstvím, ale obvykle k tomu patřila zrna nějakých trav.

Mladý muž, který se motal kolem Ajly, vzhlédl s širokým úsměvem. „Laramare! Máš tu snad svou barmu?“ zvolal.

Jondalar byl rád, že Laramar odvedl pozornost mladého muže. Neznal ho, věděl ale, že se jmenuje Charezal. Byl to nový člen Deváté jeskyně a pocházel ze vzdálené skupiny Zelandonců. Když jsem odcházel, pomyslel si, byl pravděpodobně tak mladý, že ještě nebyl se svou první donkou, ale teď už poletuje kolem Ajly jako komár.

„Ano,“ řekl Laramar s úsměvem, obrácený k Ajle, „myslel jsem, že bych mohl dát příspěvek na slavnost uvítání této mladé ženy.“ Jeho úsměv Ajle připadal neupřímný a hned zpozorněla. Po způsobu klanu se zaměřila na řeč jeho těla a rychle došla k závěru, že tomuto muži není co důvěřovat.

„Příspěvek?“ zeptala se jedna z žen s nádechem sarkasmu. Byla to Salova, družka Rušemara, jednoho z mužů, které Ajla pokládala za Joharanovy pomocníky, tak jako u klanu Grod pomáhal Brunovi. Ajla usoudila, že náčelníci vždycky vedle sebe potřebují někoho, na koho se mohou spolehnout.

„Myslel jsem si, že je to to nejmenší, co bych mohl udělat,“ řekl Laramar. „Nestává se tak často, aby jeskyně uvítala někoho z takové dálky.“

Když zvedl těžký vak z ramene a obrátil se, aby ho odložil na jeden z kamenných stolů, slyšela Ajla, jak žena zabručela: „A ještě méně často, že by Laramar něčím přispěl. Ptám se, co má za lubem.“

Ajla okamžitě poznala, že Salova není jediná, která muži nedůvěřuje, a to probudilo její zvědavost. Lidé s poháry v ruce se už shlukli kolem něho, ale on se s přehnanou srdečností obrátil na Ajlu a Jondalara.

„Myslím, že náš navrátilec z cesty a žena, kterou si přivedl, by se měli napít jako první.“

„Tak velkou poctu sotva mohou odmítnout,“ zabručela Salova.

Ajla chápala pohrdavou poznámku jen s námahou a ptala se, jestli ji slyšel ještě někdo jiný. Avšak Salova měla pravdu: těžko mohli odmítnout. Ajla viděla, že Jondalar vylil vodu ze svého poháru a kývl na muže. I ona vyprázdnila svůj pohár, když přistoupili k Laramarovi.

„Děkuji ti,“ řekl Jondalar s úsměvem, který Ajle připadal stejně neupřímný jako ten Laramarův. „To je od tebe velmi pozorné. Všichni vědí, že tvá barma je nejlepší, Laramare. Už ses seznámil s Ajlou?“

„Tak jako všichni, na shromáždění,“ odpověděl Laramar, „ale ještě jsem jí nebyl představen.“

„Ajlo z Mamutonů, toto je Laramar z Deváté jeskyně Zelandonců,“ řekl Jondalar. „Je to pravda. Lepší barmu než on nedělá nikdo.“

Ajlu udivilo vysloveně krátké představení, avšak muž se zdál být chválou potěšen. Podala Jondalarovi svůj pohár, aby měla obě ruce volné, vztáhla je k Laramarovi a řekla: „Jménem Velké Matky Země tě zdravím, Laramare z Deváté jeskyně Zelandonců.“

„A já tě vítám,“ odpověděl Laramar a vzal její ruce do svých. Stiskl je ale jen krátce, téměř jako by ho to gesto uvedlo do rozpaků. „Chtěl bych tě uvítat líp než formálně.“

Laramar začal otvírat vak. Nejdřív odvinul vodotěsný kus očištěného střeva z trubice, která byla zhotovena z jediného zádového obratle tura. Vnější vrstvy obratle se obrousily a pak se kolem vyryla rýha. Obratel se vložil do přirozeného otvoru žaludku a přes kůži se uvázala pevná šňůra. Šňůra byla v rýze a nemohla sklouznout, takže vzniklo vodotěsné spojení. Laramar vytáhl zátku, tenký kožený řemínek, který byl na konci vícekrát zauzlovaný, až byl uzel dost velký, aby ucpal díru ve středu obratle. Trubice usnadňovala vylévání tekutiny z měkkého vaku.

Ajla si vzala od Jondalara zpátky svůj pohár a přidržela ho Laramarovi. Ten ho naplnil do poloviny, pak nalil i Jondalarovi.

Ajla se trochu napila. „Je to dobré,“ řekla s úsměvem. „Když jsem žila u Mamutonů, připravoval jejich náčelník Talut podobný nápoj z březové šťávy, obilí a jiných příměsí. Musím ale říct, že tohle je lepší.“

Laramar se se spokojeným úšklebkem rozhlédl kolem sebe.

„Z čeho to je?“ zeptala se Ajla, která se pokoušela rozeznat přísady.

„Nedělám to vždycky stejným způsobem,“ řekl Laramar vyhýbavě. „Záleží na tom, co mám právě po ruce. Někdy taky vezmu březovou šťávu a obilí. Uhodneš, z čeho to je?“

Ještě jednou ochutnala. Zkvašené přísady se nedaly tak snadno určit.

„Myslím, že v tom je obilí, možná březová šťáva nebo míza z jiného stromu, možná taky ovoce, ale ještě něco jiného, něco sladkého. Neumím říct, v jakém poměru je to smícháno a kolik jsi od každého vzal.“

„Máš jemný chuťový smysl,“ řekl Laramar, na kterého to očividně udělalo dojem. „Tentokrát v tom je skutečně ovoce, totiž jablka, která zůstala viset za mrazu na stromě. Tím trochu zesládnou. Ale to sladké, co cítíš, to je med.“

„No ovšem! Teď, když jsi to řekl, poznávám to.“

„K medu se vždycky nedostanu, ale když je v barmě, je lepší a kromě toho silnější,“ řekl Laramar, tentokrát s úsměvem, který působil upřímně. Nebylo mnoho lidí, s nimiž se mohl bavit o výrobě svého nápoje.

Většinou si lidé zvolili řemeslo, v němž pak dosáhli zvláštní zručnosti. Laramar věděl, že ve výrobě barmy je lepší než všichni ostatní. Chápal to jako své řemeslo, jako něco, co dobře zná, měl ale pocit, že se mu jen od nemnoha lidí dostává patřičného uznání.

Mnohé rostliny mohly kvasit samy od sebe, na šlahounech nebo na stromě, kde vyrostly, a zvířata, která je požírala, cítila působení kvasu. Mnozí lidé připravovali přinejmenším příležitostně zkvašené nápoje, ale nepostupovali při tom tak plánovitě a často byl výsledek nepoživatelný. O Marthoně se říkalo, že dělá výtečné víno, ale mnozí to považovali za nevýznamnou schopnost, a přirozeně to taky nebyla jediná její schopnost.

U Laramara mohli být lidé jisti, že jeho zkvašené nápoje budou opojné a nezmění se na trpkou břečku, a často se mu opravdu výtečně podařily. Laramar věděl, že výroba vyžaduje znalost a zkušenost a že to není nijak snadné, ale většina lidí se zajímala jen o konečný výrobek, který nabízel. A to, že si sám hojně svého nápoje dopřával, nijak nepřispívalo k pochopení, které by ostatní měli pro jeho umění. Ráno nebyl často schopen jít s ostatními na lov a téměř nikdy nepomáhal při společných, často nepříjemných, ale zpravidla nutných úkolech k užitku jeskyně.

Když Laramar čestným hostům nalil barmu, objevila se po jeho boku žena. Za nohu se jí drželo malé dítě, kterému ale nevěnovala pozornost. Podala Laramarovi pohár. Na tváři se mu objevil stín nevole, ale snažil se nedat to najevo, když jí barmu naléval.

„Nechceš ji představit své družce?“ zeptala se žena Laramara, ale dívala se přitom na Ajlu.

„Ajlo, to je moje družka Tremeda,“ řekl Laramar, „a ten, co na ní visí, je její nejmladší syn.“ Vypadalo to, že splnil Tremedino přání co nejstručněji a s jistým odporem. „Tremedo, to je Ajla z… Mamutonů.“

„Jménem Matky tě zdravím, Tremedo z…,“ spustila Ajla a odstavila svůj pohár, aby měla obě ruce volné pro obřadný pozdrav.

„Vítám tě, Ajlo,“ řekla Tremeda a napila se ze svého poháru. Že tím neměla ruce volné k pozdravu, jí nedělalo ani nejmenší starost.

Pověsily se na ni další dvě děti. Oblečení všech tří bylo tak roztrhané a špinavé, že jemné rozdíly, podle kterých se podle Ajlina pozorování u Zelandonců dali rozlišit děvčátka a chlapci, byly sotva rozeznatelné. Tremeda sama nevypadala o nic lépe. Vlasy měla neučesané, oblečení ušmudlané. Ajla měla oprávněné podezření, že Tremeda často holduje nápoji svého druha. Nejstarší z dětí, které Ajla považovala za chlapce, na ni nepřívětivě civělo.

„Proč mluví tak směšně?“ zeptalo se a podívalo se nahoru na svou matku. „A proč má na sobě spodní oblečení?“

„To nevím. Proč se jí nezeptáš sám?“ řekla Tremeda a vyprázdnila svůj pohár.

Ajla pohlédla na Laramara, který vřel zlostí. Zdálo se, že co nejdřív chlapce udeří. Ajla ho předešla a řekla dítěti: „Já mluvím proto jinak než vy, protože přicházím zdaleka a vyrostla jsem u lidí, kteří nemluví jako Zelandonci. Jondalar mě naučil novou řeč, když už jsem byla dospělá. A tohle oblečení mi právě někdo dal jako dárek.“

Chlapec byl překvapený, že mu odpověděla, ale odvážil se hned k další otázce: „Proč ti někdo dal chlapecké oblečení?“

„To já nevím,“ odpověděla. „Možná to bylo myšleno jako žert, ale vlastně se mi to oblečení líbí. Je pohodlné, nemyslíš?“

„Hm, ano – ale tak pěkné, jako je tohle, jsem ještě nikdy neměl.“

„Tak to bychom ti možná měli nějaké ušít. Ráda bych to udělala, když mi pomůžeš.“

Chlapcovy oči se rozzářily. „To myslíš vážně?“

„Ano, to myslím vážně. Řekneš mi své jméno?“

„Já jsem Bologan.“

Ajla k němu vztáhla ruce. Bologan na ni ohromeně zíral, protože na skutečné obřadné představení nebyl připraven. Nevěděl, co by měl udělat. Nevěděl, jaké přízvisko by měl uvést. Jeho matka nebo muž jeho ohniště při pozdravu nikdy neříkali svá jména a příslušnosti. Ajla vzala jeho špinavé ruce do svých.

„Já jsem Ajla z tábora Lva Mamutonů,“ spustila a vypočetla všechny své tituly a příslušnosti. Když zůstal jako němý, pokračovala: „Jménem Mut, Velké Matky Země, která je známá i jako Dona, tě zdravím, Bologane z Deváté jeskyně Zelandonců, synu Tremedy, která je Donou požehnaná a spojená s Laramarem, výrobcem nejlepší barmy na světě.“

Z jejích úst to znělo, jako by chlapec skutečně měl jako všichni ostatní jména a příslušnosti, na které mohl být hrdý. Vzhlédl k matce a k jejímu druhovi. Laramarova zlost vyprchala. Oba se usmívali a zdáli se nadšeni označeními, která jim Ajla dala.

Přistoupila k nim Marthona a Salova. „Ráda bych se napila té nejlepší barmy na světě,“ řekla Salova, a Laramar s největší radostí splnil její přání.

„Já taky,“ řekl Charezal a předešel tak všechny ostatní, kteří se shlukli kolem Laramara a natahovali k němu ruce s poháry.

Ajla viděla, že si i Tremeda došla pro další pohár, než se vzdálila, ověšená svými dětmi. Bologan se otáčel po Ajle a ona měla radost, že opětoval její úsměv.

„Myslím, že jsi v tom mladém muži získala přítele,“ řekla Marthona.

„Je to ostatně pořádný uličník,“ nadhodila Salova. „Chceš mu skutečně ušít zimní spodní oblečení?“

„Ano, proč ne? Ráda bych se naučila, jak se to dělá,“ řekla Ajla a ukázala přitom na to, co měla sama na sobě. „Jednoho dne možná budu mít syna. A ráda bych si takové oblečení udělala i pro sebe.“

„Pro sebe?“ divila se Salova. „Znamená to snad, že to chceš nosit i v budoucnu?“

„S několika málo změnami ano. Například by mohl horní díl trochu líp přiléhat. Už sis někdy něco takového vyzkoušela? Je to moc pohodlné. A kromě toho je to dárek na uvítanou. Ukážu, jak velice si ho vážím,“ řekla Ajla a zazníval z toho její hněv i její hrdost.

Oči Salovy se rozšířily, když pohlédla na cizinku, kterou Jondalar s sebou přivedl domů, a její neobvyklý přízvuk se jí najednou zase zdál silnější. S touhle ženou je lepší nepouštět se do křížku, pomyslela si. Marona se pokusila ji zesměšnit, ale Ajla otočila ostří proti ní. Nakonec bude Marona tou pokořenou. Až uvidí Ajlu v tomhle oblečení, pokaždé jí to zasadí osten. Rozhodně bych si nepřála, aby se Ajla někdy zlobila na mě!

„Myslím, že Bologan by potřeboval na zimu něco teplého,“ řekla Marthona. Do všech podrobností si byla vědoma, co se mezi oběma mladými ženami podvědomě odehrálo. Je to tak zřejmě opravdu nejlepší, pomyslela si, když se Ajla hned domůže uznání a pokusí se najít své místo. Lidé si musí uvědomit, že si jen tak něco nedá líbit. Koneckonců se spojí s mužem, který se u těchto lidí narodil a vyrostl a jimž náleží vedení Zelandonců.

„Nějaké oblečení by potřeboval vždycky,“ řekla Salova. „Copak měl někdy něco slušného na sobě? Tyhle děti jsou přece oblečené jen proto, že je jich lidem líto a dávají jim své obnošené věci. Laramar sice hodně pije, ale vždycky má dost barmy, kterou může nabídnout k výměně, zvlášť za příměsi, s nimiž může udělat další barmu. Ale aby opatřil dostatek jídla pro svou družku a své děti, na to jeho barma nestačí. Taky tu nikdy není, když je třeba něco udělat, nasypat třeba kamenný prach na jámy nebo jít na lov. A Tremeda taky není právě pomocnicí, na to jsou si příliš podobní. Ale vůbec se neostýchá požadovat část toho, co jiní nashromáždili, aby mohla nakrmit své ‚ubohé hladové děti‘. Kdo by jí taky takovou prosbu mohl odmítnout? Ty děti jsou skutečně uboze oblečené, nikdy nejsou čisté a vždycky jsou hladové.“

Po jídle byla nálada uvolněnější, zvlášť poté, co se objevil Laramar se svou barmou. Když se zešeřilo, život se soustředil do středního prostoru pod obrovským skalním převisem, který zastřešoval sídliště, a hned za okrajem převisu byl zapálen obrovský oheň. Dokonce i ve vrcholném létě byly večery citelně chladné a byl v nich znát dech velkého ledovce na severu.

Vedro od ohně sálalo do jeskyně a zahřívalo skálu, a hned bylo útulněji. Lidé kolem Ajly a Jondalara slavili a byli v dobré náladě. Byli v neustálém pohybu a Ajla se seznámila s tolika novými tvářemi, že si přes svou mimořádně dobrou paměť nebyla jistá, jestli si všechny zapamatuje.

Najednou se zase objevil Vlk, právě když se Proleva s ospalým Jaradalem připojila ke skupině. Chlapec hned ožil, když uviděl zvíře, a chtěl, aby ho matka pustila z náruče. Ta se ale zděšeně bránila.

„Vlk mu nic neudělá,“ řekla Ajla.

„Zachází s dětmi velmi opatrně, Prolevo,“ připojil se Jondalar. „Vyrůstal společně s dětmi z tábora Lva, a tam byl jeden slabý a neduživý chlapec, o kterého se Vlk moc hezky staral.“

Proleva se sklonila, postavila chlapce na zem, ale stále ještě byla neklidná a jednou rukou ho objímala. Ajla proto raději položila dlaň na Vlka, aby Prolevu trochu zbavila strachu.

„Chtěl by sis Vlka pohladit, Jaradale?“ zeptala se. Chlapec pomalu a vážně přikývl. Ajla vedla jeho ruku na Vlkovu hlavu.

„To šimrá!“ smál se Jaradal.

„Ano, kožešina šimrá,“ řekla Ajla. „A jeho to taky šimrá. Teď mu zrovna padají chlupy.“

„A bolí ho to?“

„Ne, jen ho to svědí. A proto je tak rád, když ho někdo drbe.“

„A proč mu padají chlupy?“

„Protože je tepleji,“ vysvětlovala Ajla. „V zimě, když je chladno, mu naroste hustá srst, aby mu bylo teplo, ale v létě by mu pak bylo moc horko.“

Jaradal se vyptával dál: „A proč si nevezme kabát, když je zima?“

Odpověď přišla z jiné strany. „Pro vlky je těžké ušít si kabát, a tak jim Matka každou zimu nějaký dá,“ řekla zelandona. Připojila se ke skupině krátce po Prolevě. „V létě, když je tepleji, jim Matka zase kabát sundá. Když Vlkovi padají chlupy, pak mu právě Dona kabát vysvléká.“

Ajlu udivil vlídný hlas, kterým zelandona promlouvala s chlapcem, a něžnost v jejím pohledu. Uvažovala, jestli zelandona někdy chtěla mít děti. Jistě znala prostředky, jak těhotenství předejít nebo je ukončit. Hlubší znalost byla ostatně nutná, když šlo o to, aby se za obtížných okolností těhotenství udrželo a zabránilo se potratu. Zdalipak ví, jak začíná nový život a jak se mu dá zabránit, uvažovala Ajla.

Když Proleva vzala chlapce do náruče, aby ho odnesla do svého příbytku, běžel Vlk za nimi. Ajla ho přivolala zpátky. „Myslím, že bys už měl jít na své místo,“ řekla a dala mu znamení „domů“. Jeho domovem bylo každé místo, kde Ajla rozprostřela své kožešiny.

Když se za teplem, které kolem sebe vydával oheň, rozšířila chladná tma, lidé postupně opouštěli místo slavnosti. Někteří, především rodiny s malými dětmi, se stáhli do svých obydlí. Ve stínu, kam už nedosahovala zář ohně, se začali mladší, ale i starší lidé k sobě chovat intimněji. V párech, zčásti i v několika, se někteří mlčky těsně objímali. Nebylo nic neobvyklého sdílet svého partnera s někým jiným, a pokud s tím všichni zúčastnění souhlasili, nebyly kvůli tomu hádky.

Ajla si vzpomněla na mamutonskou oslavu na počest Matky. Pokud ji ctilo, že lidé spolu sdíleli její dar slasti, pak byla dnes opravdu řádně uctěna. Zelandonci se od Mamutonů zase tak moc neliší, pomyslela si, nebo od Saramudonů nebo Losadunajů, a mluví dokonce stejnou řečí jako Lanzadonci.

Nebylo málo mužů, kteří se snažili zlákat krásnou cizinku k tomu, aby s nimi sdílela nádherný dar Velké Matky. Ajlu těšila jejich pozornost, ale dávala naprosto jasně na srozuměnou, že netouží po nikom jiném než po Jondalarovi.

Ten bral na vědomí zájem, který jí všichni dávali najevo, se smíšenými pocity. Těšilo ho, že ji jeho lidé tak přívětivě přijali, a byl hrdý, že ji muži obdivují. Bylo by mu ale milejší, kdyby muži – zvlášť ten Charezal – nedávali tak otevřeně najevo, že by Ajlu rádi vzali s sebou ke svým kožešinám, a byl rád, že se Ajla žádným z nich nedala zlákat.

Žárlivost se u Zelandonců odsuzovala. Harmonie a součinnost byly pro jejich společenství důležitější než všechno ostatní, a žárlivost mohla vést k hádkám a sporům nebo dokonce ke rvačkám. V kraji, kde velkou část roku byla rozlehlá tundra více méně zamrzlá, záviselo přežití na ochotě si vzájemně pomáhat. Většina mravů a zvyklostí Zelandonců podněcovala a posilovala v každém jedinci toto vědomí pospolitosti. Sobecké city a pohnutky jako žárlivost, která by mohla ohrozit mír, bylo třeba tlumit.

Jondalar věděl, že by sotva dokázal skrýt svou žárlivost, pokud by Ajla odešla s někým jiným. Nechtěl se o ni s nikým dělit. Možná se to změní, až spolu budou hodně let a nějaké vzrušující nové setkání naruší vžité zvyky a na chvíli oslabí jejich blahodárný a uklidňující vliv. Teď ale ještě nebyl tak daleko a v hloubi duše pochyboval, jestli kdy nastane doba, aby se dobrovolně o Ajlu s někým dělil.

Několik lidí začalo zpívat a tančit a Ajlu to vlastně táhlo k nim, ale byla obklopena lidmi, kteří s ní chtěli mluvit. Především jeden muž, který většinu večera stál opodál, se zřejmě odhodlával, že si s ní teď promluví. Už dřív si všimla, že je tu někdo, kdo vypadá nezvykle, a chtěla si ho lépe prohlédnout, jenomže ostatní ji rozptylovali zvědavými otázkami a poznámkami.

Muž jí teď podal další pohár barmy. Chutnala sice jako Talutův nápoj, ale byla silnější. Trochu se jí motala hlava, takže bylo na čase, aby s pitím přestala. Věděla, jaké účinky takové zkvašené nápoje na ni mohou mít, a nechtěla při prvním setkání s Jondalarovými lidmi být až příliš dobře naladěna. Chtěla vlastně pohár zdvořile odmítnout, ale když na muže pohlédla, na okamžik jí to vzalo dech. Úsměv, který se hned nato na její tváři rozlil, byl ovšem upřímný a srdečný.

„Já jsem Brukeval,“ řekl muž hlubokým příjemným hlasem, který ale zněl nesměle. „Jsem Jondalarův bratranec.“

„Zdravím tě! Já jsem Ajla z Mamutonů,“ řekla a pozorovala ho se zvědavostí, kterou probudil nejen nesoulad jeho hlasu a nesmělého vystupování. Nebyl příliš podobný Zelandoncům, které až dosud poznala. Velké oči neměl modré nebo šedé, ale tmavé – zřejmě hnědé, ale to se dalo ve svitu ohně těžko rozeznat. Avšak nejenom očima, celým svým zjevem byl nápadný. Bylo v něm něco důvěrně známého, protože rysy jeho tváře jí připomínaly lidi klanu!

V něm je obojí, pomyslela si, klan i Druzí lidé. Probudily se v ní zábrany ženy klanu. Musela se ovládat, aby na něho nepokrytě nezírala. Všimla si, že v něm nebyli klan a Druzí lidé zastoupeni stejným dílem, jako tomu bylo u Echozara, jemuž byla zaslíbena Joplaja…, nebo jako u jejího vlastního syna.

U Brukevala převažovaly rysy Druhých lidí. Čelo měl vysoké, více méně rovné a jen trochu ubíhající dozadu. A když se trochu ohlédl, rozeznala, že zátylek má zakulacený a chybí mu výrazné zaoblení temene, jaké bývá patrné na protáhlé lebce u lidí klanu. Nejnápadnější bylo ovšem obočí, které se klenulo nad jeho velkýma, hluboce posazenýma očima. Nebylo sice tak nápadné jako u mužů klanu, ale přesto zřetelně vystupovalo. I nos měl poměrně velký, a i když byl jemněji řezaný než u mužů klanu, přece jen měl stejný základní tvar.

Zdálo se, že má ustupující bradu. Pod temně hnědým vousem se to ale dalo těžko rozpoznat, avšak právě tím vousem byl podobný mužům, které znala jako dítě. Když se Jondalar poprvé oholil, což dělal obvykle v létě, byl to pro ni šok, protože najednou vypadal tak mladě, jako by měl dospívání ještě před sebou. Až do té doby nikdy neviděla dospělého muže bez vousu. Brukeval byl trochu menší, než bylo obvyklé a než byla ona sama, zato byl statnější, měl silné svaly a mohutný hrudní koš.

Vykazoval všechny rysy mužů, s nimiž vyrůstala, a připadalo jí, že je příjemným způsobem pohledný. Dokonce ji to k němu trochu přitahovalo tělesně. Nehledě na to se cítila omámena – bylo načase teď skutečně s barmou přestat.

Brukeval viděl Ajlin upřímný úsměv, cítil ale taky její narůstající plachost, s níž hleděla stranou a do země. Zmátlo ho to, neočekával od žen vstřícnou odezvu, a obzvlášť ne od krásných žen, které byly ve společnosti jeho vysokého pohledného bratrance.

„Myslel jsem si, že bys třeba ráda trochu Laramarovy barmy,“ řekl Brukeval. „Je kolem tebe spousta lidí, kteří s tebou chtějí mluvit, ale zřejmě nikdo nemyslel na to, že bys mohla mít žízeň.“

„Děkuji ti. Skutečně mám žízeň, ale barmu už teď raději pít nebudu,“ řekla a ukázala na pohár. „Už jsem jí vypila tolik, že se mi motá hlava.“ Věnovala mu svůj zářivý, neodolatelný úsměv.

Brukeval byl natolik okouzlen, že téměř zapomínal dýchat. Po celý večer s ní chtěl mluvit, ale ostýchal se k ní přiblížit. Krásné ženy ho už častěji odmítly. Ajliny zlaté vlasy zářily v odlesku ohně, oblečení z měkké kůže obepínalo její pevné tělo a dalo vyniknout všem oblým půvabům, její trochu cizokrajné rysy jen zvýraznily její přitažlivost. Připadalo mu, že ještě nikdy neviděl tak mimořádně krásnou ženu.

„Můžu ti donést něco jiného k pití?“ zeptal se nakonec s mladickou horlivostí, aby se jí něčím zavděčil. Nečekal, že se k němu bude chovat tak otevřeně a přívětivě.

„Vypadni odtud, Brukevale. Já tu byl dřív,“ řekl Charezal a nebylo to vůbec řečeno v žertu. Viděl, jak se Ajla na Brukevala usmívala, zatímco on se ji po celý večer snažil zlákat, aby s ním odešla nebo přinejmenším mu slíbila, že se s ním setká někdy jindy.

Jen málo mužů by se tak tvrdohlavě pokoušelo zaujmout pro sebe Jondalarovu družku, ale Charezal přišel do Deváté jeskyně teprve před rokem. Byl o několik let mladší než Jondalar a ještě ani nedospěl do mužského věku, když se Jondalar a jeho bratr vydali na cestu. Taky mu nebylo známo nic o tom, že Jondalar má mezi ženami pověst velice přitažlivého muže. Vlastně se teprve dnes dozvěděl, že náčelník má bratra. Naproti tomu o Brukevalovi toho slyšel povídat hodně.

„Myslíš si, že by se zajímala o někoho, kdo měl matku napůl ploskolebce?“ řekl Charezal.

Lidem kolem to vzalo dech a nastalo náhlé ticho. Celá léta se nikdo tak otevřeně nezmínil o Brukevalově původu. Jeho tvář rázem zhrubla, odlišné znaky prudce vystoupily, oči se propadly do stínu pod čelem. Brukeval jen s námahou ovládal zlost, když temným zrakem probodával mladého muže. Ajla s úžasem hleděla, jak se proměnil. Tenhle druh zlosti kdysi zažila u jednoho muže klanu a naháněl jí strach.

Brukeval nebyl takhle napaden poprvé. S velkým soucitem prožíval, když se Ajle vysmívali, protože měla na sobě oblečení, které jí vnutily Marona a její přítelkyně. I jemu prováděli lidé kruté žerty. Nejraději by se byl k ní rozeběhl, aby ji po Jondalarově boku bránil, a když viděl, jak se smíchu postavila, vhrkly mu slzy do očí. S hrdým držením těla přistoupila k lidem, aby jim ukázala, že si nedá nic líbit, a v tom okamžiku si ho cele získala.

Později ho přepadla mučivá nerozhodnost. I když ji toužil oslovit, současně se toho obával. Protože se k němu ženy často otáčely zády, zbožňoval Ajlu raději z dálky, aby nevyvolal její pohrdavý pohled, jakým ho mnoho žen častovalo. Když ji ale delší dobu pozoroval, přece jen se nakonec odvážil k ní přiblížit. A ona byla k němu tak milá a zdála se potěšená, že ji oslovil! A jak zkrásněla, když se na něho srdečně a upřímně usmála!

V mlčení, které následovalo po Charezalově poznámce, Brukeval pozoroval, jak se Jondalar ochranitelsky postavil za Ajlu. Záviděl Jondalarovi, ano, už dřív vždycky záviděl tomuto muži, který převyšoval všechny ostatní. Sice se nikdy neúčastnil toho, když se ostatní Brukevalovi posmívali, a dokonce ho několikrát hájil, ale Brukeval měl pocit, že to Jondalar dělá ze soucitu, a to bylo ještě horší než všechno ostatní. Teď se ale vrátil s touto krásnou ženou, která všechny nadchla. Proč některé lidi osud tak obšťastnil a druhé ne?

Způsob, jakým hleděl na Charezala, vyvedl Ajlu z míry víc, než mohl tušit. Takový výraz tváře neviděla od té doby, co opustila Brunovu tlupu. Připomněl ji Brouda, syna Brunovy družky. I když se Brukevalův hněv neobracel proti ní, vzpomínka ji tak vyděsila, že se rychle stáhla do sebe.

Obrátila se k Jondalarovi a mamutonsky mu zašeptala: „Pojďme pryč, jsem unavená.“ Uvědomovala si, že je skutečně naprosto vyčerpaná. Měla za sebou dlouhou cestu a bylo neuvěřitelné, kolik toho od svého příchodu sem za jediný den prožila. Napětí před setkáním s Jondalarovou rodinou, smutná povinnost vyprávět o Thonolanově smrti, osvěžující projížďka k řece a hned nato krutý Maronin žert, vzrušující setkání se všemi lidmi této velké jeskyně a nyní Brukeval – bylo toho na jeden den víc než dost.

Jondalar vycítil, že ji rozrušil střet Brukevala s Charezalem, a taky tušil důvod. „Byl to dlouhý den,“ řekl. „Myslím, že je na čase, abychom šli spát.“

Brukeval se zdál zklamaný, že chtějí odejít, protože přece právě sebral odvahu, aby Ajlu oslovil. Nejisté se usmál: „Musíte už opravdu jít?“

„Už je pozdě,“ odpověděla Ajla. „Mnozí už šli spát a já jsem moc unavená.“ Teď, když z jeho tváře zmizel zlý výraz, mohla opětovat jeho úsměv, i když ne se stejnou srdečností jako dřív.

Ajla a Jondalar popřáli všem dobrou noc a vydali se směrem k příbytkům. Když se Ajla za chůze otočila, viděla znovu Brukevala, jak se zlou tváří hledí na Charezala. Zeptala se Jondalara: „Viděl jsi, jak se tvůj bratranec díval na Charezala? Jeho pohled byl plný nenávisti.“

„Musím říct, že mu to nemůžu mít za zlé, že se na Charezala zlobí,“ řekl Jondalar. Ani jemu nebyl Charezal nijak zvlášť příjemný. „Ty víš, že je to strašná urážka, když někdo někomu řekne ploskolebec, a je to ještě horší, když se tak mluví o jeho matce. Brukevalovi se proto často posmívali, zvlášť když byl malý – děti dovedou být kruté.“

Když chtěly děti Brukevala pozlobit, říkaly mu ploskolebec. I když neměl typický znak lidí klanu, na který by se nadávka vztahovala, tedy ustupující čelo, dokázalo ho toto jediné slovo zaručeně rozzuřit. Ještě horší ale bylo pro malého sirotka, když lidé jeho matku, kterou sotva znal, řadili mezi nejodpornější stvůry, jaké si kdo dovedl představit, napůl zvíře, napůl člověka.

Protože si mohly být jisté, že ho hluboce raní, dráždily ho větší i starší děti často s ledabylou krutostí, jaká je dětem vlastní, a nazývaly ho ploskolebcem nebo synem zrůdy. V průběhu let ale zesílil a po několika bojích s chlapci, kteří sice byli větší než on, ale neměli jeho sílu, zvlášť když ho ovládla zuřivá zlost, už se ho nikdo neodvažoval urážet. Ovšem posměšné poznámky za jeho zády neustaly.

„Nevím, proč se to lidem zdá tak zlé, ale zřejmě je pravda, že v něm je něco z klanu,“ řekla Ajla. „Připomíná mi Echozara, i když je vidět, že u Brukevala je podíl klanu menší. Ale má ten pohled. To mi připomíná, jak se na mě někdy díval Broud.“

„Já si nejsem tak jistý, že v něm je něco z klanu. Možná některá z jeho příbuzných přišla zdaleka a je to jen náhoda, že má jistou povrchní podobnost s plos… s lidmi klanu.“

„Je to přece tvůj bratranec – co o něm víš?“

„Není toho mnoho, ale můžu ti povědět, co jsem slyšel. Někteří starší lidé vyprávěli, že matka Brukevalovy matky, když byla ještě docela mladá, se při dlouhé cestě k letnímu setkání ztratila svým lidem. Měla podstoupit obřady První slasti. Když ji pak našli, léto už se chýlilo ke konci. Říkali, že už neměla v hlavě tak docela jasno a že to, co vyprávěla, nedávalo zrovna smysl. Tvrdila, že ji přepadla zvířata. Nikdy se úplně neuzdravila a už ani dlouho nežila. Brzy po návratu se zjistilo, že jí Matka požehnala, i když nikdy neprožila obřady První slasti. Zemřela krátce po tom, co porodila Brukevalovu matku, nebo možná následkem toho.“

„A co říkají lidé o tom, kde byla v tu dobu, když zmizela?“

„To nikdo neví.“

Ajla zamyšleně nakrčila čelo. „Musela se někde schovávat a mít něco k jídlu.“

„Myslím, že hladem netrpěla.“

„Říkala, která zvířata ji přepadla?“

„O tom nic nevím.“

„Měla nějaké šrámy nebo kousnutí nebo jiné zranění?“

„Nevím.“

Ajla se zastavila a pohlédla na Jondalara ve slabém světle půlměsíce a vzdáleného ohně. „Neříkají Zelandonci lidem klanu zvířata? Neříkala někdy něco o těch, kterým říkáte ploskolebci?“

„Ano, říkalo se, že ploskolebce nenáviděla a s křikem utíkala pryč, když jednoho zahlédla.“

„Jak je to s Brukevalovou matkou? Znal jsi ji? Jak vypadala?“

„Moc se na ni nepamatuju, byl jsem ještě dost mladý,“ řekl Jondalar. „Byla malá. Vím ještě, že měla velké hezké oči, tak tmavé, jaké má Brukeval, hnědé, ale ne opravdu temně hnědé – spíš jako lískový ořech. Lidé říkali, že oči byly na ní to nejkrásnější.“

„Byla to taková hnědá jako v Gubanových očích?“

„Ano, teď, když to říkáš – myslím, že ano.“

„Určitě víš, že Brukevalova matka nevypadala jako lidé klanu, jako Echozar… nebo Rydag?“

„Myslím, že nebyla považována právě za hezkou, ale já si nevzpomínám, že by měla obočí jako Jorga. Nikdy se nespojila s žádným mužem. Myslím, že o ni muži neměli příliš velký zájem.“

„A jak otěhotněla?“ Dokonce i ve tmě viděla, že se Jondalar usmívá.

„Ty jsi prostě přesvědčená o tom, že to bez muže nejde, že? Všichni jen říkali, že ji Matka požehnala, ale Zolena… zelandona mi jednou řekla, že Brukevalova matka byla jednou z těch mála žen, které byly požehnané hned po obřadu První slasti. Lidé si vždycky mysleli, že je to vlastně příliš brzy, ale někdy se to prostě stane.“

Ajla souhlasně přikývla. „Jak se jí dařilo pak?“

„Já nevím. Zelandona říkala, že nikdy nebyla docela zdravá. Zemřela, když byl Brukeval ještě malý. Maronina matka ho vychovala, byla sestřenicí Brukevalovy matky, ale myslím, že o něho nestála a dělala to jen z pocitu povinnosti. Marthona na něho dost často dávala pozor a já si s ním hrával. Už tehdy ho starší chlapci zlobili a on byl vždycky zlostí bez sebe, když ho nazývali ploskolebcem.“

„Teď to chápu trochu víc. Nedivím se, že ho to rozzlobilo. Ale ten pohled…“ Ajle přeběhl mráz po zádech. „Přesně jako u Brouda. On mě nenáviděl, co si jen vzpomínám. Nevím proč. Prostě mě nenáviděl a nic, co jsem udělala, to nemohlo změnit, i když jsem se dlouhou dobu hodně snažila. Řeknu ti jedno, Jondalare: pevně doufám, že mě Brukeval nikdy nebude nenávidět.“

Vešli do Marthonina příbytku a Vlk vzhlédl ze svého místa. Když ho Ajla poslala „domů“, našel její kožešiny a stočil se vedle nich do klubíčka. Usmála se, když ve světle lampičky, kterou Marthona nechala hořet, viděla svítit jeho oči. Sedla si k němu a on jí na uvítanou horlivě olízal tvář a krk, a pak přivítal i Jondalara.

„Není zvyklý na takovou spoustu lidí,“ řekla Ajla.

Když se Vlk znovu obrátil k Ajle, vzala jeho hlavu do rukou a dívala se mu do lesknoucích se očí. „Co tomu říkáš, Vlku? Tolik cizích lidí, na které si musíš zvyknout, viď! Já jsem na tom stejně.“

„Brzy už pro tebe nebudou cizí, Ajlo,“ řekl Jondalar. „Všichni si tě už oblíbili.“

„Až na Maronu a její přítelkyně,“ odporovala Ajla a sedla si zpříma, aby uvolnila řemeny měkké kožené košile, která byla vlastně spodním zimním prádlem pro chlapce.

Jondalar pořád ještě nemohl zapomenout, jak ošklivě se Marona k Ajle zachovala, a měl dojem, že i Ajla to ještě zcela nepřekonala. Přál by si, aby právě v první den u Zelandonců nemusela něco takového prožít. Chtěl, aby se u jeho lidí cítila dobře, protože brzy bude jednou z nich. Ale samozřejmě byl hrdý na to, jak dobře situaci zvládla.

„Obdivoval jsem tě, jak jsi Maronu odkázala do patřičných mezí,“ řekl. „Byla jsi velkolepá, to si určitě mysleli všichni.“

„Proč ty ženy chtěly, aby se mi lidé smáli? Neznají mě a ani se nepokusily mě skutečně poznat.“

Jondalar si právě odvazoval řemen z horní části nohavic a zarazil se. „Je to moje vina, Ajlo,“ řekl. „Marona mohla právem očekávat, že se v létě objevím při svatebních obřadech. Odešel jsem bez jakéhokoliv vysvětlení, a to ji muselo hrozně zranit. Jak by ses cítila ty, kdybys očekávala, že se spojíš s nějakým mužem, a on by se pak neobjevil?“

„Byla bych hrozně nešťastná a zlobila bych se na tebe, ale doufám, že by mě nenapadlo ublížit někomu, koho vůbec neznám.“ Uvolnila řemeny, jimiž měla kalhoty uvázané v pase. „Když řekla, že mi chtějí upravit vlasy, vzpomněla jsem si na Degiji. Ale když jsem pak v zrcadle viděla, co mi s vlasy udělaly, raději jsem se učesala sama. Vyprávěl jsi mi, že si Zelandonci váží zdvořilosti a pohostinnosti.“

„Taky že ano,“ řekl. „Rozhodně většina.“

„Ale nedělají to tvé bývalé přítelkyně. Možná bys mi měl říct, před kým se ještě musím mít na pozoru.“

„Prosím, Ajlo, snaž se, aby Marona příliš neovlivnila představu, kterou si uděláš o zdejších lidech. Nevšimla sis, jak tě většina z nich má ráda?“

„A jak je to s těmi, kteří se posmívají malým sirotkům, že jsou takoví jako Broud?“

„Většina taková není, Ajlo,“ řekl a díval se ustaraně.

Zhluboka si povzdechla. „Ano, máš pravdu. Tvá matka není taková, tvá sestra a zbytek tvého příbuzenstva taky ne. Dokonce Brukeval byl ke mně moc milý. Ale takový výraz tváře jsem viděla naposledy u Brouda, když přikázal Guvovi, aby nade mnou vyslovil smrtelnou kletbu. Je mi to líto, Jondalare. Jsem prostě unavená.“ Najednou k němu vztáhla paže a rozvzlykala se. „Chtěla jsem přece na tvé lidi udělat dobrý dojem a najít nové přátele. Ale tyhle ženy nehledaly přátelství. Ty se jen tak tvářily.“

„Udělala jsi moc dobrý dojem, Ajlo. Nemohlo by to být lepší. Marona byla vždycky nespoutaná a divoká. Já byl ale přesvědčený, že v mé nepřítomnosti našla někoho jiného. Je velmi hezká, všichni vždycky říkali, že je nejhezčí ze všech, byla nejžádoucnější ženou při každém letním setkání. Myslím, že proto všichni očekávali, že se dáme dohromady.“

„Protože jsi nejkrásnější muž a ona byla nejkrásnější žena?“

Cítil, jak rudne, a byl rád, že je světlo jen tlumené. „Myslím, že ano. Nevím, proč teď nemá žádného druha.“

„Říkala, že jednoho měla, ale že to nešlo dobře dohromady.“

„Já vím. Ale proč potom nenašla někoho jiného? Není to přece tak, že by najednou zapomněla, jak muži připravit slasti, nebo že by byla méně krásná a žádoucí.“

„Možná přece, Jondalare,“ řekla Ajla, když si stáhla nohavice. „Když jsi jí pohrdl, možná se na ni druzí muži začali dívat jinak. Žena, která by ráda ublížila někomu, koho ani nezná, je možná méně přitažlivá, než si myslíš.“

Jondalar svraštil čelo. „Doufám, že to není moje vina. Bylo zlé, že jsem ji zanechal v takové trapné situaci. Bylo by strašné, kdybych to byl já, kdo jí znemožnil najít si jiného druha.“

Ajla se na něho tázavě zadívala. „Jak jsi na to přišel?“

„Neříkala jsi, že se na ni druzí muži začali dívat jinak, když jsem o ni já ztratil zájem?“

„Dívat jinak, to ano. Jak by to ale mohla být tvá vina, jestli se jim nelíbilo, co viděli?“

„Hm… nu ano…“

„Můžeš si vyčítat, že jsi ji opustil beze slova vysvětlení. Jsem přesvědčená, že ji to hrozně zranilo a že se styděla. Ale měla pět let na to, aby našla někoho jiného, a ty říkáš, že je považována za velmi žádoucí. Jestli tedy nikoho nenašla, pak to není tvá chyba, Jondalare.“

Jondalar to zvažoval a pak přikývl. „Máš pravdu. Pojďme spát. Ráno bude všechno vypadat líp.“

Když Ajla vklouzla pod teplé a příjemné spací kožešiny, napadlo ji něco jiného. „Když je Marona tak dobrá v tom, aby muži připravila slast, proč potom nemá žádné děti?“

Jondalar se tiše zasmál. „Doufám, že je to tak, jak si myslíš, a že děti vznikají při darech Matky. To by bylo, jako bychom dostali dva dárky najednou…“ Zvedl kožešiny na své straně. „Ale je to tak! Ona nemá děti.“

„Pospěš si, honem mě přikryj, je zima!“ zašeptala Ajla.

Rychle vklouzl pod kožešiny a přivinul se k jejímu nahému tělu. „Ano, to by mohl být důvod, proč se nikdy nedala s žádným mužem dohromady,“ pokračoval. „Nebo by to mohlo být alespoň částečně proto. Když se nějaký muž rozhodne spojit se se ženou, chce ženu, která může jeho ohništi darovat děti. Žena může zůstat u ohniště své matky a mít děti nebo dokonce založit vlastní ohniště. Muž ale nemá jinou možnost, když chce mít u ohniště děti, než že se spojí se ženou, takže její děti přijdou k jeho ohništi. Jestli ale Marona měla druha a za tu dobu nedostala děti, pak je tím možná méně žádoucí.“

„To by bylo hrozné,“ řekla Ajla a najednou se dokázala vcítit do Maroniny situace. Sama si přála vlastní dítě od té doby, kdy viděla, jak Iza přivedla na svět Ubu, a byla přesvědčená, že se to stalo díky Broudově nenávisti, že dítě dostala. Jeho nenávist ho přivedla k tomu, že si ji vzal násilím, a kdyby se na ní nevrhl, pak by v ní nezačal růst nový život.

V té době to přirozeně ještě nevěděla, ale když svého syna pozorně prohlížela, tak jí to bylo jasné. Dítě, jako bylo její, v Brunové tlupě ještě nikdy neviděli, a protože nevypadalo úplně tak jako Ajla – tedy jako Druzí lidé, považovali je za znetvořené klanové dítě. Ona ale viděla, že Durk má některé znaky od ní a některé od nich, a najednou pochopila, že nový život začne, když muž vloží svůj úd tam, odkud děti přicházejí. Ten názor neodpovídal tomu, čemu věřil klan nebo Jondalarovi lidé a všichni Druzí, ale Ajla byla přesvědčená o tom, že tomu tak je.

Když teď ležela vedle Jondalara s vědomím, že v sobě nosí jeho dítě, bylo jí líto ženy, která ho ztratila a možná ani nemůže mít děti. Nikdo nemůže mít Maroně za zlé, že se s tím nedokáže vyrovnat. Jak by se asi cítila sama, kdyby měla Jondalara ztratit? Málem jí při tom pomyšlení vhrkly slzy do očí a bylo jí teplo u srdce, že k ní byl osud tak laskavý.

Ten žert byl ale odporný a mohl dopadnout podstatně hůř. Protože Ajla nemohla vědět, jak to zapůsobí na lidi, když jim ve své zlosti nastaví čelo. Mohli se taky stejně dobře všichni obrátit proti ní. Cítila sice s Maronou, ale nemusela ji mít ráda. A pak tu byl ještě Brukeval. Protože vypadal jako lidé klanu, tak k němu hned cítila důvěru, ale teď už bude opatrnější.

Jondalar držel Ajlu pevně v náručí a snažil se zůstat vzhůru, dokud si nebyl jistý, že usnula. Pak sám zavřel oči a usnul. Ajla se ale probudila uprostřed noci, protože si musela ulevit. Vlk ji následoval k nočnímu koši vedle vchodu. Když zalezla zpátky do kožešin, stočil se vedle ní. Tak ji zahříval a chránil z jedné strany, jako ji z druhé zahříval a chránil Jondalar, a Ajla za to byla vděčná. Avšak potřebovala dlouhou dobu, než zase usnula.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024