Rozmazávání čar
1. kapitola
Musím hned, dokud si ty ohromující události jasně pamatuji, zapsat všechno s přesnými podrobnostmi, jež by čas mohl smazat. Ale i když to udělám, nepřestanu žasnout, že se této ojedinělé zkušenosti dostalo naší malé skupině Ztracený svět – profesor Challenger, profesor Summerlee, lord John Roxton a já.
Když jsem před několika lety zaznamenával v Daily Gazette kroniku naší epochální cesty do Jižní Ameriky, vůbec jsem nepomýšlel na to, že by bylo mým osudem vypravovat ještě podivnější osobní zkušenost, zkušenost tak lidsky jedinečnou, že se mezi podobnými příběhy tyčí jako vysoká hora mezi skromnými pahorky. Nejenže sama ta událost bude vždycky podivuhodná, ale okolnosti, že jsme spolu byli zcela přirozeně a nevyhnutelně právě i my čtyři.
Vysvětlím co nejstručněji a nejsrozumitelněji, jak umím, události, jež k tomu vedly, ačkoliv jsem si vědom, že čím úplnější budou podrobnosti, tím vítanější budou pro čtenáře, neboť zvědavost veřejnosti byla a je stále nenasytná.
Bylo to v pátek dvacátého sedmého srpna – to je datum navždy pamětihodné. Přišel jsem do kanceláře redakce svých novin a vyžádal jsem si od pana McArdla, který vedl oddělení zpráv, tři dny dovolené. Hodný starý Skot zavrtěl hlavou, poškrábal se v chomáčcích řídnoucích zrzavých vlasů, a nakonec své váhání vyjádřil slovy:
„Přemýšlel jsem, pane Malone, že bychom vás měli v těchto dnech přednostně zaměstnat. Myslím, že tu máme příběh, který jenom vy dokážete pojednat tak, jak by měl být pojednán.“
„To je mi líto,“ řekl jsem a snažil se skrýt své zklamání. „Samozřejmě, je-li mě potřeba, jsem k službám. Avšak i můj úkol byl důležitý a důvěrný. Kdybych mohl být ušetřen –“
„Bohužel, nevidím, že byste mohl být.“
Bylo to trpké, ale snažil jsem se to přijmout s nejvlídnější tváří. Koneckonců, je to má vlastní vina, v té době jsem si už měl být vědom, že novinář nemá právo dělat si své vlastní plány.
„Pak už o tom nebudu uvažovat,“ řekl jsem s větší veselostí, než jsem mohl cítit po tak krátké poznámce. „Co si přejete, abych udělal?“
„Jde jen o rozhovor s tím zapeklitým chlapíkem v Rotherřleldu.“
„Snad nemyslíte profesora Challengera?“ vykřikl jsem.
„Právě toho myslím. Popadl minulý týden mladého Aleka Simpsona v Courieru za límec kabátu a vytahané kalhoty. Nejspíš jste o tom četl v policejním hlášení. Naši hoši by raději udělali rozhovor se starým krokodýlem v zoo než s ním. Ale vy byste to mohl, myslím, dokázat – takový starý přítel jako vy.“
„No, to celou věc usnadňuje,“ řekl jsem s velkou úlevou. „Náhodou jsem žádal o dovolenou právě proto, abych mohl profesora Challengera v Rotherfieldu navštívit. Je totiž výročí našeho velkého dobrodružství na náhorní planině před třemi roky a on pozval celou naši společnost jako hosty do svého domu, abychom s ním tu příležitost oslavili.“
„Báječné!“ zvolal McArdle, mnul si ruce a zářil na mne přes své brýle. „Pak tedy budete s to vymáčknout z něho jeho názor. U kohokoliv jiného bych to považoval za nemožné,…
A. Musílek –
Příliv smrti (vyšlo také jako Jedovatý pás) je dalším příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nichž nejznámější je asi Doylova „cesta do pravěku“ Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za tímto slavným a vlivným románem rozhodně nezaostává. Kniha je plná úvah o smrti a zbytečnosti lidstva ve srovnání měřítkem vesmíru, zabalených do příjeného humoru. Ostatně můžeme Doyla citovat:
„Někdy si myslím, že je to jen obrovské sebevědomí lidstva, které je vede k přesvědčení, že všecko kolem nás je tu jen pro člověka, aby si měl kde pyšně vykračovat.“
„Smrt jednoho člověka je příliš malá a nevzbuzuje ve vás starosti. Když stamiliony umírají společně, jako se to stalo dnes, nemůžete z toho množství vybírat svou vlastní smrt jako výjimečnou.“
Poměrně krátké čtení, ale rozhodně stojí za to.