Dlouhé umírání
4. kapitola
Jak podivně se vyjímají slova naškrábaná v záhlaví prázdné stránky v bloku! A jak ještě podivnější je, že je píši já, Edward Malone, já, který jsem vyšel za svého bytu ve Streathamu jen před pár hodinami bez nejmenšího tušení, co mi den přinese! Ohlížím se na řetězec náhod, na svůj rozhovor s panem McArdlem, na Challengerovo první poplašné upozornění v Timesech, na absurdní cestu vlakem, příjemný oběd, katastrofu a teď tohle, že prodléváme sami na prázdné planetě, tak jisti svým osudem, že mohu pohlížet na tyto řádky psané z mechanického profesionálního zvyku, jež nikdy nepřečtou lidské oči, jako na slova někoho, kdo je již mrtev, tak blízko stojí u hranice země stínů, do níž směřuje tento malý kroužek přátel. Cítím, jak moudrá a pravdivá byla Challengerova slova, když říkal, že pravou tragédií by bylo, kdybychom zůstali živi, zatímco všechno ušlechtilé a dobré pomine, že však toto nebezpečí jistě nehrozí. Už druhá bomba kyslíku bude zcela vyčerpána. Délku ubohého zbytku našich životů si můžeme vypočítat téměř na minutu.
Právě se nám dostávalo dobrou čtvrthodinu trvající Challengerovy přednášky. Byl tak vzrušen, že hřměl a burácel, jako by oslovoval řady starých vědeckých skeptiků v Queen’s Halí. Měl určitě zvláštní posluchačstvo: svou ženu, dokonale souhlasící, bez vlastního názoru, Summerleeho usazeného v šeru, hádavého a kritického, ale zaujatého, lorda Johna opřeného v rohu, poněkud znuděného vším děním, a mne samého vedle okna, sledujícího tu scénu s jakousi odtažitou pozorností, jako by to byl sen či něco, co mne osobně vůbec nezajímá. Challenger seděl u stolu uprostřed, s elektrickou lampou, prosvěcující sklíčka v mikroskopu, který přinesl ze své šatny.
Malý živý kruh bílého světla zrcátka odrážel půlku jeho drsného vousatého obličeje oslnivou září, kdežto druhou půlku utápěl v hlubokém stínu. Zdálo se, že v poslední době pracoval s nejnižšími formami života, a co ho vzrušovalo na tomto okamžiku, bylo zjištění, že améba na mikroskopickém sklíčku upraveném včera dosud žila.
„Můžete se podívat sami,“ opakoval velmi vzrušeně. „Summerlee, vstal byste, přistoupil a v tomto bodě se přesvědčil? Malone, ověřil byste laskavě, co říkám? Ta malá vřeténka uprostřed jsou diatomy a nemusíme si jich všímat, protože jsou to pravděpodobně spíš rostliny než živočichové. Napravo však můžete vidět nepochybnou amébu pohybující se líně přes zorné pole. Tři horní šroubovice v pěkné sestavě jsou dobrým potvrzením. Jen se podívejte sám!“
Summerlee to učinil a uznal. Totéž jsem udělal i já a spatřil jsem malé stvoření, jež vypadalo jako udělané ze základního sklíčka a šinoucí se přes osvětlený kruh. Lord John byl ochoten přijmout to s vírou.
„Netrápím si hlavu pochybnostmi, je-li to živé nebo mrtvé,“ řekl. „My ani neznáme jeden druhého pohledem, tak proč bych si to měl brát k srdci? Nedomnívám se, že si dělá starosti nad stavem našeho zdraví.“
Zasmál jsem se tomu a Challenger se podíval mým směrem svým nejchladnějším …
Arthur Conan Doyle
A. Musílek –
Příliv smrti (vyšlo také jako Jedovatý pás) je dalším příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nichž nejznámější je asi Doylova „cesta do pravěku“ Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za tímto slavným a vlivným románem rozhodně nezaostává. Kniha je plná úvah o smrti a zbytečnosti lidstva ve srovnání měřítkem vesmíru, zabalených do příjeného humoru. Ostatně můžeme Doyla citovat:
„Někdy si myslím, že je to jen obrovské sebevědomí lidstva, které je vede k přesvědčení, že všecko kolem nás je tu jen pro člověka, aby si měl kde pyšně vykračovat.“
„Smrt jednoho člověka je příliš malá a nevzbuzuje ve vás starosti. Když stamiliony umírají společně, jako se to stalo dnes, nemůžete z toho množství vybírat svou vlastní smrt jako výjimečnou.“
Poměrně krátké čtení, ale rozhodně stojí za to.