Mrtvý svět
5. kapitola
Vzpomínám si, že jsme všichni seděli na svých židlích a lapali po dechu, ve vlhkém čerstvém jihozápadním vánku od moře, nadouvajícím zplihlé mušelínové záclony a ochlazujícím naše zardělé tváře. Rád bych věděl, jak dlouho jsme tak seděli. Nemohli jsme se potom na tomto bodě vůbec shodnout. Byli jsme zděšeni, ohromeni, v polovědomí. Všichni jsme předtím sebrali odvahu ke smrti, avšak tato nová děsivá skutečnost – že musíme žít, když jsme přežili lidský rod, k němuž náležíme – námi otřásla jako fyzická rána a úplně nás zdrtila. Pak začal postupně okřívat mechanismus pohybu, zapracovala paměť, v myslích se probouzely nové myšlenky. Uvědomovali jsme si s živou, nemilosrdnou jasností vztahy mezi minulostí, přítomností a budoucností – životy, které jsme vedli, a životy, které budeme muset prožívat. Obraceli jsme oči v tiché hrůze k našim druhům a v jejich pohledech jsme objevovali tytéž otazníky. Místo radosti, kterou bychom měli očekávat, když jsme taktak unikli hrozné smrti, zavalila nás ještě hroznější vlna nejčernější deprese. Všechno, co jsme na světě milovali, bylo smyto do velikánského, nekonečného, neznámého oceánu a byli jsme vysazeni na tento opuštěný ostrov světa bez druhů, bez nadějí, bez aspirací. Čeká nás pár let, kdy se budeme skrývat jako šakalové mezi hroby, a pak nastane náš odložený a osamělý konec.
„Je to děsné, Georgi, děsné!“ plakala a bezútěšně vzlykala paní Challengerová. „Proč jen jsme neumřeli s ostatními! Proč jen jsi nás zachránil? Připadá mi, že mrtví jsme my a všichni ostatní žijí!“
Challengerovo husté obočí se stáhlo v soustředěném přemýšlení, zatímco jeho velká, chlupatá pěst sevřela napřaženou ručku jeho ženy. Všiml jsem si, že k němu v potížích vždycky vztahuje paže jako dítě ke své matce.
„Nejsem fatalista v bodě pokorné poslušnosti,“ řekl, „ale vždycky jsem zjistil, že je nanejvýš moudré podvolit se aktuální nutnosti.“ Mluvil pomalu a zvučný hlas se mu chvěl city.
„Já se nepodrobuji,“ řekl Summerlee pevně.
„Mám za to, že pranic nezáleží na tom, jestli se podrobíte nebo nepodrobíte,“ poznamenal lord John. „Musíte to přijmout, ať bojovně nebo vleže. Takže jaké jsou vyhlídky vašeho podrobení či nepodrobení?“
„Nevzpomínám si, že by si někdo vyžádal naše svolení, než celé to dění nastalo, a není pravděpodobné, že by si je někdo vyžádal teď. Takže jaký je rozdíl v tom, co si o tom myslíme?“
„Je to jen rozdíl mezi štěstím a bídou,“ řekl Challenger s nepřítomnou tváří a stále hladil manželčinu ruku. „Můžete plavat s přílivem v pokoji mysli a duše, nebo se můžete vrhnout proti němu, oslabit se a utržit zhmožděniny. Tato záležitost je za námi, takže ji přijměme takovou, jaká je, a už o ní nemluvme.“
„Co si však v tomto světě počneme s našimi životy?“ zeptal jsem se a obrátil jsem se v beznaději k prázdné modré obloze.
„Co například mám dělat já? Neexistují noviny, takže je konec s mým povoláním.“
„Nezůstalo nic ke střílení a tudíž se nekoná žádná vojna, takže je to i můj konec,“ př…
Arthur Conan Doyle
A. Musílek –
Příliv smrti (vyšlo také jako Jedovatý pás) je dalším příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nichž nejznámější je asi Doylova „cesta do pravěku“ Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za tímto slavným a vlivným románem rozhodně nezaostává. Kniha je plná úvah o smrti a zbytečnosti lidstva ve srovnání měřítkem vesmíru, zabalených do příjeného humoru. Ostatně můžeme Doyla citovat:
„Někdy si myslím, že je to jen obrovské sebevědomí lidstva, které je vede k přesvědčení, že všecko kolem nás je tu jen pro člověka, aby si měl kde pyšně vykračovat.“
„Smrt jednoho člověka je příliš malá a nevzbuzuje ve vás starosti. Když stamiliony umírají společně, jako se to stalo dnes, nemůžete z toho množství vybírat svou vlastní smrt jako výjimečnou.“
Poměrně krátké čtení, ale rozhodně stojí za to.