Šílený Job

V průběhu asi dvou měsíců zařídil si „šílený Job“ skutečně pomocí jediného přítele svého obchod s tak zvaným norimberským zbožím.

Přítel jeho byl mu ve všem možném nápomocen, ale nic naplat.

Štěstí Jobovi nepřálo.

Stalo se, co byl předpovídal.

On sám počínal si při všem nemotorně; ti, kdož jej znali, smáli se a tropili si i nadále z něho šašky, ti, kdož ho neznali, vrtěli hlavou, a ve čtvrt roce musil obchodu zanechati.

Nezbylo nežli vrátiti se zase k dřívějšímu pramenu výživy. Job počal opět „šíliti“; opět poklekal před panskými kočáry, opět rozsvěcoval „krvavou bludičku“, opět bavil po hospodách hosty svými šprýmy a kozelci.

Trudný život ten vedl ještě neméně nežli deset roků, až převzal péči o rodinu – nejstarší sestřenec.

Matička Jobova byla zatím zemřela.

Několik vnuků a vnuček bylo již zaopatřeno, a nejstarší vnuk mohl tudíž snadněji převzíti péči i o zestárlého strýce Joba.

Život Jobův vlekl se v nudné jednotvárnosti ještě přes dvacet roků, až posléze všem, kdož byli šíleného Joba znali, ztratil se v písku zapomenutí…

Jen jednou ještě objevil se podivný muž ten ve světle intenzivnějším.

Když totiž před několika roky podpisována u jednoho z nejrenomovanějších advokátů pražských smlouva o pronajetí vily …