Šílený Job

V tu dobu nalézala se nedaleko vjezdu do Kinské zahrady, a sice před domem, kterýmž počíná od Oujezdské brány jedna z obou řad domů, tvořících hlavní třídu, dosti prostranná, dřevěným zábradlím ohraničená zahrada.

Od jednopatrového, starého domku, tehdáž malé hospůdky, před kterým se rozprostírala, byla oddělena úzkou uličkou zšíří obyčejného chodníku.

Košaté kaštany a staré akáty poskytovaly v zahradě té dosti stínu i za nejparnějších dnů a bývalo tu milé posezení, ačkoli byla úprava zahrady v nejvyšší míře primitivní.

Nikdy neprostírané stoly měly místo nohou pouhé, do země zaražené kůly.

Místo židlí a stolic byly tu jen lavičky, taktéž jen holá prkna na kůlech do země zaražených.

Ale pivo bývalo výborné – a za dne i podvečer bývalo tu hojně hostů, jejichž zábavě pranic nevadilo, že v zahradě nalézá se také zděná kaplička s průčelím k silnici obráceným a že v kapličce té, před kterouž až do zrušení jejího vždy o slavnosti Božího těla stavíván také jeden oltář, visí dřevěný kříž s primitivní podobou Kristovou a před křížem že hoří po celou noc lampička z červeného skla, jejíž kmitavé, skoro příšerné světlo, od kostela neb od brány viděno, podobalo se krvavé bludičce.

Denním hostům v hospůdce a zahradě a vůbec domácím lidem z nejbližšího sousedstva nebylo dávno žádným tajemstvím, kdo krvavé toto noční „věčné světlo“ vydržuje a obstarává, ale nikdo nevěděl, proč to činí právě osoba, která obstarávání to z vlastního popudu převzala, a jak to možno, že vykonává vše již po celou řadu let s tak bezpříkladnou svědomitostí, která každého, kdo rozsvěcování i zhasínání světla každodenně bedlivě sledoval, musila naplniti podivením.

Za pošmourných dnů, kdy nebylo vidět slunce vycházeti a zapadati, arci nebyla tato svědomitost nápadna.

Však za jasných slunečných dnů bylo také možno sledovati skoro báječnou pravidelnost v rozsvěcování a zhasínání „krvavé bludičky“, neboť v témž okamžiku, kdy k večeru skrylo se slunce za obzor a poslední paprsek jeho zmizel, vzplanulo světlo v rudé lampičce a zhaslo následujícího rána skoro v okamžiku, kdy první zlatý pablesk nad obzor se vyhupujícího slunce ku kapličce zaletěl.

Trvalo to sice několik roků, nežli si někdo této pravidelnosti všimnul, a když se tak posléze stalo, trvalo to přece zase několik roků, nežli si všimnuto pravidelnosti té i za pošmurného rána a takovéhotéž večera, kdy nebylo vidět slunce vycházeti i zapadati, a trvalo to déle desíti roků, než posléze seznáno, ba zjištěno, že rozsvěcuje se a zhasíná „krvavá bludička“ zcela pravidelně v okamžiku, kdy jest v kalendáři vyznačen západ a východ slunce.

Ještě nápadnější byla jiná okolnost.

Mnoho lidí, kteří byli večer nablízku kapličky právě v okamžiku, nežli světlo vzplálo, viděli sice lampičku rozsvítiti, ale nikdo nemohl se pochlubiti, že viděl „krvavou bludičku“ zhasínati – zhaslať vždy zdánlivě beze vší příčiny.

Ký div, že zvláštnost ta vykládána různým způsobem a že v první řadě poskytla vševědoucí pověře látky k výkladu rovněž tak t…