Šílený Job

Usměvavě jako probouzející se dítko vyhouplo se následujícího jitra slunce z lehýnkých obláčků na východě.

Již první paprsky jeho vnikly do ložnice Houžvičkovy, neboť Houžvička byl opominul spustiti žaluzie.

Chvíli pohrávaly na stěně, u které Houžvičkovo lože stálo, pak sestupovaly pomalu níže, až pozlatily celé lože a počaly pohrávati po tváři Houžvičkově.

Houžvička procitl.

Líně se protáhl a obrátiv se na loži snažil se opět usnouti, ale přerozkošné smavé jitro více nedopustilo, aby se pohřížil znovu v sen.

Vstal, což byl už po mnoho roků neučinil, asi o čtyři hodiny dříve, než míval v posledních letech v obyčeji, a spustiv žaluzie, počal přecházeti po ložnici.

Na Joba a na svůj úmysl navštíviti jeho matku ani nepomyslil; byltě po několik hodin tak tvrdě spal, že procitl jako vyměněn a na včerejší večerní rozmluvu ani nevzpomněl.

Přecházel neoblečen asi půl hodiny.

Myšlenky jeho těkaly z předmětu na předmět.

Myslil na své obchodní záležitosti; přemítal o plánech obchodních, jež chtěl ještě v tomto roce provésti.

Náhle se zastavil.

Před duševním zrakem jeho stál šílený Job.

V témž okamžiku připomenul si rovněž tak mimovolně a beze vší pohnutky včerejší svou rozmluvu a úmysl svůj.

Dlouho se nerozmýšlel.

„Musím se vydati bez odkladu na cestu, nechci-li putovati v největším vedru,“ pravil sám k sobě a počal se oblékati.

Byl brzo hotov a asi po čtvrt hodině sestupoval již po schodech.

Octnuv se před domem, zastavil se ještě ve svém krámě, dal tu některé rozkazy a vydal se pak na neobvyklou cestu, jakou v životě svém konal poprvé.

Musil jíti opět podle zahrady s „krvavou bludičkou“.

Nebyla sice tak smutna, jako když ji byl den předtím pozdě večer opouštěl, ale přece pusta a liduprázdna.

Mimovolně zrychlil krok, a zabočiv u vjezdu do Kinské zahrady na cestu vedoucí podle zdi, která zahradu tu na jihovýchodním úbočí ohraničuje, ubíral se dále.

Když dospěl pod letohrádek, podíval se mimovolně vzhůru a rozhlédl se pak kolem.

Zrak jeho zaletěl k Vyšehradu a smekl se odtud k místu, kde stojí pražský blázinec.

V zlatém jasu čarokrásného letního jitra měla tato část Prahy, jinak vždy zádumčivá, ba i pitoreskně pošmurná, usmívavý ráz malebného města někde na jihu.

Pozadí zahalovala ještě lehká pára, vznášející se nad Prahou jako průzračný závoj, výše plynuly po jasné modré obloze bělavé obláčky, a v popředí, kde vyšší předměty vrhaly doposud ještě dlouhé stíny, bylo všady, kam padaly paprsky slunce, světlo již takměř oslňující.

Z houštin krásného parku knížat Kinských zazníval zpěv ptactva – vše dýchalo mírem a klidem.

Houžvička, který byl už po mnoho roků tak časně zrána nevyšel z domu, stál dlouho v němém udivení. Byltě sice v těchto místech často meškával, ale tak čarokrásným jako tentokráte nezdál se býti pohled z tohoto místa ještě nikdy.

Bylo mu jaksi svěže, a přece zase nevýslovně sladce teskno, jako bývá každému, kdo po dlouhé přestávce vyrve se náhle z okovů společenského života a zadívá se zase jednou zcela bezstaro…