Volání divočiny

3-VLADAŘSKÁ PRAVĚKÁ ŠELMA

V Buckovi se mohutně projevovala vladařská pravěká šelma a za krutých podmínek života na stezce v něm rostla a rostla. A přec to byl vzrůst utajený. Jeho nově nabytá lstivost mu dodávala rozvahy a sebevlády. Měl příliš napilno s přizpůsobováním se novému způsobu života, aby si mohl dopřávat podle chuti, a tak nejen že sd nezačínal rvačky, dokonce se jim vyhýbal, jak jen mohl. Jeho chování charakterisovala patrná rozvážnost. Neměl sklon k unáhlenosti a k překotným činům; trpkou nenávist mezi sebou a Špicem neprozrazoval sám netrpělivostí a vyhýbal se jakýmkoli výbojným skutkům.

Naproti tomu Špic, patrně proto, že vytušil v Buckovi nebezpečného soupeře, nikdy nepropásl příležitost vycenit zuby. Dokonce mu nadbíhal a vyhledával příležitost Bucka vyprovokovat, ustavičně usiluje začít rvačku, která mohla končit jedině smrtí jednoho z nich.

Mohlo k tomu dojít již v první části cesty, kdyby nebylo neobyčejné náhody. Ke konci onoho dne založili chmurný a chudý tábor na břehu jezera Le Barge. Vánice, vítr ostrý jak rozžhavený nůž a tma je donutily hledat si tápavě místo na utáboření. Sotva už se jim mohlo dařit hůř. Za zády se jim zdvíhala kolmá skalní stěna, a tak byli Perrault a François donuceni rozdělat oheň a rozprostřít si spací pytle přímo na zmrzlé hladině jezera. Stan odložili již v Dyeji, aby cestovali na lehko. Několik klacíků naplaveného dříví jim poskytlo oheň, který se potom propadl roztálým ledem a zanechal je i s večeří ve tmě.

Buck si vyhrabal hnízdo těsně pod záštitou skály. Bylo tak útulné a teplé, že se mu ani nechtělo z pelechu, když François rozdával porce ryb, které musil napřed rozehřát nad ohněm. Ale když Buck dojedl svou porci a vracel se, shledal, že má pelech obsazený. Varovné zavrčení mu prozradilo, že vetřelcem je Špic. Až dosud se Buck vyhýbal srážce se svým nepřítelem, ale to už bylo přespříliš. Šelma se v něm rozburácela. Skočil na Špice se zuřivostí, jež je překvapila oba, a zejména Špice, jemuž celá zkušenost s Buckem dokazovala, že jeho sok je pes neobyčejně plachý a že se mu daří vyjít ve smečce jen díky své veliké váze a rozměrům.

François byl rovněž překvapen, když oba psi vyrazili v jednom chumlu z rozházeného pelechu, a hned vytušil, jaká byla příčina srážky. „Ohó!“ volal na Bucka. „Jen do něj, panebože! Jen do něj, do toho mizery zlodějskýho!“

Špic byl stejně ochotný. Řval samou zuřivostí a chtivostí boje, jak začal kroužit sem a tam, hledaje příležitost k útoku. Buck nebyl o nic méně dychtivý a o nic méně opatrný, když kroužil rovněž sem a tam, hledaje výhodu. Jenže právě tehdy se stalo to neočekávané, to, co promítlo jejich zápas o prvenství daleko do budoucnosti, za tak mnohou únavnou míli cesty a dřiny.

Kletba z úst Perraultovýeh, zvučný úder klacku do vychrtlé kostry a pronikavé zaječení bolestí, to všechno ohlašovalo rozpoutání hotového pekla. Náhle se objevilo, že tábor je přímo živý plížícími se huňatými přízraky – na smrt vyhladovělými severskými vlčáky, kteří se t…