Volání divočiny

1 – DO SYROVÉHO SVĚTA

Buck noviny nečítal, jinak by byl věděl, že se valí neštěstí nejen na něho, ale na každého svalnatého silného psa s teplou dlouhou srstí, co jich je na mořském pobřeží od průlivu Puget až k San Diegu. Protože muži, tápavě hledající v arktických tmách, objevili žlutý kov, a protože paroplavební a dopravní společnosti objev nafukovaly, spěchaly do severních končin tisíce mužů. A ti všichni potřebovali psy se silnými svaly, aby mohli pracovat, a s hustým kožichem srsti, aby se uchránili před mrazem.

Buck žil ve velkém domě v sluncem zalitém údolí Santa Clara. Nazýval se sídlo soudce Millera. Stavení stálo opodál od cesty, zpola ukryté mezi stromy, jimiž prosvítala široká stinná veranda, obklopující budovu se všech čtyř stran. K domu se přistupovalo po štěrkované silnici, která se vinula okolo rozlehlých trávníků a pod propletenými větvemi vysokých topolů. V pozadí bylo všechno ještě prostornější než v průčelí. Stály tam veliké stáje, v nichž pracoval dobrý tucet čeledínů a chlapců, řada domků pro služebnictvo, porostlých popínavou révou, nekonečné a úpravné seskupení hospodářských budov, dlouhá vinná loubí, zelené pastviny, štěpnice a záhony jahod a bobulovitých keřů. Čerpací stanice na artéské studni tam také byla a u ní velký betonový bazén, do něhož se chlapci soudce Millera vrhali na ranní koupel a za horkých odpolední se v něm ochlazovali.

Na tom velikém panství Buck vládl. Zde se narodil a zde prožil čtyři léta života. Pravda, byli tu ještě jiní psi. Na tak rozlehlém sídle nemohli nebýt jiní psi, ti však nic neznamenali. Přicházeli a odcházeli, sídlili v plně obsazených psincích nebo žili nepochopitelně uzavřeni v tichých koutech domu po způsobu Tootse, japonského mopslíka, nebo mexického naháčka Ysabely – podivných to tvorů, kteří jen zřídka vystrčili nos ze stavení nebo se vůbec dotkli nohama země. Naproti tomu tam byli foxteriéři, a těch bylo nejméně dvacet, vyštěkávající strašlivé hrozby na Tootse a Ysabelu, kteří se na foxteriéry dívali z oken, chráněni celou armádou služek, vyzbrojených smetáky a mokrými hadry.

Ale Buck nebyl ani pokojovým psíkem, ani psem z psince. Celá říše byla jeho. Skákal do plaveckého bazénu nebo vycházel se soudcovými syny na lov; provázel Mollii a Alici, soudcovy dcery, na dlouhé toulky za soumraku nebo za časných jiter; za zimních večerů líhal u soudcových nohou před hučícím ohněm krbu v knihovně; soudcova vnoučata nosil na hřbetě nebo je kutálel v trávě, střežil jejich krůčky na divoce dobrodružných výpravách až k studni na dvoře stájí, ba ještě dále, až k ohradám a výběhům a k záhonům rybízu. Mezi teriéry si vyšlapoval vladařsky a Tootse s Ysabelou naprosto ignoroval, neboť byl králem – králem vládnoucím všemu, co lezlo, plazilo se a létalo na sídle soudce Millera, včetně bytostí lidských.

Jeho otec Elmo, obrovský bernardýn, býval soudcovým nerozlučným společníkem a Buck byl na nejlepší cestě stát se otcovým nástupcem. Nebyl tak veliký – vážil jen čtyřiašedesát kilo – protože…