Romeo, Julie a tma (Jan Otčenášek)

Domu uháněl temnými ulicemi jako vítr. Od starého domu, kde ji zanechal, to nebylo daleko: deset minut rychlé chůze, pět minut běhu, ne víc. Dal přednost běhu; klusal po dlažbě a v duchu se utěšoval, že snad už budou starouškové – jak říkal sám pro sebe rodičům – spát.

Nespali. Seděli proti sobě mlčky za kuchyňským stolem, otec se významně zahleděl na budík na kredenci, máma měla oči opuchlé pláčem. Ach je! Mžoural na ně osleple, tísněn pocitem provinění na těch dvou dobrácích, zašel k vychladlé plotně, nadzdvihl víko kávové konvice; sháněl se po trošce studené melty, třebaže na ni chuť neměl. Budík protivně cvakal do najpatého ticha.

"Nezdá se ti," ozval se konečně otec, "že jdeš trochu pozdě? Nechtěl bys nám to vysvětlit? Víš, že maminka i já máme o tebe starost."

Zahrál nechápavý pohled, pokrčil rameny.

"Nejsem přece malé dítě," ohradil se slabě.

Máma zalomila slabě rukama, bradička se jí dojatě roztřásla.

"Vždyť jsem vám říkal, že jdu do kina. Bolela mě po písemkách hlava... a... trochu jsme se zapovídali na ulici... s Vojtou..."

"S Vojtou?" otázal se mrazivě otec a povytáhl obočí.

Přikývl. Zachytil zkoumavý pohled a přešlápl na místě. Krejčí vstal od stolu, nahrbený stářím, a obrátil se k němu zády. Mlčel a jeho zklamané mlčení bylo těžší, než kdyby se na Pavla vrhl a začal jej bít. Pečlivě vložil brýle do pouzdra, složil noviny a uložil je na obvyklé místo na almárce. Pokývl hlavou.

"Myslel jsem, že my dva si nelžeme... počkej, nepřerušuj mě! Pochop nás, chlapče! Je zlá doba. A ty jsi přece jen příliš mladý, abys... ale nechme toho! Bude už skoro jedenáct. Nebudu se tě vyptávat, kde ses potuloval, i když vím, žes lhal. Ano, lhal..."

Co vlastně ví? přemýšlel úporně chlapec. Co mu říci? Pravdu? Co by mi na to řekl? Že jsem se zbláznil? Určitě! Ne, je třeba počkat, oťukat ho, snad zítra... Musím mu lhát, uvědomil si trpce.

"A co se vlastně stalo?" zeptal se nejistým hlasem.

"Co? Nic zvláštního. Vojta byl totiž dnes večer tady a hledal tě. To je všechno."

Co na to říci, nechceš-li vršit na sebe další lži ? Nic.

Stisknout zuby a unikat pohledem. A mlčet.

Usínal té noci na lůžku ve svém pokojíku se složitými pocity v srdci. Co se všechno stalo od dnešního večera? Bylo v něm trochu strachu a také divná radost, zvědavost a pýcha nad vlastním činem. Jmenuje se Ester. Jaké jméno! Snad, snad ji opravdu zachránil. Jistě! Kam by jinak šla? Převalil se naznak a složil ruce pod hlavou. Dlouho hleděl otevřenýma očima na strop, snaže si na něm představit bílou tvář s velkýma a temnýma očima, vzrušení plašilo spánek. Spát, musí spát, až vyjde slunce, rozběhne se k ní...

Zítra, zítra!

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):