Romeo, Julie a tma (Jan Otčenášek)

Domy jsou jako staří lidé: plny vzpomínek. Mají svou tvář, svou vůni. Jejich zdi jsou živé podivuhodným způsobem. Co viděly? Co slyšely? Ledacos do sebe lety vsákla jejich oprýskaná omítka. Ano, ty zdi jsou živé příběhy lidí, které se mezi nimi odehrály. Některé z nich jsou často vzpomínány, jiné upadají v zapomenutí. O některých se mlčí. Žijí beze slov, za ústy, za očima. Patří k nikdy nenapsaným, vzrušujícím dějinám starých domů.

Ty musíš žít, zaslechne v sobě hlas. Zná jej.

Leží dosud naznak, pootevřenýma očima civí do okna. Všední den se za ním klube z předjitřních červánků, obyčejný den na konci příběhu.

Stokrát se vracel po jeho niti zpět k oné nenápadné lavičce v parku a zase vpřed až k nepochopitelnému okamžiku... Nic se vlastně nestalo: vzal za kliku, vstoupil.

Pokoj byl prázdný! Nic!

Vlastně ani potom se nic nestalo. Zbylo jen hledání cesty, hmatání v prázdnotě. Otázky bez odpovědi. Proč všichni mlčí? Lidé i věci mlčí. Proč se nic nestalo? Proč se všechno vrátilo do bahnitých kolejí, ztuplo v plesnivém vzduchu protektorátu? Proč se nezřítila obloha?

A srdce stejně tepe v hrudi jako dřív!

Tváře, slova, hlas. Hlas – zvon! Jen ten stále slyší, když zavře oči. Žít! Žít! Jak? Hádal se s ním, ale ten hlas byl silnější. Byl v něm; umíněně volal do této zlé noci, v níž změřil hloubku zoufalství. A už se vzdal, cesta končila.

Vstal.

Otevřel dokořán okno a vpustil dovnitř pronikavý ohlas vrabčího hašteření.

Procítal jakoby z dlouhého snu, objel si dlaní pomačkanou tvář. Pak si uvědomil, že ta svíravá bolest okolo žaludku je obyčejný, zuřivý hlad. Jak dlouho nejedl?

Zívl. Založil ruce za hlavou, prohnul se, až mu hlasitě luplo v zádech. Zhluboka nabral do plic silný vzduch letního rána. Úzký dvorek s opuštěnou kárkou kamnáře, nad střechami modrá obloha. Tichounce svítalo.

Ted! První paprsek tiše klouzl po staré střeše a uvízl kdesi v listnaté koruně kaštanu. Viděl jej a stiskl čelisti.

Dál!

Staré domy mají svůj ranní hlas. Poslouchej: kdosi jde se schodů, tiše si hvízdá, placatá čepice se na okamžik mihne před oknem, sandály zapleskají o dlaždice, vzápětí zařinčí seshora budík a děcko probuzené ze spánku mu odpoví popuzeným vřískotem. Kroky a hlasy, pramínek vody rozezpívá v ohybu pavlače plechový dřez, kdesi zazvoní vysoký dívčí smích... dům se probouzí a z otevřených dveří kuchyně se ozve vrčení kávového mlýnku...

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):