Romeo, Julie a tma (Jan Otčenášek)

Druhý den odpoledne hlásily všechny tlampače městu, že ráno 27. května 1942 byl spáchán v Praze atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Čísi tvrdý, striktně neosobní hlas, hlas-stroj rozsévaný tlampači po ztichlých ulicích, se rozléhal mezi stěnami činžáků, ozvěna jej lámala.

Zarazil ho na nároží jejich ulice. Naslouchal mu se zatajeným dechem, ale v první chvíli rozuměl jen útržkům, z nichž nebyl dost moudrý. I ostatní lidé, chodci na dlažbě, nejdříve nechápali. Otázky v očích.

Co se vlastně stalo? Poslouchejte!

... na dopadení pachatelů ... deset miliónů korun ... nad okresem oberlandratu ... civilní výjimečný stav ... zákaz vycházet z domu od jedenadvacáté hodiny... uzavírají se veškeré ... kdo se... v uvedené době objeví na ulici, bude zastřelen...

Za hlášením byla chvilka udiveného ticha. Tramvaj v něm sjela lhostejně dolů po hlavní třídě, naříkajíc nenamazanými brzdami.

A pak se ozval hlas znovu...

"Zatracená pitomost je to," prohlásil rozhodně tovaryš Čepek. Dřepěl v polední přestávce na židli a zamračeně vyjídal kastrolek s bezmasým gulášem. Mžoural do něho krátkozrakýma očima přes půlky brejliček a zapíjel sousta břečkovitým pivem. Nikdo v dílně mu neodporoval. Znali ho. V jeho olysalé hlavě se obvykle rodí odlišný názor a ten mu nevymluvíš.

"Těžko vědět," řekne nemastně krejčí. Zatěká pátravě očima po své dílně. Kromě nich dvou tady byl učedník Pepek, který tu řádil s koštětem, ale toho jako by se to netýkalo. Ten má v té ježaté kotrbě své myšlenky.

A Pavel. Seděl u okna s tváří odvrácenou do ulice a poklepával pravítkem do žehlícího prkna.

Polední slunce se napřelo do stěn protějších baráků.

Krejčí se upokojil pohledem. V pořádku. Ten Čepek! Huba nevymáchaná! Znal ho. Krejčovali spolu již hezkých pár let od první světové, věděl o jeho radikalismu, však si vjeli před touhle válkou často do vlasů, ale byli staří známí. Snesl i to, když mu tovaryš hodil občas na hlavu tu jeho živnostenskou opatrnost, ale ať si mluví – v těchto dobách opatrnosti nezbývá. Není už mladík, podnikatelskou ctižádost, měl-li vůbec kdy jakou, dávno hodil za hlavu, ale je tu rodina. Pavel. Je třeba ho vychovat, postavit oběma nohama na pevnou zem. Raději tedy držet jazyk za zuby! Čepkovi se to mluví. Žije sám jako kůl v plotě, večery probíjí v hospodě U čerta nad špatným pivem a partičkou licitovaného mariáše. Takhle flek, re! To se to válčí! To věřím.

"Zabít vlka není ještě zahnat smečku," mudruje skřípavě Čepek. "Koukni do novin! Teď to začne. Dnes už stačí křivý pohled a jedeš! Pfff! Náckové si zchladí žáhu..." Mžourá přes brejle do novin rozložených na střihačskérn prkně, drhne si hřbetem dlaně štětinatou bradu. Má protivný zvyk předčítat všem v polední přestávce z novin a doprovázet zprávy svým komentářem a pochichtáváním. "A hele! Velké vítězství v bitvě u Charkova. Pasáci, tahle vérmacht. To by jeden... a tady zase ... Japonec ..."

Mistr mlčky trpí, ošívá se na své židli. Nepociťuje sebemenší pokušení vplést se do tovaryšova monologu. Kdepak! To by ten otevřhuba teprve rozvázal! Neboť i stěny mají dnes uši. Občas střihne pátravým pohledem po nehybném synovi a pokusí se odvést hovor na nedošité sako starého kunčofta. Ale ani na tuto udici ten zatracený Čepek nezabere. Dobrá, dobrá, bude! Počká!

"A hele! Praštili se přes kapsu!" poklepe Čepek ukazováčkem na noviny. "Deset miliónů tomu, kdo pozná tenhle dámský bicykl, čepici a aktovku. Ukaž, Pepíku, nešťourej se v nose a naval čepici, ať ji omrknu. Mně by ty prachy přišly náramně vhod. A tady... Osoby, které se zdržují v pro... protentokrátu, aniž se přihlásily k pobytu, musí se ihned přihlásit... Kdo by se do soboty ještě bez přihlášení zdržoval... bude zastřelen. Rovněž budou zastřeleny ty osoby, které nepřihlášené osoby pře... přechovávají! Chmm... Hned se mrknu pod stůl, jestli tam neskladujeme nějakého toho atentátníka," dodá vážně s nakrčeným čelem a mrkne po šéfovi. "Jak tě znám, Alois, ty nemáš rád oplétačky."

"I dej už s tím pokoj," šeptne mistr nevesele.

"A copak! Černé na bílém, nic nepřidávám."

V dusném tichu naráz ustane klepání pravítka o žehlící prkno a krejčí obrátí hlavu k oknu. Chlapce tam sedí trochu předkloněn, s tváří stále obrácenou do ulice přeťaté vprostřed dlažby ostrým stínem. Nelíbí se mu v posledních dnech, příliš mlčí.

Konečky štíhlých prstů se smeknou po hraně stolu.

"Co je s tebou, Pavle? Není ti špatně?"

"Ne. Je dusno. Co by se mnou mělo být?"

Ta nutná lež, otázka bez odpovědi, vytvořila mezi nimi nedobré napětí. Postavila stěnu mezi otce a syna, neprostupnou tabuli skla: otázka po ní sklouzne jako dešťová kapka.

"Co ty víš?" vpadne hovorka Čepek do odmlky. "S takovou maturitou, holenku, jsou dnes jaksepatří potíže – si myslím."

Pravítko vypadne z prstů a klepne o dřevo; chlapec vstane a s uhýbavou tváří se prosmýkne mezi dvěma zánovními singrovkami. Než se ostatní vzpamatují, zabouchnou za ním dveře.

Běží ulicí a podle něho otázka. Co je s tebou? Ach, kdo má pořád ty řeči poslouchat? Zbytečné, ošoupané jako prosezené kalhoty. Tátovy pohledy! Utíká jim, poklusává rozpálenou ulicí jen tak nazdařbůh, kam ho nohy samy nesou.

Známé výkladní skříně: cukrářství – za padesátník vanilkovou – žádal si jako klouček. A pak musel vystoupnout na špičky a otevřít dlaň, v níž potil ohmatanou minci. A o pár kroků dál válkou vyrabovaný výklad řeznictví a uzenářství Františka Tereby, toho, co má ošklivě opuchlé ruce od horké vody, z níž vytahuje ohřáté párky. Dnes se prodává na lístky, v krámě uzenář zívá a opuchlé ruce zahálejí. Zaprášená kavka s ustřiženými křídly pitvorně poskakuje před schody do sklepního krámku uhlíře. Ta zůstala. A jiné ulice a činžáky a vchody, okopané zdi a sgrafita necudných symbolů na omítce. Znal to všechno důvěrně. To byl jeho svět, po němž se batolil jako prcek s ukopnutým palcem a svíčkou pod nosem. Vždyť je to kluk krejčího z jedenáctky! Jeden se na tebe přátelsky zašklebí, druhý ti louskne "oříšek" za uši a hokyně ti podá velkomyslně přes pult sladké lízátko. Tu máš, Pavlíku, žes to tak pěkně vyřídil! Ale to všechno už není. Jsi už dospělý, říká se ti "vy", rozměklá mičuda se beznadějně zakutálela kamsi do tmavého kouta a kdoví zdali se dnes vůbec vyrábějí sladká lízátka?

Uvědomil si, že běží známým parkem; zpomalil, udiven zvláštní setrvačností, která vedla jeho kroky. Vracel se na místo činu. Vodotrysk prskavě tlačí pramínek proti obloze a hladivý větřík mu titěrným deštníkem ovane rozpálenou tvář.

Tady, tady je! Dosedl na tu obyčejnou tuctovou lavičku, jaké jsou v kdejakém parku, přejel dlaní po oprýskaném laku. Tady na tomto konci seděla. Tady on. Zůstal tu sedět v polední nehybnosti, bradu v dlaních a lokty zapřeny o kolena.

Občas se kdosi malátně přeplouhá kolem, občas zacloní zářivý mráček slunce; mnohohlasý šum města sem dolétá zdáli a do myšlenek zavrčí z modré propasti nad hlavou jednotvárné předení letadla.

... a rovněž budou zastřeleny ty osoby ...

Víš ty, jak chutná strach? Tak slaně, ale ne jako sůl. Je to divná zima, probouzí se ti ve vnitřnostech, zachvívá jimi, stonožka se studenými nožkami putuje po páteři, zabloudí k srdci a dotkne se ho. A rázem zmizí. Otřepeš se a chvíli na nic nemyslíš. Nic! Nic se neděje! Ale... Za okamžik ti vstoupí chlad zase do rukou. Zvlhnou na d laních a slabě se pochvívají. Styděl se za to chvění. S námahou se mu jakžtakž podařilo odvést myšlenky, zaměstnávat je stovkami obyčejných starostí. Podobalo se to odlivu, ale vzápětí příliv prostého vědomí ho přehrnul těžkou vlnou. Je tam! Všechno se znovu vystřídá a prolne. Mračno, z něhož by mohlo pršet – bůhvíco – a třeštivá, nesmyslná radost, kurážný nápěv z hrudi, jen tak natruc.

Včera ráno, ach ano, ale to už je nějak dávno – procitl ve svém pokoji... a všechno bylo zdánlivě na svém místě: knížky, diplom za vyhranou "stovku" v dorosteneckém závodě středních škol, laciný aparát babybox, v klícce tíkal kanár a za okny svítil den. Stačilo promnout si oči, vyskočit oběma nohama a spláchnout všechno pod sprchou. Nechali mě přispat po písemkách, ocenil. Táta byl už v dílně a matka kdesi na sháůkách po živobytí. Kouzelník by nevystačil s přídělem, ty můj milý bože!

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):