Celá e-kniha Romeo, Julie a tma ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Byl to jen sen, pomyslel si s úlevou, když ležel za soumraku vedle ní. Skutečnost, ta živá a teplá, leží vedle něho. Nahmatáš ji. Vztáhni ruku a vjeď jí prsty do vlasů, které voní, můžeš přejet prstem po obloucích očí, dotknout se pootevřených rtů, přitiskni na ně ústa.
Utekl snu, vracel se k sobě samému. Ale cosi zůstalo. Všechny události dne se mění v bláznivé symboly. Nejasné výstrahy z neznáma. Cosi jako by je obkličovalo.
Představa klece! Je neviditelná, ale cítí ji.
"Spíš?"
"Ne."
Zvrátil hlavu a pohlédl na oblohu. Byla už němá a nevábila k letu. Hvězdy se na ní střely, srovnány po zákonech vesmírného pořádku v souhvězdí, mohl je pojmenovat, mrazivě mžikaly, ty nevychýlitelné, lhostejné, němé. Fuj, hvězdy!
"Co s ním udělají?" ozvalo se ze tmy.
Pozdvihl se na loktech.
"Tys to viděla?"
"Ano. Strkali ho podle oken. Jeden z nich se zastavil, zapaloval si cigaretu. Byl bledý a hubený, možná že je nemocný; na pravé ruce měl rukavici, snad pod ní schovával zranění."
"Viděl tě?"
"Nemohl. Byla jsem schovaná pod pokrývkou."
"Dobře," kývl a ještě zdůraznil: "Dobřes udělala."
"Kdo to byl?"
"Jak to mohu vědět?"
"Myslím ten, kterého vedli."
"Ach ten! Ten z podkroví! Malíř. Hrál na kytaru, víš přece."
"Hrál takové smutné písničky."
"Dřív hrával i jiné. Říkají, že mu utekla žena. Nevím. Vlastně nic nevím. Lidé toho napovídají!"
"Proč ho odvedli?"
"Vím jen, co se říká po domě. Prý komunista..."
"Proč je pronásledují?"
"Asi proto, že jsou v Rusku také komunisté. Bojují proti nim. Ale moc o tom všem nevím. Nestaral jsem se o to doposud."
"Rusové je nakonec porazí. Co ty myslíš?"
"Tomu věřím. Určitě je porazí. Ale kdy to bude?"
"Proč pronásledují nás?"
"Protože jsou zvířata. Vymysleli si takové ničemné teorie o rasách a teď řádí. Jako ve středověku. Tenkrát se tomu říkalo ghetta."
"Ale teď už přece není středověk. Je dvacáté století."
Nahořkle se usmál. "To je pravda. Je. Ale žijeme v divné době. Dřív mě to nenapadlo, dokud jsem tě nepotkal. Jako bych najednou otevřel oči. Tohle je klec, rozumíš, ten jejich protektorát. Mlať si hlavou do mříží, neprorazíš. Dřív jsem to tak necítil."
Odmlčel se, položil se naznak. Nahmatal ve tmě její tělo a přitiskl je k sobě. Hladil ji po vlasech, hnětl jejich nepoddajné pramínky mezi prsty, vydechoval do nich, snaže se soustředit myšlenky jen na ni.
Nešlo to.
"Pavle..." ozvala se tiše.
"Copak?"
"Co se venku vlastně děje?"
Otázka zazněla se zvláštní úpěnlivostí, zneklidnila ho. Napřímil se, vztáhl ruku do tmy a stiskl vypínač lampy. A bylo světlo. Obrátil se k ní se zdánlivě netečnou tváří a trochu se chmuřil. ' "Nic...! Nevím, co chceš vlastně vědět," mluvil páté přes deváté, utíkaje očima, ale když náhodně zavadil o její oči, poznal, že cosi ví. Čišel z nich strach.
"A co ty vlastně víš?" zeptal se neklidně.
"Mnoho ne. Jen to, že mi lžeš. Proč?"
Vzal ji za ramena, stiskl a slabě jí zatřásl. Ukázal prstem na mlčící, rozkřápaný přijímač a začal s výčitkami. "Poslouchala jsi, přiznej! Zatracená bedna, měl jsem ji vyhodit z okna. Prosil jsem tě, abys to nedělala. Proč vy jste takové zvědavé? Lidé v domě jsou všelijací. Možná že nejsou zlí, všichni určitě ne, ale mají strach. Nad námi bydlí jeden člověk, co se dal k nim. Budu musit ten zatracený krám odnést. Nemáš rozum! Tady jsi v bezpečí. U mne! Co se děje venku, se tě netýká, pochop to konečně."
"Týká! Tebe taky. Ty to víš!"
"A co vím... Co vím, propána!"
Propukla v pláč a strhla ho na sebe. Objala prsty jeho hlavu a v té chvíli se z ní vyřinulo vše, co jí v posledních dnech sedělo na srdci. Vyprostil se z jejího objetí, posadil se na pohovce. Poslouchal se stisknutými čelistmi, žmolil v kapse papírovou kuličku. Prohledával kapsy, pokoušel se najít alespoň krátký nedopalek. Nenašel. Třásly se mu prsty.
"Já už nemohu mlčet, Pavle... bylo by to zlé. Já vím všechno, slyšíš? – všechno... i to, že tě zastřelí, když mě tu najdou, i tvého tátu i mámu, všechny... chce se mi křičet strachem... nad sebou... Ale to se n…
