Goya čili trpká cesta poznání (Lion Feuchtwanger)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Ukázka z knihy

A pak popošel před Cayetanu a sklonil se k ní, velice zdvořile. Obrátila k němu zplna obličej, viděl ho shora; bíle nalíčený vystupoval z černých roušek velice malý, černý závoj měla stažený do čela až k obočí, krk zahalený až k bradě.

Jeho rty pronášely patřičná slova soustrasti. V duchu si myslel: ”Ty čarodějnice, ty vražedkyně, ty zhoubná, vznešená, přinášíš každému jenom neštěstí. Zahubila jsi moje dítě, co ti udělalo? Zahubila jsi svého muže, co ti udělal? Běda mně, že jsem propadl tvému klínu! Ale teď jsem tě prohlédl skrz naskrz a teď tě vidím naposledy. Nikdy tě už neuvidím, nikdy už s tebou nebudu spát. Nechci to, zapřísáhl jsem se a dodržím to.” A zatímco tak uvažoval, věděl, že s ní zůstane spoután po celý zbytek života. A zároveň se svou nenávistí a zoufalostí cítil v nitru divokou, sprostou, triumfující radost, že ji zná také jinak než v podobě, v níž před ním nyní sedí. Vyvolal si jasně obraz jejího malého, nahého těla, jak sebou v jeho objetí škube. Představoval si, jak tuto hrdou, nedosažitelnou vznešenou ženu znovu ve svých pažích rozdrtí, jak rty toho pyšného obličeje rozkousá, až se tvář úplně rozplyne, a ty pohrdavě výsměšné oči zmizí a zavřou se. Nebude ji hladit, nebude jí říkat žádná lichotivá, obdivná slova, pojme ji jako poslední nevěstku.

Tak myslil a cítil, zatímco pronášel své odměřené věty soustrasti a útěchy. Jeho oči se však nořily pánovitě do jejích. Zachytil těma svýma očima tolik lidského bytí, tolik ho v nich nahromadil a uchoval, že se druhý člověk, jeho pohledem přepaden, často tomu hledícímu, zpytujícímu vydal. Chtěl vidět, chtěl vypátrat, co v té malé, smělé, půvabné, pyšné, násilnické lebce vězí.

Dívala se na něho upřeně, zdvořile neúčastně, jak musilo ostatním v sále připadat. Ve skutečnosti však za jejím nalíčeným čelem vířily divoké myšlenky, jí samé ne docela jasně zřejmé a podobné, jak si to představoval on.

Až dosud totiž, když jí Eufemia vyprávěla o klepech, které mezi lidem o smrti dona José kolují, sotva vůbec poslouchala. Teprve nyní, když se dívala do Goyova klidného obličeje a do jeho zpytavých očí, jí svitlo, že těm tlachům nevěří jenom luza. Pocítila k Franciscovi pohrdání i radost z toho, že jí tu vraždu připisuje. Triumfovala, že se od ní nemůže odpoutat, třebaže ho prostupuje odpor, div ho nejímá hrůza. Překypujíc podobnými pocity, odpověděla mu bezvýznamnými slovy díků.

Vzdálil se bezmocně hněvivý. Připisoval jí všechno zlo na světě, říkal si, že to je šílenství, věděl, že jí to bude ustavičně znovu připisovat a že jí to proti své vůli také řekne.

Po několika dnech přišla k němu do ateliéru doňa Eufemia a vyřídila mu vzkaz, že toho dne večer přijde doňa Cayetana; má učinit opatření, aby je nikdo nerušil.

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Lion Feuchtwanger
  • Jazyk: Čeština
  • Žánr(y): biografie, román
  • Jazyk originálu: Němčina
  • 13. 5. 2023