Romeo, Julie a tma

Zastihl krejčovnu v divném rozpoložení. Bylo tu dusno, dvojí dusno, protože přišel nový zákazník.

A jaký!

Stál rozkročen na podlaze, na níž se v prachu povalovaly ústřižky špatných látek. Ukazoval Pavlovi rozložitá záda. Okamžitě ho poznal a strnul na místě. Co chce?

Zákazník stále mluvil, plácal páté přes deváté.

Odpovídali skoupě. Krejčí před ním klečel na koleně a měřil plátěným metrem vzdálenost z rozkroku ke konci kalhot, pak zapsal míru do ušmudlaného zápisníku, střihl očima po svém synu, mlčky a s nakrčeným čelem.

Mlčeli vlastně všichni. Jen nový zákazník, Rejsek, bodře rozkládal rukama do stran.

A žvanil, žvanil, žvanil.

"Povídám si: Kde budeš shánět krejčího, když ho máš v baráku. A tu mě máte, šéfe! Pokuste se ze mne udělat šviháka..."

Nikdo se nezasmál, v mezerách mezi jeho větami bylo hluché ticho, v němž bylo slyšet, jak učedník Pepek, který vytahoval nitě z nedošité soukenné vesty, popotahuje nastydlým nosem. Masařka opilá dusnem se cvrnkavě pokouší prorazit okenní tabulku. Bzzz... bzzz...

Čepek se opíral vpadlým břichem o střihačský stůl, žmole látku mezi prsty: přiblížil ji ke krátkozrakým očím a znalecky pokýval hlavičkou. Hm, hm...

"Co říkáte?" ptal se Rejsek. Vytáhl z kapsy pytlík s fenyklovými certlemi a zasunul jednu labužnicky do úst. "Štof, co? Materiálek."

"Jedna báseň," potvrdil s nehybnou tváří tovaryš, přehlížeje prosebné a varovné pohledy svého šéfa. "Taková se dnes v obchodě nekoupí."

"No však..." pochválil si mumlavě Rejsek, neboť mu bonbón vadil v řeči; ale cosi se mu na té obdivné odpovědi nelíbilo. "Co myslíte? Mám ji doma už dávno... Jen vás prosím, aby ty šaty byly co nejdřív. Mám své důvody. A... platím hotově!"

"Aby vám v nich nebylo horko," podotkl Čepek starostlivě a odstrčil rukou látku.

"Myslíte?" otázal se Rejsek s netečně ospalým pohledem. Vtom se krejčí dusivě rozkašlal a Čepek tomu záchvatu porozuměl. Snaží se přikrýt šelestem svých bronchií ošemetný rozhovor.

"Léto prý bude horké – podle stoletého kalendáře," vysvětlil vážně, dloubnuv prstem do štůčku látky, "česaná příze!"

"Aha!"

"Jak, prosím?"

"Nic. Řekl jsem jen – aha!"

"Aha! Jeden řekl nedávno taky jen aha a špatně s tím pochodil. A nebyl zrovna praštěný polenem. Jo, dneska raději..."

"Vy mluvíte jako Švejk."

"Tak? A co vy si vůbec myslíte o Švejkovi?"

"Blbec," řekl Rejsek. "Nebezpečný. Mnoho našich lidí dnes švejkuje. Zahrává si. Národní choroba. Ať si myslí, ke všem čertům, co chce, trumpeta, ale ať nechá hlouposti. Začne jako Švejk a skončí jako sabotér, jako podvratný živel na šibenici. Škoda českých hlav, pravda!"

"Samozřejmě," souhlasil Čepek. "Škoda jich..."

"Přeje si zde vašnosta jeden knoflíček nebo dva," vmísil se krejčí do rozhovoru, otíraje si orosené čelo. Pavlovi se zdálo, že mu mdloba obestírá smysly.

"Jeden!" řekl zákazník netrpělivě, ale hned pokračoval ve svém výkladu: "Ta válka! Hrozné! Bůhví jak to všechno skončí..."

"Co? Válka?" udivil se Čepek. "To je přece jasné! V novinách píší..."

"Jistě! Ale je třeba rozum, rozum do hrsti," zahříval se zákazník vlastními slovy. "Naši si neumějí vážit, že se nemusejí válet v bahně na frontách, svrbí je kůže... neváží si, že mohou klidně žít..."

"Řekl bych, že nejsou dost vděčni za ochranu, kterou nám poskytuje Říše."

Rejsek se okamžitě odmlčel, pozoruje zamyšleně upřeným pohledem tovaryše, pak pokrčil rameny: "Nu samozřejmě, národní city, chápu. Měj si je, ale dívej se na situaci otevřenýma očima! Realisticky. Oni nemají čas…