Labyrint světa a ráj srdce (Jan Amos Komenský)

Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí. Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejíž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů... A stav soldátskorytířský? "Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží..." Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.

— 1 —

---

V alegorická skladbě Labyrint světa a ráj srdce se Komenský představuje jako poutník, který prochází světem. Svět je uspořádán jako velké středověké město. Město má dvě brány: jednou se do města vchází - brána narození, a druhou se vychází - brána smrti.

Od brány života vede ulice dětství, po které poutník dojde k bráně rozchodu. V této bráně sedí osud a určuje každému průběh dalšího života. Uprostřed města se tyčí dva hrady, hrad Štěstěny a hrad Moudrosti, vládkyně světa.

Poutník prochází městem, aby poznal jeho zřízení. Chce město poznat, proto mu osud neurčuje žádné povolání. Osud mu také dovoluje si nějaké zaměstnání vybrat. Na cestách ho doprovází Vševěd Všudybud a Mámení.

Vševěd je symbolem lidské zvědavosti. Pro poutníka není však lehké poznat tento svět. Na očích má brýle mámení. Tyto brýle znázorňují lidskou pohodlnost, která se spokojuje s pouhým zdáním a domněnkami, místo skutečného poznání, co je na světě správné a nezbytné. Ve své slepotě se lidé snaží dostat na hrad náhodného šťěstí. Avšak pravá cesta z hradu ctnosti je zarostlá. Lidé se snaží dostat na hrad postraními uličkami jako ne nepravost. Poutník je nakonec uveden ke královně Moudrosti, vládkyně světa. Ta je obklopena rádkyněmi, které představují jednotlivé ctnosti.

Pak nastává soud mezi jednotlivými nectnostmi. Komenský je znázorňuje jako určité osoby. Například Šalamoun, představitel člověka moudrého, který se dá zlákat špatností světa. Lidská moudrost je zde stálá, aby mohla napravit celý svět.

Poutník dochází k poznání světa a je jím znechucen. Vidí, jak je svět zkažený a každý se žene jen za svým štěstím. Chce přeskočit hradbu světa, ale bojí se smrti. Nabývá opět klidu až tehdy, když ho Boží sluha zavede do komůrky svého srdce. Komůrku vyčistí a příjme Boha za svého hosta. S Bohem spraví svět křesťanů a pravé štěstí, které není slepé ani pomíjející, ale trvalé a zasloužené. Toto štěstí je doslova vybojované tuhým odříkáním a je zaslouženo na moudrosti božské.

Labyrint vyniká pevnou a účelnou stavbou. Poutník prochází jednotlivými stavy a všude je nespokojen. Vševěd ztrácí trpělivost a naléhá na poutníka, aby si již vybral nějaké povolání. Nikde však nenachází správnou cestu, všude vidí faleš a násilí.

V největší úzkostí je však Všudybudem opuštěn a nastává zvrat. Poutník pak vstupuje do nenáviděné církve a pozoruje vlastnosti křesťanů. Pozoruje také jejich řád, svobodu, pokoj a neskolenou radost.

V poslední kapitole poutník spatřuje slávu boží a je přijat za člena rodiny Božích lidí. Je dokonale usmířen, končí slavnou modlitbou, která je závěrem celé knihy.

Charakteristika: Poutník je zvídaný a chce už konečně nalézt místo (povolání), kam by zapadl. Bohužel se mu to nedaří a čím hlouběji zkoumá svět, tím více je jím znechucen.

— 2 —

Poutník dostal Všudybuda za vůdce

I vyšel jsem od sebe sám a ohledati se počal, mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, bystrého vzhledu a řeči hbité, takže se mi nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že jsem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti umysl mám.

SVĚT LABYRINTEM. Schváliv mi to: "Kde pak vůdce jakého máš?" řekl. Já odpověděl: "Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou." "Nespravíš nic," řekl on. "Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?" "Slýchal cosi," dím. On zase: "Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti."

VYPSÁNÍ DRZÍHO. "A kde pak takového vůdce vzíti mám?" řekl jsem. Odpověděl: "Já jsem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval: protož jsem tobě také vstříc vyšel." Já podivě se: "I kdo jsi ty," řekl jsem, "můj milý?" Odpověděl: "Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost: a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil."

Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že jsem takového vůdce našel: a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. Odpověděl: "Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;" a ujav mne za ruku: "Poďmež," řekl. I šli jsme; a já řekl: "Nu, rád se podívám, jaký jest toho světa běh, a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl." To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: "Příteli, jdeš-li ty tím umyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla."

MARNOST, KRÁLOVNA SVĚTA. "I kdo je to královna váše?" dím já. Odpověděl: "Ta, kteráž všecken svět a běh jeho řídí, od končin až do končin: slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají. Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme, nemudruj nic: sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe."

— 1 —

---

Poutník uzdy a bryllí dostal

To já slyše, zhrozím se; a co jsem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje, královnu svou Marností mi (ač neopatrným tuším vybleknutím) jmenoval: co pak to?

A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jaksi pokračuji, Všezvěd: "Co, vrtochu?" dí, "tušímť se nazpět chut dělá?" A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do ust vklouzla; a on: "Nu, již mi povolně půjdeš," dí, "kams začal."

UZDA VŠETEČNOSTI. I pohledím sobě na tu uzdu, a aj, sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl jsem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.

BRYLLE MÁMENÍ. Vtom druhý vůdce z druhého boku: "A já tobě tyto oculáry," dí, "daruji, skrze něž se na svět dívati budeš." I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž jsem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl jsem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.

SLOŽENÉ Z DOMNĚNÍ A ZVYKU. Byly pak brylle ty, jakž jsem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.

Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti jsem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač jste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo.

— 2 —

---

Poutník se z výsoka na svět dívá

VEN Z SVĚTA NIC NENÍ. To když já přemýšlím, anť my se (nic nevím jak) na jakés náramné vysoké věži octneme, takže jsem se sobě pod oblaky býti zdál; z níž já dolů pohlédna, vidím na zemi město jakési, na pohledění pěkné a stkvělé a široké velice, však jehož jsem přece terminy a meze ze všech stran znamenati mohl. A bylo okrouhle vystavené, zdmi a valy opatřené, a místo příkopu hlubina jakási tmavá, ani břehů, ani dna, jakž mi se zdálo, nemající. Neboť jen nad městem světlo bylo, za ohradou dále čirá tma.

POLOŽENÍ SVĚTA. Město pak samo rozdělené jsem viděl na nesčíslné ulice, ryňky, domy a stavení, větší i menší, a všudy plno lidu jako hmyzu. K východní straně viděl jsem stojící bránu jakous, z níž ulička šla do jiné brány, vše již k západu hledě; a z té druhé brány teprv se do rozličných ulic města vcházelo; kterýchž ulic nejpřednějších jsem šest počítal, vše od východu k západu vedle sebe běžících; a uprostřed nich byl plac aneb ryňk velmi veliký, okrouhlý; a nejzáze k západu stál na skalnatém příkrém pahrbku vysoký jakýsi stkvělý zámek, na nějž se nejvíc všickni města obyvatelé ohlédali.

BRÁNA VÝCHODU; A BRÁNA ROZCHODU. I dí mi můj vůdce Všudybud: „Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějž se podívati žádostiv byl. Proto jsem tě nejprve na tuto výšinu uvedl, abys sobě naň z cela nejprv pohleděl a jeho spořádání vyrozuměl. Tato východní brána jest Brána života, skrze níž všickni, kdo se na svět dostávají k bydlení, procházejí. Tato pak druhá bližší brána jest Brána rozchodu, z níž jedenkaždý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací.

STAVOVÉ SVĚTA, NA ŠEST ŘÁDŮ ROZDĚLENI. Ulice zajisté, které vidíš, jsou rozdílní stavové, řádové a povolání, v nichž se lidé usazují. Vidíš hlavních ulic šest: v oné ku poledni bydlí domovní stav, rodičové, dítky a čeládky; v vedlejší řemeslníci a všickni s živnostmi se obírající; v třetí této nejbližší ryňku bydlí stav učených, s pracemi mysli zacházejících. Z druhé pak zde strany jest stav duchovní, k nimž jiní náboženství konati vybíhají.

Za tím stav vrchností a správců světa; nejzáz pak k půlnoci stav rytířský, s věcmi válečnými zacházejících. Aj, jak to ušlechtilé! Onino všecky plodí; tito všecky živí; tito všecky učí; tito se za všecky modlí; tito všecky soudí a před neřády zachovávají; tito za všecky bojují: a tak všickni sobě slouží, a všecko v svém glejchu stojí.

HRAD FORTÚNY, RYŇK OBECNÍ A HRAD SVĚTA. Hrad pak onen k západu jest Arx Fortunae, Hrad Štěstí, na němž zvláštnější lidé bydlí, bohatství tam, rozkoší a slávy užívajíce. Ryňk prostřední pro všecky jest. Neboť se tu ze všech stavů lidé scházejí, a co potřebí, spravují; uprostřed něho jako v centru všeho jest residencí královny světa, Moudrosti."

ZAČÁTEK MATENÍ. I líbilo mi se to spořádání pěkné, a počal jsem Pána Boha chváliti, že stavy světa tak ušlechtile rozdělil. Než to mi se nelíbilo, že jsem ty ulice na mnoha místech jako protržené viděl, takže leckdes jedna do druhé vbíhala: což mi se snadného zmatení a zblouzení znamením zdálo. A k tomu když jsem na tu okrouhlost světa hleděl, zřetelně jsem cítil, že se hýbal a v kolo točil, až jsem se závrati bál. Neboť když jsem po něm sem tam oči obnášel, viděl jsem, an se do těch nejdrobnějších věcí všecko hmýzilo; když jsem ucha nastavoval, všecko tlučením, boucháním, šustáním, šeptem a křikem naplněno bylo.

A PŘI TOM MÁMENÍ. I dí mi tlumočník můj, Mámil: "Vidíš, můj milý člověče, jak rozkošný jest ten svět, jak všecko v něm ušlechtilé? a to zdaleka jen na něj hledě: co pak díš, potom jej po částkách s rozkošemi jeho prohlédaje? I komuž by na něm býti milo nebylo?" Já řekl: "Z dalekať mi se líbí, nevím, jak potom bude." "Všelijak dobře," dí, "jen věř, a již poďme."

ZPŮSOB DĚTINSKÉHO VĚKU. Všudybud dí: "Počkej, ještě mu odtud ukáži, kamž potom nepůjdem. Ohlédni se teď nazpět k východu: vidíš-li, jak se tu z té tmavé brány cosi čmýrá a sem leze?" "Vidím," řekl jsem. A on zase: "To jsou lidé vnově se na svět (sami odkud nevědouc) dostávající, aniž se ještě znají, a aby lidmi byli, vědí: protož jest okolo nich tma a nic, jen vřesku a pláče trochu. Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a svitá, až teď do této pod námi brány přijdou: tu co se děje, poďme, pohledíme."

— 3 —

---

Poutník domu trefil

PRVNÍ OBRÁCENÍ JEST DÍLO BOŽÍ. To když já mluviti přestanu,všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: "Navrať se." i přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá, a kam se vrátiti velí: ale nevidím nic, ani vůdce svého Vševěda. Neboť i ten mne již byl opustil.

Vtom, aj, znovu hlas zazní: "Navrať se." Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas potřetí volá: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře."

DRUHÉ NAŠEHO TAKÉ PŘIČINĚNÍ VYHLEDÁVÁ. Kteréž rady já, jak jsem rozuměl, tak jsem poslechl, a že jsem Boha radícího poslechl, přešťastně jsem učinil: ale i to již dar jeho byl. Sebera tedy, jak jsem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, ústa, chřípě a všecky vnější průduchy, vstoupil jsem vnitř srdce do srdce svého: a aj, bylo tam tma. Ale když se, očima mhouraje, trošku poobhlédnu, spatřím skrovničké, skulinami se vpouštějící světlo, a uhlédám navrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, že žádného skrze ně světla nešlo.

VYLÍČENÍ POKAŽENÉ PŘIROZENOSTI. Takž při tmavém tom skromném světle sem tam se ohlídaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými neb ulamovanými některými oudy. K nimž blíže přistoupě, znamenám zápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost tec. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané skřipce a provazy; taktéž veliká, ale s vyškubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná, s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené.

LIDSKÝM UMĚNÍM NAPRAVITI SE NEMOHOUCÍ. I divím se, co to za přípravy, a jak to a od koho porušeno býti muselo: a jak by se to zase spraviti mohlo. Ale na to mysle a hledě, nic jsem vymysliti nemohl: než naděje mi se dělala, žeť mi se ten, který mne zavoláním svým tam uvedl, kdo pak koli ten jest, ještě se ozve a mne při dalších věcech spraví. Neboť mi se to, čehož jsem tu začátek viděl, líbiti začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž jsem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že jsem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, tahání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.

— 4 —

---

O příčinách v svět putování

1. Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála se mi toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.

2. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil.

3. Než tu mi se opět nesnadné zdálo, které a jako by to takové povolání bylo, poznati; a ským se o to dostatečně poraditi, nevěděl jsem; aniž mi se hrubě chtělo s někým se raditi, mysle, že mi každý svou věc chváliti bude. Sám také kvapně k něčemu sáhnouti, abych nepřebral, boje se, nesměl jsem.

4. Ač, přiznám se, jednoho, druhého i třetího tajně chytati jsem se počal, ale každé hned zase pustil; proto, že jsem při každé věci i nesnadnosti, i marnosti (jakž se mi zdálo) něco znamenal. Mezitím bál jsem se, aby mi má neustavičnost hanby nepřinesla: i nevěděl jsem, co dělati.

5. Až natrápě a navrtě se dosti sám v sobě, na toto jsem přišel, abych nejdříve všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlédl, a teprv jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil a své sobě věci k užívání pokojného na světě života pěkně nějak spořádal. Načež čím jsem myslil více, tím mi se ta cesta líbila lépe.

— 5 —