Stínadla se bouří (Jaroslav Foglar)

35. Týden smutku

Losnova útěcha, že Rychlé šípy na Bublinu brzy zapomenou a že všechno přebolí, se nevyplňovala. Naopak! Rychlé šípy v nastávajících dnech pociťovaly ztrátu Bubliny stále bolestivěji. Všude jim scházel.

Když chlapci vzali do ruky staré klubovní kroniky, viděli v nich na fotografiích Bublinu, zdravého, veselého. U kamen bylo stále ještě Bublinovo lůžko. Hoši je tam nechávali, přestože věděli, že do něj Bublina už nikdy neulehne. Při každém příchodu do klubovny bylo lůžko první věcí, na kterou padly zraky Rychlých šípů. Bylo to vždycky jako píchnutí do srdce - a přece lůžko neodstranili. Nikdo se ani neodvážil pronést tu myšlenku.

Na první schůzce, konané po Bublinově pohřbu, vyhlásil klub týdenní smutek. Na vlajce Rychlých šípů byla černá stužka, pod vlajkou velká Bublinova fotografie, nalepená na černém papíře. Na oznamovateli visel černě orámovaný lístek, na kterém byla dvě prostá data. První značilo den, kdy Rychlonožka opuštěného Bublinu nalezl na ulici a přivedl do klubu, druhé připomínalo smutný den Bublinova skonu. Týden smutku uplynul, ale nikdo z hochů se neměl k tomu, aby smuteční výzdobu odstranil. Zůstala tam dál.

Těžká, černá nálada dopadla na Rychlé šípy. Každý z hochů si vyčítal, že nedonesli vontskou kroniku Danešovi do Stínadel. Ta pro- žluklá kniha, ke které se upíralo tolik nadějí a tužeb Žlutého květu a donedávna i Rychlých šípů, ležela teď ve skříni v klubovně Rychlých šípů bez povšimnutí. Hoši ji nemohli ani vidět. Stále jim připomínala, že vlastně Bublinu obětovali kvůli ní.

Nad městem vycházely a zase zapadaly krátké smutné zimní dny, plné dešťů a rozbředlých sněhů. V nich přišly i vánoce, jindy tak radostně očekávané. Po několika letech na vánoční besídce nebyl Bublina.

Rychlé šípy přistrojily jako vždy vánoční stromek, a když na něm rozsvítily svíčky, vzal Jindra jednu z nich a postavil ji k Bublinovu opuštěnému lůžku. Jedna stará paní z domu chtěla dát Rychlým šípům k vánocům velkého černého kocoura, kterého se začínala bát, ale Rychlé šípy odmítly i štěně, které jim nabídl Losna, natož kočku.

Vánočními prázdninami jako by se čas nějak zastavil. Spousta hochů odjela na hory nebo k příbuzným. Chlapci Rychlých šípů zůstali doma a kromě třídenní výpravy do okolních kopců nejeli nikam.

Do Stínadel nešli. Jistě i tam všechny události utkvěly na mrtvém bodě. Nasvědčovalo tomu i to, že Sběrač už nepřinesl ani nejmenší zmínku o tom, jak dopadla honička na Široka. Zřejmě se nezdařila, jinak by přece Sběrač o ní něco psal!

Pak vánoční prázdniny skončily a s návratem hochů a děvčat z hor vše opět ožilo. Jirka Rymáň přiběhl do klubovny Rychlých šípů s bědováním, že jej od rána do večera obléhají netrpěliví čtenáři TAMTAMU, kteří se ne a ne dočkat příštího čísla.

"Musíme se z té špatné nálady dostat za každou cenu!" rozhodl Mirek na první lednové schůzce. "Naříkáním a mračením nic nespravíme a Bublinovi nepomůžeme! Čeká nás tolik důležité práce! Víte, že chceme sjednotit celá Stínadla! Uklidnit je, uspořádat! Musíme do toho! Musíme! A dnes se poradíme, jak začneme. Dřív ale uklidíme tady to - " pravil a kývl rukou k opuštěnému Bublinovu lůžku a k smuteční výzdobě.

Dali se společně do práce - a jen Bublinovu fotografii ponechali na stěně. Rychlonožka právě uklízel starou Bublinovu pokrývku do bedny, když se na chodbě ozvaly kroky a kdosi nesměle zaklepal.

Mirek pohlédl mimoděk na stůl, není-li na něm něco, co má zůstat klubovním tajemstvím, a šel otevřít. K údivu všech se objevil ve dveřích Losna. Vypadal rozdychtěně a radostně, jako by nesl nějakou velikou novinu. Přesto však se trochu zneklidněně ohlédl za sebe do tmavé chodby, když ho Mirek vlídně zval dále.

"Nazdar, Rychlé šípy!" vyklouzlo mu z úst udýchaně, a teď teprve bylo na něm vidět, že je uhnaný. "Konečně jsem u vás! Ani nevíte, jak jsem rád! Snad mne nikdo neviděl! Utíkal jsme celou cestu a šli za mnou jako duchové krok co krok. Teprve u Rozdělovací třídy jsem se jim ztratil!"

Mirek posadil Losnu ke stolu a všichni jej obklopili. "Kdo šel za tebou? A kdo tě tak hnal?"

"Gingaři! Uctívači ginga!" vysvětloval Losna. "Hlídají mne na každém kroku. Vědí, že s námi spolupracujete, a chtějí se o tom dovědět co nejvíc. Proč jste se u nás ve Stínadlech už tak dlouho neobjevili?

Musíte tam jít! V pátek vás budeme moc potřebovat!

Prosím vás, přijďte určitě!"

"Právě jsme se radili, že se k vám zase vypravíme!" pravil Mirek.

"Samozřejmě že vám neodmítneme svou pomoc! Ale proč nás budete potřebovat zrovna v pátek? Co se připravuje?"

"Uctívači ginga podniknou na Široka lov! Chtějí ho dostat i s hlavolamem za každou cenu!"

"Tak oni tu honičku na něho ještě neuskutečnili?" zeptal se Jarka.

"Vždyť tady Sběrač o ní psal už před vánocemi jako o hotové věci!"

"Vím o tom, vím!" přisvědčil Losna. "Ale to byla právě ta chyba, že se to napřed prozradilo. Však taky Mažňák slibuje tomu vašemu Sběrači ze Dvorců těžký trest za to, že tu chystanou výpravu na Široka prozradil. Široko se stal opatrnější a už si tak nezahrává. Mažňák se svými Uctívači si teď myslí, že jeho ostražitost už zase polevila - a tak připravil proti němu veliké tažení. Máme mezi Uctívači svého zvěda, který nám přináší cenné zprávy.

Kdybyste věděli, co všechno na Široka připravili. V místech, kde se nejvíc objevuje, bude v pátek poschováváno po domech a dvorcích snad padesát Uctívačů. A mají ho hnát Trestaneckou ulicí a za- hnat do uličky Na ostrůvku, to je taková slepá ulička - víte? Jak tam vběhne, je s ním konec, nemůže ven!"

Mirek se zatvářil trochu pochybovačně, když Losnu přerušil: "Široko neví, že je to slepá ulička? Vědí-li to Uctívači i ty, ví to taky jistě i Široko!"

"Počkejte! Samozřejmě že to ví!" hovořil chvatně Losna. "Ale neví jednu věc: z toho plácku Na ostrůvku vede průchod jedním domem přes dvorky do ulice Za mříží. Bude taky hlídaný. Široko bude muset přelézt zeď a skočit na druhou stranu, aby mohl upláchnout.

Ale neupláchne. Pod zdí je starý hnojník, přikrytý prkny. Uctívači hnojník vystlali slámou, nahoře prkna odstraní a přikryjí otvor chvojím. Podaří-li se to, chytnou Široka do pasti jako dravou zvěř.

Hnojník je hluboký, Široko se sám nevyhrabe, kdyby dělal, co dělal!"

"Mají to tedy Uctívači dobře vymyšlené!" kýval Mirek zamyšleně hlavou. "Tím hůř ale pro nás. Co nám to pomůže, když Široka polapí Uctívači? Nic! Naopak, všechno bude ztracené!"

"Nebude!" tvrdil neochvějně Losna. "Vláďa Dratuš něco vymyslel!

Zmocníme se Široka sami! A Uctívači nám k tomu dokonce ještě pomůžou - chacháá!"

"Uctívači že nám pomůžou? Jak?" žasl Jarka.

"Neříkali jste mi kdysi, že máte spoustu listů ginga, které jste nasbírali tenkrát ve svatyni Uctívačů?" ptal se lišácky Losna.

"Tak vidíte! Víte přece, že Uctívačů je tolik, že se vzájemně ani neznají. Nebo se znají podle obličejů, ale nevědí, kdo z nich je členem! Poznávacím znamením u nich je list ginga. Předloží-li ho jeden Uctívač druhému, třeba neznámému, a požádá-li ho o nějakou službu, musí mu ten druhý vyhovět. Tak zní jejich pravidlo. Půjčte nám, Žlutému květu, ty listy. Rozdáme je mezi své lidi a ti odvedou jejich pomocí Uctívače z jejich stanovišť. My zaujmeme jejich místa!"

Ještě dlouho pak Losna s nadšením líčil celý plán a už viděl hlavolam v rukou Vládi Dratuše.