29. Losna vysvětluje
Losna teď podezřívavě a s obavami ve tvářích zatáhl Rychlé šípy do tmy tunelu, odkud se před chvíli vynořil, ale jeho hlas zněl i nadále radostně, když ze sebe chrlil: "Jaký to šťastný den! První můj šťastný den od toho, kdy jsem se stal Velkým Vontem. Kdybyste věděli, co hrozného mne potkalo!" Jeho hlas se stal mimoděk naříkavým, když pokračoval.
"Myslím, že už se z toho nikdy nevzpamatuju! Jsem navždy vyděděncem Stínadel! Navždy!" Odmlčel se a Rychlé šípy s ustrnutím hleděly na jeho černý obrys, který se odrážel proti východu z tunelu.
"Uklidni se!" pravil chlácholivě Mirek. "Řekni nám, co se vlastně stalo? Vždyť jsi za to přece nemohl, že ti tenkrát Mažňákův otec vyrval hlavolam z ruky! Chceme ti zase pomoct při volbě Velkého Vonta. Vím dobře, že se k ní zase schyluje. A máme věc, která při tom znamenitě zatlačí, to budeš koukat!"
"Oh ne, už ne, já už nikdy nebudu Velkým Vontem!" mluvil bezútěšně Losna. "To je pocta, která mne už nikdy nemůže potkat!"
"Ale proč? Co se vlastně stalo?" ptal se nedůtklivě Jarka. "Tak nám to vysvětli, můžeš-li."
A Losna začal vyprávět s ostychem, ale upřímně a otevřeně. Jeho otec, v jádru dobrý člověk, ale prchlivý a snadno popudlivý, se jednou dal unést mimořádně dobrou náladou. Bylo to tenkrát, když fotbalové mužstvo továrny, ve které byl zaměstnaný, vyhrálo nad mužstvem jiného podniku. V této rozjařené náladě způsobil nehorázný hluk a na ulici se obořil na strážníka. Když jej policista předváděl na policejní stanici, udeřil jej Losnův otec svazkem klíčů prudce do spánku a vážně zranil. Byl za svůj čin zatčen a potrestán několikaměsíčním vězením. Stín této hanby padl i na jeho syna, Otakara Losnu. Všichni jeho kamarádí i přívrženci ze starých dob, kdy ještě byl oblíbený u řady stínadelských ulic, se od něho odvrátili.
Nikdo se s ním nechtěl přátelit, kdekdo se mu vyhýbal, ve škole sedával osamoceně v poslední lavici. Později se vlna odporu a opovržení zmírnila a s uzdravením zraněného strážníka a návratem otce z vězení zmizela docela. Ale vážnost, které se těšil Losna ještě loni na podzim před volbou Velkého Vonta, byla tatam.
"Jste hodní, že jste mi zase chtěli dopomoct k Velkému Vontství!"
končil Losna svůj příběh s vděčností v hlase. "Chcete-li mně však svoje přátelství i nadále zachovat přes to, co jste teď slyšeli, budu nesmírně rád! Potřeboval bych vás k mnohým věcem! Nevím, jestli mám všecko povědět hned - nebo až snad někdy jindy — jsou tady velmi zamotané poměry — neznám vaše názory — nevím, s kým se tady ve Stínadlech přátelíte — " Jeho hlas byl najednou nejistý a v celém Losnově chování byla zřejmá jakási opatrnost, aby nepromluvil něco nesprávného.
"Nepřátelíme se tady s nikým!" pravil Mirek trochu udiveně.
"Začali jsme sice trochu spolupracovat s Rezavými klíči, ale nepohodli jsme se - a teď před nimi dokonce utíkáme!"
"Ano, to vím - právě proto jsem vás tady po dvorečcích hledal, abych se s vámi setkal. Už jsem s vámi chtěl několikrát navázat spojení, ale vždycky mě to moje neštěstí strhlo. Obával jsem se, že ani vy se mnou nebudete chtít mluvit. Proto jsem vám jen psal …"
"Nám že jsi psal?" uklouzlo udiveně Mirkovi ze rtů. "My od tebe žádné psaní nedostali!"
"Dostali!" řekl neochvějně Losna. "Vzpomeňte si na tu výstrahu, že vám hrozí ve Stínadlech nebezpečí! To jsem psal já. Po dlouhém ptaní jsem se dověděl vaši adresu, ale styděl jsem se s vámi setkat.
Tak jsem vám chtěl výstrahu dát jen ke dveřím klubovny. Pak jsem měl strach, že krabičku s dopisem sebere někdo nepovolaný a že se o ní nedovíte. Proto jsem ještě hodil na dveře kámen a pozoroval jsem z konce chodby, zda krabičku skutečně zvednete."
"Přesně tak, jak jsem to tenkrát naznačil!" podotkl hrdě Jarka.
"Tak to jsi byl ty?" pokračoval Mirek. "Ale proč právě mně hrozí ve Stínadlech největší nebezpečí? Dodnes tu výstrahu dobře nechápu."
"Pochopíš ihned!" ujistil ho Losna. "Jistě jsi už něco slyšel o Uctívačích ginga. Víš, kdo je vede? Ve Stínadlech je to pro mnohé Vonty ještě…
