Tanec smrti (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 21

 

SHAFER BYL NAŽHAVENÝ pro noc ve městě. Čtyři jezdci pokračovali. Toho večera se mohlo stát cokoliv. Přesto se mu v hlavě honily ponuré myšlenky. Dokázal střídat euforii a depresi mrknutím oka.

Pozoroval sám sebe jako ve snu. Býval agentem anglické tajné služby, ale teď, když skončila studená válka, neměl pro svůj talent využití. Svou práci si udržel jen díky kontaktům Lucyina otce. Bývalý armádní generál Duncan Cousins byl teď předsedou konglomerátu, který se specializoval na čistící prostředky, mýdla a parfémy. S oblibou Shaferovi říkal „plukovník“, čímž mu předhazoval jeho „vzestup k průměrnosti“. Generál také hrozně rád mluvil o zářivém úspěchu dvou Shaferových bratrů, kteří vydělali v obchodu miliony.

Shafer se vrátil v myšlenkách zpátky do přítomnosti. Tohle dělal v poslední době často, získával signál a zase ho ztrácel jako rádio bez antény. Zhluboka se nadechl a vyjel s taxíkem z garáže. Za okamžik už zahýbal do Rhode Island Avenue. Začínalo zase pršet a světla aut se rozplývala v lehkém oparu.

Shafer jel pomalu podél chodníku a zastavil vysokému, štíhlému černochovi. Vypadal jako drogový dýler, někdo, pro koho Shafer neměl žádné využití. Možná by toho parchanta mohl prostě zastřelit a tělo někde pohodit. Pro jeden večer to nevypadalo špatně. Hnusný kšeftař s drogami, který by nikomu nechyběl.

„Letiště,“ oznámil muž nadutě, když nastupoval to taxíku. Ten neomalenej hajzl si oklepal dešťovou vodu na sedadlo auta. Pak za sebou zabouchl rozvrzané dveře a okamžitě zvedl k uchu mobilní telefon.

Shafer na letiště nejel stejně jako jeho první pasažér té noci. Tajně naslouchal telefonnímu hovoru. Mužův hlas byl afektovaný a překvapivě kultivovaný.

„Myslím, že to na devátou stihnu, Leonarde. Je to Delta, že? Naštěstí se mi podařilo chytit taxi. Většina z nich v Northeast, kde žije moje máma, ani nezastaví. Pak se objevil jeden červenomodrý vrak a zastavil mi.“

Proboha, identifikoval ho. Shafer tiše proklel svou smůlu. Taková ale hra byla: úžasné výšky a proklaté hloubky. Bude muset toho pitomce odvézt celou cestu až na Národní letiště. Pokud by zmizel, byl by spojován s červenomodrým taxi, tím „vrakem“.

Shafer šlápl na plyn a rozjel se k letišti. Silnice byla ucpaná dokonce i v devět večer. Potichu zaklel. Hustý déšť podkresloval hlas hromu a záře blesků.

Snažil se ovládnout svůj vzrůstající vztek, svou horšící se náladu. Trvalo mu skoro čtyřicet minut, než se dostal k proklaté letištní budově a zbavil se svého pasažéra. Tou dobou ho už upoutala další skvělá fantazie, došlo k dalšímu prudkému obratu jeho nálady. Znovu kroužil vzhůru.

Možná by měl přece jen navštívit doktorku Cassadyovou. Potřeboval víc léku, hlavně lithium. Ten večer to bylo jako jízda na horské dráze – nahoru a dolů, nahoru a dolů. Chtěl věci dovést tak daleko, jak to jen půjde. Také cítil, že začíná šílet. Rozhodně se přestával ovládat.

V takovém případě se mohlo stát cokoliv. O to šlo. Zajel do řady taxíků, které čekaly na rito zpátky do města.

Když se přiblížil začátku fronty, přišla další bouřka. Oblohu nad letištěm křižovaly blesky. Viděl, jak se jeho potenciální oběti krčí pod střechou nad vchodem. Lety byly určitě odloženy nebo zrušeny. Vychutnával ten laciný melodram, to napětí. Jeho obětí mohl být kdokoliv, od úspěšného podnikatele po stresovanou sekretářku, nebo třeba i celá rodina na cestě z výletu do Disney Worldu.

Ale ani jednou se na frontu těch nešťastníků nepodíval přímo, když se k nim centimetr po centimetru přibližoval. Sledoval frontu koutkem oka. Nakonec mu nezbylo než tam rychle mrknout.

Byl to vysoký muž.

Podíval se znovu, nemohl si pomoci.

Běloch, obchodník, sestoupil z chodníku a nastupoval do auta. Nadával přitom, naštvaný deštěm.

Shafer se na muže ohlédl. Byl to sebejistý Američan ke čtyřicítce. Investiční analytik nebo bankéř –něco podobného.

„Můžeme jet – až se vám bude chtít,“ vyštěkl na něj muž.

„Promiňte, pane,“ usmál se Shafer podlézavě do zpětného zrcátka.

Hodil si na předním sedadle kostkou: šest! Srdce se mu rozbušilo.

Šest znamenalo okamžitá akce. Byli ale stále na Národním letišti. Kolem byla spousta aut a policistů, všude jasně zářila světla. To bylo příliš nebezpečné, i na něj.

Kostka promluvila. Neměl na výběr. Hra pokračovala, a právě teď.

Ozařovalo ho moře červených světel. Auta byla všude. Mohl to udělat tam? Shafer se začal potit.

Ale musel to udělat. V tom byla podstata hry. Musel to udělat hned. Musel toho idiota zabít přímo tam na letišti.

Zabočil na nejbližší parkoviště. Nebylo to dobré. Ujížděl úzkou uličkou. Nad hlavou mu zazářil další blesk, jako by podtrhl šílenství a chaos té chvíle.

„Kam to sakra jedete?“ křikl na něj obchodník. Udeřil dlaní do opěradla sedadla. „Tudy se ven nejede, ty kreténe!“

Shafer mrkl do zpětného zrcátka na toho hajzla. Nenáviděl ho za to, že ho nazval kreténem. Ten parchant mu také připomněl jeho bratry.

„Já nikam nejedu,“ zařval na něj. „Ale ty pojedeš přímo do pekla!“

Obchodník zařval: „Cos to řekl? Co si to dovoluješ?“

Shafer vypálil se smith & Wessonu ráže devět milimetrů a doufal, že hrom a troubení klaksonů výstřel přehlušily.

Byl naskrz propocený a měl strach, že se jeho černé nalíčení rozpilo. Čekal, že ho každým okamžikem někdo zastaví. Čekal, že jeho taxi obklopí policie. Jasně červená krev zalila celé zadní sedadlo a okno. Obchodník byl zhroucený v koutě, jako kdyby spal. Shafer neviděl, kudy kulka vylétla z auta.

Podařilo se mu dostat se z letiště, než dočista zešílel. Jel opatrně do Benning Heights v Southeast. Nemohl riskovat, že ho zastaví za překročení rychlosti. Byl ale úplně mimo a nebyl si jistý, že se chová správně.

Zastavil v boční uličce, prohlédl tělo a svlékl ho. Rozhodl se vyhodit tělo z auta. Snažil se, aby nebyl předvídatelný.

Pak se rozjel z místa činu a zamířil domů.

Nenechal u oběti žádný doklad. Nic než tělo.

Jenom malé překvapení – ne Jenny, ale Johna Doe.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024