Kapitola 9
V PALM BEACH nepadá déšť, ale Perrier. Tuhle větu jsem kdysi slyšel od nějakého pitomce, ale něco na tom bylo. Rozhodně to bylo místo pro dokonalou trefu.
Hodinu a půl po schůzce v Lake Worthu jsem zaparkoval bonneville blok daleko od moderního, proskleného domu za vysokým živým plotem ve Wells Road. Měl jsem na sobě baseballovou čepici, džíny a tmavé tričko, které splývalo s temnou nocí.
Na poštovní schránce bylo napsáno Reidenouer. Napadlo mě, jestli je to tentýž Reidenouer, který zruinoval jednu floridskou zdravotní pojišťovnu. Jestli ano, tak si tohle zaslouží.
Na kruhové příjezdové cestě parkoval mercedes SUV. Obešel jsem ji a zvedl petlici na železné brance vedoucí dozadu. Modlil jsem se, aby v domě nikdo nebyl a alarm byl zapnutý. Uvnitř byla tma až na jedno slabé světlo, které mohlo vycházet z kuchyně. Reidenouerovi měli být v hotelu Breakers. Všechno vypadalo skvěle. Až na můj žaludek, ve kterém jako by se třepotalo na deset tisíc motýlů.
Vzadu se rozkládal veliký bazén, u kterého stál domek ve stejném slohu jako hlavní budova ukrytá pod větvemi naklánějících se palem. Podíval jsem se na hodinky: 19.40. Ostatní už zaujímají pozice a Dee sleduje policejní frekvence.
Zhluboka se nadechni, Neddie… Na téhle chvíli záviselo všechno – léta s čistým rejstříkem, možnost uvěznění, cokoliv, co mě mohlo čekat s Tess. Připomněl jsem si, že výsledek za to riziko stojí. A že nedělám nic, co bych už neměl vyzkoušené.
Proplížil jsem se kolem bazénu k posuvným zadním dveřím. Klasický zámek se západkou. Na stěnách uvnitř jsem uviděl umělecká díla. Byl jsem si jistý, že je na dveřích kontakt alarmu.
Vytáhl jsem ze zadní kapsy páčidlo a zarazil ho mezi veřeje a skleněné dveře. Zatlačil jsem. Dveře se pohnuly, ale zámek nepovolil. Nepřekvapilo mě to. Zabral jsem znovu. Náhle se ozvalo slabé cvaknutí. No tak, Neddie, víc!
Cítil jsem, jak rám posuvných dveří povoluje. Náhle se domem rozlehlo hlasité, pronikavé houkání. Rozblikala se světla a mně poskočilo srdce v hrudi. Pohlédl jsem skrz sklo, ale nikde nikdo.
Udělal jsem, co jsem měl.A teď pryč!
Utekl jsem stejnou cestou, kterou jsem přišel, a krčil se u živého plotu, dokud jsem se nedostal na ulici. Naskočil jsem do bonnevillu. Z okolních domů nikdo nevyšel. Neviděl jsem, že by se kolem rozsvěcovala světla. Ale věděl jsem, že je policie na cestě.
Cítil jsem, jak mi žilami proudí adrenalin.
Jeden mám za sebou!
Rozjel jsem se zpátky k dálnici a cestou se ujišťoval, že na mě poldové nečekají za každou zatáčkou. Jen klid… Až dosud šlo všechno podle plánu.
Zamířil jsem na jih do Cocoanut Row, kolem Royal Poinciana Plaza. Zahnul jsem doprava k jezeru, do ulice lemované živými ploty a zvané Seabreeze. Tentokrát to byl ranč ve starém plantážnickém slohu jako ze třicátých let. Zaparkoval jsem půl bloku daleko a snažil se dojít k domu tak nepozorovaně, jak to jen šlo, i když jsem se musel držet časového plánu.
Na předním vchodu jsem uviděl samolepku bezpečnostní agentury ADT. Tohle zloděje opravdu odradí, pomyslel jsem si. Na chvilku jsem se vtiskl do živého plotu a rozhlížel se kolem. O kus dál věnčila nějaká žena psa a já počkal, až se vrátí domů. 19.58. Vzduch čistý. Sebral jsem ze země kámen a vší silou ho hodil do okna. Ozvalo se pronikavé houkání a příjezdovou cestu zalilo jasné světlo. Uslyšel jsem štěkot psa.
Utíkal jsem odtamtud, skrýval se ve stínech, a srdce mi bušilo jako o závod. To jsou dva!
Další na řadě bylo jedno z těch velkolepých sídel na El Bravo kousek od South County Road pod Worth Avenue. Bylo 20.05. Stíhal jsem to skvěle.
Byl tam obrovský zimostrázový keř tvořící oblouk a těžká železná brána. Pomyslel jsem si, že uvnitř bude nejspíš celá armáda sloužících. Nechal jsem auto asi blok od domu a zamířil k zadnímu průčelí. Protáhl jsem se mezi pečlivě vytvarovanými keři. Tohle bylo jedno z těch důstojných sídel, která tam stála už celé věky. Muselo patřit některé rodině ze Staré gardy, Lauderům nebo Tischům, případně nějakému internetovému mi…
