Záludné vlny (James Patterson)

Kapitola 63

„S KÝM ŽE SE TADY máme sejít?“ zeptal se Geoff, když zastavil motorku na parkovišti naproti kostelu sv. Eduarda a vypnul zapalování.

Green’s bylo rychlé občerstvení kombinované s lékárnou nacházející se v North County, ospalý pozůstatek dob dávno minulých. Když byl prezidentem JFK a v Palm Beach sídlil zimní Bílý dům, měl Kennedy se svými lidmi ve zvyku flámovat celou noc, pak zajít na ranní mši ke svátému Eduardovi a po ní, ještě ve smokinzích, zaskočit na kafe do Green’s přes ulici.

Muž, s nímž jsme se měli setkat, seděl v rohovém boxu pod oknem. Na sobě měl modrý svetr s véčkem a košili s krátkým rukávem, na lavici vedle něho ležel baret značky Kangol. Řídnoucí bílé vlasy měl pečlivě ulíznuté dozadu. Před sebou měl rozložený Wall Street Journal a na nose mu seděly brýle na čtení.

Vypadal spíš jako účetní v důchodu, který kontroluje kurzy svých akcií, než muž, jenž by mi měl zachránit život.

„Tak kde je to tvoje eso z vyšších kruhů, kámo?“ Champ do mě dloubl loktem a rozhlédl se po místnosti, s kým že se to máme setkat. „Nechápu, proč ses zašil u mě. Já do nich rozhodně nepatřím.“

„Hele, Champe, věř mi.“

Došel jsem ke stolu v koutě. Muž, který tam seděl, se napil kávy a složil Journal do úhledného obdélníku.

„Tak tys mě nikdy neprásknul,“ ocenil jsem s vděčným úsměvem.

„A co bych z toho měl?“ opáčil. „Pořád ještě mi dlužíš dvě stě dolarů, co jsem na tobě vyhrál v žolíkách.“

Usmál jsem se vesele od ucha k uchu. On také. Podal jsem mu ruku.

„Rád tě vidím, synku,“ řekl Sol, potřásl mi rukou a zavrtěl hlavou nad mým novým vzhledem. „Musíš být v pořádném maléru, když sis ostříhal vlasy.“

„Dozrál čas na změnu,“ řekl jsem.

„Neposadíš se?“ Sebral z lavice baret a podíval se na Geoffa. „To je ten chlap, o kterém jsi mluvil?“ Trochu znechuceně se zamračil při pohledu na Geoffovy jasně oranžové vlasy.

„Nejsem tady navíc?“ zeptal se Champ. Zjevně přemýšlel, co se to tam sakra děje.

Usmál jsem se. „Seznam se se Solliem Rothem. Jde do toho s námi.“