18 KAPITOLA
Protože se Drew Latham podle všech předpokladů odebral na onen svět, francouzská rozvědka odvolala vůz, který měl k dispozici. Bezpečnostní opatření mělo teď z rozkazu plukovníka Witkowského na starosti dopravní oddělení velvyslanectví. To dodalo neoznačené auto a tři muže, kteří se střídali v osmihodinových směnách a byli na vyžádání rue Madeleine k dispozici jednomu nejmenovanému důstojníkovi armády s chotí. Plukovník vysvětlil vojákům námořnictva, které čekala služba, že kdyby snad dotyčného důstojníka poznali, jeho totožnost musí zůstat tajemstvím. Pokud by se tak nestalo, vymaže jim ze záznamů všechny klady a odešle je zpátky na ostrov Parris, kde půjdou do výcviku spolu s nejnižšími vojíny.
„Tohle říkat nemusíte, pane plukovníku,“ ozval se seržant námořní pěchoty. „Promiňte, ale ponižování si nezasloužíme.“
„Pak se tedy omlouvám.“
„Omluva je na místě, pane,“ přidal se desátník. „Sloužili jsme na všech možných velvyslanectvích – od Pekingu až po Kuala Lumpur, kde šlo opravdu o zachování bezpečnosti.“
„No jasně!“ zasyčel druhý desátník a hlasitěji dodal: „My nejsme obyčejní vojáci – pane. My jsme námořníci.“
„Tak to se opravdu omlouvám, hoši. Odpusťte starému vojákovi. Jsem prostě zaostalý.“
„My víme, kdo jste, plukovníku,“ řekl seržant. „Nemusíte si s ničím dělat starosti, pane.“
„Děkuji vám.“
Když trojice odcházela zpět do útrob dopravního oddělení, Witkowski zaslechl poznámku jednoho z desátníků. „Ten by měl bejt u maríny. Za tímhle parchantem bych klidně vlezl i do hlavně kanónu.“
Stanleymu Witkowskému blesklo hlavou, že právě slyšel nejvyšší ocenění, jakého se mu za celou kariéru dostalo. Musel však přemýšlet o jiných věcech, například o Drew Lathamovi a Karin de Vriesové. Kvůli vyčerpání a nedostatku času Latham nejel do sterilního domu Antinájů, ale zůstal v bytě de Vriesové. Ve skutečnosti na takovém řešení trvali sami Antinájové, protože se báli, že Lathama může někdo sledovat. Pokud se v následujících dnech nepřihodí nic neočekávaného, možná své rozhodnutí přehodnotí. Možná. „Zapletl se do věcí, které jsou pro naše účely příliš veřejné,“ pravila odměřená obyvatelka Maison Rouge. „Obdivujeme ho, ale nemůžeme si dovolit sebemenší riziko odhalení.“
Pokud šlo o působení Karin na velvyslanectví, neměl Witkowski důvod k obavám. Jelikož pracovala v tajnosnubném oddělení pro dokumentaci a výzkum, její adresu měli jen v bezpečnostním. Plukovník osobně prověřoval každého, kdo o adresu zažádal. Několik mužů ve funkci atašé se o to pokusilo, ale dostalo se jim odmítnutí. Witkowského navíc uklidňovala informace, kterou mu vdova před časem svěřila.
„Já nejsem chudá, plukovníku. V různých garážích po Paříži mám tři auta. Při každé výměně vozu měním taky vzezření.“
„Tak to se mi bude hned líp spát,“ řekl Witkowski. „Vzhledem k informacím, které nosíte v hlavince, je to od vás velice moudré.“
„Já jsem si to nevymyslela, pane. V Haagu mi to nařídil vrchní velitel NATO generál Raichert. Tam to platili Američani, ale tehdy byly jiné okolnosti. Tady to neočekávám.“
„Vy asi opravdu nebudete chudá.“
„Jsem zapálená pro svoji práci, pane plukovníku. Peníze nejsou důležité.“
Tento rozhovor se odehrál před více než čtyřmi měsíci, kdy Witkowski ještě netušil, do jaké míry je nová posila dokumentačního skutečně „zapálená“. Teď o tom už nepochyboval. Z rozjímání vytrhl plukovníka zvonící telefon na jeho soukromé lince. „Prosím?“
„Tady tvůj kočovný anděl, Stanley,“ řekl Drew. „Máš nějaké zprávy z Červeného domu?“
„V hostinci nemají žádné volné pokoje, aspoň ne teď. Dělá jim starosti, že ses stal objektem zájmu.“
„Proboha, vždyť nosím uniformu – tvoji uniformu! Mimochodem, jsi o hodně širší v pase a máš taky větší prdel než já. Sako ale docela padne.“
„To mi spadl kámen ze srdce, aspoň zakryje nedokonalosti, až tě budou fotit do módního magazínu… Nevzali by tě k sobě, ani kdyby ti převlek obstaral sám herec Villier.“
„Těžko se jim můžu divit.“
„To je fakt,“ přitakal plukovník. „Vydrží to s tebou Karin …
