03 KAPITOLA
Noc skončila a na východním obzoru probleskovaly první paprsky ranního slunce. Vyčerpaný Latham jel malým plechovým výtahem do svého bytu ve čtvrtém patře ulice du Bac. Obvykle chodil po schodech, protože to považoval za zdravé, tentokrát však učinil výjimku. Únavou se mu už klížily oči. V hodinách mezi druhou a půl šestou vyřizoval diplomatické nezbytnosti a měl také příležitost setkat se s hlavou mocné tajné služby Deuxieme Bureau, jakýmsi Claudem Moreauem. Znovu zatelefonoval Sorensenovi do Washingtonu a požádal ho, aby i přes pozdní hodinu zavolal nejvyššího důstojníka francouzské rozvědky a přesvědčil ho, aby se okamžitě dostavil na americké velvyslanectví. Moreau byl obtloustlý muž s pleší, středního věku a střední postavy. Oblek se na něm dmul, jako by celé dny zvedal činky. Měl dar bezstarostného galského humoru, jímž dokázal udržet věci v reálné perspektivě, když hrozilo, že se vymknou kontrole. Toto nebezpečí nastalo, když se na scéně nečekaně objevil rozlícený a vyděšený Henri Bressard, náměstek ministra zahraničí Francouzské republiky.
„Co se to tady k čertu děje?“ zeptal se naléhavě Bressard, když vešel do velvyslancovy kanceláře. Všiml se Moreaua a trochu se zarazil, ale jen na okamžik. „Allo, Claude,“ řekl francouzsky. „Ani mě moc nepřekvapuje, že jsi tady.“
„En englais, Henri… Pan Latham nám rozumí, ale pan velvyslanec je zatím u prvních lekcí.“
„Ovšem, to je známka amerického diplomatického taktu!“
„Já jsem tomu rozuměl, pane Bressarde,“ řekl velvyslanec Daniel Courtland, jenž seděl za stolem v županu a pantoflích, „a váš jazyk pilně studuji. Abych řekl pravdu, chtěl jsem místo ve Stockholmu – mluvím totiž plynně švédsky –, ostatní však měli jiný názor. Takže teď mě máte na krku a já zase vás.“
„Omlouvám se, pane velvyslanče. Měl jsem těžkou noc… Snažil jsem se vám dovolat, Drew, a když se mi pořád ozýval jen záznamník, usoudil jsem, že jste pořád tady.“
„Už jsem měl být hodinu doma. Proč jste přišel? Proč jste se mnou musel naléhavě mluvit?“
„Všechno je ve zprávě Sureté. Trval jsem na tom, aby ji policie povolala…“
„Co se stalo?“ skočil mu do řeči Moreau a zvedl obočí. „Jde po tobě snad tvoje bývalá žena? To se divím, vždyť jste se rozešli jako přátelé.“
„Jí bych se do spárů dostal nerad. Lucilie je proradná děvka, a navíc není hloupá, což se o těch lidech říct nedá.“
„O jakých lidech?“
„Když jsem tady vysadil Drewa, jel jsem do svého bytu na Montaigne. Jak víte, k výsadám mého úřadu patří i diplomatické parkovací místo před domem. K mému překvapení však bylo obsazené, i když vedle bylo několik volných míst. To mě pořádně dopálilo. Pak jsem si všiml, že v autě sedí dva muži a řidič právě telefonuje, což ve dvě hodiny v noci není zrovna běžný obrázek, zvlášť když řidiči hrozí pokuta pět set franků za parkování na místě, které vyžaduje vládní značku nebo nálepku Quai ďOrsay na čelním skle.“
„Jako správný diplomat umíš události uvést dramaticky a procítěně, Henri,“ poznamenal Moreau a uznale pokýval hlavou, „ale řekni nám, prosím, co se doopravdy stalo. Tedy kromě toho, že tě někdo naštval.“
„Ti hajzlové na mě začali střílet!“
„Cože?“ Latham vyletěl z křesla.
„Slyšel jste dobře! Moje auto je pochopitelně proti takovým útokům chráněné, takže jsem rychle zacouval a pak do nich prudce vrazil.“
„A co bylo dál?“ vykřikl velvyslanec Courtland a postavil se.
„Ti dva chlapi vyskákali dveřmi spolujezdce a vzali nohy na ramena. To víte, srdce mi bušilo až v krku. Zavolal jsem z auta policii a požádal, aby zburcovali Súreté.“
„Vy jste tedy číslo,“ hlesl Drew ohromeně. „Takže oni po vás stříleli a vy jste je nabral?“
„Auto je neprůstřelné. Kulky nemohly projít ani sklem.“
„Celoplášťové střely by to dokázaly, to mi můžete věřit.“
„Vážně?“ Bressardova tvář zesinala.
„Měl jsi pravdu, Henri,“ řekl Moreau a ještě jednou přikývl, „tvoje bývalá žena by ti zatopila mnohem víc. No nic, měli bychom se teď všichni trochu uklidnit a podívat se, čeho náš smělý hrdina dosáhl. Máme auto, poznávac…
