01 KAPITOLA
Časné ranní slunce vydávalo oslepující záři. Stařec, jenž se prodíral divokým křovím, proto opakovaně mrkal a protíral si oči hřbetem roztřesené pravé ruky. Tak došel až k úpatí malého výběžku na vrcholku kopce, k „vysoké zemi“, jak tomu před lety říkali – před lety, které se mu nesmazatelně vryly do paměti. Z místa zarostlého travou se naskýtal pohled na elegantní venkovskou usedlost v údolí řeky Loiry. Necelých tři sta metrů pod kopcem se rozkládala kamenná terasa, k níž vedla cihlová pěšina lemovaná květinami. Stařec svíral v levé ruce pušku, a to tak pevně, že byl její pásek napjatý jako luk. Miřidla měl nastavená přesně na potřebnou vzdálenost. Zbraň byla připravená ke střelbě. V hledáčku se měl brzy objevit jeho cíl – muž starší než on sám. Ta zrůda vyjde ve svém volném úboru na terasu k obvyklé ranní vycházce, kterou pak tradičně zakončí ranní kávou říznutou trochou koňaku. Tentokrát si však svou oblíbenou pochoutku nedopřeje. Zemře. Svalí se mezi květiny, což dodá celému výjevu ironický nádech – odporný zlosyn naposledy vydechne obklopen nádherou.
Osmasedmdesátiletý Jean-Pierre Jodelle, kdysi nelítostný prozatímní vůdce hnutí Résistance, čekal padesát let, aby mohl splnit svůj slib. Závazek, který na sebe vzal před Bohem. Prostřednictvím právníků a soudů ničeho nedosáhl. A kdyby jen to. Potupili ho. Všem do jednoho byl jen pro smích. Nakonec mu řekli, aby si zvrácené výplody své fantazie vzal s sebou do blázince, protože jedině tam patří! Velký generál Monluc byl skutečným hrdinou Francie a blízkým spolupracovníkem velkého Charlese André de Gaulla, nejslavnějšího z vojáků-státníků, jenž během války udržoval s Monlukem neustálé spojení prostřednictvím tajných vysílacích frekvencí. A to přes hrozbu mučení a popravy, jíž by Monluc v případě odhalení neušel.
Všechno to bylo merde! Monluc byl přeběhlík, zbabělec a zrádce! Naoko povýšeneckému De Gaullovi pomáhal, dodával mu však jen bezvýznamné zpravodajské informace a přitom si mastil kapsy nacistickým zlatem a uměleckými předměty v milionových hodnotách.
A nakonec ho velký Charles v záchvatu nekritického obdivu prohlásil za Un bel ami de guerre, tedy za muže, jenž zaslouží nejvyšší úctu. Pro celou Francii to v té době znělo jako rozkaz.
Merde! Jak málo toho De Gaulle věděl! Monluc dal popravit Jodellovu ženu a jeho prvního syna, ubohé pětileté děcko. Druhého syna, jemuž tehdy bylo teprve šest měsíců, ušetřil. Snad díky zvrácené logice oficíra wehrmachtu, který řekl: „Není to Žid, třeba ho někdo najde.“
A někdo ho opravdu našel. Spolubojovník z Résistance, herec Comédie Francaise. Nalezl vřeštící děcko v ruinách domu na okraji Barbizonu, kam přišel příštího rána na tajnou schůzku. Herec odnesl dítě domů své ženě, slavné herečce, kterou Němci zbožňovali. Ona však jejich obdiv neopětovala, neboť pro ně nehrála dobrovolně, ale z donucení. Když válka skončila, z Jodella zbyla jen lidská troska. Tělesně i duševně se změnil k nepoznání a dobře to o sobě věděl. Tři roky v koncentračním táboře, kde házel na hromadu těla mrtvých Židů, Romů a dalších „nežádoucích živlů“, kteří nalezli smrt v plynových komorách, jej téměř připravila o rozum. Měl tik v krku a v očích, přepadaly jej bezděčné záchvaty hrdelních výkřiků. Jeho psychika byla vážně narušena. Jodelle se nikdy neukázal svému synovi, jenž přežil, ani „rodičům“, kteří se ho ujali. Namísto toho se potloukal po vykřičených čtvrtích Paříže, kde ho znali pod různými jmény. Přitom z dálky pozoroval, jak jeho chlapec dospívá v muže a stává se jedním z nejpopulárnějších francouzských herců.
Nucené odloučení od syna a nesnesitelnou bolest mu způsobila lidská zrůda jménem Monluc, jenž právě vešel do hledáčku Jodellovy pušky. Ještě pár vteřin a jeho závazek k Bohu bude naplněn.
Náhle vzduch prořízl strašlivý třesk a Jodellova záda se rázem ocitla v jednom ohni. Bolest byla tak silná, že upustil pušku. Otočil se a ohromeně zíral na dva muže v košili, kteří stáli nad ním. Jeden z nich držel v ruce býkovec.
„Ani …
