22 KAPITOLA
Drew ležel na posteli vedle Karin v jejím pokoji v hotelu Bristol. Witkowski neochotně svolil, že mohou být spolu. Milovali se a nyní si vychutnávali příjemné doznívání slasti jako dva milenci, kteří vědí, že si navzájem patří.
„Co teď sakra podnikneme?“ vyhrkl Latham, když si zapálil jednu z mála svých cigaret. Vydechnutý kouř se jim vinul nad hlavami. „Všechno má v rukou Sorenson. Ty na to nemáš žádný vliv.“
„A to se mi právě nelíbí. On je ve Washingtonu, my jsme v Paříži a ten ničema Kroeger zase v limbu.“
„S použitím drog by se z něj daly dostat nějaké informace.“
„Doktor velvyslanectví říká, že se s tím nedá nic dělat, dokud se nevylíže ze střelných ran. Plukovník je vzteky bez sebe, ale lékaře obejít nemůže. Ostatně já taky nejsem právě nejklidnější, protože každý ztracený den zmenšuje naději, že ty parchanty dostaneme.“
„Víš to jistě? Neonacisti se maskovali přes padesát let. Co na tom může změnit jediný den?“
„Nevim, třeba přijde na řadu další Harry Latham. Řekněme, že jsem netrpělivý.“
„To chápu. Existuje nějaký plán ohledně Janine Clunesové?“
„Vím jen tolik, co ty. Sorenson říkal, abychom mlčeli a dali vědět Antinájům, že máme Kroegera. Obojí jsme udělali a nechali Wesleymu v kanceláři vzkaz, že jsme se řídili jeho pokyny. Podpis, Paříž.“
„On opravdu věří, že Antinájové mezi sebou mají špiona?“
„Říkal mi, že se snaží zakrýt všechna naše slabá místa, což nemůže uškodit. Máme Kroegera a nikdo se k němu nemůže dostat. Jestli se o to někdo pokusí, víme, že odhalil jednu z našich slabin.“
„Dala by v tom nějak využít Janine?“
„To je Wesleyho práce. Já bych si rady nevěděl.“
„Nevím, jestli jí Courtland o Kroegerovi vůbec řekl.“
„Jelikož jsme ho vytáhli z postele ve tři ráno, tak jí to nějak vysvětlit musel.“
„Mohl jí namluvit cokoli. Všichni velvyslanci dostávají školení, co svým nejbližším říct můžou, a co ne. Slouží to k jejich vlastní ochraně.“
„Tenhle argument má jednu vadu, Karin. Courtland zaměstnal vlastní manželku v dokumentačním, což je studnice tajných informací.“
„Žije s ní poměrně krátce, a pokud vycházíme ze správných předpokladů, tak Janine o tu práci musela hodně stát. Novomanželka by snadno dokázala svého muže přesvědčit. Bůh ví, že jí nechyběla potřebná kvalifikace a nepochybně to postavila tak, že chce splnit svoji vlasteneckou povinnost.“
„To je fakt, nebo ti to aspoň věřím. Eva a jablko byly přece na počátku…“
„Promluvil pán tvorstva,“ ušklíbla se Karin de Vriesová. Pak se zasmála a jemně ho dloubla do stehna.
„To jablko nebyl náš nápad, madam.“
„Už zase mi říkáš tak ošklivě.“
„Jsem zvědav, jak si s tím Wes poradí,“ řekl Latham, vzal ji za ruku a uhasil cigaretu.
„Nezavoláme mu?“
„Jeho sekretářka říkala, že se vrátí až zítra, což znamená, že někam odešel. Povídal něco o tom, že má jiný problém, a to pořádný, takže ho možná šel řešit.“
„Myslím, že Janine Courtlandová by měla dostat přednost.“
„Možná už se stalo. To zjistíme zítra – vlastně dneska. Slunce už vychází.“
„Nech to plavat, lásko. K ambasádě se stejně nesmíme ani přiblížit, tak co kdybychom si teď užívali jako na dovolené? Jen ty a já.“
„To není špatná myšlenka,“ řekl Drew a otočil se k ní. Právě když se k sobě přitiskli, zazvonil telefon. „Pěkná dovolená,“ zavrčel Latham a hrábl po dotěrném aparátu. „Prosím?“
„Tady je něco po jedné ráno,“ ozval se hlas Wesley Sorensona. „Omlouvám se, jestli vás budím, ale Witkowski mi dal číslo do hotelu a já jsem chtěl, abyste byli v obraze.“
„Co se stalo?“
„Vaši počítačoví mágové na to kápli. Všechno je jasný. Janine Clunitzová je Sonnenkind.“
„Jaká Janine?“
„Clunitzová je její skutečné jméno – Clunesová je poangličtěné. Vychovali ji Schneiderovi z Centralie ve státě Illinois.“
„Jo, to jsme si přečetli. Ale jak to můžeš vědět jistě?“
„Dneska ráno jsem tam zaletěl. Starý Schneider mi všechno potvrdil.“
„Co teď sakra budeme dělat?“
„Ne ‚my‘, ale já,“ odvětil ředitel Konzulárních operací. „Ministerstvo zahraničí odvolává Courtlanda na šestatřicet hodin na…
