V dalších dnech bombardoval jeden druhého dotazy. Major vyžadoval osvětlení každičkého detailu od vykopání žlutavé zeminy až po třídicí stůl. Pickering zase neustále stáčel hovor k zemi na severu, chtěl znát zvyklosti tamějších kmenů, místa výskytu zlatonosných žil, říční toky i rozložení horských hřebenů. Podivoval se nad množstvím divokých zvířat, která zaplňovala rozlehlé pláně i osamělé lesy, což Zouga tak živě popsal v knize Lovecká odysea.
Každé ráno hodinu před rozedněním se major potkával s anglickým gentlemanem na hraně povrchového dolu. Tam už byl na ohništi připravený smaltovaný čajník, takže mohli družně popíjet černou kávu, dostatečně silnou, aby jim zabarvila zuby.
Kolem nich se zatím scházeli první černí kopáči, v kožešinách přehozených přes ramena, a rozprávěli tlumenými ale melodickými hlasy. Jejich pohyby však byly stále tuhé a pomalé, limitované ospalostí i ranním chladem.
Na mnoha dalších místech podél hrany jámy se shromažďóvaly skupiny kopáčů očekávajících svítání. Jakmile východní horizont zesvětlal, muži se valili dolů na svá pracoviště. Jako kolony mravenců postupovali po plošinkách, lešeních, houpajících se žebřících a pomalu zaplňovali šachovnici kutaných dílců.
Monotónní prozpěvování domorodců zesílilo, doplňované kvílením napínaných lan i drsnými výkřiky bílých předáků. Zaznělo první rachocení zeminy vysypané do čekajících vozů.
Pickering pracoval na čtyřech claimech, které spoluvlastnil s partnerem.
„Můj společník je dole v Kapském Městě. Bůhví, kdy se vůbec vrátí. Určitě se s ním ale jednou setkáte, což bude nezapomenutelný zážitek, ale nijak nutně radostný.“
Zougu skutečně šokovala Nevillova schopnost elegantního vystupování i způsob chůze po celé délce prašné cesty k Rampě č. 6, aniž by oslabil jas svých vyleštěných bot. Jak vůbec mohl lézt po žebřících, aniž by si propotil košili, jak se mu podařilo vykopat vlezlého cizince ze svého dílce bez pomačkání puku na kal hotách?
Jeho všechny čtyři claimy neležely vedle sebe, mezi každým se nacházel další tucet cizích. Pickering se tedy musel přemisťovat z jednoho na druhý, zatímco prováděl koordinaci těžby a vlekl s sebou půl tuctu polonahých černochů, které přesunoval do míst, kde zaregistroval zpoždění. Náhle zase kontroloval nakládání zeminy nahoře, po chvíli už dýchal na krk černochům v ohrazeném prostoru za Market Square, kde jiní černí dělníci obsluhovali kolébky.
Tak se nazývalo další vybavení potřebné při procesu těžby diamantů. Zařízení opravdu připomínalo starodávnou dětskou kolébku. Dva muži stáli po stranách a usilovně houpali, zatímco třetí lopatou vhazoval dovnitř žlutavý štěrk z hromady dovezené zeminy. Vrchní „peřinku“ tvořilo síto se čtyřcentimetrovými otvory. Při rytmickém kolébání vykutaný štěrk poskakoval na „peřince“ a vše, co bylo menší než daný otvor, propadlo na další „peřinku“, zatímco zbytek oblázků i odpadu klouzal bokem pod přísným dohledem obsluhy. Co kdyby se náhodou objevil diamant větší než příslušné oko…
Takovýhle drahý kámen by se stal pro nálezce zárukou zbohatnutí. Označený coby pony byl snem všech diggerů a určitě by vážil víc než sto karátů…
Další patro v kolébce tvořilo pletivo s otvory jen o něco většími než jeden centimetr. Odtud při houpání vylétával žlutý prach, podobající se kouři. Poslední „peřinku“ tvořilo zcela jemné síto, kterým propadly pouze bezcenné částečky menší než krystaly rafinovaného cukru.
Odtud se vytříbená masa vynášela v sítech, připomínajících cedník, s co největší opatrností k vypírání drahocennou vodou. Každá kapka pocházela z padesát kilometrů vzdálené řeky Vaal. Propírači měli ruce ponořené ve vaně, zabláceni až po lokty se snažili odstranit zbytky hlíny a prachu, aby získaná drobotina skončila v závěrečné fázi na ploše třídicího stolu. Teprve tam pomocí dřevěných stěrek začínali experti vlastní výběr.
Coby nejlepší třídičky se osvědčily ženy, protože jim je vlastní trpělivost, zručnost a bystré oko pro barvu i složení. Proto ženatí diggerové zaměstnávali manželky …
