Do hodiny byla celá misijní stanice připravená na příchod hostí, přímo bzučela očekáváním. Museli však vyčkat, až do pozdního odpoledne, dokud se neobjevila dvoukolka, neobvykle vysoká a pevně zkonstruovaná. Táhl ji pár mul.
Rodina se shromáždila v předním portiku hlavní budovy ve slavnostním oblečení, dívky si též pročesaly vlasy a ozdobily je stužkami. Tucetkrát musela být dvojčata upozorněná na nesprávné komentáře a nevhodné chování, než povoz vjel na dvůr.
Žena kráčela vedle kola, spřežení vedl barevný sluha v potrhaném oděvu. Na kárku vrhal stín kus ušpiněné plachty. Všichni se nahnuli, když povoz dojel až k nim. Uvnitř zahlédli muže na slaměné matraci. Nyní se nadzdvihl, jedním loktem se opíral.
Byl hrůzně vyzáblý, maso jako by zmizelo z velkých kostí na ramenech, tváře propadlé a nažloutlé. Ruce kostnaté, žíly pod kůží připomínaly modré hádky. V temných rozcuchaných vlasech se objevovaly bílé pramínky. Určitě se několik dní neholil, protože šedivé strnisko hyzdilo obličej. Jediné oko zapadlo hluboko do důlku a Robyn v něm hned odhalila horečnatý lesk.
Bezpochyby šlo o příznak smrtelné choroby. Druhé oko zakrýval krásný černý šátek. Z chorého člověka vyzařovalo cosi až hrůzně známého, což potvrzoval obzvlášť velký orlí nos a široká ústa. Teprve až když se usmál, objevil se posměšný výraz kombinovaný s laskavým ušklíbnutím, na což nemohla nikdy zapomenout!
Doktorka ztuhla, o krok ustoupila, dlaň samovolně vyletěla k ústům, ale pozdě – výkřik nezachytila. Musela se opřít o kůl, podpírající střechu.
„Mami, jsi v pořádku?“ hlesla Salina, ale Robyn pomocnou ruku odstrčila. Nevěřícně zírala na muže v kárce. Jedna jediná vzpomínka vyletěla jako podivná vlna z bouří rozvlněné hladiny moře, aby ji zavalila. Zase viděla ty černé kudrliny dlouhých vlasů, padající na její nahá prsa, kdy nad sebou měla dřevěný strop kapitánské kabiny otrokářské lodě Huron. Zároveň se jí vybavila tehdejší bolest, kterou prožívala snad tisíckrát za uplynulých dvacet let. Tenkrát s ní bolestivá přeměna z panny na ženu otřásla. Ani čtyři porody nevymazaly protrpěnou agonii…
Smysly ji téměř opustily, v uších zahučelo a málem se zhroutila. Až manželův hlas ji probral. Už velice dlouho v něm totiž nezaslechla tu dávnou prchlivost.
„Zase ty?!“ Clinton se vzpřímil a tím jako by odhodil prožitá léta. Opět tu stál ten vysoký a pohledný kapitán Královského námořnictva, plný bublajícího vzteku, který vyšplhal na palubu otrokářské lodi s párem pistolí za opaskem a námořnickou krátkou šavlí v pochvě na boku.
Stále opřená o pilíř si Robyn přesně vybavila slova důstojníka, pronesená v témže prchlivém tónu.
Sám kapitán Mungo St. John – váš věhlas vás předchází, pane. První obchodník, který kdy přepravil tři tisíce duší přes oceán za jediné dvanáctiměsíční období – dal bych pětiletý plat za možnost nahlédnout pod poklopy vašich útrob, pane…
A dál trvalo celý rok, než se Clintonovi splnilo vroucí přání, aby se dostal podruhé na palubu klipru Huron: v kouři výstřelů děl a se svými námořníky se mu podařilo otrokářskou loď dobýt. Akce ho však stála víc než pětileté služné, navíc se dostal před vojenský soud, byl vyloučen z Královského námořnictva a ke všemu ještě uvězněn…
„Ty se opovažuješ přijet sem, k nám,“ syčel pobledlý misionář a v modrých očích, tak dlouho laskavých, se náhle objevila nenávist. „Ty, ty krutý otrokáři s rukama potřísněnýma krví, ty se odvažuješ až sem?!“
Mungo St. John se pořád usmíval, čímž doháněl každého k šílenství. Dokonce i jediné oko se výsměšně blýskalo, ačkoliv hlas zněl chraplavě kvůli prožívanému utrpení.
„A ty, laskavý a svatý křesťanský dobrodinče, ty by ses odvážil mi odmítnout pomoc a svého bližního bys vyhnal?“
Clinton sebou trhl, jako by ho někdo udeřil do tváře, a hned o krok ustoupil. Vzpřímenost a mládí se pomalu vytratily, ramena se nachýlila. Jen nejistě zavrtěl plešatou hlavou, pak se instinktivně otočil k manželce.
Ta silou vůle zmobilizovala veškerou energii, pohrdla opěrou a dokonce se jí podařilo udrž…
