Postel zakrýval jen přehoz, nikde žádný polštář ani deka. Položil ji, poklekl vedle ní a stále se k ní tiskl.
„Byl to svatý muž!“ dusila se. „A tys ho poslal na smrt! Jsi opravdu ďábel…“
Potom se třesoucími prsty topící se ženy snažila horečně rozepnout knoflíčky na jeho košili.
Našla pevnou a stále hebkou hruď pokrytou temnými chloupky. Přitiskla se otevřenými rty a zhluboka vdechovala mužský odér.
„Bože můj, ach, odpusť mi!“ vzlykla…
Ze své kanceláře vedle spíže mohl Jordan Ballantyne přehlédnout obří prostoru kuchyně v Groote Schuur.
Tři šéfkuchaři pracovali v plném nasazení kolem antracitem krmených sporáků. Jeden z nich se k němu právě hnal se stříbrnou lžící, aby mu dal ochutnat Béarnskou omáčku, kterou se měla zalít prvotřídní mořská ryba galjoen z bouřlivých kapských vod. Neobyčejně delikátní chutí patřila k jedné z nejoblíbenějších afrických lahůdek.
„Perfektní,“ přikývl Jordan. „Parfait, Monsieur Galliard, comne toujours. „ Malý Francouz celý rozzářený odběhl. Mladý Ballantyne se otočil k těžkým týkovým dveřím, které vedly do vinného sklepa pod kuchyní.
Osobně vybral pro tohle odpoledne deset lahví jedenačtyřicet let starého moku Vilanova de Gaia ročník 1853. Po kamenných schodech přicházel malajský sklepmistr v dlouhé bílé róbě, s karmínovou šerpou přes rameno a fezem na hlavě. Téměř zbožně přinášel křišťálový dekantér na stříbrném podnosu. Jordan odlil vzorek do stříbrné odměrky, kterou nosil vždy s sebou na řetízku. Usrkl, poklad válel na jazyku, a potom zhluboka vdechl našpulenými rty.
„Měl jsem pravdu,“ mumlal. „Tohle byla opravdu výhodná koupě!“ Otevřel v kůži vázaný registr a s radostí zjistil, že pořád ještě má dvanáct tuctů lahví Uilanova, i když dnešní spotřebu už odečetl. Do sloupce pro poznámky zapsal: Nejvyšší kvalita, jen pro nejvýznačnější příležitosti!
Pak se opět otočil ke sklepmistrovi.
„Takže, Ramallahu, dáme na výběr sherry Finos Palma nebo Madeira s polévkou, s rybou se zase shodne Chablis či ročník 1889 oblíbeného Krug…“ Mladík rychle přejel očima celé menu, potom sklepmistra s upozorněním propustil. „Představitelé Společnosti se tady brzo objeví, takže laskavě dohlédni, zda je personál na svém místě!“
Dvanáct číšníků v bílých rukavičkách stálo v řadě před dubovým obložením jídelny, v obličeji neutrální výraz. Jordan jednoho po druhém ještě jednou překontroloval, zda nenajde sebemenší nedostatek v oblečení.
V čele dlouhého stolu se zastavil. Servírovalo se na stříbře, vysoké sklenice byly z pravého benátského skla, okraje zářily ryzím zlatem. Dnes večer se dostaví dvaadvacet hostů a Jordan musel zápasit s mučivými starostmi ohledně zasedacího pořádku.
Nakonec přece jenom usadil ke druhému konci doktora Jamesona a sir Henry Loch, britský vysoký komisař, zůstane po pravici pana Rhodese. Spokojeně pokýval hlavou nad celkovým aranžmá a ještě vytáhl doutník ze stříbrného humidoru.
Napřed k němu přičichl, než ho těsně u ucha pomačkal mezi prsty. Poté ho vrátil zpátky a uznale konstatoval výsledek: „Perfektní!“ I výzdobu zvládl sám. Květy proteí, jež pocházely z úpatí Stolové hory, prokombinoval žlutými anglickými růžemi ze zahrad Groote Schuur. Modrofialovou nádheru vzácné babiany křivolisté strategicky rozmístil, protože ji pán tolik miloval…
Za dveřmi se ozvaly kroky mnoha lidí, klapot podpatků na mramorové podlaze se nedal přeslechnout, dokonce ani téměř kverulantský hlas ve vyšší tónině, ten, který Jordan dobře znal a měl tak rád…
„A my budeme muset toho staříka vyšachovat!“ zaslechl konec rozhovoru. Starým mužem určitě myslel Krugera, prezidenta Búrské republiky. Vyšachovat zase patřilo k typickým řečnickým obratům cecila Rhodese.Těsně předtím, než se dveře pro společnost slavných mužů otevřely dokořán, se Jordan vytratil zpátky do své kanceláře. Přesto ale pootevřel větrací okénko, aby mohl odposlouchávat konverzaci v jídelně.
Tímhle získával úžasný pocit moci, když seděl tak blízko centra všeho dění a měl šanci přímo naslouchat pulzujícím dějinám. Tahle atmosféra na ně…
