Za svítání stále ještě pršelo. Jindy by do jámy nikdo nelezl, vyčkávalo by se, až půda vyschne. V tento den však platila jiná pravidla: diggeři posedlí vidinou úspěchu nemohli přece riskovat zhoubnou nečinnost.
Claimy se proměnily v kluzké pasti žlutého bahna. V nejhlubších šachtách se brodili po kolena, odporná břečka barvila nohy černých kopáčů až po stehna, boty bílých předáků se obalovaly a stahovaly je dolů jako vězeňské koule.
Mazlavé červené bahno na rampách příjezdových cest blokovalo kola vozů, jež se musela pracně uvolňovat ostrým páčidlem. Pokud se těm dole podařilo naložit démantonosnou horninu do džberu, při vytahování se valily kaskády žlutavé špíny na muže na dně, takže se už ani nedal rozpoznat černoch od bělocha. Nikdo z přítomných si však neuvědomil, že kromě ztížených podmínek pro kutáni v takovém marastu došlo k podstatnému zhoršení stability čnějících zbytků z Colesberg Kopje. Ženoucí se potůčky dešťové vody našly všelijaké trhliny, obzvlášť na Rampě č. 6. Okamžitě je začaly rozšiřovat a horlivě vymílaly cestičky, čímž zeslabily podloží. Nakonec se jim podařilo vytvořit skryté vertikální průrvy v třicet metrů vysokém okraji povrchovéhodolu. Šestnáct kár, plně naložených vytěženou zeminou, stálo i s mulami na rampě. Vozkové si zuřivě spílali, práskali dlouhými biči a snažili se materiál co nejdřív dopravit k čekajícím kolébkám.
Dole v Ďáblově pasti pracovaly matabelské týmy naplno. Chladné bodání dešťových kapek do nahých ramen však přece jenom zpomalovalo údery krumpáčů a nohy při každém kroku klouzaly a zapadaly hlouběji. I pracovní popěvek připomínal žalozpěv – major jen vrčel a celková atmosféra působila pochmurně.
Jeden hodně přetížený dvoukolák nad nimi začal v bahně sjíždět stranou a muly už neměly sílu ho udržet. V zoufalé snaze zaklekly, když vnější kolo sklouzlo přes hranu a vůz se opile nahnul nad jámu. Těžiště nákladu se posunulo a kára se téměř převrátila. Zougův vůz stál přímo za ním, natočený ve stejném směru. Ralph právě seskočil z kozlíku a vztekle řičel.
„Ty zasranče, sme tady kvůli tobě všichni zablokovaný!“
„Ty drzej spratku!“ nesla se odpověď. „Potřeboval bys bičem rozsekat prdel!“ Okamžitě se půl tuctu kopáčů přidalo, aby mohli vyřvávat své rady a nadávky.
„Přefikni postroj, ať se to nebohé zvíře dá odvést pryč.“
„Vyhoď náklad, seš přetíženej!“
„Nikdo se nedotkne mýho majetku,“ šílel viník, zatímco mladý Ballantyne vytahoval dýku z opasku a vyrazil vpřed.
„Výborně, tak se na něj musí!“
„Hulvát, potřebuje dostat do držky!“
Muži i povozy a bahnem obalená zvířata zformovali rozdrážděné centrum na vrcholu poměrně vysoké hliněné stěny. Dole ve výkopu už Zouga zvedal hlavu a přikládal dlaně k ústům.
„Ralphe!“ řval. Zřetelně rozpoznal smrtelně nebezpečnou situaci. Výbuch vášní by mohl přivodit neštěstí, poněvadž zápasící muži ztratí kontrolu nad zpanikařenými mulami. V nastalém chaosu majorův hlas asi zanikl. Pokud syn otce zaslechl, rozhodně to nedal najevo. Klečel totiž u padlé muly a přeřezával postroj.
„Vypadni tam odtud, smrade!“ zavyl vozka, rozmáchl se bičem a vyslal vpřed dobrých sedm metrů dlouhý řemínek, šeptající jako křídla divokých kachen za letu.
Mladík nebezpečí zaregistroval a skryl se za zvířetem. Šleh explodoval ve vzduchu silou výbuchu dělostřeleckého granátu. Mula zděšeně vyskočila, stočila dvoukolku a v té chvíli praskl poslední naříznutý popruh. Zvíře vyletělo z bahna a snažilo se dostat na pevnější půdu.
To už se mladý Ballantyne objevil u svého spřežení. Vydal mulám povel, aby projel úzkou mezerou, která vznikla mezi zapadlou károu a okrajem jámy.
„Hyjé, Rosie!“ chytil vůdčí zvíře za ohlávku a vyrazil vpřed.
„Do prdele, Ralphe!“ řičel Zouga z plných plic. „Zastav! Slyšíš, stůůůj!“
Major se však stal bezmocným divákem. Trvalo by mu dobrých pět minut, možná ještě déle, než by po komplikovaném systému žebříků a lávek dorazil k rampě přístupové cesty. Neexistovalo vůbec nic, čím by zabránil vývoji tragédie.
Rozzuřený majitel poškozeného dvoukolá…
