Vydali se s podivným skřetem na cestu, přestože se třásli hrůzou a slzy se jim koulely po tvářích. Procházeli tajnými soutěskami, postupovali spletitými zkratkami stále hlouběji a hlouběji do nitra kamenného království. Konečně vešli do sluje, do jedné z mnoha zavrtaných ve skále.
Tehdy začal šaman s výukou chlapce pro roli následníka trůnu. Vyjevil mu mnohá tajemství, ale nenaučil ho ovládat hlasy duchů, vrhat oheň natažením prstu ani jak věštit budoucnost z misky čiré vody.
A právě tady Lobengula pochopil obrovský dosah a neuvěřitelnou sílu magických úkonů. Zjistil, že čarodějové nižších tříd a obyčejní kmenoví kouzelníci jsou rozesetí po celé zemi, aby vykonávali obvyklé obřady při vznášení požadavků o déšť či plodnost, pomáhali s rozením dětí a zároveň i „vyčichávali“ zlosyny mezi soukmenovci. Zprávy o úspěšných výsledcích hlásili zpět do Matopos.
A právě tady čarodějové vyšší třídy, k nimž tenhle šílenec patřil, se zabývali těmi nejdůležitějšími kouzly: vyvolávali duchy předků, nahlíželi do budoucnosti zahalené rouškou času, aby vypátrali, co jim přinese! A všem vládla bytost zvaná Umlimo.
Tenkrát to pro Lobengulu bylo pouhé jméno, kterého se však děsil. Ačkoliv v jeskyni žil téměř pět let, přesto se při vyslovení jména Umlima okamžitě roztřásl a zpotil…
Jakmile dovršil šestnácti let, šílený skřet ho zavedl do skalního příbytku k Umlimo a teprve tehdy chlapec odhalil, že jde o ženu, a navíc překrásnou.
Co se Lobengula od nejvyšší kněžky Umlimo dozvěděl, nikomu neprozradil. Dokonce ani Saale se nesvěřil! Pouze smutek usedl do očí následníka trůnu, když tíha odhaleného tajemství zavalila mladá ramena…
Té noci, kdy se vrátil, se živly snad spikly. Prostor kolem opanovala nezvykle rozběsněná bouře, modré blesky bušily do kovadlin skalních útvarů s takovým rachotem, až jim bubínky praskaly. Opět se ukryli pod jednou kožešinou. A právě v tu noc osiřelá běloška přeměnila chlapce v muže. Z prince se stal král.
A když přišel čas, povila mu syna barvy časného ranního slunečního světla, jež dopadá na nažloutlou zimní trávu. Tehdy Lobengula prožíval obrovský příval štěstí, poprvé a pravděpodobně i naposledy ve svém životě…
Ve své neskonalé radosti nepřikládali moc důležitosti zprávám, které šílený čaroděj přinášel do jejich skalního obydlí. Vyprávěl jim, jak se velký Mzilikazi zjevil s neuvěřitelně bohatou kořistí a s obrovskými stády dobytka přímo v Thabas Indunas. Dorazil tak nečekaně, že ani krev na hrotech kopí impi ještě nezaschla, v srdci mu však plápolal vztek.
Na panovníkův pokyn kati v černém shromáždili všechny, kteří se chovali, jako by byl král mrtev. Některé z provinilců svrhli ze skály, jiné připoutali u písčitého břehu coby návnadu pro krokodýly. Dalším zase prorazili veškeré tělesné otvory bambusovými bodci, aby se jim utrpení znásobilo.
Když matku prince Nkulumane předvedli k panovníkovi, usilovně naříkala a nehty si do krve drásala kůži. Přitom povolávala za svědky duchy všech zemřelých předků, aby jí potvrdili neskonalou věrnost matabelskému vládci během jeho nepřítomnosti i neustálou víru v jeho bezpečný návrat. Navíc se dušovala, že královské syny hlídala jako oko v hlavě před katy, a dokonce Lobengulu sama poslala do divočiny, aby ho zachránila, než se Mzilikazi vrátí!
Velký slon byl také jenom člověk, a proto jí uvěřil. Nevěrníci však hynuli po stovkách příšernou smrtí, stávali se obětí královy odplaty. Národ začal oslavovat znovuzrození svého vládce. Staré dobré časy se jim opět vrátily.
Přes veškeré převratné změny Lobengula, Saala a jejich malý syn dál setrvávali ve své jeskyni v Matopos a vychutnávali z nebe spadlé štěstí.
Daleko na jihu, až za řekou Limpopo, se zastavil hotentotský lovec slonů, aby napojil koně na farmě jistého Búra. Stála poblíž bojiště, kde búrští jezdci kdysi dávno poprvé porazili armádu krále Mzilikazi a Matabelce z kraje vyhnali.
„Zahlédl jsem cosi skutečně neuvěřitelného,“ pronesl Hotentot k mohutnému vousatému muži, jenž ho pohostil. „V jižní části Matabelelan…
