Muzikantská Liduška

Vítězslav Hálek

49 

Elektronická kniha: Vítězslav Hálek – Muzikantská Liduška (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: halek11 Kategorie:

Popis

E-kniha Vítězslav Hálek: Muzikantská Liduška

Anotace

O autorovi

Vítězslav Hálek

[5.4.1835-8.10.1874] Vítězslav Hálek, vlastním jménem Vincenc Hálek, se narodil roku 1835 v Dolínku u Mělníka. Studoval na akademickém gymnasiu v Praze a od r. 1855 na filosofické fakultě. Účastnil se příprav na vydání almanachu Máj a další jeho ročníky sám redigova1. Od r. 1861 byl redaktorem Národních listů a od r. 1863 časopisu Lumír. Existenčně zajištěn manželstvím s Dorotou Horáčkovou,...

Vítězslav Hálek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Muzikantská Liduška“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

III

Voda teče, řeči se mluví a lidé se mění. Krejza šel k Staňkovům na táčky. Ovšemže někteří těmto táčkám již říkali námluvy, někteří dokonce, že jde již jako do svého a jiní pak, že už vskutku do svého. Ale to nic nedělá.

Krejza vešel, matka se usmála, otec přendal dýmku z levé strany úst na pravou, Krejza si samolibě mrknul, a Liduška si toho ničeho nevšimla. Ani to krásné modré oko nepozvedla, aby pozdravila svého ženicha.

Krejza začal povídat, jaké jest u nich chystání k svatbě, mnoho-li slepic, kuřat, kachen, hus, ovcí a prasat jest na krmníku, mnoho-li strýčků, tetiček, bratranců, sestřenic, dědečků, babiček – vzdálených i blízkých bude při svatbě, kdo všecko bude ze vsi pozván; ale Liduška jako by to neslyšela. Toť se rozumí, že to musila slyšet; jakpak by neslyšela, když to Krejza tak nahlas, tak zřetelně vykládal, že Staněk a Staňková plynuli v proudu otcovských i mateřských radostí. Ale jako by si hlavu postavila a řekla: „Just ne!“ – a neslyšela nic. Jako by se jí to ani netýkalo, jako by Krejzova záležitost nebyla též její! A přece byla ona nevěstou.

Podivné.

Krejza konečně, aby dokázal svou všestrannou zřetelnost, přisedl k ní a bral ji za ruku.

„Počkejte, padají mi vlasy,“ pravila Liduška, vyndala lehce ruku svou z ruky jeho a urovnávala si vlasy.

Toť je už skoro patrno, že naschvál.

„Jakpak vy se připravujete, Liduško!“ tázal se Krejza.

„K čemu?“

„Haha! K čemu? Cožpak nevíte, že bude svatba?“

„Tak?“

„I ty můj bože! Vy se tomu divíte?“

„Čemu?“

„Inu, že bude svatba!“

„Čí?“

„Moje a vaše.“

„Kdy?“

„Nu, co nevidět.“

„Tak?“

„Ale víte co, Liduško. To vykání mně se zdá tak cizím. Tykejme si, Liduško!“

„Proč?“

„Inu, vždyť budem svoji!“

„Až po svatbě totiž.“

„I toť se ví, že až po svatbě. Ale vždyť si můžem začít tykat dřív, třebas hned.“

„Až po svatbě.“

„Ale jděte, pročpak bysme nezačali hned?“

Liduška mlčela. Krejza to měl za poloviční svolení.

„Dej mi hubičku, Liduško,“ šeptal Krejza a sklonil se k jejím ústům.

„Opovažte se!“

„Nedáš mi hubičku?“

„Nedám; až po svatbě.“

„A co, když si ji vezmu?“

„To vám neradím. Vždyť vidíte, že je zde matka. Copak by tomu řekla matka? A otec je taky zde.“

Matka a otec se podívali na sebe, usmáli se, jako by si řekli: „Nu vždyť tomu rozumíme. Hraje si na nevěstu. Však ji hračky přejdou.“

Krejza ale neustále loudil.

„Copak mi nedáš žádnou hubičku?“

„Ne.“

„A když budu doléhat?“

„Počkejte, až přijdu.“

A Liduška se zdvihla a šla ven.

Nevím, jak dlouho Krejza čekal, až se Liduška vrátí. Ale to vím, že by se byl dlouho načekal, než by se jí byl dočkal.

Liduška šla do komory a tam se zamkla.

„Z toho si nic nedělejte, Krejzo,“ pravil otec. „To jsou tak dívčí vzdory; přejdou samy sebou. Má sice svou hlavu, to je pravda. Ale co nejde po dobrém – nu, vždyť jsem otec.“

Matka šla za Liduškou ven, ale nenašla ji. Nevěděla, kam se poděla, a když zkoušela kliku u komůrky a dveře byly zamknuty, nemyslila, že je dcera v komoře a vrátila se s nepořízenou do světnice.

Zatím …