Muzikantská Liduška

V

Od času toho uplynulo mnoho let.

Přichází jaro a pučí květy, přichází podzim a květy vadnou. Plynou léta a lidé dospívají, přichází smrt a dělá všemu konec.

Nitě života jsou v tak nesčíslných způsobech setkány, že to málokdo pochopí. Mistr je sleduje, smrt je přestřihne. Všichni žijeme jeden život, jeden vedle druhého, každý jinak. Sto životů vidíme vedle sebe a často si nevíme rady pro okamžik příští. Nejbližší chvíli neuhodne nikdo. Kdo ale jedná proti věčným zásadám lidským, proti zákonům přírody, na tom se mstí i lidskost i příroda strašně. Škoda, že tato msta zasáhne časem i oběť nevinnou! Předsudky lidské bývají strašlivé. Lhostejně se dívají na bratrovu krev, lační a pijou vlastních dětí krev.

Nebohá Liduška!

Znejte člověka, znejte přírodu, a rozumíte všemu, čeho máte potřebí pro život ten. Kdo se od nich odvrátí, hanobí je, hřeší proti nim a sobě kope vlastní rukou předčasný hrob.

Co pomohla rodičům Liduščiným všechna lamentace, všechno lomení rukama? Neštěstí se nedalo napravit, Lidušce rozum navrátit nemohli. Že štěstí dítěte nedá se vštípit násilím, poznali docela.

Avšak buď jim věčný pokoj. Země již je kryje a co si zde udělali, ať to tam zodpovídají.

Starý Souček jest ještě svěží jako vítr. Jest posud generálem své armády, k níž náleží také Krejza. Přišlo brzo vše najevo a proroctví Součkovo se vyplnilo. Jmění Krejzovo bylo zbudováno na větru, chtěl si Liduškou pomoci a Liduška to zaplatila rozumem. U Staňků jest pusto, velmi pusto. Lidé se toho stavení bojí, nikdo tam nevkročí a žebrák maje tam zaklepat na dveře, jde mimo. Bez za stodolou zvadnul, sedmihláskové žijou v několikátém pokolení, ale jejich hnízdo na bezu jest pusté.

Liduška sedávala první čas mnoho a mnoho pod bezem. Myslila, že tam k ní přijde Toník. Darmo čekala; Toník nepřišel, nechodila tam více, sedmihlásek také více nepřilétal, bez více nevoněl, a proto je tam smutno, tuze smutno.

Mnoho let opět uplynulo a ty mnohou změnu přinesly. Starší odumřeli a vzali Liduščino tajemství s sebou do hrobu; děti vyrostly a ty o tom nevěděly mnoho; vědělyť jen, že Liduška blázní. Všickni k ní byli chladní, tak jako je ve světě vůbec, když se nám obrátí štěstí. Kluci na návsi za ní pokřikovali, tropili si z ní smích; ona se bránila a kluci se smáli ještě víc.

Liduška nevynechala žádnou muziku v celém vůkolí. Kde jen slyšela, že jest muzika, a kdyby to bylo kolik hodin cesty vzdálené, musila tam být a vydržela tam vždy až do rána.

Netančila nikdy. Stávala vždy v koutě a dívala se po muzikantech. Pakli některý muzikant na ni promluvil, byla celá blažená. Proto jí říkají „muzikantská Liduška“.

Že hledá mezi muzikanty svého Toníka, o tom ovšem žádný z muzikantů již neví, a proto si z ní leckdys tropí smích, žert a leckdys ji urážejí. Liduška ovšem tomu nerozumí, a to jest její štěstí.

Snad by vydržela u muziky celý týden, kdyby tak dlouho trvala. Zapomněla by jíst i pít, jen když může slyšet muziku.

Málokdy se zasměje, často pláče, a to vždy, když si vzpomene, …