4
„Jak na vás tak koukám, to byla asi pořádná bouračka,“ řekl Jack Kerry.
„Kdepak, jen píchlá pneumatika,“ odvětil Bourne nenuceně. „Ale neměl jsem rezervu a pak jsem o něco zakopl, nejspíš o kořen stromu, a spadl jsem do potoka.“ Udělal omluvný posunek. „Jsem prostě nešika.“
„Tak to jsme dva,“ zahlaholil Kerry. Byl to mohutný chlap s dvojitou bradou a tukovou pneumatikou kolem pasu. Od chvíle, kdy Bourneovi zastavil, urazili asi dva kilometry. „Jednou mě manželka poprosila, abych pustil myčku, a já do ní nasypal prášek na praní. Takovou spoušť jste neviděl!“ Od srdce se zasmál.
Noc byla uhlově černá, nesvítil měsíc ani hvězdy. Začalo lehce mrholit, a tak Kerry zapnul stěrače. Bourne se ve vlhkých šatech trochu zachvěl. Věděl, že se musí soustředit, ale při každém zavření očí v duchu spatřil Alexe a Moa. Viděl prýštící krev, kousky lebky a mozku. Ohnul prsty a zaťal ruce v pěst.
„Co vlastně děláte, pane Little?“
Bourne se představil jako Dan Little. Zdálo se, že Kerry je džentlmen ze staré školy, který dbá na společenské konvence.
„Jsem účetní.“
„Já zase navrhuju úložiště jaderného odpadu. Hodně se nacestuju.“ Kerry se na něj úkosem podíval a od brýlí se mu odrazilo světlo. „Nezlobte se, ale vy na účetního moc nevypadáte.“
Bourne se strojeně zasmál. „To mi říkají všichni. Na univerzitě jsem hrával fotbal.“
„Na rozdíl od jiných bývalých sportovců na sobě pořád makáte, co?“ prohodil Kerry a poplácal se po svém kulatém břiše. „Ne jako já. Ale já na sport nikdy nebyl. Jednou jsem to zkusil, ale nevěděl jsem, kam mám běžet. Trenér mě seřval. A pak mě někdo složil.“ Zavrtěl hlavou. „To mi stačilo. Já jsem vyznavač lásky, ne války.“ Znovu si Bournea změřil. „Máte rodinu, pane Little?“
Bourne na chvíli zaváhal. „Ženu a dvě děti.“
„Jste šťastnej?“
Za oknem ubíhaly černé obrysy stromů, telefonní sloup ohnutý větrem a opuštěná kůlna zarostlá trnitým mlázím, které symbolizovalo vítězství přírody nad člověkem. Bourne zavřel oči. „Velice.“
Kerry bravurně projel prudkou zatáčkou. Jedna věc se o něm dala říci s jistotou – byl výborný řidič. „Já jsem rozvedenej. Měl jsem pech. Manželka mi utekla i s tříletým děckem. Už je to deset roků.“ Zachmuřil se. „Nebo jedenáct? Tak jako tak jsem o ní ani klukovi od tý doby neslyšel.“
Bourne prudce otevřel oči. „Se synem se vůbec nestýkáte?“
„Ne že bych se nesnažil.“ Kerry se plačtivým tónem začal hájit. „Nejdřív jsem volal co tejden, posílal mu dopisy a peníze na věci, který by se mu líbily, třeba na kolo a tak. Ale nikdy mi nikdo neodpověděl.“
„Proč jste za ním nezajel na návštěvu?“
Kerry pokrčil rameny. „Nakonec jsem dostal vzkaz, že mě nechce vidět.“
„To byl vzkaz od vaší ženy,“ namítl Bourne. „Váš syn je dítě. On ještě neví, co chce. Jak by taky mohl? Vždyť vás ani nezná.“
Kerry zabručel: „To se vám lehko řekne, pane Little. Máte velký srdce a šťastnou rodinu, ke který se každej večer můžete vrátit.“
„Protože mám děti, velice dobře vím, jaká je to vzácnost,“ odvětil Bourne. „Kdyby šlo o mého syna, rval bych se jak lev o to, abych ho poznal a dostal ho zpátky do svého života.“
Přijížděli do osídlenější oblasti, kde Bourne uviděl motel a řadu zavřených obchodů. V dálce zahlédl červený záblesk a pak další. Vpředu byl silniční zátaras a zdálo se, že velký. Napočítal dohromady osm aut ve dvou řadách po čtyřech obrácených v úhlu pětačtyřiceti stupňů k silnici tak, aby mohla v případě potřeby utvořit jednotný šik a jejich posádky byly současně co nejvíce chráněné. Bourne dobře věděl, že se nesmí k zátarasu přiblížit, aspoň ne nápadně jako pasažér vozu. Bude muset přijít na jiný způsob, jak se dostat dál.
Náhle se z temnoty vynořila neonová cedule prodejny s celonočním provozem.
„Dál už asi nepojedu.“
„Určitě ne, pane Little? Jsme ještě pořád v Zapadákově.“¨
„Nedělejte si se mnou starosti. Zavolám ženě, aby pro mě přijela. Bydlíme nedaleko odsud.“
„Tak to vás můžu hodit domů.“
„Tady mi to stačí. Opravdu.“
Kerry zpomalil a zastavil kousek za prodejnou. Bourne vystoupil.
„…
