29
„Všechno jsou to Čečenci, že jo, Borisi?“ vyhrkl Hull.
Karpov přikývl. „Všichni, podle záznamů členové teroristické skupiny Hasana Arsenova.“
Feyd al-Saúd se zachvěl vlhkou zimou. „S množstvím trhaviny C4 v té časované bombě by vyhodili do vzduchu skoro celou nosnou konstrukci. Fórum nad ní by se zhroutilo pod vlastní vahou a zabilo všechny uvnitř.“
„Naštěstí pro nás spustili pohybové čidlo,“ řekl Hull.
Jak minuty ubíhaly, Karpovovo zachmuření se prohlubovalo. Nakonec zopakoval Bourneovu otázku: „Proč by někdo nastražil nálož tak dlouho dopředu? Nejspíš bychom ji našli ještě před začátkem jednání.“
Feyd al-Saúd se obrátil na jednoho ze svých mužů. „Nedalo by se tu zatopit? Budeme tady ještě nějakou dobu a já už teď mrznu.“
„To je ono!“ Bourne se otočil k Chánovi. Vzal si od něj přenosný počítač, zapnul ho a probíral se plány, až našel ten, který ho zajímal. Vyhledal cestu od místa, kde se nacházeli, do hlavní části hotelu. Nakonec laptop zaklapl a zavelel: „Jde se!“
„Kam chceš jít?“ zeptal se Chán, když vykročili podzemním bludištěm.
„Chvilku uvažuj. Viděli jsme vjíždět dovnitř auto Energetiky Reykjavík. Hotel je vytápěný termálním systémem, který zásobuje celé město.“
„Proto Spalko poslal Čečence ke stanici vzduchotechniky,“ řekl Chán, když chvatně odbočili za roh. „Oni tu bombu ve skutečností vůbec nastražit neměli. Je to pravda, šlo čistě o zastírací manévr, ale neměl sloužit k odvedení pozornosti, až začne jednání. On chce tu biologickou zbraň použít teď!“
„Správně,“ přitakal Bourne. „Ale nevypustí látku přes vzduchotechniku. Jeho cílem je hlavní vytápěcí soustava. V tuhle noční dobu budou všichni činitelé na pokojích a právě tam chce Spalko virus dostat.“
„Někdo jde,“ varovala jedna z čečenských žen.
„Zabít,“ nařídil Spalko.
„Ale vždyť je to Hasan Arsenov!“ vykřikla druhá strážná.
Spalko se Zinou si vyměnili zmatené pohledy. Co se stalo? Čidlo přece spustilo poplach a krátce poté uslyšeli třeskot palby z automatů. Jak mohl Arsenov uniknout?
„Povídám zabít!“ štěkl Spalko.
Co Arsenova tak děsilo? Co ho přimělo utéct v prvním okamžiku, kdy zavětřil past, a tím se zachránit před náhlou smrtí, jež postihla jeho krajany? Byla to plíživá hrůza, která v něm narůstala a už týden mu nedávala spát. Vyčítal si, že zradil Chálida Murata, to však byly výčitky hrdiny, který musel jednat, aby zachránil svůj lid. Jeho vnitřní strach však souvisel se Zinou. Dlouho si nedokázal přiznat její odcizení, postupné, ale neúprosné. Citově se mu vzdalovala, teprve při zpětném pohledu si však uvědomoval její ledový chlad. Ještě před chvílí by tomu odmítal věřit, jenže Achmedovo odhalení vrhlo na situaci zcela jiné světlo. Zina jako by žila za skleněnou stěnou, vždycky před ním ukrývala část svého nitra. Nemohl se té části dotknout a připadalo mu, že čím víc se o to snaží, tím víc se mu Zina vzdaluje.
Nemilovala ho. A milovala ho vůbec někdy? I kdyby jejich akce skončila triumfálním úspěchem, nikdy spolu nebudou žít a mít děti. V jakou frašku se zvrhl jejich poslední důvěrný rozhovor!
Nejraději by se propadl hanbou. Byl zbabělec – miloval ji víc než svou svobodu, věděl totiž, že bez ní pro něj žádná svoboda neexistuje. Ve světle její zrady mu vítězství zhořklo v ústech jako pelyněk.
Běžel studenou chodbou směrem k vytápěcí stanici hotelu a najednou uviděl, že jedna z jeho krajanek zvedá automatickou pistoli, jako by ho chtěla zastřelit. Možná přes ochranný oblek nepoznávala, kdo se to k ní blíží.
„Počkat! Nestřílej!“ zavolal. „Tady Hasan Arsenov!“
První střela ho zasáhla do levé ruky. Ohromeně se otočil a skočil za roh, aby se schoval před smrtícím krupobitím odrážejících se projektilů.
Vržen zpět do horečné přítomnosti, neměl čas na otázky či domněnky. Slyšel další palbu, nešla však jeho směrem. Nahlédl za roh a uviděl, že se k němu obě ženy obrátily zády a v podřepu střílejí na dvě postavy v chodbě.
Arsenov využil chvilkové příležitosti a zamířil ke dveřím vytápěcí stanice.
Spalko zaslechl střelbu a řekl: „Zino, …
