24
Klinika Eurocentrum Bio sídlila v moderní kamenné budově barvy olova. Bourne dovnitř vstoupil rychlými a ráznými kroky člověka, který ví, kam a proč jde.
Interiér kliniky svědčil o penězích, o moři peněz. Vestibul byl obložený mramorem. Klasicky vyhlížející sloupy byly proložené bronzovými ozdobami. Podél stěn se nacházely výklenky s bystami historických polobohů biologie, chemie, mikrobiologie a epidemiologie. Nevzhledný detektor kovů působil v této poklidné honosné scenerii obzvláště nepatřičně. Za ním byla vysoká přepážka, u které seděli tři znudění zaměstnanci.
Bourne hladce prošel detektorem, který vůbec nezaznamenal jeho keramickou pistoli. U recepce si počínal jako profesionál.
„Alexander Conklin za doktorem Peterem Sidem,“ ohlásil tak ostře, že to znělo skoro jako rozkaz.
„Váš průkaz, prosím, pane Conkline,“ řekla jedna z recepčních, a tím dala najevo, že ho bezděčně uposlechla.
Bourne jí podal falešný pas. Žena se do něj podívala, pak si jen zběžně prohlédla Bourneovu tvář a doklad mu vrátila. Podala mu plastovou kartičku. „Pane Conkline, tohle, prosím, noste na viditelném místě.“ Bourneův tón a chování byly tak autoritativní, že se ani nezeptala, jestli ho Sido očekává. Automaticky předpokládala, že „pan Conklin“ je s doktorem Sidem domluvený. Popsala mu cestu a Bourne vyrazil.
„Do Peterovy sekce se člověk dostane jen se zvláštní průkazkou – návštěvy mají bílou, místní lékaři zelenou, asistenti a personál modrou,“ řekla mu Eszti Sidová, jeho hlavním úkolem teď proto bylo najít vhodného zaměstnance.
Cestou k epidemiologickému oddělení minul čtyři muže, žádný z nich však postavou neodpovídal. Bourne potřeboval najít člověka podobného vzrůstu jako on. Cestou zkoušel veškeré dveře, které nebyly označené jako kancelář či laboratoř, a hledal skladovací místnosti a podobně, kam lékaři často nechodili. Členů úklidové čety se neobával, dalo se totiž předpokládat, že přijdou až večer.
Konečně uviděl muže v bílém laboratorním plášti víceméně jeho výšky i váhy, který mu kráčel přímo v ústrety. Měl zelenou kartičku se jmenovkou Lenz Morintz.
„Promiňte, doktore Morintzi,“ oslovil ho Bourne s omluvným úsměvem, „řekl byste mi, prosím vás, kde najdu mikrobiologii? Asi jsem trošku zabloudil.“
„Spíš hodně,“ pravil doktor Morintz. „Tudy se jde k oddělení epidemiologie.“
„Neříkejte,“ podivil se Bourne, „tak to jsem tady úplně špatně.
„Nedělejte si starosti,“ uklidnil ho doktor Morintz. „Řeknu vám, jak se tam dostanete.“
Když se otočil, aby mu ukázal správný směr, Bourne ho sekl hranou dlaně a bakteriolog se zhroutil. Bourne ho zachytil dřív, než dopadl na podlahu. Vztyčil doktora do víceméně vzpřímené polohy a napůl ho odnesl, napůl odtáhl k nejbližšímu skladu, nedbaje na ostrou bolest vystřelující ze zlomených žeber.
Uvnitř Bourne rozsvítil, svlékl si bundu a hodil ji do kouta. Pak z doktora Morintze stáhl laboratorní plášť i s kartičkou. S použitím náplasti, kterou našel, mu spoutal ruce za zády, pevně omotal kotníky a posledním kusem přelepil ústa. Pak tělo odvlekl do kouta a schoval je za pár velkých kartónových krabic. Vrátil se ke dveřím, zhasl světlo a vykročil do chodby.
Nějakou dobu poté, co přijela ke klinice Eurocentrum Bio, seděla Annaka v taxíku se zapnutým taxametrem. Stěpan jí jednoznačně zdůraznil, že nyní vstupují do závěrečné fáze mise. Každé jejich rozhodnutí a každý čin mají zásadní důležitost. Jakákoli chyba by znamenala katastrofu. Bourne, nebo Chán? Nevěděla, kdo z nich představuje větší nebezpečí. Bourne byl silnější osobnost, Chán však neměl slitování. V tom se jí podobal, což byla ironie osudu, kterou si nemohla dovolit přehlížet.
A přece se jí poslední dobou zdálo, že je mezi nimi víc rozdílů, než si kdysi myslela. Tak například se nedokázal odhodlat k zabití Jasona Bournea, i když tvrdil, že po ničem jiném tak netouží.
Navíc se v jejím autě dopustil velké chyby, když se sklonil a políbil ji na šíji. Od chvíle, kdy od něj odešla, jí vrtalo hlavou, zdi jsou jeho city opravdové. Teď t…
