MILÁČKU,
není to fajn, vedet, že se blíží zima –
jak jsme si tak moc naříkali na vedra a teď skončila a chlad se vkrádá do povětří, cítíš to ve vysušující šedé větrací šachtě na Heavenly Lane a při pohledu na oblohu a v noci ve vlnivější záři pouličních světel –
– a život bude kapánek klidnější – a ty budeš doma psát a dobře jíst a budeme trávit příjemné noci zatočeni jeden ve druhém – a teď jsi doma odpočinutý a jíš dobře, protože by ses neměl moc rozesmutňovat –
napsané po jednom večeru v Masce, kdy s ní a s nově příchozím, budoucím nepřítelem Yurim, zprvu důvěrným bratříčkem, jsem náhle řekl: "Cítím nemožnej smutek, jako bych měl umřít, co si počnem?" a Yuri navrhl: "Zavolej Samovi," což jsem ve svém smutku udělal a hodně naléhavě, protože jinak by tomu nevěnoval pozornost, jelikož je od novin a novopečený otec a nemá čas na kecy, ale když v tom byla taková naléhavost, souhlasil, abychom všichni tři hned přišli z Masky k němu do jeho bytu na Russian Hill, a tak jsme tam dorazili a já se sťal víc než kdy jindy a Sam do mě jako vždycky ryl a říkal: "Jsou s tebou ale trable, Percepiede" a "Máš to vespod v ty báni prohnilý" a "Vy kanadští Frantíci jste všichni stejný a myslím, že to nepřiznáte ani na smrtelný posteli" – Mardou to pobaveně sledovala, trošku popíjela, Sam nakonec jako vždycky namazaný, ale ne namol, jen v náladě, přepadl přes malý nízký stolek, který byl zarovnaný věcmi na výšku aspoň jedné stopy a s popelníky napěchovanými na tři palce vysoko a ještě i s pitím a drobnostmi, rach, jeho žena na rukou s děckem, které právě odrostlo kolíbce, vzdychla s očima dokořán – a Yuri nepil, jen to všechno pozoroval s očima na šťopkách, poté co mi první den po svém příjezdu řekl: "Ty, Percepiede, teď se mi fakt zamlouváš, chtěl bych s tebou komunikovat," což mělo vzbudit mé podezření, že si vytváří nový druh pochybného zájmu o nevinnost mých činů, což bylo ve jménu Mardou –
– protože by ses nemel moc rozesmutňovat
byla jen sladká poznámka, kterou Mardou, co je schopná proklát srdce, učinila o té katastrofální děsivé noci – podobné příkladu dvě, té, která následovala po noci s Lavalinou, noci s krásným faimovským klukem, který byl v posteli s Micky dva roky předtím na velkém nechutném divokém mejdanu, který jsem sám zorganizoval, když jsem žil s Micky, s tou báječnou panenkou bouřlivé legendární noci, zahlédl jsem ho v Masce, byl jsem tam s Frankem Carmodym a se všemi, tahal jsem ho za košili a naléhal, aby šel s námi do dalších barů, aby byl prostě s námi, až na mě nakonec Mardou ve zmatku a řevu té noci zaječela: "Buď já, nebo on, do prdele," ale nemyslela to tak vážně (obyčejně se ani nezpíjí, protože má podzemníkovskou povahu, to teď chlastá kvůli svému vztahu s Percepiedem) – odešla, slyšel jsem jak říká: "Mezi náma je konec," ale ani na chvíli jsem tomu nevěřil a taky že ne, později se tam vrátila, sedl jsem si k ní, vyjasnili jsme si to, zase jsem byl uličník a znovu směšný jako buzerant, tohle bylo mé opětovné soužení, když jsem se probudil v ponuré Heavenly Lane s pivní kocovinou. – Toto je zpověď muže, který nemůže pít. – A tak její psaní pokračuje:
– protože by ses neměl moc rozesmutňovat – a mně je líp, když se cítíš dobře
odpouští, zapomíná na celou tu žalostnou ztřeštěnost, když chce jen: "Nechci chodit vypíjet a ožírat se se všemi tvými kámoši a pořád dokola k Dantemu, potkávat všechny ty Julieny i ostatní, chci, abychom zůstali v klidu doma, poslouchali muziku v rádiu a četli nebo něco nebo šli do kina, miláčku, mám strašně ráda filmy, kina na Market Street, fakt že jo." – "Ale já kašlu na kina, život je mnohem zajímavější!" (další podraz) – její sladké psaní pokračuje:
jsem plná podivných pocitů, znovu ožívají a přehodnocují se mi mnohé staré příhody
– když jí bylo 14 či 13, možná že nešla do školy v Oaklandu a jela přívozem na Market Street a celý den stravila v jediném kině, toulala se ulicemi jako v halucinaci, na všechno valila oči, malá černošská holka bloudící podrazáckou neklidnou ulic…
