LONDÝN
1994
8
Následující ráno předseda vlády, který řídil pravidelnou poradu, zářil radostí. „Tak Dillon to zase dokázal.“ Otočil se ke Carterovi. „Vím, že ho nemáte v lásce, ale výsledky má, to nemůžete popřít.“
„Ano, ten malej grázl to zvládl dobře.“
„Ale no tak, Simone,“ napomenul ho Rupert Lang. „Počítají se přece výsledky. Hnutí protestantských teroristů dostalo smrtelný zásah. Fergusonova skupina nejenže odvrátila atomovou hrozbu, která by dala irskému problému naprosto novou dimenzi, ale také nás zbavila jednoho z nejnebezpečnějších teroristů.“
„A to je na tom to nejdůležitější,“ prohlásil předseda vlády. „Prezident Clinton poskytuje naší snaze, dosáhnout konečného a trvalého míru v Irsku, veškerou podporu. Senátor Edward Kennedy využil v náš prospěch svého vlivu v Kongresu, stejně jako několik dalších Iroameričanů. Třeba senátor Patrick Keogh a bývalý kongresman Bruce Morrison. Ti všichni celé měsíce pracovali v kuloárech na tom, aby přesvědčili vedení IRA, že má smysl usednout k mírovým jednáním…“
„Tomu uvěřím, až se to stane,“ zamručel Carter. „Jak můžeme jednat s lidmi, co pětadvacet let páchají bombové atentáty?“
„Jednali jsme i s Kenyatou v Keni. Po povstání Mau Mau jsme jim dali nezávislost,“ namítal Ferguson. „A stejně tak na Kypru s arcibiskupem Makariusem.“
„Myslím, že Ferguson má pravdu,“ zasáhl Rupert Lang. „Nesmíme ztrácet naději.“
„Zcela správně,“ souhlasil premiér. „Podívejte se, pánové, já jsem ten poslední, kdo by na IRA pohlížel shovívavě. Nezapomínám na bombový útok v Brightonu, kdy téměř dostali celou vládu. Ale čtvrt století války? To už je příliš. Musíme se chopit šance na mírové řešení. Proto potřebujeme držet nejradikálnější protestanty na uzdě. Jde o nesmírně delikátní situaci a já nechci, abychom se na pokraji křehkého míru dožili nějakého nevhodného incidentu.“
„Na tom se, myslím, shodneme všichni,“ přitakal Ferguson.
„V nejbližších dnech odletím do Washingtonu a navštívím prezidenta Clintona. Irský premiér pan Reynolds se k nám připojí. Ta informace je přísně tajná. Pánové, máte mou důvěru, ale nechte si to jen pro sebe.“
„Jistě, pane předsedo,“ ozval se Carter a všichni přítomní přikývli.
„Dobrá, ale je tu ještě něco. Slyšeli jste někdy o panu Liamu Bellovi?“
„Já ho znám,“ prohlásil Rupert Lang. „Seznámil jsem se s ním ve Washingtonu, když byl senátorem. Později odešel z politiky a stal se prezidentem jedné velké elektronické firmy.“
„Je to Iroameričan, dával velké finanční dary IRA prostřednictvím Výboru na pomoc Severnímu Irsku. Ale teď pochopil svůj omyl a s upřímnou snahou se zapojil do přípravy mírových jednání. Přijíždí k nám na soukromou návštěvu, která se koná na popud prezidenta Clintona. Chce se seznámit se situací. Dorazí ve čtvrtek, stráví jednu noc v Londýně ve svém domě na Vance Square a bude pokračovat do Belfastu. Přiletí soukromým letadlem.“
„Přejete si, abychom na něj dohlédli, pane předsedo?“ zeptal se Carter.
„Hlavně žádný rozruch, to je podstatné. Ve čtvrtek večer má Konzervativní strana dobročinný ples v Dorchesteru. V šest hodin začnou podávat nápoje, jak už to bývá. Musím se tam ukázat a vím, že pan Bell rovněž dostal pozvánku, takže s ním soukromě promluvím.“ Obrátil se na Fergusona. „Rád bych, abyste na něho dal pozor, generále.“
„Jistě, pane předsedo.“
John Major vstal. „Těžké časy, pánové, nebezpečné časy.“ Usmál se. „Ale my to zvládneme. Musíme.“ Rupert Lang a Jurij Bělov spolu poobědvali v hostinci naproti Kensington Gardens. Ovčácký koláč spláchli ležákem.
„Ten Londýn je tak civilizovaný,“ začal Bělov. „Vy Angličané jste stejně unikátní. Francouzi sice tvrdí, že neumíte vařit, ale vaše hospodské jídlo je skvělé.“
„Nikdy nám neodpustí Waterloo,“ řekl Lang.
Bělov se pohodlně opřel. „Ferguson pohromadě s Dillonem – to je vzácná kombinace.“
„Svatá pravda. A ta mladá Bernsteinová je taky pěkná čiperka.“
Bělov přikývl. „Tak jak si stojíme? Synové Ulsteru rozprášeni, Daniel Quinn zlikvidován, atomová hrozba už není aktuální…“
„…
