WASHINGTON
LONDÝN
1994
10
Bylo pozdní odpoledne, ve Washingtonu pršelo a mohutná limuzína směřovala po Constitution Avenue k Bílému domu. Přes nepřízeň počasí se na Pennsylvania Avenue shromáždil houf lidí. Byli tu nejen turisté, ale i novináři a televizní štáby.
Řidič stáhl skleněnou přepážku, která ho dělila od zadní části vozu. „Zdá se, že nebude snadné proklouznout hlavním vchodem, senátore. Určitě vás poznají.“ Patrick Keogh se naklonil dopředu. „Zkusme tedy východní vchod.“
Limuzína odbočila do East Executive Avenue, přibrzdila před bránou a stráž, která hned Keogha poznala, jim dala znamení, aby projeli. Východní vchod užíval pravidelně personál Bílého domu a diplomatické návštěvy, když se chtěly vyhnout pozornosti médií.
Keogh vystoupil z vozu a řekl řidiči: „Nevím, jak dlouho tam budu.“ Otočil se a začal stoupat po schodech.
Když vešel dovnitř, spatřil mladého poručíka námořnictva ve vyžehlené uniformě, který hovořil s agentem tajné služby. Poručík se postavil do pozoru. „Dobrý večer, senátore.“
„Jak jste věděl, že použiju tenhle vchod?“
„Nevěděl, senátore, ale dostal jsem zprávu od kolegy u hlavního vchodu.“
Keogh se přívětivě usmál. „Tomu říkám strategické myšlení.“
Mladý muž jeho úsměv opětoval. „Následujte mě, senátore. Pan prezident vás očekává.“
Když vešli do Oválné pracovny, bylo v ní pološero a závěsy zatažené. Tlumené světlo vycházelo z pracovní lampy na masivním stole a stojací lampy v rohu místnosti. Senátor Keogh znal zařízení pracovny do nejmenších podrobností, měl v ní jednání už s několika prezidenty USA.
Teď za stolem seděl Bill Clinton. Keogh s překvapením zjistil, že není sám. V pohodlném ušáku se uvelebil John Major.
„Á, tady jste, Patricku. Jsem rád, že přicházíte tak rychle,“ řekl Clinton. „Vy dva se znáte, že?“
„Pane předsedo vlády,“ natáhl ruku ke stisku Keogh, když John Major povstal. „Opravdu mě těší.“
„Senátore,“ podal mu ruku John Major.
„Prosím, posaďte se, Patricku, a přejdeme k věci,“ řekl mu Clinton. „Mimochodem, tamhle je káva, pokud máte chuť.“
„Myslím, že si dám. Obsloužím se sám.“ Nalil si kávu a vrátil se ke stolu, kde usedl do širokého křesla. „Jsem vám k dispozici, pane prezidente.“
„To rád slyším, protože věc, o kterou vás chci požádat, je obzvlášť obtížná.“
Patrick Keogh s šálkem u úst se zarazil a potom se usmál trochu pokřiveným a pro něho typickým úsměvem, který dodával jeho tváři zvláštní přitažlivost.
„Nemohu se dočkat, pane prezidente. Řekl bych, že se jedná o něco skutečně zvláštního.“
„Přesně tak, Patricku. Možná je to důležitější než všechno, v čem jste se angažoval v celé své dosavadní politické kariéře.“
„A čeho se to týká?“
„Irska a mírového procesu.“
Keogh zmlkl a tvář mu zvážněla. Potom rychle vyprázdnil svůj šálek a položil ho na malý stolek vedle sebe.
„Pozorně vás poslouchám, pane prezidente.“
„Vážíme si, že jste spolu s ostatními angažovanými Iroameričany tvrdě pracoval v zákulisí pro dosažení míru v Irsku,“ řekl John Major. „Stejně tak oceňujeme návštěvy bývalého člena Kongresu Bruce Morrisona i jeho přátel. Výrazně přispěly ke zdaru nezbytně nutných jednání.“
„To je od vás milé, že to říkáte, pane předsedo,“ odpověděl Keogh. „My jsme to ale považovali za svou povinnost. Celé to vyvražďování trvá už příliš dlouho. Tahle věc v Irsku musí skončit. Co pro to mohu udělat?“
„Rádi bychom, abyste v našem zájmu navštívil Irsko,“ odpověděl prezident.
„Panebože!“ Keogh zaklonil hlavu a rozesmál se. „Já a do Irska? Ale proč?“
„Protože podle staré irské tradice jste jeden z nich. Jste spjatý s Irskem stejně jako rodina Kennedyů. Tady čtu, co se stalo, když prezident Kennedy v šedesátém třetím navštívil starou rodinnou farmu v Irsku.“ Clinton pohlédl do papíru před sebou. „Dunganstown. Vy jste ho doprovázel.“ Patrick Keogh přikývl. „Jeho pradědeček se tam v devatenáctém století vrátil. Ve stejnou dobu, co se můj stal v Bostonu obchodníkem s vínem.“ Usmál se na Johna Majora. „Bez urážky, pane předsedo, ale v té době se matička A…
