NEDĚLE
6.30
Koronskij vyšel z haly hotelu U Devíti draků, zastavil si taxi a slušnou kantonštinou řekl řidiči, kam chce jet. Zapálil si cigaretu a opřel se pohodlně dozadu, přičemž automaticky dával pozor, jestli ho někdo nesleduje, i když to bylo nepravděpodobné. Skutečné nebezpečí nehrozilo. Jeho doklady na jméno Hans Meikker byly dokonalé, jeho krycí profese – novinář západoněmeckého časopiseckého syndikátu – odpovídala skutečnosti a souvisela s častými a rutinními návštěvami Hongkongu. Pohled ho uklidnil, a tak se rozhlížel po davech kolem a přemítal, koho to má podrobit chemickému výslechu a kde. Byl to malý, dobře živený, těžko popsatelný muž a na nose měl brýle bez obrouček.
Asi padesát yardů za ním se spletí aut prodíralo malé, ne zrovna novotou zářící mini. Tom Connochie, vyšší agent CIA, seděl vzadu a jeden z jeho asistentů, Roy Wong, řídil.
„Zahýbá vlevo.“
„Jasně, vidím ho. Uklidni se, Tome, znervózňuješ mě, sakra.“ Roy Wong byl Američan z třetí generace, držitel prvního vysokoškolského diplomu za literaturu a v CIA pracoval čtyři roky jako přidělenec do Hongkongu. Byl skvělý řidič. Connochie byl maximálně ve střehu – utahaný, oblek pomačkaný. Většinu noci byl s Rosemontem vzhůru a snažili se roztřídit záplavu vrcholně tajných instrukcí, žádostí a příkazů souvisejících se zadrženými dopisy Thomase K.K. Lima. Těsně po půlnoci je jeden z jejich hotelových informátorů uvědomil, že Hans Meikker právě přijel z Bangkoku a ubytoval se na dva dny. Měli ho už léta na seznamu jako možného agenta.
„Sakra!“ řekl Roy Wong, když se hustý proud vozů vtěsnal do úzké ulice nedaleko Mong Koku.
Connochie vykoukl z postranního okénka. „Taky stojí, Royi. Je asi dvacet aut před námi.“
V momentě se zácpa uvolnila a pak se zase utvořila, když před nimi zastavil naložený náklaďák. Než se mohli znovu rozjet, jejich objekt se vypařil.
„Doprdele!“
„Možná že budeme mít kliku a zase na něj natrefíme.“
O dva bloky vpředu vystoupil Koronskij z taxíku a sešel hlučnou ulicí dolů směrem k další zalidněné třídě a další uličce, až se octl u činžáků, kde bydlela Ginny Fu. Vyšel po špinavých schodech nahoru. Třikrát zaklepal na oprýskané dveře. Suslev ho uvítal a zamkl za ním. „Buďte zdráv,“ řekl tiše rusky. „Měl jste dobrou cestu?“
„Ano, soudruhu kapitáne, velmi dobrou,“ odpověděl Koronskij a ze zvyku taky tlumil hlas.
„Pojďte se posadit.“ Suslev máchl ruku ke stolu s kávou a dvěma šálky. Pokoj byl omšelý a bylo v něm málo nábytku. Špinavé rolety byly stažené.
„Dobrá káva,“ řekl Koronskij zdvořile a v duchu si pomyslel, že je příšerná, že se absolutně nedá srovnat s vynikající kávou ve francouzském stylu, kterou pil v Bangkoku, Saigonu a Phnompenhu.
„To dělá whisky,“ řekl Suslev a jeho obličej měl tvrdý výraz.
„Podle Ústředí vám mám být k dispozici, soudruhu kapitáne. Co ode mne budete chtít?“
„Je tu jeden muž s fotografickou pamětí. Potřebujeme znát její obsah.“
„Kde by se měl klient vyslýchat? Tady?“
Suslev potřásl hlavou. „Na mé lodi.“
„Kolik času na to máme?“
„Tolik, kolik potřebujete. Vezmeme ho s sebou do Vladivostoku.“
„Jak moc záleží na tom, abychom získali kvalitní informace?“
„Hodně.“
„V tom případě bych výslech provedl radši ve Vladivostoku – můžu vám dát speciální sedativa a pokyny, jak udržet klienta v útlumu a jak začít s procesem zpracovávání jeho mysli.“
Suslev o tom uvažoval. Potřeboval Dunrossovu informaci ještě před příjezdem do Vladivostoku. „Nemůže jít se mnou na loď? Odjíždíme o půlnoci s přílivem.“
Koronskij váhal. „Mám z Ústředí příkaz pomoct vám, ale neohrozit svou bezpečnost. Kdybych šel na loď, určitě bych ji ohrozil – loď je nepochybně sledovaná. Bylo by divné, kdybych se najednou vypařil z hotelu, co?“
Suslev přikývl. „Souhlasím.“ Nevadí, řekl si. Mám stejné školení ve výsleších jako Koronskij, akorát jsem nikdy nedělal hloubkový chemický výslech. „Jak to přesně provádíte?“
„Je to docela jednoduché. Intravenózní injekce chemické látky, která se nazývá Pentothal-V6, dvakrát denně po de…
