18.45
Slunce už téměř začínalo zapadat.
Nahoře v Lo Wu, hlavním hraničním přechodu mezi Kolonií a Čínou přecházely přes most davy Číňanů jako obvykle, a to v obou směrech. Most, který vedl přes líně tekoucí bahnitou říčku, byl dlouhý sotva padesát yardů, ale těch padesát yardů bylo pro některé příchozí jako milion mil. Na obou koncích byla vojenská hlídka, přistěhovalecká a celní kontrola a uprostřed mezi nimi závora. Stáli u ní dva hongkongští policisté a dva vojáci z ČLR. Dva páry železničních kolejí vedly přes most.
Ve starých dobách jezdily vlaky z Kantonu do Hongkongu a zase zpátky bez zastávky, teď ale osobní vlaky na každé straně zastavily a cestující přešli pěšky. A vlaky se zase vracely stejnou cestou, jakou přijely. Nákladní vlaky z Číny tudy přijížděly bez problémů. Většinou.
Každým dnem stovky místních přešly hranici jako docela obyčejnou silnici. Měly svá pole nebo pracoviště na obou stranách hranice a bylo to tak po generace. Tihle lidé z hraničního pásma byli drsní, nedůvěřiví staromilci, kteří nenáviděli změny, nenáviděli každé vměšování, nenáviděli uniformy a zvlášť nenáviděli policisty a všechny cizince. Jako pro většinu Číňanů, i pro ně byl cizincem každý, kdo nepocházel z jejich vesnice. Pro ně žádná hranice neexistovala, nemohla existovat.
Most v Lo Wu byl snad nejcitlivějším místem Číny – kromě něj to byly ještě dva přechody. Jeden z nich byl v Mau Kam To, kudy denně přecházel dobytek a vozily se náklady zeleniny přes rozviklaný můstek klenoucí se nad stejnou říčkou, obtékající větší část hranice. Poslední byl na nejjižnějším hraničním cípu, v rybářské vesnici Tau Kok. Tady hranice nebyla vyznačená, ale všichni se shodovali na tom, že ji tvoří jediná ulice probíhající vesnicí.
Tohle byly jediné styčné body Číny se Západem. Všechno bylo pečlivě řízeno a monitorováno z obou stran. Barometrem byla nálada a chování ozbrojených hlídek.
Dnes byla hlídka na čínské straně Lo Wu podrážděná. V důsledku toho byla hongkongská strana taky nervózní, protože nevěděla, co může očekávat – možná náhlé zavření hranice, možná nečekanou invazi jako loni. Kolonie totiž závisela na rozmarech Číny. „A to je naše každodenní realita,“ mumlal hlavní inspektor Smyth. Dnes sem byl vyslán kvůli zvláštnímu poslání a nejistě stál poblíž policejní stanice, diskrétně umístěné asi sto yardů od skutečné hranice, aby zbytečně neprovokovala. Proboha, jaká provokace? říkal si. Stačí jeden prd v Londýně a už tu budou pochodovat miliony Číňanů – pakliže mocní činitelé za hranicí rozhodnou, že ten nepatrný prd urazil důstojnost Číny.
„Dělejte, ksakru,“ říkal netrpělivě a khaki košile se mu lepila na záda. Oči upíral na silnici do Hongkongu. Silnice byla plná kaluží. Kroutila se do dálky. Vtom v dálce zahlédl přibližující se policejní vůz. Nesmírně se mu ulevilo a šel mu naproti. Vystoupil Armstrong. Pak Brian Kwok. Smyth Armstrongovi zasalutoval svou důstojnickou hůlkou, aby zamaskoval šok. Brian Kwok byl v civilních šatech. V očích měl podivný, prázdný, vystrašený výraz. „Nazdar, Roberte,“ řekl Smyth.
„Nazdar. Promiň, že jedeme pozdě,“ řekl Armstrong.
„Je to jen pár minut. Říkali až při západu slunce.“ Smyth mávl rukou k západu. Slunce ještě nekleslo. Obrátil svou pozornost znovu na Briana Kwoka. Bylo těžké potlačit výraz pohrdání.
Vysoký, hezký Číňan vyndal balíček cigaret. Prsty se mu třásly, když Smythovi nabídl.
„Ne, díky,“ řekl Smyth chladně. Armstrong si jednu vzal. „Myslel jsem, že jsi s kouřením přestal?“
„To ano. Začal jsem znovu.“
Brian Kwok se nervózně zasmál. „Obávám se, že kvůli mně. Robert se snažil chránit mě před Crossem… a jeho anděli.“
Žádný z mužů se nezasmál.
„Přijde někdo? Někdo jiný?“ zeptal se Smyth.
„Nemyslím. Oficiálně ne.“ Armstrong se rozhlédl kolem. Bylo tu pár čumilů, ale působili jako náhodní diváci. „Přesto tu někde budou.“ Oba muži pocítili, že se jim vzadu na krku dělá husí kůže. „Můžeme se do toho dát.“
Smyth vyndal úřední listinu. „Wu Ču-toji, alias Briane Kar-šune Kwoku, jste formálně…
