Kapitola 8
Nebe se najednou otevřelo a déšt začal nelítostně šlehat do oken, takže skrz ně nebylo na dvůr téměř vidět. Zastavil se pod stříškou vchodu do budovy a řekl si, že počká, až příval pomine. Byl přesvědčený, že tak prudký liják nemůže trvat dlouho, a skutečně asi po třech minutách začalo nebe trochu prosvítat a déšť zeslábl natolik, že mohl přeběhnout přes dvůr ke vchodu do Ústředního sterilizačního oddělení.
Jakmile vkročil do dveří a procházel třicet metrů dlouhou chodbou k těžkým lítačkám s mosaznými držadly, obklopil ho vlhký vzduch a viděl, že se pára sráží v kapičky vody i na okachlíkovaných stěnách. Na dveřích byl nápis STERILIZAČNÍ SÁL. Když je Jamieson otevřel a dal se podle šipek doleva, vlhkost se ještě znásobila. Musel si prstem objet krk pod límcem. Pak přistoupil k bíle oblečeným postavám.
„Kdo je tady vedoucí?“ Křičel, aby přehlušil sykot páry a také aby ho slyšel muž, který měl na tváři průhledný štít.
Muž ukázal na zelené dveře a Jamieson na ně zaklepal.
„Dále.“
Jamieson vešel dovnitř a spatřil mohutného urostlého chlapíka, sedícího u stolku tak malého, že to ještě zdůrazňovalo jeho zavalitost. V silné, svalnaté ruce držel pero a odškrtával si položky v nějakém seznamu. I on měl na sobě bílé bavlněné kalhoty a bílou chirurgickou halenu s výstřihem do véčka. Z něj se draly ven černé chlupy na prsou. Jamiesona ovanula silná vůně vody po holení, ani ne tak kvalitní, jako intenzívní.
„Vy jste tu zřejmě vedoucí, že?“ zeptal se Jamieson.
„A kdo jste vy, že se ptáte?“ zabručel muž.
Jamieson mu vysvětlil, kdo je.
„Vrchní ošetřovatel Blaney,“ představil se muž a natáhl se přes stůl, aby mu podal ruku. Jamieson mu s ní potřásl a překvapilo ho, jak je měkká a ochablá.
„Co pro vás můžu udělat?“
„Před pár minutami tady byl doktor Thelwell,“ konstatoval Jamieson.
„To jo.“
„A co tady chtěl?“
Blaney se zatvářil podezíravě. „Nevím, proč bych vám to měl vykládat…“
Na takovou odpověď byl Jamieson připravený. „Jestli chcete, zavolejte si pana Crichtona na lince 2631 a ten vám poví, že mám právo vám položit jakoukoli otázku.“
„Stačí mi vaše slovo, řekl Blaney. „Pan primář si chodí sám pro balíčky se svými nástroji.“
Jamieson cítil, že se mu stahuje hrdlo. Musel si nejdřív odkašlat a pak se zeptal: „Co má tohle znamenat?“
„Že pan primář trvá na tom, že si bude nástroje pro svůj operační sál vyzvedávat osobně.“
„To dělá odjakživa?“
„Ne, teprve pár týdnů.“
„On prostě přijde a odnese si balíčky nástrojů?“ ptal se Jamieson.
„Nejen to,“ odpověděl Blaney. „On si také kontroluje sterilizační proces.“
„A co konkrétně dělá?“ zajímal se Jamieson.
„Kontroluje teplotu a tlak na manometrech během autoklávování, sleduje zapisovač, čeká, až balíky s nástroji vyjdou ven, a pak si je odnese na svůj operační sál.“
„Řekl doktor Thelwell, proč to všechno dělá?“ zeptal se Jamieson.
„Z bezpečnostních důvodů,“ odpověděl Blaney.
„Z bezpečnostních důvodů,“ opakoval zamyšleně Jamieson.
„Tak je to,“ řekl Blaney. „Není snad něco v pořádku?
„Ne… nic,“ odpověděl Jamieson, ale kolečka v mozku se mu točila na plné obrátky. Zjištění, že Thelwell je spojovacím článkem mezi sterilizačním oddělením a sálem, to bylo něco, s čím naprosto nepočítal.
„Pan primář Thelwell je totiž velice svědomitý člověk. Ten nenechává nic náhodě,“ řekl Blaney. „I když doktor Evans prověřuje všechny ty mašiny každý týden a grafické záznamy jsou vždycky k dispozici, on se chce radši přesvědčit sám,“
„A to si doktor Thelwell odnáší jen svoje nástroje?“ zeptal se Jamieson jakoby mimochodem.
„Ne, odnáší všechny balíčky pro gynekologii,“ odpověděl Blaney. „Na tom snad není nic špatného, ne?“ vyrazil útočně, když si všiml Jamiesonova zachmuřeného výrazu.
Jamieson odpověděl, že není, ale mozek mu pracoval na plné obrátky.
„Nepřejete si vidět, jak to tady chodí?“ otázal se Blaney.
Jamieson na něj s úsměvem pohlédl a řekl: „Proč ne.“
Blaney mu po sterilizačním sále uspořádal prohlídku s výkladem a s občasnými zastávkami tam, kde považoval za nu…
