Kapitola 16
Ryan se vrátil během deseti minut a Jamieson mu všechno vylíčil. Ukázal mu, jakou instalaci objevil na zadní stěně sterilizátoru. Postranní kryt nechal otevřený, aby si Ryan mohl přímo vyhmatat průběh trubiček, a tak si udělat představu o tom, co se stalo, když se ventily zaměnily!
„Ten šílený parchant,“ zamumlal Ryan.
Jamieson pověděl Ryanovi i o zprávě z Costello Court.
„Proč ho teda k čertu nedrželi bezpečně pod zámkem?“ rozčílil se Ryan. „Když měli sebemenší pochybnost o jeho duševním stavu, tak by přece bylo lepší přiklonit se raději k opatrnější variantě.“
„Co se mě týká, vřele s vámi souhlasím,“ řekl Jamieson.
„A nám nezbyde než věnovat polovinu svého úsilí honbě na lidi, kteří by vůbec neměli volně běhat po ulicích.“
„V Evansově případě se lékařské názory rozcházely,“ namítl Jamieson.
Z Ryanova výrazu se dalo vyčíst, co si o takových lékařských názorech myslí. „Jo, a pak takový prevít skončí jako vedoucí nemocniční laboratoře! To je teda nádhera! Kerrova nemocnice poskytuje možnost zaměstnání každému bez rozdílu. A jestli je někdo psychopat, to přece není žádná překážka!“
Ani Jamieson nemohl v hloubi duše připadnout na rozumnou obhajobu takového systému. Chápal Ryana a sdílel jeho pobouření.
„Dá se vystopovat původ všeho nakaženého materiálu zpátky až k téhle mašině?“ zeptal se Ryan.
Jamieson přikývl: „Prověřil jsem to, když jsem na vás čekal.
Nástroje, obvazový materiál i infikovaný fyziologický roztok - všechno se sterilizovalo tímhle přístrojem, a to vždycky bezprostředně po tom, co Evans prováděl jeho testování.
„No tak to bychom měli,“ podotkl Ryan.
„Úplně všechno ne,“ namítl Jamieson. Pověděl Ryanovi o geneticky pozměněných bakteriích. „Nevím, kde a jak to dělal, ale hrozně rád bych to odhalil.“
„Jak se, prosím vás, takové mutace bakterií můžou provádět?“ zeptal se Ryan.
„Na to je řada metod. Můžete na ně působit chemikáliemi nebo je můžete ozářit rentgenem či ultrafialovými paprsky. Ve skutečnosti to není ani tak obtížné…“ Najednou se Jamieson uprostřed slova zarazil a vykřikl: „Žádné puchýře!“
„Prosím?“
„Víte, žena Johna Richardsona mi vyprávěla, že její manžel byl těsně před svou smrtí něčím strašně rozrušený. Slyšela, že si pořád a pořád pro sebe opakoval: Žádné puchýře. A on mluvil o Evansově ruce!“
„Lituju. Ale pořád ještě nerozumím.“
„Když jsem sem přijel poprvé, měl jsem takovou nehodu spojenou s elektrickým radiátorem v koupelně, i když teď začínám trochu pochybovat, jestli to byla nehoda. Evans totiž bydlel ve vedlejším pokoji a je docela možné, že celou tu věcičku nastražil. Ale tehdy se Evans objevil na scéně jako můj zachránce a já si později všiml, že má na ruce spáleninu. Předpokládal jsem, že k ní přišel, když mi pomáhal, a upozornil jsem na to i Johna Richardsona. Ale puchýř tam nebyl. Jenom rudá skvrna. Ve skutečnosti to musela být spálenina z ozáření! Richardson se musel dovtípit, že infekce byla způsobená mutantními bakteriemi, a pak si uvědomil i význam té skvrny na Evansově ruce.“
„Takže asi na Evanse uhodil a Evans ho zabil,“ řekl Ryan a už vstával. „Je teď Evans ve své laboratoři?“
„Ne, jel do okresní laboratoře. Přijede nejdřív tak za hodinu.“
Ryan chvíli uvažoval a pak řekl: „Teď by nemělo cenu nějak ho vyplašit. Zatím nemá žádné podezření. Počkáme, až se vrátí, a pak se na něj vrhneme.
„Rád bych si ještě prohlédl jeho laboratoř a pracovnu, jestli tam nenajdu nějaký radiační zdroj,“ oznámil Jamieson.
„Pošlu sem ještě pár svých lidí,“ slíbil Ryan.
Laborant, který Jamiesonovi půjčil svou příručku lékařské mikrobiologie, vešel do Evansovy laboratoře, kde Jamieson prohledával jednu ze skříní.
„Můžu vám s něčím pomoct?“ zeptal se, ale znělo to trochu jako výtka.
„Je tady v laboratoři nějaká ultrafialová lampa?“ chtěl vědět Jamieson.
„Není, a proč?“
„Nebo nějaký zdroj rentgenových paprsků?“
„Taky ne.“
„A máte druhý klíč k pracovně doktora Evanse?“
„V kanceláři je klíč zástupce vedoucího.“
„Tak mi ho, prosím vás, sežeňte.“
„Víte jistě, že s…
