Kapitola 14
„Musím vám bohužel sdělit, že o dětátko přišla,“ řekl Phillip Morton, kterého zavolali, aby Sue prohlédl.
Jamieson přikývl a odvrátil pohled. Vůbec netoužil podívat se komukoliv do očí, když se cítil tak zranítelnv. V hloubi duše tušil, co se od Mortona dozví. Čekal to od chvíle, kdy zaslechl, jak někdo říká, že Sue krvácí. V té době ležel na vozíku, na němž ho vezli na ošetření. Nebyl sice plně při vědomí, ale útržky hovoru k němu přece jen pronikaly. Sluchové vjemy člověka vždycky opouštějí jako poslední a první se navracejí.
Teti, když ho zbavili nejhorších bolestí a vyčistili a zašili mu paži, seděl a čekal spolu s Clivem Evansem, který se nabídl, že mu bude dělat společnost, až Morton vyšetří Sue.
I když se obával nejhoršího, přece jen se chytal stébla naděje, že nějak špatně rozuměl a že bude všechno v pořádku.
Tuhle svíčíčku naděje teď Morton sfoukl. Jamieson svěsil ramena a pocítil hroznou tíhu v nohách.
„Mně je to taky líto,“ přidal se Evans a položil Jamiesonovi ruku na rameno.
„Je to smůla,“ řékl Morton. „Ale je mladá a silná a není důvod, proč by…“
Jamieson ho neposlouchal. Tyhle fráze dobře znal. Teď chtěl hlavně být u Sue. „Rád bych ji viděl,“ požádal.
„Ovšem,“ přisvědčil Morton a uvolnil cestu, aby mohl Jamieson projít.
Jamieson otevřel levou rukou dveře, pravou měl zavěšenou na pásce. Sue ležela nehybně na posteli a upřeně hleděla do stropu.
„Ahoj,“ řekl něžně Jamieson. „Jak se cítíš?“ Ještě ani nedořekl a už mu bylo jasné, jak nevhodně to zní. Věděl přece přesně, jak se cítí, ale nějak začít musel a k tomu potřeboval slova.
Sue stále hleděla na strop, jako kdyby ho neslyšela, a pak Jamieson uviděl, jak se jí po tváři začala koulet slza.
Obrátila hlavu a pohlédla na něho. „Je mi to líto,“ zašeptala.
„Je mi to tak hrozně líto.“
„Nebud blázínek,“ zašeptal Jamieson a vzal ji za ruku.
„Mně záleží jen na tobě. Na ničem jiném.“
„Ale ty sis to dítě tolik přál,“ řekla Sue a teď už nechávala slzy volně stékat.
„Těch ještě bude! Máme před sebou moře času. Teď jsi důležitá jenom ty. Pane bože! Jak já jsem si oddechl, když jsem tě našel živou… Nedovedeš si představit, jaký jsem prožíval strach. Myslel jsem, že se z toho snad zblázním…“
Položila mu ruku na ústa a zašeptala: „Já vím“ já vím.“
Chvíli se jen potichu drželi za ruce a byli štastní, že už nepotřebují slova a že jsou opravdu zase spolu. Sue řekla:
„Pořád jen musím myslet na to, co by se bylo stalo, kdybys ke garáži dojel autem. Musím na to ustavičně myslet. Nedokážu se toho přízraku vůbec zbavit. Proč jsi vlastně zastavil na ulici kus od garáže? Co tě k tomu přivedlo?“
Jamieson ji hladil po vlasech. „Za to můžeš děkovat dopravní zácpě. Ta mě přinutila uvažovat.“
„Vyprávěj,“ prosila Sue.
Jamieson jí vylíčil, jak se v počáteční panice nejprve přihnal na špatnou adresu, a jak potom začal uvažovat o možných motivech onoho telefonátu včetně možnosti, že jde pouze o nějaký krutý žert. „Takže jsem zastavil u telefonní budky, která byla právě za rohem garáží, a zavolal do špítálu, jestli tam náhodou nejsi. Evans mi řekl, že jsi šla předtím do města, tak jsem ho požádal, aby volal policii. Když jsem vyšel z budky, bylo to do uličky tak blízko, že jsem tam auto nechal a radši utíkal pěšky.“
„Díky bohu,“ vzdychla Sue.
„To bych řekl,“ souhlasil Jamieson.
„Scotte?“ ozvala se Sue.
„Copak?“
„Co ti vlastně ten člověk v tom telefonu řekl?“
„Spoustu ohavných nesmyslů.“
„Co přesně?“ naléhala Sue.
Jamieson jí to pověděl.
„Ale ty víš, že to nebyla pravda, že?“
Jamieson jí stiskl rameno.
„Nechci, aby sis myslel, že jsem přišla o dítě proto, že se mnou prováděl něco takového. Po téhle stránce se mě ani nedotkl. Já myslím, že jsem přišla o dítě prostě proto, že mě tak příšerně vyděsil. Vím, že to teď zní hloupě, když jsi teď tady a já jsem v bezpečí a v teple, ale v té chvíli… Já myslela, že je to ten zabiják, ten chlap, co rozřezal ty ženy. Nikdy v životě jsem si nepomyslela, že bych mohla být tak vyděšená.“
Jamieson konejšil Sue, …
