DEN ČTVRTÝ
06.40
Druhý den ráno jsem si sen stále jasně vybavoval, byl živý a znepokojivý. Připadal mi zcela skutečný, vůbec ne jako sen. Julie už byla vzhůru. Vylezl jsem z postele a došel jsem na místo, kde jsem ji v noci viděl. Podíval jsem se na koberec, na noční stolek, na pomuchlaná prostěradla a polštář. Nebylo tam nic nezvyklého, nic mimořádného. Nikde žádné černé čáry nebo stopy. Zašel jsem do koupelny a prohlédl jsem si její kosmetickou výbavu, narovnanou úhledně do řad na její straně od umyvadla. Jen samé všední předměty. Můj sen byl sice hodně znepokojivý, ale byl to přece jen pouhý sen. Jedna jeho součást však byla zcela přesná: Julie vypadala krásněji než kdy předtím. Našel jsem ji v kuchyni, jak nalévá kávu, a všiml jsem si, že její obličej se opravdu zdá mít ostřejší, výraznější rysy. Julie měla vždycky zaoblenou tvář. Teď je její obličej štíhlý, výrazný. Vypadá jako modelka. A když jsem se teď podíval důkladněji, i její tělo se zdá být štíhlejší, svalnatější. Ne že by shodila, jen vypadá pěstěně, vyrovnaně, energicky. „Vypadáš báječně,“ řekl jsem.
Zasmála se. „To bych se divila. Jsem utahaná.“
„V kolik ses dostala domů?“
„Asi v jedenáct. Doufám, že jsem tě neprobudila.“
„Ne. Ale měl jsem zvláštní sen.“
„Vážně?“
„Ano, zdálo se mi…“
„Mami! Mami!“ vrazil do kuchyně Erik. „To není fér! Nicole nechce vylézt z koupelny. Už tam je nejmíň hodinu. To není fér!“
„Tak běž do naší koupelny.“
„Ale já potřebuju svoje ponožky, mami. To není fér.“
Tohle byl starý problém. Erik má několik oblíbených ponožek, které nosí pořád a pořád, dokud nejsou špínou černé. Ostatní ponožky ze šuplíku ho bůhvíproč neuspokojují. Jaktěživ jsem ho nedokázal přimět, aby mi vysvětlil proč. Ale navléci se ráno do ponožek, to byl u něj zásadní problém. „Eriku,“ začal jsem, „tohle jsme už probrali. Máš nosit čisté ponožky.“
„Jenže tyhle jsou ty moje dobrý!“
„Eriku. Máš spoustu dobrých ponožek.“
„To není fér, tati. Ona tam je už hodinu, nekecám.“
„Eriku, jdi si pro jiné ponožky.“
„Ale…“
Jen jsem namířil ukazovák k jeho pokoji.
„Ježíš.“ Odešel a bručel si pod fousy, jak to není fér.
Obrátil jsem se zase k Julii, že dokončíme rozhovor. Chladně si mě prohlížela. „Tobě to vůbec nedochází, co?“
„A co jako?“
„Přišel sem, mluvil na mě, ale ujal ses toho ty. Celé jsi to vyřídil ty.“ Okamžitě jsem si uvědomil, že má pravdu. „Promiň,“ řekl jsem.
„Jacku, poslední dobou děti skoro nevidím. Mám dojem, že bych s nimi měla aspoň být s to jednat, aniž bys to přebíral ty.“
„Omlouvám se. Řeším tyhle věci celý den, tak nejspíš…“
„To je vážně potíž, Jacku.“
„Už jsem řekl, že je mi to líto.“
„Já vím, co jsi říkal, ale nemám dojem, že by ti to bylo líto, protože nevidím, že bys podnikal něco, abys to svoje dominantní chování změnil.“
„Julie,“ řekl jsem. Snažil jsem se udržet nervy na uzdě. Nadechl jsem se. „Máš pravdu. Omlouvám se.“
„Jenom se mě z toho snažíš vyřadit,“ odsekla, „a nepouštíš mě k mým vlastním dětem…“
„Julie, sakra, taky tu věčně nejsi“
Zavládlo mrazivé ticho.
„Rozhodně tu jsem,“ ozvala se potom. „Neodvažuj se říkat, že nejsem.“
„Tak moment, moment. Kdypak tu jsi? Kdy jsi to naposledy stihla k večeři, Julie? Včera ne, předevčírem ne, předpředevčírem ne. Celý týden, Julie. Nejsi tady.“
Zpražila mě pohledem. „Nevím, o co se to snažíš, Jacku. Nevím, co to na mě hraješ.“
„Já na tebe nic nehraj u. Jenom se na něco ptám.“
„Jsem dobrá matka a musím dělit čas mezi velice náročnou, velice náročnou práci a potřeby rodiny. A ty mi v tom absolutně vůbec nepomůžeš.“
„O čem to mluvíš?“ Můj hlas pořád sílil. Začal jsem mít pocit naprosté nereálnosti.
„Podrážíš mě, sabotuješ, obracíš děti proti mně,“ vyrazila. „Já dobře vidím, co děláš. Nemysli si, že nevidím. Vůbec mě nepodpoříš. To je teda pěkné svinstvo, dělat tohle vlastní ženě po tolika letech manželství.“ A se zaťatými pěstmi odkráčela. Byla tak naštvaná, že si ani nevšimla Nicole, která stála vedle dveří a celé si to poslechla. Její matka se podívala na mě a prohnala se …
