22.58
Nakopl jsem motorku a vyjeli jsme s Mae podél okraje hřebenu až na místo, kde se začal svažovat dolů k řečišti. Bobby zůstal, kde byl, a pozoroval Rosiino tělo. Za několik minut jsem přejel přes koryto k protějšímu břehu a zamířil k vrchu, kam dopadalo světlo z jeho reflektoru. „Zpomal, Jacku,“ vyzvala mě Mae.
Zpomalil jsem, naklonil jsem se na řídítka a snažil se dívat co nejvíce dopředu na terén. Najednou začal znovu cvakat měřič radiace. ,,Dobré znamení,“ řekl jsem.
Jeli jsme dál. Teď jsme byli přímo proti Bobbymu na protějším svahu. Jeho reflektor vrhal slabé světlo na zem všude kolem nás, až to vypadalo jako svit Měsíce. Zamával jsem na něj, ať jede dolů. Otočil tříkolku a vyrazil k západu. Bez jeho světla země najednou ztemněla a byla záhadnější. Pak jsme uviděli Rosii Castrovou.
Ležela na zádech a hlavu měla zakloněnou tak, až to vypadalo, že se dívá dozadu, rovnou na mě, oči má rozevřené, ruce vztahuje ke mně a bledou dlaň drží otevřenou. Na tváři měla prosebný či snad vyděšený výraz. Posmrtná ztuhlost už sílila, a tak tělo při pohybu přes nízké křoví a pouštní kaktusy prkenně nadskakovalo.
Něco ji táhlo pryč – ale žádné zvíře to nebylo.
„Myslím, že bys měl zhasnout reflektor,“ navrhla Mae.
„Ale já nevidím, co to dělá… jako by pod ní byl nějaký stín…“
„To není stín,“ řekla Mae. „To jsou oni.“
„Roje? Ty ji táhnou?“
Přikývla. „Zhasni to.“
Vypnul jsem reflektor. Stáli jsme ve tmě. „Já myslel, že roje neudrží energii víc než tři hodiny,“ poznamenal jsem. „Ricky to tvrdil.“
„Zase nám lhal?“
„Anebo to omezení venku v přírodě překonaly.“
Důsledky byly znepokojivé. Pokud teď roje udrží energii i přes noc, mohly by být aktivní, až se dostaneme do jejich skrýše. Počítal jsem s tím, že je najdu zhroucené a částečky rozprostřené po zemi. Měl jsem v úmyslu pobít je takříkajíc ve spánku. Teď to ale vypadalo, že nespí. Stáli jsme na chladném nočním povětří a promýšleli si to. Posléze se ozvala Mae.
„Nejsou ty roje vytvořené podle chování hmyzu?“
„Nijak obzvlášť,“ pokrčil jsem rameny. „Programovacím vzorem byly vztahy predátor-kořist. Jenže roj je populace interagujících částeček, a tak se do jisté míry bude chovat jako kterákoli populace interagujících částeček, například i hmyz. Proč?“
„Hmyz dokáže provádět plány, které přesahují délku života jedné generace. Stavět hnízda, k jejichž budování je potřeba hodně generací. Není to tak?“
„Asi ano…“
„Takže je možné, že jeden roj táhl tělo nějakou dobu, ale pak to převzal jiný. Možná se tak vystřídaly už tři nebo čtyři roje. Tím pádem ani jeden nemusel fungovat celé tři hodiny tmy.“
Ani důsledky téhle myšlenky se mi ale vůbec nelíbily.
„To by znamenalo, že roje spolupracují,“ upozornil jsem. „Že se chovají koordinovaně.“
„Evidentně to tak už je.“
„Jenomže to není možné,“ namítal jsem. „Nemají schopnost předávat si informace.“
„Možné to nebylo před pár generacemi. Teď to už jde. Pamatuješ, jak k tobě letěly v klínové formaci? Byly koordinované.“ To byla pravda. Tehdy mi to ale nedošlo. Postával jsem v poušti a přemítal, co mi ještě nedošlo dalšího. Mžoural jsem do tmy a pokoušel jsem se zahlédnout Rosii. „Kam ji táhnou?“ zeptal jsem se.
Mae rozepnula zip na mém batohu a vyndala soupravu pro noční vidění. „Zkus tohle.“ Hned jsem se chystal jí tu službu oplatit, ale ona si už obratně sundala batoh sama, otevřela ho a vytáhla vlastní brýle pro noční vidění. Její pohyby byly rychlé a jisté. Nasadil jsem si brýle a pásek a čočky urovnal na oči. Byl to nový noktovizor GEN 4 a poskytoval vidění ve ztlumených barvách. Téměř okamžitě jsem na poušti zahlédl Rosii. Její tělo mizelo za křovím, sunulo se dál a dál. „Tak kam ji to vlastně táhnou?“ dožadoval jsem se znovu. A ještě než jsem to dořekl, zvedl jsem brýle výš a uviděl, kam s ní mají namířeno. Z dálky to vypadalo jako přírodní útvar: kupa tmavé hlíny asi tak čtyři metry široká a dva vysoká. Eroze do ní vyryla hluboké vertikální rozsedliny, takže kupa vypadala trochu jako veliké ozubené kolo ležící naplocho.…
