Kořist (Michael Crichton)

09.11

Když pilot vrtulníku uviděl, jak upalujeme přes heliport, odsunul dveře. Naskočili jsme si. „Leťte pryč!“ vybafla Mae. „Musím trvat na tom, abyste si před odletem zapnuli bezpečnostní…“

„Koukejte s tím krámem odletět!“ ječel jsem.

„Je mi líto, mám svoje předpisy a není bezpečné…“

Ze dveří elektrárny, kterými jsme právě vyšli, se začal valit černý dým. Stoupal k modrému nebi nad pouští. Pilot to uviděl. „Držte se!“ vyrazil.

Vzletěli jsme a zamířili na sever, rozmáchlým obloukem pryč od budovy. Kouř už vycházel i z větracích otvorů pod střechou. Do vzduchu stoupal černavý opar. „Oheň spálí nanočástečky a bakterie taky,“ prohlásila Mae. „Neměj strach.“

„Kam letíme?“ zeptal se pilot.

„Domů.“

Zamířili jsme na západ a v několika minutách byla továrna daleko za námi. Mizela za obzorem. Mae byla zabořená do sedadla a oči měla zavřené. „Já myslel, že to vybuchne,“ řekl jsem jí. „Jenže oni zase zapnuli bezpečnostní systém. Takže výbuch asi nebude.“

Neřekla nic.

„Tak proč jsme se ale odtud tak hnali?“ pokračoval jsem. „A kde jsi vlastně byla? Nikdo tě nemohl najít.“

„Byla jsem venku, ve skladu.“

„A co jsi dělala?“

„Hledala zbytek termitu.“

„A našlas?“

Žádný zvuk se neozval. Jen se objevil žlutavý záblesk, který se v mžiku rozběhl po celém pouštním obzoru a pak pohasl. Skoro by člověk věřil, že se nic nestalo. Vrtulník se ale zakymácel a nadskočil, jen co ho rázová vlna dostihla.

„Panenko skákavá, co tohle bylo?“ děsil se pilot.

„Průmyslová nehoda,“ hlásil jsem. „Velice nešťastná záležitost.“

Sáhl po vysílačce. „Asi bych to měl nahlásit.“

„Ano,“ kývl jsem, „to byste asi měl.“

Letěli jsme k západu a já jsem spatřil zelenou čárku lesa a křivku prvních pahorků v podhůří Sierry; přelétali jsme hranice do Kalifornie.