ÚVOD
Tvrzení, že okolní svět se neustále vyvíjí, je banalita; málokdy chápeme jeho plné implikace. Tak například obyčejně nemyslíme na to, že při šíření epidemie se choroba průběžně mění. Zrovna tak nebereme evoluci rostlin a živočichů jako něco, co se odehrává ve dnech či týdnech, ačkoli tak tomu je. A obvykle nebereme rostlinný svět kolem nás jako dějiště neustávající, rafinované chemické války, při níž rostliny produkují pesticidy, jimiž se brání útokům, a hmyz si zase opatřuje odolnost. I tohle se ovšem odehrává. Pokud bychom pochopili pravou podstatu přírody – a pokud bychom porozuměli skutečnému významu evoluce –, pak bychom spatřili svět, kde každá rostlina, hmyz, každý živočich se bez ustání mění, protože reaguje na všechny ostatní rostliny, hmyz, živočichy. Celé populace organismů prožívají vzestup a pád, přesuny a změny. Tento neklid a neustálá změna, neodbytná a nezastavitelná jako vlny, přílivy a odlivy, vytvářejí nutně svět, v němž každý lidský skutek bude nezbytně mít nejisté následky. Celek systému, kterému říkáme biosféra, je natolik složitý, že nemůžeme předem znát důsledky ničeho, co děláme. Tato nejistota je příznačná pro všechny komplexní systémy včetně těch, které vytvořil člověk. Když za jediný den v říjnu roku 1987 americké burzy zaznamenaly pokles o 22 %, byla zavedena nová pravidla, která měla podobným propastným poklesům předcházet. Nedalo se ale vědět předem, zda pravidla posílí stabilitu, anebo vše ještě zhorší. Podle Johna L. Castiho „zavedení pravidel bylo od guvernérů burzy jednoduše vědomým rizikem“. Viz Castiho velice čtivou práci Wouldbe Worlds (Rádobysvěty; New York, Wiley, 1997, str. 80 a n.).
Proto i naše nejosvícenější snahy měly v minulosti nežádoucí výsledky – buď jsme neměli dost vědomostí, anebo věčně se měnící svět reagoval na naše činy nečekaně. Z tohoto hlediska jsou dějiny ochrany životního prostředí stejně neradostné jako dějiny znečišťování životního prostředí. Každý, kdo by například chtěl tvrdit, že masové kácení lesů má horší následky než ekologické zabraňování lesním požárům, nesměl by vzít v potaz skutečnost, že oba přístupy byly provozovány naprosto bez pochybností a oba nevratně změnily předtím nedotčené pralesy. Oba poskytují mnoho dokladů o paličaté ješitnosti, jež je nejvýraznějším rysem lidské interakce s přírodním prostředím. Skutečnost, že biosféra na naše činy reaguje nepředvídatelně, není argumentem pro nečinnost. Je to zato velice silný argument pro opatrnost, pro to, abychom opatrně přistupovali ke všemu, čemu věříme a co děláme. Naneštěstí náš druh v minulosti podal důkazy o svém až ohromujícím nedostatku opatrnosti. Je těžké si představit, že v budoucnu se budeme chovat jinak. Myslíme si, že víme, co děláme. Mysleli jsme si to vždycky. Nikdy jako bychom neuznali, že jsme se dříve mýlili a že se tudíž možná budeme mýlit i v budoucnu. Každá generace raději odepíše starší omyly jako výsledek defektního myšlení méně schopných mozků – a pak se s důvěrou vydá vstříc svým vlastním, čerstvým omylům. Jsme jeden z pouhých tří druhů na naší planetě, které se mohou pyšnit sebeuvědoměním, nicméně sebeklam bude asi pro náš druh ještě příznačnějším rysem. A někdy ve dvacátém prvním století se náš neotřesitelný sebeklam střetne s naší rostoucí technologickou výkonností. Jednou z oblastí, kde se to odehraje, je průsečík nanotechnologie, biotechnologie a počítačové technologie. Všechny tři totiž mají jednu společnou věc: schopnost vypouštět do prostředí sebereplikující entity. Už nějakou dobu žijeme s prvními z těchto sebereplikujících entit, s počítačovými viry. A začínáme mít první praktické zkušenosti s problémy biotechnologie. Nedávné zprávy o tom, že v Mexiku se nyní i přes všechny zákony, jež to zakazují, a všechny snahy tomu zabránit, objevují mezi původními odrůdami modifikované geny kukuřice, jsou pouhopouhým počátkem toho, co podle všeho bude dlouhou a obtížnou cestou za ovládnutím naší technologie. Zároveň s tím se objevují náznaky, že dlouho panující přes…
