KOŘIST
DEN SEDMÝ
00.12
„Jacku.“
Julie se ke mně vrhla, jen co jsem vyšel do chodby. Ve světle dopadajícím shora vypadala její tvář krásně, štíhle a elegantně. Opravdu byla krásnější, než jakou jsem si ji pamatoval. Měla ovázaný kotník a na ruce sádru. Objala mě a zabořila mi hlavu do ramene. Její vlasy voněly levandulí. „Jacku. Jacku… Díky bohu, že jsi naživu.“
„Ale jo, jsem v pořádku,“ zachraptěl jsem.
„Jsem tak ráda… tak ráda.“
Jen jsem stál a cítil, jak se ke mně tiskne. Pak jsem ji sevřel taky. Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Ona byla tak plná síly – a já tak vyčerpaný a ubitý. „Není ti nic, Jacku?“ zeptala se a dál mě objímala.
„Kdepak, Julie,“ řekl jsem jen o málo hlasitěji než šeptem. „Není mi nic.“
„Co to máš s hlasem?“ zeptala se a odtáhla se, aby se na mě mohla podívat. Prohlížela si můj obličej. „Co se stalo?“
„Asi si popálil hlasivky,“ odpověděla Mae. I ona mluvila chraptivě. Obličej měla začerněný od sazí. Na tváři měla jeden šrám a na čele druhý. Julie mě znovu objala a prsty mi zavadila o košili. „Miláčku, ty sis ublížil…“
„To je jenom košile.“
„Jacku, určitě sis neublížil? Já bych řekla, že ano…“
„Ne, je mi dobře.“ Neobratně jsem od ní poodstoupil.
„Ani nevíš, jak jsem ti vděčná za to, co jsi dneska v noci udělal, Jacku. Co jste všichni udělali,“ dodala a obrátila se k ostatním. „Ty, Mae a taky Bobby. Je mi jenom líto, že jsem tu nebyla a nemohla vám pomoct. Vím, že je to všechno moje chyba. Ale jsme vám moc vděční. Myslím firma.“
„Tak firma?“ pomyslel jsem si. Ale řekl jsem jen tohle:
„No co, prostě se to udělat muselo.“
„To ano, to rozhodně ano. Rychle a rázně. A tys to udělal, Jacku. Díky bohu.“ Ricky stál opodál a usilovně přikyvoval. Vypadal jako takový ten mechanický pták, co pije ze sklenice. Hlava nahoru, hlava dolů. Vypadalo to neskutečně, jako bych byl někde na jevišti.
„Myslím, že bychom se měli všichni na oslavu napít,“ prohlásila Julie, když jsme už šli po chodbě. „Určitě tu někde je šampaňské. Ricky? Je tu? Ano? Chci oslavit to, co dokázali.“
„Já chci jenom spát,“ ohlásil jsem.
„Ale no tak, jenom skleničku.“
Typická Julie, řekl jsem si. Pevně vězí ve vlastním světě a nevšímá si, jak je všem okolo ní. Jestli jsme všichni v tu chvíli po něčem vůbec netoužili, tak napájet se šampaňským.
„Ale díky za nabídku,“ vrtěla Mae hlavou.
„Vážně ne? Opravdu? Bylo by to fajn. Co ty, Bobby?“
„Snad zítra,“ odpověděl.
„No dobře, jak chcete, koneckonců vy jste hrdinové! Takže to zapijeme až zítra.“ Všiml jsem si, jak spěšně mluví, jak rychle se pohybuje. Vzpomněl jsem si na Elleniny komentáře o tom, že asi něco bere. Určitě to vypadalo, že v sobě něco má. Byl jsem ale tak utahaný, že mi to bylo úplně jedno.
„Informovala jsem už Larryho Handlera, to je šéf firmy,“ vykládala. „A on je vám všem moc vděčný.“
„To je milé,“ utrousil jsem. „A oznámí to taky armádě?“
„Armádě? A co jako?“
„Jak se ten pokus zvrtnul.“
„Ale Jacku, to už je vyřešené. Tys to vyřešil.“
„Nebyl bych si tak jistý,“ namítl jsem. „Některé roje mohly uniknout. Anebo tam mohlo být i další hnízdo. Myslím, že pro jistotu by se měla zavolat armáda.“ Ve skutečnosti jsem si nemyslel, že by nám něco uniklo, ale chtěl jsem, aby se sem dostali lidé zvnějšku. Byl jsem utahaný. Chtěl jsem, aby to někdo převzal. „Armáda?“ Julie sklouzla pohledem k Rickymu a pak se zase podívala na mě. „Jacku, máš naprosto pravdu,“ prohlásila pevně. „Situace je nesmírně vážná. Pokud je sebemenší možnost, že jsme něco přehlédli, musíme je hned uvědomit.“
„To jest ještě teď v noci.“
„Ano, souhlasím, Jacku. Teď v noci. A udělám to hned.“
Střelil jsem pohledem po Rickym. Sel s námi a pořád strojově přikyvoval. Nechápal jsem to. Předtím se přece tolik hrozil, tolik měl strach, že se o experimentu dozví veřejnost! Teď jako by mu to nevadilo. „Vy tři se jděte prospat,“ navrhla Julie, „já zavolám svým známým do Pentagonu.“
„Půjdu s tebou,“ oznámil jsem.
„To vážně není potřeba.“
„Ale já chci.“
Zadívala se na mě a usmála se. „Ty mi nevěříš?“
…
