Honba za pokladem

Mezi zločinci z povolání se odjakživa traduje legenda, že i nejposlednější detektiv je člověk zámožný a mohovitý a že si své tajné měšce získal zlodějnou, úplatky a vyděračstvím. Na polích, v lomech, krejčovských dílnách, prádelnách i pekárnách všech padesáti hrabských věznic a tří káznic se vypravuje, že všichni výše postavení detektivové si těmito nekalými způsoby nahospodařili tolik pokladů tohoto světa, že mohou pracovat jen pro zábavu a že úřední plat je jen nepatrnou částí jejich příjmů.

A protože pan J. G. Reeder měl přes dvacet let co činit výlučně s bankovními lupiči a padělateli, kteří jsou aristokraty a kapitalisty podsvětí, připisovala mu tato legenda panství na venkově a obrovské tajné fondy. Ne snad ze by měl mnoho peněz na bankovním účtě. Všichni považovali pana Reedera za příliš chytrého, aby takto riskoval, že mu na to úřady přijdou. Nikoli, poklad je někde ukryt, a několik set lidí žijících mimo zákon snilo o tom, jak tuto skrýš jednou objeví a budou pak žít šťastně až do smrti. Na jeho bohatství (v tom se shodovali všichni) bylo dobré pouze to, že Reeder jako starší člověk - bylo mu přes padesát - nemůže vzít peníze s sebou, neboť i zlato se při určité teplotě taví a ani nejspolehlivější cenné papíry se netisknou na azbestu.

Jednou v sobotu obědval veřejný žalobce ve svém klubu se soudcem královské soudní komory - sobota je totiž jeden ze dvou dní v týdnu, kdy se soudce může v klidu najíst. A hovor se stočil na jistého J. G. Reedera, který byl hlavou všech tajných zvědů veřejného žalobce.

"Je to schopný člověk," přiznával veřejný žalobce neochotně, "ale nesnáším jeho klobouk. Zrovna takový nosíval ten a ten..." a jmenoval známého politika, "a nenávidím ten jeho šosatý kabát, když přijde někam do úřadu, lidé ho mají za ohledávače mrtvol. Ale schopný by byl. Ty jeho licousy jsou odporné, a mimoto mám vždycky dojem, že kdybych na něho zhurta promluvil, dal by se do pláče - taková je to jemná duše. Skoro příliš jemná na můj druh práce. Kdykoli zazvoní na zřízence, vždycky se mu za to omluví."

Soudce, který toho o lidech hodně věděl, odpověděl s ledovým úsměvem:

"Jak mi ho tu líčíte, vypadá jako potenciální vrah," řekl cynicky. Zde soudce ve své předpojatosti J. G. Reederovi křivdil, protože překročit zákon pan Reeder schopen nebyl - to naprosto ne. Na druhé straně však mnoho lidí trpělo zcela mylnou představou, že J. G. Reeder jako individuum je neškodný. A jedním z těchto lidí byl jistě Lew Kohl, který se střídavě zabýval paděláním bankovek a obyčejným vloupáním.

Lidé, kterým se vyhrožuje, mívají dlouhý život, praví průpovídka sice banální, ale jako mnoho banálních věcí pravdivá. Nejednou se J. G. Reeder, když opouštěl lavici svědků, setkal se zlověstným okem člověka, který seděl na lavici obžalovaných, a často s mírným zájmem vyslechl rozmanité přísliby o tom, co se mu v blízké nebo vzdálené budoucnosti stane. J. G. Reeder byl totiž velká autorita na padělky bankovek a přivedl již mnoho lidí do káznice. Pan Reeder, …