49
JIŽNÍ POBŘEŽÍ OSTROVA STŘEDA
„Jak ti je?“ Smith se podíval přes zákop z udusaného sněhu.
„Opakuju, že jsem v pohodě!“ odsekla Randi. „Ježíšmarjá, Jone, neměj péči!“
„Už jsi zase protivná,“ prohlásil Smith znalecky. „To je dobré znamení.“
„Já přece…“ Zarazila se v půli věty a pak se ostýchavě usmála. „Vážně mi nic není. Jsi bezva doktor.“
Opevnili se na ostrohu, který vybíhal z jižního úbočí ostrova. Byl to dobrý úkryt a navíc odsud měli dobrý výhled na pobřeží východním i západním směrem. Během posledních několika dnů se ledový krunýř zpevnil a vodu od břehu odlišovalo snad jen to, že mořský led byl rozpraskanější a nepravidelnější.
Jon povytáhl obočí. „Díky. Trochu jsem vyšel ze cviku a měl jsem strach, jestli moje schopnosti nezrezivěly.“
Randi zvedla ruku z pažby Valentininy pušky a zavlnila prsty v rukavicích. „Zatím mám pořád všechny.“
„Stejně bych rád, abys doma zašla za nějakým dobrým dermatologem. Mohla sis poškodit tkáň, nemluvě o možné infekci.“
Randi vydechla a dech se jí srazil před ústy. „Jone, věř mi, tvoje schopnosti vůbec nezrezivěly. Jen se vším moc naděláš jako všichni doktoři, možná ještě víc! Sophie by na tebe byla hrdá.“
Nastala pauza a pak Randi zahnala trapnost okamžiku dalším úsměvem. „Myslím to vážně, fakt.“
Vzápětí zavrzal sníh a do zákopu se rychle vplížil Grigorij Smyslov. Zřídil si druhé pozorovací stanoviště na jiném místě výběžku, které poskytovalo lepší výhled na východ.
„Vyšlo to,“ zasupěl. „Vojáci speciálních jednotek jdou po stezce na pobřeží směrem k nám.“
„Kde jsou?“
„Asi kilometr odsud, pod Západní horou.“
Smith se nejdřív podíval na hodinky a pak na hromádku sněhu na kraji zákopu. Stál na ní transpondér zabudovaný v zapalovači. Měl vysunutou anténu. „Takže to zabralo. Přilákali jsme je. A časově to taky vypadá slušně. Kolik jich je?“
„Šest. Museli se znovu rozdělit.“
„Sakra! Doufal jsem, že přijde celá četa.“ Smith natáhl ruku a uchopil transpondér. Zasunul anténu a schoval přístroj do kapsy. Svůj účel už splnil.
„Ostatní jsou jim nejspíš v patách,“ dodal Smyslov.
„Snad, ale můžou sem dorazit pozdě a pak nám to k ničemu nebude. Ani jim ne. Půjčte mi dalekohled.“
Smyslov sundal z krku pouzdro s dalekohledem a podal je Smithovi. Smith se zvedl na kolena, zadíval se na západ směrem k vědecké stanici a přejížděl dalekohledem po pobřežní cestě vyznačené vlaječkami.
„Už ji vidíš, Jone?“ zeptala se Randi.
„Zatím ne… Počkat. Jo! Támhle je. Utíká.“
Ve zvětšeném zorném poli rozeznával postavu Valentiny, která k nim zdánlivě poklidně klusala, a její červené a zelené oblečení, tedy přesněji Randino oblečení, z ní na sluncem zalitém sněhu činilo křiklavý terč. Načasování vcelku odpovídalo jeho představám. Dál za Valentinou viděl pahorek s anténním stožárem, který se tyčil nad vědeckou stanicí. Zdálo se, že za kopcem stoupá kouř, a po jeho úbočí se hemžily postavy připomínající mravence. Řada mužů spěchala dolů k pobřeží a pronásledovala barevnou tečku, jež mířila ke Smithově pozici.
„Vážně se jí to podařilo! Pět…, šest…, osm – sakra, to je taky málo.“
Smith se otočil o sto osmdesát stupňů a pročesal pohledem východní pobřeží. Tam se nacházela druhá polovina rovnice, jednotka specnaz. Jeden muž šel po udusané stezce, zbylých pět se plahočilo na sněžnicích po obou stranách.
Rusové byli blíž než skupina postupující od vědecké stanice, ale pohybovali se pomaleji. Obě síly se pozvolna sbíhaly, ale jedna o druhé nevěděla, jelikož je odděloval hřeben výběžku. Smith v duchu propočítával časy a vzdálenosti. Ano. Situace se vyvíjela celkem nadějně, v lepší ani nemohli doufat.
„Dámo a pane,“ řekl, když sklopil dalekohled, „míří k sobě. Randi, dej Valentině znamení.“
Randi chvatně otřela signální zrcadlo o rukáv, pak zamžourala do drobného otvoru v jeho středu a zaměřila na sněhu tečku Valentiny Metraceová. Pootočením zrcátka vytvořila jediný záblesk, který se dal zaměnit za odraz slunce od sněhu, pokud se na něj někdo přímo nesoustředil.
Po chvíli sledovaný puntík odpověd…
