26
LEDOVCOVÉ SEDLO
Smith si prohlížel řadu zářících zelených čísel v diodovém proužku navigačního přístroje GPS.
„Nechci to zakřiknout, ale myslím, že už jsme blízko,“ houkl nahlas do skučícího větru.
Ať už na ostrově Středa vládlo jakékoli počasí, na ledovci mezi dvěma nejvyššími vrcholy bylo vždycky nejhůř, jelikož se tu shromažďoval klesající mrazivý vzduch. Toho odpoledne mořský opar splýval s vrstvou oblačnosti v rozbouřenou řeku, která proudila mezi štíty v poryvech ledových krystalků, příliš tvrdých a pichlavých na to, aby se jim mohlo říkat „sníh“.
Jak Smith doufal, slanit po úbočí hory k ledovci skutečně nebylo příliš složité, ovšem následný přechod zmrzlého pole se změnil v pomalé a bolestné ploužení. Viditelnost kolísala mezi špatnou a nulovou, kvůli nebezpečí puklin museli postupovat velice opatrně za pomoci lana a cepínů. Hory už jim neposkytovaly ochranný štít před palčivými nárazy vichru a chlad pronikal dokonce i jejich prvotřídní polární výstrojí. Začínaly jim vážně hrozit omrzliny a podchlazení.
Dosud šlo všechno podle plánu, avšak Smith věděl, že jeho kolegy zmáhá únava. Ostatně, cítil ji i on sám. Navíc se rychle blížil večer. Brzy budou muset přerušit pátrání po letadle a začít hledat úkryt, pokud zde nahoře vůbec nějaký existuje.
Ta myšlenka ho přiměla k rozhodnutí. Prve si pomyslel „brzy“, ale bylo třeba jednat „hned“, dokud jim ještě zbývají nějaké síly. Ušetřená energie se bude skupině hodit. Tlačil je sice čas, ale utrácet jej klopýtáním v mrazivém šeru nemělo žádný smysl.
„To stačí,“ zavelel. „Zabalíme to. Vykopeme si bivak a budeme věřit, že zítra se viditelnost zlepší.“
„Ale Jone, říkal jsi, že jsme blízko.“ Valentinin protest tlumila sněhová maska, již měla přes tvář. „Už jsme skoro nahoře!“
„To letadlo tady leží padesát let, Val. Do zítřka nikam neuteče. Ale jestli ho chceme najít, musíme být živí a zdraví. Majore, pokusíme se přejít k Východní hoře. Tam je podle mě největší šance najít nějakou skrýš před tím strašným větrem. Jdeme.“
„Ano, podplukovníku.“ Smyslov se poslušně otočil a šouravě vykročil dál, cestu před sebou zkoumal bodcem svého cepínu a při každém kroku zarýval mačky na botách do ledu.
Tak co, seržante, zapomněl jsem velet? Smith se v duchu pousmál a telepaticky přenášel tu myšlenku ke svému vzdálenému instruktorovi boje v horách.
Převládající vítr v sedle sloužil jako nejlepší kompas. Stačilo si ho držet na levém rameni, aby nakonec došli na druhou stranu ledovce. Smith šel jako poslední v řadě a plně se soustředil na další dva členy svého týmu, připraven zapřít se a držet lano, kdyby některý z nich náhle zapadl do skryté pukliny v ledu. Proto mu chvíli trvalo, než mu došlo, proč se Grigorij Smyslov najednou zastavil.
„Podívejte!“ Rusův vzrušený výkřik zanikl v poryvu větru. „Podívejte támhle!“
Téměř přímo před nimi se v plující mlze vztyčil ohromný útvar ve tvaru ploutve. Vertikální stabilizátor letadla, velkého letadla, na němž stále slabě vystupoval obrys vybledlé rudé hvězdy.
„Jo!“ Valentina Metraceová zvedla triumfálně pěsti.
Není to tak vždycky? Když člověk něco nehledá, najde to.
