48
VĚDECKÁ ZÁKLADNA
„Až půjdeme, zničíme stanici,“ nařídil Kretek. „Všechno spálíme.“
„Je to nutné?“ Michail Vlahovič zvedl oči od souboru dat, který si pročítal. Nebyl to žádný vědátor a nerozuměl sloupcům pečlivě zaznamenaných meteorologických údajů. Ale nebyl ani úplný hlupák.
„Zakalí to vodu a zničí důkazy, Michaile. Lidé, kteří tohle všechno naškrábali, jsou ostatně mrtví. Jim už to může být fuk, ne?“
„To je vlastně pravda.“ Vlahovič hodil desky na laboratorní stůl. Na rozepře se zaměstnavatelem nebyla vhodná doba.
Houstnoucí mlhou za okny laboratoře se míhaly šedé stíny. Přípravy na odjezd a poslední velký úkol byly v plném proudu. Kolem motorových podvěsů vrtulníku Halo stojícího na přistávací ploše vyrostly speciální stany, které zahřívaly těžké turbíny před vzletem. K břichu helikoptéry připojovali mechanici těžký nylonový závěs a členové demoliční čety rozvíjeli na sněhu pásové nálože, kontrolovali konektory a rozbušky.
„Myslíš, že to stihneme, Antone?“ neodpustil si Vlahovič další otázku.
„Říkal jsem ti přece, že máme času dost,“ odvětil Kretek popudlivě. „Už jsou sice na cestě, ale když se nedopustíme dalších chyb, zmizíme z ostrova mnohem dřív, než sem dorazí.“
„Do patnácti minut by měly být motory připravené ke startu.“ Vlahovič zaváhal. „Antone, co chceš udělat s chlapcovým tělem?“
„Necháme ho na ubytovně. Byla by to zbytečná zátěž, a až ho najdou, ještě víc jim to zamotá hlavu.“
Kretekův výbuch hněvu nad zabitím rodinného příslušníka pominul a do jeho uvažování se vrátila profesionální věcnost. Nechtěl se zbytečně vláčet se synovcovou mrtvolou, i když by jeho vrahovi s radostí zakroutil krkem.
„Nikdo nebude vědět, co přesně se tady stalo,“ pokračoval pašerák zbraní. Zadíval se do zástupcovy tváře a přimhouřil oči v barvě ledu. „Pokud je ovšem ta holka opravdu mrtvá.“
Vlahovič si přejel jazykem přes rozpraskané rty; ten upřený chladný pohled nesl nelibě. „Říkal jsem ti, Antone, že ji smetla lavina.“
„Víš to jistě?“
„Vypadalo to tak.“
„Vypadat to tak mohlo, Michaile, ale skutečně se to stalo? Neviděl jsi přece tělo!“
„To ani nešlo!“ Vlahovič zvýšil hlas. „Byla pod námi šedesátimetrová propast, kolem tma a vánice! A navíc: jestli nezemřela hned, zemřela o trochu později. V takovém oblečení nemohla přežít mrazivou noc.“
Kretek ještě chvíli spaloval Vlahoviče ledovým pohledem, pak se usmál a poplácal ho svou medvědí tlapou po rameni. „Určitě máš pravdu, kamaráde. Co na tom záleží, kdy zemřela, jen když je vážně po ní. A teď do práce.“
Oba muži se vystrojili do zimy, zapnuli si bundy, navlékli rukavice a shrábli zbraně. Kretek si vybral samopal MP5, který měla předtím ta blondýna. Kdo šetří, má za tři. Heckler & Koch byla dobrá zbraň, rozhodně lepší než chorvatský Agram, který vydal svým mužům. Když si však přehodil popruh samopalu přes rameno, zaškubal mu sval na zarostlé čelisti. Neměl rád, když mu někdo bere jeho věci, lidi, peníze nebo příležitosti.
Smetl písemnosti z police na podlahu laboratoře. Pak skopl topení z podstavce. Kamna se převrhla a vylétly z nich hořící uhlíky, kouřovod zařinčel o podlahu. Z hromádky papírů vyšlehly jazyky plamenů. Oba muži vyšli ven – odkaz stanice na ostrově Středa mohl shořet.
Vzduch venku byl ve srovnání s bodavým chladem včerejšího větru téměř příjemný. Mlhou nad jejich hlavami pronikala modř jasného nebe a krajina kolem vědecké stanice znovu získávala obrysy a barvu. Jak to tak bývá, ranní mořský opar se rozplýval stejně rychle, jak přišel. V reakci na vycházející slunce muži bezděčně zvyšovali hlasy a zrychlovali pohyb.
Kretek s Vlahovičem právě vykročili k přistávací ploše, když jeden ze strážných zakřičel na poplach.
Na pahorku s anténami stála jakási drobná štíhlá postava oblečená v červených lyžařských kalhotách a plandavé zelené mikině s kapucí staženou přes hlavu. Ještě chvíli se shora dívala na stanici a její vyplašené obyvatele, pak se otočila a zmizela na druhé straně kopce. Chvatně vypálená salva ji nedostihla.
Kretek se obrátil na V…
