Šest vran (Leigh Bardugová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

5
Kaz

Kaz šel po Východním nábřeží směrem k přístavu a právě procházel místy, kde se v Barrelu soustřeďují všechna kasina a hazardní hry. Barrel se tísnil mezi dvěma velkými kanály, východním a západním, přičemž nábřeží podél nich mělo každé svou specifickou klientelu. Domy v Barrelu se od ostatních staveb v Ketterdamu dost lišily: byly větší, širší a jejich fasády řvaly křiklavými barvami všech možných odstínů, čímž se neodbytně dožadovaly pozornosti kolemjdoucích – Truhlice pokladů, Zlatá zátoka, Kouzelný parník. Největší kasina stála dál severnějším směrem v nejdražší části Lidu, jak se nazývala část kanálu nejblíže přístavu. Tady měla zdaleka nejvýhodnější pozici, aby do svých podniků nalákala turisty a námořníky, sotva vystrčí paty z lodí.

Vraní klub to tak snadné nemá, dumal Kaz, zatímco očima přejížděl rudočernou fasádu herny. Přivábit za zábavou turisty a hazarduchtivé obchodníky tak daleko na jih dá dost práce. Co nevidět bude odbíjet čtvrtá ranní a kolem klubu se pořád tísnil hustý dav. Kaz pozoroval, jak se pod černým sloupořadím prodírají proudy lidí, nad nimiž bdí pronikavé oko zašlé stříbrné vrány rozprostírajícího svá mohutná křídla nad vchodem do podniku. Bůh žehnej kavkám, myslel si Kaz. Bůh žehnej všem těm milým a štědrým lidem, kteří ochotně vyprazdňují své peněženky, aby naplnili pokladnu Gaunerů, a říkají tomu zábava.

Venku viděl stát nadháněče; křičeli na lidi okolo a nabízeli jim zadarmo pití, horkou kávu a nejvýhodnější sázky v celém Ketterdamu. Jen jim zdálky kývnul na pozdrav a pokračoval dál severním směrem.

Zajímal ho jediný hazardní podnik: Smaragdový palác, radost a pýcha Pekky Rollinse. Byla to ohavná zelená budova, kolem které stály umělé stromy ověšené falešnými mincemi z kočičího zlata. Celé to měla být pocta Rollinsovu kaelišskému dědictví a podle toho to taky vypadalo. I holky, které obsluhovaly hrací stoly a rozdávaly žetony, měly blyštivé šaty ze zeleného hedvábí a vlasy nepřirozeně obarvené rudou barvou, aby připomínaly dívky z Ostrova divů. Když míjel tuhle obludnou stavbu, utkvěl pohledem na falešných zlatých mincích a popustil uzdu svému vzteku. Dnes v noci to potřeboval, musel si připomenout, co ztratil, a před čím stojí. Potřeboval to, aby se připravil na své nebezpečné podnikání.

„Krůček po krůčku,“ zamumlal si sám pro sebe. Jedině tahle slova dokázala udržet jeho hněv pod kontrolou, jinak by musel vtrhnout do těch zlatozelených dveří, vyžádat si soukromé slyšení u Rollinse a pak mu podříznout krk. Krůček po krůčku. Díky tomuto příslibu mohl v noci spát, díky němu se dokázal protlouct každým novým dnem a udržet Jordieho ducha v povzdálí. Protože rychlou smrt si Pekka Rollins nezaslouží.

Kaz pozoroval, jak v obou směrech proudí smaragdovými dveřmi mraky zákazníků, zahlédl svoje lidi, muže a ženy, které najal, aby vidinou vyšších výher i krásnějších děvčat odlákávali Pekkovi zákazníky na jih.

„Odkud jdeš, že máš tak dobrou náladu?“ křikl jeden na druhého mnohem hlasitěji, než by bylo potřeba.

„Jdu zrovna z Vraního klubu. Vyhrál jsem tam sto kruge za dvě hodiny.

„Nekecej!“

„Vážně! Jdu s kámošem na pivo. Pojď taky a pak se tam můžeme ještě vrátit.“

„Vraní klub! Kdo by to řekl?“

„Tak pojď, koupím ti panáka. Všechny vás zvu!“

A za halasného smíchu společně zmizeli, doprovázeni udivenými pohledy štamgastů, kterým za chvíli začne vrtat hlavou, jestli by náhodou taky neměli vyrazit po proudu o kus dál a zkusit, jestli je tam nepotká větší štěstí – chamtivost, Kazova služebnice, je vábí na jih jako krysař s flétnou v ruce.

Kaz si dával dobrý pozor, aby své tajné nadháněče často měnil, aby si Pekkovi vyhazovači nezapamatovali jejich tváře a všechno neprasklo. A tak vysával smaragdové doupě kapku po kapce. Byla to jedna z nekonečné řady drobností, jež vymyslel, aby se na úkor Pekky stal silnějším – mařil mu dodávky jurdy, vybíral poplatky za vstup do Pátého přístavu, snižoval ceny nájmů, aby zbavil jeho nemovitosti nájemníků, a tak porůznu tahal za nitky, aby mu znepříjemnil život.

Navzdory lžím, které o sobě šířil, i navzdory tomu, co dnes v noci řekl Geelsovi, nebyl Kaz parchant. Dokonce se ani nenarodil v Ketterdamu. Bylo mu devět a Jordiemu třináct, když poprvé přijeli do města se šekem z prodeje otcova hospodářství bezpečně zašitým v náprsní kapse Jordieho starého kabátu. Kaz viděl sám sebe, jak s vykulenýma očima poprvé kráčí po Nábřeží a za ruku se pevně drží bratra, aby ho dav nestrhl pryč. Ty kluky, kterými tenkrát byli, z duše nenávidí – dvě hloupé kavky, které čekaly, až je oškubou. Jenže ti kluci jsou dávno pryč a jediný, kdo tu zůstal, aby dostal, co mu patří, je Pekka Rollins.

Jednoho dne přileze Pekka Rollins po kolenou a bude škemrat, aby mu Kaz pomohl. Jestli se Kazovi podaří tuhle práci pro Van Ecka provést, možná ten den nastane mnohem dřív, než Kaz kdy doufal. Krůček po krůčku tě zničím.

Jenže jestli má mít vůbec nějakou šanci proniknout do budovy Ledového paláce, musí k tomu sehnat ty správné lidi a události následujících několika hodin by ho měly přivést o krok blíž tomu, aby do této skládačky vložil dva životně důležité dílky.

Zabočil do postranní uličky podél jednoho z menších kanálů. Turisté a obchodníci dávají zpravidla přednost hlavním třídám s pouličním osvětlením, takže tu nebyl takřka žádný provoz a šlo se mu příjemněji. Po chvíli k němu začala doléhat hudba a objevila se před ním světla Západního nábřeží, kanál praskal ve švech pod náporem mužů a žen všech možných národností i společenských vrstev, kteří tu dnes večer hledali povyražení.

Z předsíní dokořán otevřených domů se linula hudba, uvnitř na divanech odpočívali ženy i muži ověnčení lacinými šperky a jen spoře zahalení do cárů hedvábí. Nad kanálem byla zavěšená lana, na kterých viseli akrobati, jejichž pružná těla nezakrývalo nic než blyštivé flitry, a na ulici pištěli kejklíři na flétny v naději, že jim kolemjdoucí hodí nějaký ten peníz. Pouliční prodavači pořvávali na lodě plující po kanálu, na elegantní gondoly bohatých kupců i na čluny přivážející z Lida do města turisty a námořníky.

Většina turistů do nevěstinců na Západním nábřeží vůbec nevkročí. Baví je však pozorovat všechno to hemžení kolem, což je vskutku úchvatná podívaná. Hodně lidí sem raději vyráží v přestrojení, aby celý ten podivuhodný mumraj mohli sledovat z bezpečného úkrytu závojů, masek a kápí, z nichž jim vykukují jen lesklé oči. V některém z obchůdků na nábřeží si koupí kostým a pak se vytratí – na den či na týden nebo na jak dlouho jim vydrží peníze. Nejoblíbenější převleky jsou postavy z divadelní hry Surová komedie: Rudovous nebo Ztracená nevěsta a taky maska Blázna s komicky vykulenýma očima. A pak jsou tu samozřejmě Šakalové, skupinky neurvalých výrostků, kteří se v červeně nalakovaných maskách sulijských vykladačů osudu prohánějí ulicemi jak urvaní ze řetězu a řádí.

Kaz si pamatuje, jak Inej v jednom obchůdku spatřila tuhle masku poprvé, a nedokázala skrýt své pohrdání. „Skuteční vykladači osudu jsou v Suli vzácní. Jsou to svatí muži a svaté ženy. Tady se to rozdává, jak pouťová atrakce, přitom je to posvátný symbol.“

„Viděl jsem vykladače ze Suli, Inej. V karavanech a na lodích rozkoše prodávali svoje kouzla každému, kdo o to jen trochu stál, a neřekl bych, že byli zrovna svatí.“

„To byli podvodníci. Dělají ze sebe šašky, kvůli tobě a tobě podobným.“

„Mně podobným?“ zasmál se Kaz.

Znechuceně mávla rukou. „Shevrati,“ zamumlala. „Nevědí nic. Za těmi svými maskami se ti chechtají do očí.“

„Mně ne, Inej. Nikdy bych nedal ani pěťák, abych si od někoho – ať už je to podvodník, nebo světec – nechal vykládat budoucnost.“

„Osud má své plány s každým, Kazi.“

„Byl to osud, co tě vyrvalo od rodiny a hodilo do domu rozkoše v Ketterdamu? Nebo jen prachsprostá smůla?“

„To ještě nevím, Kazi,“ odpověděla chladně.

V takových chvílích měl pocit, že ho nenávidí.

Razil si cestu davem, pouhý stín v orgiích barev. Domy rozkoše, alespoň ty lepší, si dávaly záležet na tom, aby se od ostatních odlišovaly, aby byly něčím zvláštní; u některých to bylo patrné na první pohled, jinde to tak zjevné nebylo. Minul dům U Modrého irisu a U Divoké kočičky, prošel kolem zarostlých mužů, kteří se vykláněli z oken domu V kovářské výhni a kolem blondýnek s naivníma očima postávajícíma před Královstvím sněhu. Následovala Obskura, Vdovin bičík a samozřejmě Zvěřinec, známý také jako Dům exotiky. Tady musela Inej nosit falešné sulijské hedvábí. V pozlaceném salónku zahlédl otevřenými dveřmi Tante Heleen s jejím věhlasným diamantovým náhrdelníkem a pavími pery, vždycky potřebovala být středem pozornosti. Vedla Zvěřinec, sháněla dívky a taky se starala o to, aby se patřičně chovaly. Když zahlédla Kaze, rty se jí zkřivily v kyselém úšklebku, pak pozvedla sklenici, toto její gesto však připomínalo mnohem víc hrozbu než přípitek. Nevšímal si jí a šel dál.

Dům U bílé růže byl jedním z nejluxusnějších podniků na Západním nábřeží. Měl vlastní kotviště a jeho lesklá fasáda z bílého kamene připomínala mnohem víc kupeckou rezidenci než nevěstinec. Truhlíky na oknech přetékaly převislými bílými růžemi, jejichž sladká těžká vůně zamořila celé okolí.

Ve vstupní hale ho udeřila vůně ještě mocněji. V obrovských alabastrových vázách byly naaranžovány další bílé růže, muži a ženy čekali ve sněhobílých lenoškách – někteří se závojem či maskou, usrkávali bezbarvé víno a uždibovali vanilkové koláčky máčené v mandlovém likéru.

Chlapec v recepci měl sametový oblek smetanové barvy a v knoflíkové dírce zasunutou bílou růži. I jeho vlasy byly bílé vlasy a oči bezbarvé. Nebýt těch očí, vypadal by jako albín, Kaz ovšem věděl, že ho takhle upravila griša, která tu pracuje. Aby dokonale ladil s interiérem.

„Pane Brekkere,“ oslovil Kaze. „Nina má teď zákazníka.“

Kaz přikývl a pokračoval po hladké podlaze chodbou dál ke květináči s růžovým keřem, přitom silou vůle přemáhal nutkání vrazit nos pod košili. Onkel Felix, kuplíř, který dům U bílé růže vedl, s oblibou říkával, že jeho holky jsou stejně sladké jako jeho květiny. Byl to vtip, kterým se vysmíval svým zákazníkům. Bílé růže, které pěstoval – jediný druh, jenž byl schopen ve vlhkém podnebí Ketterdamu přežít, vůbec nevoněl. Všechny květy byly naparfémovány uměle.

Na desce za květináčem s bílým keřem nahmatal prsty prohlubeň a palcem na ni zatlačil. Deska se odsunula stranou a on po točitém schodišti pro zaměstnance vystoupal nahoru.

Ninina ložnice byla ve třetím patře. Dveře vedlejšího pokoje našel otevřené, uvnitř nikdo nebyl. Kaz vklouzl dovnitř, sundal ze zdi obraz se zátiším a přitiskl oko ke zdi. Kukátka byla inventářem všech nevěstinců. Kromě toho, že byla zárukou bezpečnosti a poctivosti jejich zaměstnanců, nabízela příjemné povyražení každému, koho těšilo pozorovat druhé při jejich rozkoších. Kaz za svůj život viděl dost zoufalců hledajících uspokojení v temných koutech ulic, aby pro něj taková libůstka měla nějaké kouzlo. Navíc věděl, že každý, kdo by při pohledu do tohoto konkrétního kukátka očekával vzrušení, bude velmi zklamaný.

Malý plešatý muž, zcela oblečený, seděl za kulatým stolem potaženým bílým ubrusem s rukama spořádaně položenýma vedle stříbrného podnosu s kávou, které se ani nedotkl. Za ním stála Nina Zeniková v rudé hedvábné keftě, která byla symbolem jejího postavení, podle ní hned každý poznal, že mezi griši patří k smrtičům. Dlaň jedné ruky tiskla malému pánovi na čelo, zatímco druhou mu opačným směrem tlačila zezadu na šíji. Byla vysoká a dobře stavěná, asi jako dřevěná socha na přídi lodi vytesaná velkorysou mužskou rukou. Oba mlčeli jak zařezaní. Postel v pokoji vůbec nebyla, jen úzký divan, na kterém se Nina každý večer schoulila.

Když se jí Kaz ptal, proč nemá postel, odpověděla prostě: „Aby si nikdo nic zbytečně nepředstavoval.“

„Muž nepotřebuje postel, aby si něco představoval, Nino.“

Nina zamrkala dlouhými řasami. „Co ty o tom víš, Kazi? Sundej si ty rukavice, uvidíme, co nás napadne.“

Chladně na ni zíral, dokud sama neuhnula očima. Nestál o to flirtovat s Ninou Zenikovou a taky věděl, že ani ona v nejmenším nestojí o něj. Nina prostě za všech okolností ráda flirtovala. Jednou ji dokonce přistihl, jak se uculuje na pár bot, který jí ve výkladní skříni padl do oka.

Minuty pomalu odtikávaly a Nina s malým plešatým pánem stále seděli bez hnutí. Když konečně odbila celá, malý pán se zvedl a vroucně jí políbil ruku.

„Jdi,“ pronesla vážným hlasem. „Buď v pokoji.“

Se slzami v očích jí na ruku vtiskl další polibek. „Děkuji ti.“

Jakmile byl zákazník z chodby pryč, vyšel Kaz z pokoje a zaklepal na Nininy dveře.

Pootevřela, aniž by uvolnila řetízek, a opatrně vykoukla ven. „Ááááá,“ vzdychla, když uviděla Kaze. „To jsi ty.“

Nevypadala dvakrát šťastně, že ho vidí. Žádný div. Kaz Brekker u dveří málokdy věstí něco dobrého. Uvolnila řetízek, aby mohl vejít dovnitř, a rychle ze sebe shodila červenou keftu, pod kterou neměla nic než lehounký satén, jejž bylo stěží možné považovat za látku.

„U všech svatých, jak já tuhle věc nesnáším,“ odkopla keftu a ze šuplíku vytáhla obnošený župan.

„Co je na ní špatného?“ divil se Kaz.

„Není dobře ušitá. A kouše.“ Byla to kefta vyrobená v Kerchu, ne v Ravce – byl to kostým, ne skutečná uniforma. Kaz věděl, že ji Nina na ulici nikdy nenosí, bylo by to pro ni příliš nebezpečné. To, že patřila ke Gaunerům, sice znamenalo, že každý, kdo se jí dotkne, riskuje odplatu gangu, jenže kdyby ležela spoutaná na překupnické lodi, která by ji odvážela bůhvíkam, nebyla by jí pomsta nic platná. Nina se svalila na židli za stolem, vyklouzla nohama z pantoflíčků vykládaných drobnými kamínky a zabořila prsty do přepychového bílého koberce. „Ááááá,“ zavrněla slastně. „To je mnohem lepší.“ Nacpala si do pusy koláč položený na kávovém podnose a s plnou pusou zahuhlala: „Co chceš, Kazi?“

„Padají ti drobky za výstřih.“

„To je mi jedno,“ ukousla z koláče další pořádné sousto. „Mám hrozný hlad.“

Kaz zavrtěl hlavou. Pobavilo ho, s jakou rychlostí Nina dokázala odhodit své vznešené a moudré vystupování, a zároveň to na něj učinilo nesmírný dojem. Nejspíš se minula povoláním, měla být herečka. „To byl Van Askster, ten obchodník?“ zeptal se Kaz.

„Ano.“

„Před měsícem mu umřela žena a jeho obchody jdou od té doby od deseti k pěti. Dá se očekávat změna k lepšímu, když tě teď navštěvuje?“

Nina nepotřebovala postel, protože byla odbornicí na pocity. Pracovala s radostí, klidem, důvěrou. Grišové z řádu korporálčiků se zaměřovali převážně na tělo – dokázali ho zabít, nebo vyléčit – jenže Nina potřebovala práci, kterou mohla dělat v Ketterdamu a přitom se nedostat do problémů. A tak místo aby vydělávala spoustu peněz jako žoldák, zpomalovala lidem puls, uvolňovala svaly a zklidňovala dech. I když měla také velmi dobrý vedlejší příjem z toho, že bohatým Keršanům vyhlazovala vrásky a povislé tváře, nejdůležitější zdroj její obživy plynul z upravování nálad. Přicházeli k ní lidé, kteří se bez zjevného důvodu cítili osamělí, smutní či zarmoucení a ona dokázala jejich úzkost rozptýlit, takže od ní odcházeli povzbuzeni na duchu. Tyto účinky netrvaly dlouho, ale pouhá iluze štěstí kolikrát stačila k tomu, aby její zákazníci dokázali nazítří vstát a vrhnout se do nového dne. Nina tvrdila, že to všechno souvisí se žlázami, ale Kaze popravdě žádné podrobnosti nezajímaly, úplně mu stačilo, že odváděla Peru Haskellovi včas procenta, a ukázala se, když měla.

„Předpokládám, že se nějaké změny dočkáš,“ usoudila Nina. Dojedla poslední koláč, mlsně si olízla prsty a pak postavila tác za dveře a zazvonila na služebnou. „Van Aakster ke mně poprvé přišel koncem minulého týdne a od té doby je tu každý den.“

„Výborně.“ Kaz si v duchu poznamenal, že musí koupit akcie Van Aaksterovy společnosti, jejichž cena je teď nízko. Obchody půjdou nahoru, i kdyby změna nálad toho muže nebyla dílem Niny. Po chvíli zadumaného mlčení znovu promluvil: „Zlepšuješ mu náladu, uvolňuješ jeho zármutek a všechno tohle kolem, ale dokázala bys ho přimět, aby něco udělal? Třeba aby zapomněl na svoji manželku?“

„Jestli bych dokázala změnit dráhy v jeho mysli? Nebuď směšný.“

„Mozek je orgán jako každý jiný,“ odcitoval Kaz Van Ecka.

„Ano, ale je to nesmírně složitý orgán. Řídit nebo měnit myšlení člověka, je něco jiného, než snížit mu puls nebo do těla uvolnit chemikálie, které mu změní náladu. Tam je příliš mnoho proměnných. Žádný griša nic takového nedokáže.“

Ale dokáže, oponoval v duchu Kaz. „Takže odstraňuješ příznaky, ale neléčíš příčinu.“

Pokrčila rameny. „Vyhýbá se truchlení, nechce se vyléčit. Pokud bude pořád chodit ke mně, nikdy se se smrtí své ženy skutečně nevyrovná.“

„Pošleš ho teda pryč? Poradíš mu, aby si našel novou ženu a přestal tě otravovat?“

Zabořila kartáč do světle hnědých vlasů a podívala se do očí jeho odrazu v zrcadle. „Hodlá mi Per Haskell odpustit dluh?“

„Rozhodně ne.“

„Tak v tom případě může Van Aakster truchlit, jak je mu libo. Za půl hodiny mám dalšího zákazníka, Kazi. Tak o co jde?“

„Zákazník počká. Co víš o jurdě parem?“

Nina pokrčila rameny. „Říká se všelicos, ale všechno je to přitažené za vlasy.“ Těch pár grišů, co žilo v Ketterdamu, se mezi sebou znalo – tedy s výjimkou členů Rady pro příliv – a pohotově si mezi sebou vyměňovali informace. Většinou před něčím utíkali a snažili se na sebe příliš neupozorňovat, aby se vyhnuli nepříjemnostem s překupníky i vládou.

„Nejsou to jen výmysly.“

„Větrostrůjci létají? Vlnostrůjci se mění v mlhu?“

„Materiálčici vyrábějí zlato z oceli.“ Sáhl do kapsy a hodil jí zlatou hrudku. „Je to pravé.“

„Materiálčici vyrábějí látky. Hrají si s kovem a tkaninami. Nedokážou přeměnit jednu látku na jinou.“ Dala hrudku ke světlu. „Tohle jsi mohl sehnat kdekoliv,“ argumentovala úplně stejně jako on sám před pár hodinami Van Eckovi.

Bez vyzvání si sedl na měkkou pohovku a natáhl si bolavou nohu před sebe. „Jurda parem skutečně existuje, Nino, a jestli jsi pořád ještě ta malá hodná vojanda z armády grišů – a já si myslím, že jsi – pak tě bude zajímat, co s lidmi, jako jsi ty, dělá.“

Převrátila v rukou hroudu zlata, přitáhla si župan těsněji k sobě a schoulila se na druhém konci divanu. Kaz znovu užasl nad tou proměnou. V tomhle pokoji hrála roli, kterou od ní její zákazníci očekávali – mocná griša, tiše vyrovnaná ve své důstojné moudrosti. Jenže teď, když seděla v rohu pohovky s nakrabaceným čelem a nohama schoulenýma pod sebe, vypadala mnohem spíš jako to, čím skutečně byla: sedmnáctiletá holka, vychovaná v přepychu Malého paláce, která se ocitla daleko od domova a musí se pořádně otáčet, aby se nějak protloukla.

„Tak mluv,“ vybídla ho ustaraně.

Kaz vykládal. Nezmínil se o detailech Van Eckova návrhu, ale řekl jí o Bo Yul-Bayurovi, o jurdě parem a o tom, jak je tahle látka návyková. Obzvlášť zdůraznil nedávnou krádež vojenských dokumentů z Ravky.

„Jestli je všechno tohle pravda, pak je třeba Bo Yul-Bayura zneškodnit.“

„To není to, co máme udělat, Nino.“

„Tady nejde o peníze, Kazi.“

Vždycky jde o peníze. Kaz ovšem věděl, že v tomto případě musí zatlačit na jiném místě. Nina milovala svou vlast a svůj národ. Nikdy nepřestala věřit v budoucnost Ravky a Druhé armády – vojenské elitní jednotky, v níž grišové slouží a která se během občanské války téměř rozpadla. Nina má v Ravce stále přátele. Žijí v přesvědčení, že se stala obětí fjerdských honů na čarodějnice, a považují ji za mrtvou a Nina prozatím chce, aby to tak zůstalo. Kaz ale věděl, že se touží vrátit jednoho dne domů.

„Nino, přivezeme Bo Yul-Bayura zpátky a k tomu potřebuju korporálčika. Chci tě do své posádky.“

„Ať se skrývá kdekoliv, jestli ho najdeš a necháš naživu, bude to do nebe volající nezodpovědnost. Říkám ne.“

„On se neschovává. Fjerdané ho zavřeli do Ledového paláce.“

Nina se odmlčela. „Pak je to stejné, jako by byl mrtvý.“

„Obchodní rada si to nemyslí. Nedělali by si takové starosti a už vůbec by nám nenabídli tolik peněz, kdyby si mysleli, že ho už Fjerdané zneškodnili. Van Eck měl strach. To jsem moc dobře poznal.“

„Ten obchodník, se kterým jsi mluvil?“

„Ano. Tvrdí, že jejich zpravodajské služby jsou dobré. Jestli ne, pak to beru na sebe. Ale jestli je Bo Yul-Bayur na živu, někdo se ho určitě pokusí dostat z Ledového paláce ven. Tak proč bychom to neměli být my?“

„Ledový palác,“ opakovala zamyšleně Nina a Kaz věděl, že už si začíná skládat dvě a dvě dohromady. „Ty nepotřebuješ jenom korporálčika, že ne?“

„Ne. Potřebuji někoho, kdo zná budovu paláce jako svoje boty.“

Vyskočila na nohy a s rukama v bok začala rázovat sem a tam po pokoji, až za ní župan vlál. „Ty jsi pěkný parchant, víš to? Kolikrát jsem tě prosila, abys Matthiasovi pomohl? A teď, když něco potřebuješ…“

„Per Haskell neprovozuje dobročinný spolek.“

„Neházej to na starého pána,“ vyštěkla. „Víš dobře, že kdybys chtěl, mohl jsi mi pomoct.“

„A proč bych to dělal?“

„Protože… protože…,“ zarazila se.

„Kdy jsem pro někoho udělal něco zadarmo, Nino?“

Otevřela naprázdno pusu, pak ji zase zavřela.

„Víš, kolik pozorností bych musel nabídnout? Víš, kolik úplatků bych musel rozdat, abych dostal Matthiase Helvara z vězení? Cena byla prostě příliš vysoká.“

„A teď?“ vší mocí se ovládala, ale v očích jí blýskalo.

„Teď za to Helvarova svoboda stojí.“

„To –“

Zvedl ruku, aby ji zastavil. „Mně za to stojí.“

Nina si přitiskla prsty ke spánkům. „I kdyby ses k němu dokázal dostat, Matthias ti nikdy nepomůže.“

„To je jen otázka vhodně zvolených prostředků.“

„Neznáš ho.“

„Že ne? Je to člověk jako každý jiný, žene ho lačnost, pýcha a bolest. To bys měla vědět líp než já.“

„Helvara žene čest a zase jenom čest. Nemůžeš ho podplatit ani zastrašit.“

„To možná platilo dřív, Nino, ale byl to hodně dlouhý rok. Helvar se dost změnil.“

„Ty jsi ho viděl?“ Vykulila na něj své zelené oči. No vida, pomyslel si Kaz, Barrel z tebe ještě nevysál veškerou naději.

„Viděl.“

Nina ztěžka vzdychla a zachvěla se. „Chce se pomstít, Kazi.“

„To je to, co chce, ne to, co potřebuje,“ řekl pevně Kaz. „Zakopaný pes je v tom, umět to od sebe rozlišit.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024