Část druhá
Věrná služebnice a spolehlivá pomocnice
7
Matthias
Matthias snil. Zase se mu zdálo o ní.
Ve svých snech ji honil, někdy po čerstvých jarních lukách, většinou však po zmrzlých pláních, s jistotou přeskakoval kameny a drny. Vždycky ji pronásledoval a vždycky ji nakonec dostihl. Měl dobré sny, ve kterých ji srazil na zem a se srdcem plným pomsty jí rdousil – konečně, konečně – a díval se, jak z ní pomalu vyprchává život. V těch špatných snech ji líbal.
V takových snech se mu nevzpouzela. Smála se, jako by to všechno byla jen hra, jako by věděla, že ji chytí, jako by to chtěla, jako by na celém světě nebyla nikde jinde raději než pod ním. Tak dokonale jihla v jeho objetí. Políbil ji a zabořil tvář do sladké prohlubně její šíje. Její vlnité vlasy ho šimraly na tvářích a on byl naplněn pocitem, že kdyby ji ve svém náručí mohl svírat ještě o chvilku déle, zmizely by všechny jeho rány a šrámy a neduhy celého světa by se rozplynuly.
„Matthiasi,“ šeptávaly její rty něžně jeho jméno. Tohle byly ty nejhorší sny a když se z nich probudil, nenáviděl se stejně, jako nenáviděl ji. Představa, že by mohl znovu zradit sám sebe a svou zemi, představa, že po tom všem, co udělala, po ní stále nějaká jeho zvrácená část stále touží… To bylo příliš.
Dnes v noci měl hrozný sen. Byla oblečená v modrém hedvábí, v šatech mnohem elegantnějších, než cokoliv, v čem jí kdy viděl; ve vlasech měla přichycený průsvitný závoj, od kterého se jako krůpěje deště odráželo mihotavé světlo. Djel, jak nádherně voněla. Pořád cítil tu zatuchlou vlhkost, ale také parfém. Nina milovala přepych a tenhle byl drahý – růže a ještě něco, něco, co jeho neotesaný nos nedokázal rozpoznat. Přitiskla horké hebké rty na jeho spánek a přísahal by, že plakala.
„Matthiasi.“
„Nino,“ dostal ze sebe se sevřeným hrdlem.
„Ach, u všech svatých, Matthiasi,“ šeptala něžně. „Probuď se, prosím.“
A pak procitl a byl si jistý, že nakonec zešílel, protože byla v jeho cele, klečela u něj a rukama se jemně dotýkala jeho hrudi.
„Matthiasi, prosím.“
V jejím hlase zněla úpěnlivá naléhavost. O téhle chvíli snil. Někdy v jeho snech škemrala o milost. Jindy to byly jiné věci, o které žadonila.
Natáhl se, aby se dotkl její tváře. Měla tak jemnou pleť. Jednou si ji kvůli tomu dobíral. Žádný pořádný voják nemůže mít takovou pleť, řekl jí tenkrát – tak hebkou a zhýčkanou. Posmíval se kyprým křivkám jejího těla a přitom se styděl, jak na ně jeho vlastní tělo reaguje. Vzal do dlaní její teplou tvář, její vlasy ho hladily na rukou. Tak krásná. Tak skutečná. To je nespravedlivé.
Pak si všiml zakrvácených obvazů na svých rukou. Přicházel k sobě a jeho tělo pozvolna zaplavovala bolest – polámaná žebra, rozbolavělé klouby. Ulomený zub. Nevěděl, kdy k tomu přišel, ale řízl se o něj do jazyka. V ústech mu zůstala kovová pachuť krve. Vlci. Donutili ho zavraždit vlky.
V tu ránu byl vzhůru.
„Nino?“
V nádherných zelených očích se zaleskly slzy. Zalomcoval jím hněv. Nemá právo brečet, nezaslouží si žádný soucit.
„Pššt, Matthiasi. Jsme tu, abychom tě odsud dostali pryč.“
Co je tohle za hru? Nové trýznění? Sotva se naučil, jak na tomhle hrůzostrašném místě přežít, objeví se tu, aby mu přichystala další muka?
Vyskočil a povalil ji na zem. Rukama ji popadl za krk, přitom jí obkročmo zasedl a koleny ji přitiskl paže k zemi. Protože proklatě dobře věděl, že Nina je s volnýma rukama smrtelně nebezpečná.
„Nino,“ procedil skrze zaťaté zuby. Zaťala mu prsty do rukou. „Čarodějnice,“ sykl jí do obličeje. Viděl, jak rudne ve tváři a oči se jí rozšiřují. „Pros mě,“ sípal. „Pros mě o život.“
Ozvalo se cvaknutí a chraplavý hlas: „Dej od ní ty pracky pryč, Helvare.“
Někdo mu zezadu přitiskl pistoli na krk. Matthias mu nevěnoval jediný pohled. „Jen do toho, zastřel mě.“ Zabořil jí prsty hlouběji do krku – o tohle ho nic nepřipraví. Nic.
Zrádkyně, čarodějnice, špína. Ta slova mu zaplavovala mysl, vkrádala se tam ale i další: nádherná, úchvatná. Říkával jí röed fetla, červený ptáčku, podle bar…
