33
Inej
Půl jedenácté
„Jak dlouho tady ještě budeme čekat?“ dožadoval se odpovědi muž v sametových šatech vínové barvy. Ostraha ho ignorovala, ale ostatní hosté včetně Inej se shlukli u východu a nespokojeně reptali. „Cesta sem mě stála spoustu peněz,“ pokračoval muž ve vínovém, „a neutratil jsem je kvůli tomu, abych postával u vchodu.“
Strážce, který k nim stál nejblíž, odříkal monotónním hlasem: „Na strážnici teď prověřují jiné hosty. Až budou hotovi, přijdete na řadu vy. Dovedeme vás zpátky na strážnici a tam budete zadrženi, dokud se neověří vaše totožnost.“
„Zadrženi,“ odfrkl si muž v sametu. „Jako nějací kriminálníci.“
Podobné slovní výměny poslouchala Inej v různých variantách už dobrou hodinu. Nakoukla ven na nádvoří u vstupní brány velvyslanectví. Jestli má tenhle plán vyjít, musí postupovat chytře a zůstat klidná. Jenže tohle tak úplně v plánu nebylo a ona klidná nebyla. Jistota a optimismus, které ještě před chvílí cítila, byly teď ty tam. Čekala a očima prohledávala dav, zatímco minuty neúprosně odtikávaly. Když hodiny odbily tři čtvrtě, věděla, že nemůže déle čekat. Musí jednat.
„Už toho mám dost,“ rozkřikla se nahlas. „Odveďte nás na strážnici, nebo nás nechte jít.“
„Na strážnici teď prově –“
Inej se prodrala do čela skupiny a rozhodně pronesla: „Už máme všichni těch řečí dost. Proveďte nás tou branou a urychlete to trochu.“
„Buď zticha,“ osopil se na ní voják. „Jsi tu na návštěvě.“
Inej mu zapíchla ukazovák do prsou. „Tak se ke mně jako k návštěvě chovejte,“ snažila se napodobit Ninu, jak nejlépe svedla. „Chci, abys mě okamžitě dovedl k té bráně, ty velký blonďatý nezdvořáku.“
Dozorce ji popadl za paži. „Nemůžeš se dočkat, až projdeš tou bránou? Tak pojď. Zpátky už se nedostaneš.“
„Jenom jsem chtěla –“
V tu chvíli se sálem rozezněl další hlas. „Stůj! Hej ty tam, řekla jsem stůj!“
Inej ucítila její parfém – syté a vláčné lilie, těžká zlatá vůně. Zvedl se jí žaludek. Heleen Van Houden, majitelka a provozovatelka Zvěřince, Domu exotiky, kde vám za peníze spadne svět do klína, se hrnula davem dopředu.
Copak neříkala, že si Tante Heleen potrpí na okázalé výstupy?
Dozorce zůstal udiveně stát, když se před ním Heleen vynořila. „Madam, vaši dívku vám ještě dnes v noci vrátíme. Její dokumenty –“
„To není moje dívka,“ uťala ho Heleen a zlověstně zablýskala očima. Inej nehnutě stála, ani ona nedokázala zmizet, když nebylo kam jít. „To je Mora, pravá ruka Kaze Brekkera, v Ketterdamu vyhlášená kriminálnice.“
Všichni se otočili a zvědavě si ji prohlíželi.
„Jak se opovažuješ přijít sem pod záštitou mého domu?“ syčela Heleen. „Domu, který tě živil a šatil? A kde je Adjala?“
Inej naprázdno otevřela ústa, panika jí svírala hrdlo a udusila každé slovo dřív, než se dokázalo vydrat ven. Jazyk jí znehybněl a byl k ničemu. Znovu se dívala do očí ženě, která ji bila, která jí vyhrožovala, která si ji koupila a pak znovu a znovu prodávala.
Heleen chytila Inej za rameno a třásla s ní. „Kde je má dívka?“
Inej sklopila zrak, prsty na rukou vší silou zatínala do stehen. Na krátkou vteřinu byla všechna ta hrůza zpátky a stala se z ní skutečná mora, duch, který se oddělil od těla, které jí přinášelo jenom bolest. Ne. Těla, které jí dávalo sílu. Těla, které jí nosilo po střechách Ketterdamu, které jí sloužilo v bojích, které jí v začouzené šachtě plné sazí vytáhlo šest pater nahoru.
Inej chytla Heleen za zápěstí a silou je zkroutila doprava. Heleen zakňučela a podlomila se jí kolena, a to už se k nim vyrazili dozorci.
„Tu tvojí holku jsem hodila do Ledovýho příkopu,“ zavrčela Inej hlasem, který sama nepoznávala. Druhou rukou popadla Heleen pod krkem a stiskla. „A je jí tam líp než s tebou.“
Pak ji něčí silné paže začaly táhnout pryč, vzdalovaly ji od starší ženy, vlekly dozadu.
Inej ztěžka oddychovala, srdce jí splašeně bilo. Mohla jsem ji zabít, honilo se jí horečnatě hlavou. Cítila jsem pod rukama její tep. Měla jsem ji zabít.
Heleen se za vydatného pokašlávání a pofňukávání postavila na nohy, přihlíže…
