5
Kaz
Kaz šel po Východním nábřeží směrem k přístavu a právě procházel místy, kde se v Barrelu soustřeďují všechna kasina a hazardní hry. Barrel se tísnil mezi dvěma velkými kanály, východním a západním, přičemž nábřeží podél nich mělo každé svou specifickou klientelu. Domy v Barrelu se od ostatních staveb v Ketterdamu dost lišily: byly větší, širší a jejich fasády řvaly křiklavými barvami všech možných odstínů, čímž se neodbytně dožadovaly pozornosti kolemjdoucích – Truhlice pokladů, Zlatá zátoka, Kouzelný parník. Největší kasina stála dál severnějším směrem v nejdražší části Lidu, jak se nazývala část kanálu nejblíže přístavu. Tady měla zdaleka nejvýhodnější pozici, aby do svých podniků nalákala turisty a námořníky, sotva vystrčí paty z lodí.
Vraní klub to tak snadné nemá, dumal Kaz, zatímco očima přejížděl rudočernou fasádu herny. Přivábit za zábavou turisty a hazarduchtivé obchodníky tak daleko na jih dá dost práce. Co nevidět bude odbíjet čtvrtá ranní a kolem klubu se pořád tísnil hustý dav. Kaz pozoroval, jak se pod černým sloupořadím prodírají proudy lidí, nad nimiž bdí pronikavé oko zašlé stříbrné vrány rozprostírajícího svá mohutná křídla nad vchodem do podniku. Bůh žehnej kavkám, myslel si Kaz. Bůh žehnej všem těm milým a štědrým lidem, kteří ochotně vyprazdňují své peněženky, aby naplnili pokladnu Gaunerů, a říkají tomu zábava.
Venku viděl stát nadháněče; křičeli na lidi okolo a nabízeli jim zadarmo pití, horkou kávu a nejvýhodnější sázky v celém Ketterdamu. Jen jim zdálky kývnul na pozdrav a pokračoval dál severním směrem.
Zajímal ho jediný hazardní podnik: Smaragdový palác, radost a pýcha Pekky Rollinse. Byla to ohavná zelená budova, kolem které stály umělé stromy ověšené falešnými mincemi z kočičího zlata. Celé to měla být pocta Rollinsovu kaelišskému dědictví a podle toho to taky vypadalo. I holky, které obsluhovaly hrací stoly a rozdávaly žetony, měly blyštivé šaty ze zeleného hedvábí a vlasy nepřirozeně obarvené rudou barvou, aby připomínaly dívky z Ostrova divů. Když míjel tuhle obludnou stavbu, utkvěl pohledem na falešných zlatých mincích a popustil uzdu svému vzteku. Dnes v noci to potřeboval, musel si připomenout, co ztratil, a před čím stojí. Potřeboval to, aby se připravil na své nebezpečné podnikání.
„Krůček po krůčku,“ zamumlal si sám pro sebe. Jedině tahle slova dokázala udržet jeho hněv pod kontrolou, jinak by musel vtrhnout do těch zlatozelených dveří, vyžádat si soukromé slyšení u Rollinse a pak mu podříznout krk. Krůček po krůčku. Díky tomuto příslibu mohl v noci spát, díky němu se dokázal protlouct každým novým dnem a udržet Jordieho ducha v povzdálí. Protože rychlou smrt si Pekka Rollins nezaslouží.
Kaz pozoroval, jak v obou směrech proudí smaragdovými dveřmi mraky zákazníků, zahlédl svoje lidi, muže a ženy, které najal, aby vidinou vyšších výher i krásnějších děvčat odlákávali Pekkovi zákazníky na jih.
„Odkud jdeš, že máš tak dobrou náladu?“ křikl jeden na druhého mnohem hlasitěji, než by bylo potřeba.
„Jdu zrovna z Vraního klubu. Vyhrál jsem tam sto kruge za dvě hodiny.
„Nekecej!“
„Vážně! Jdu s kámošem na pivo. Pojď taky a pak se tam můžeme ještě vrátit.“
„Vraní klub! Kdo by to řekl?“
„Tak pojď, koupím ti panáka. Všechny vás zvu!“
A za halasného smíchu společně zmizeli, doprovázeni udivenými pohledy štamgastů, kterým za chvíli začne vrtat hlavou, jestli by náhodou taky neměli vyrazit po proudu o kus dál a zkusit, jestli je tam nepotká větší štěstí – chamtivost, Kazova služebnice, je vábí na jih jako krysař s flétnou v ruce.
Kaz si dával dobrý pozor, aby své tajné nadháněče často měnil, aby si Pekkovi vyhazovači nezapamatovali jejich tváře a všechno neprasklo. A tak vysával smaragdové doupě kapku po kapce. Byla to jedna z nekonečné řady drobností, jež vymyslel, aby se na úkor Pekky stal silnějším – mařil mu dodávky jurdy, vybíral poplatky za vstup do Pátého přístavu, snižoval ceny nájmů, aby zbavil jeho nemovitosti nájemníků, a tak porůznu tahal za nitky, aby mu znepř…
