Část II
“Koule,” Řekla královna.
“Kdybych je měla, byla bych král.”
-Canterbury
Kniha I
Černá mše a trpaslice
Pro kohokoli, kdo se nachází v podobném stavu jako Alexandra, znám pouze jediný recept… štědrou dávku dvou mocných specifických léků, alkoholu a šoustání. Alexandra se po zážitku z Charentonovy mše celá chvěje a je dobře rozhozená, ale koňak, který má v autě, nachází. Odjíždíme, jak nejrychleji to jde. Neznám cestu a Alexandra je příliš hysterická, než aby mi nějak zvlášť pomohla, ale z místa, kam mě předtím zavezla, vedou všechny cesty do Paříže.
Charenton… muž na svém místě! Při jeho společenských dýcháncích se člověk přinejmenším nenudí, což se o jeho úctyhodnějších bratřích říci nedá. A jelikož nesahá k extrémům, protože nečtvrtí žádná mimina ani nepěstuje kanibalismus, jsou jeho hříchy podle všeho celkem neškodné. Je to nepochybně o trochu dramatičtější než běžná forma hlásání evangelia, ale o tolik větší nebezpečí to s sebou zas nepřináší. Vážím si jeho vitality, a čerta starého záleží, kterým směrem ji napírá… z lidí, co znám, je jich až příliš mnoho víc než napůl mrtvých, jedno, na kterou stranu od krku se podíváte.
Alexandra si své názory na celou záležitost nechává pro sebe. Když si párkrát cvakne z láhve, zklidňuje se. Tulí se ke mně do sedadla, stále ještě nahá, a láhev mi podává. Napiju se jenom jednou.
Koňak nepotřebuju ani zpoloviny tolik, jako potřebuju někoho opíchat… erekce, kterou jsem zažíval u Charentona, se mi, když ujedeme pár kilometrů, začíná dostavovat znovu. Teprve v zavřeném autě, s vytaženými okénky si pozvolna uvědomujete sílu toho, co ženy nepřetržitě produkují mezi nohama…
Alexandra se nedokáže uvolnit… a nedokáže to nejspíš, dokud ji někdo nezbaví oněch choutek, k jakým se dopracovala. Koňak ji utišil, ale opravdu jen trošinku, a připadá mi jako něco, co vám může každou chvíli vybuchnout pod rukama. Prsty se mi sápe do kalhot a popadá mě za čuráka… ne, aby ho honila, chce ho držet, jako by se musela ujistit, že tam pořád ještě je, že zůstal, kde byl.
Několikrát nadhazuji, že by nemusel být tak špatný nápad, kdyby se alespoň částečně oblékla… nemám zrovna zájem projíždět Paříží s nahou kundou v autě. Ale když zastavuji u okraje chodníku před jejím domem, není o nic méně nahá, než když jsme se na zpáteční cestu vydávali. A nic si na sebe nemíní vzít ani potom. S šaty zmuchlanými do uzlu v ruce z auta vystupuje a vyráží dopředu dříve, než najdu, čím se tu vypínají světla.
Načež tam ještě celých pět minut stojíme a Alexandra hledá klíče.
Nikdy předtím jsem ji něco podobného provádět neviděl. Děvkou byla od chvíle, kdy jsem ji poznal, ale chovala se vždycky jako jedna z oněch rezervovaných animírek… těch, u nichž bývá okamžitě oheň na střeše, jestliže se je pokoušíte osahávat jinde než v jejich vlastní ložnici. Ale nijak strašně mě to u ní zase nepřekvapuje. Nesnažím už seje pochopit… jenom je prcám. Buchtu ošukáte za dvacet minut, ale pokud si jen trochu ceníte svého času, nemůžete si dovolit odpovídat na všechny otázky, které před vámi během oněch dvaceti minut vyvstanou.
Alexandra mě odvádí rovnou do ložnice, stoupá přede mnou do schodů a zadkem mi vrtí u nosu, kroutí se jí usilovně jako nějaký nádherný stroj. Kristepane, tyhle děvky na vás neberou vůbec žádné ohledy… natřásají vám prdýlku přímo před očima a v nejmenším se nestarají, co to s vámi dělá. Stehna má do poloviny zacamraná kundím mokem… jsem v pokušení se jí do toho plného zadku, který mi předvádí, zakousnout a zjistit, co se stane, až si z něj k zítřejšímu obědu urafnu pořádný steak…
V ložnici ji dosavadní napětí neopouští. Zkouší lehnout si a počkat, až se ujmu úlohy hostitele, aleje příliš nervózní.
Sedá si, opírá se o loket, a zatímco se svlékám, hrabe si druhou rukou v houštině rozkroku. A dál si k tomu přihýbá z láhve, i když třást už se dávno přestala.
Protože mi ho v autě začala honit, propracoval jsem se k ocasu silnému jak mé zápěstí, přičemž na koulích mám pocit, jako by mi je někdo…
