Karl May
1842—1912
(1919)
Dříve jsem poměrně přesně věděl, co je dobrá a co špatná četba. Dříve se vůbec v mnoha věcech zásadně vědělo, co je správné, a tak bylo radostí žít i myslet. Nyní se všechno velice zpochybnilo, a totéž se mi stále víc stává i s knihami.
Za války jsem byl velmi často nucen přemýšlet o dobré a špatné četbě; mou záležitostí totiž bylo vybírat četbu pro téměř půl milionu lidí. Začal jsem se svými výtečnými zásadami z dřívějška a ztroskotal jsem, denně mne tisícerá přání čtenářů (našich zajatců ve Francii) poučovala o tom, že si člověk četbu nevolí ani podle etických zásad, ani podle estetických. Vzdělanec samozřejmě zásady zná a má; uznává množství věcí, které jsou pro něj v podstatě jen málo přitažlivé, a vzdává se jiných, které by ho vábily, kdyby právě vzdělání nebylo vytvořilo zábrany.
Touto oklikou jsem se seznámil se spisovatelem, kterého jsem do té doby znal jen podle jména, třebaže v současnosti patří k nejčtenějším. Zajatci ho uváděli na seznamu přání neustále. Je to Karl May. Vzpomněl jsem si, že pro něj horovali moji kamarádi; jinak mě ale nenapadalo nic slavného, co bych o něm věděl, nýbrž jen samé špatné věci. Údajně to byl pochybný charakter a nesvědomitý chlap, opravdový mizera, co prostě jen chrlil knihy, aniž by za tím byl nějaký ideál a svaté zanícení. Ví Bůh, odkud jsem tohle všecko věděl, ale věděl jsem to. Jsou ovce a jsou kozli, to už tak prostě je, a tenhle pan May náležel ke kozlům. A teď, když jsem si ze zvědavosti konečně přečetl od něj dvě knihy, jsem jen žasl. On vůbec není mizera chlap, nýbrž je to ryzí poctivec, až to přímo zaráží. Je to nejskvělejší reprezentant typu spisování, který patří k těm zcela původním a dal by se nazvat „spisování o splněných přáních“. V objemných knihách si splňuje všechna přání, která mu život nenaplnil; zde je mocný, bohatý, uctívaný, skoro král, velí věrným, mocným spojencům; ukazuje svou převahu nad každým nepřítelem, koná divy síly, moudrosti a šlechetnosti. Zachraňuje ztracené, osvobozuje zajatce, smiřuje smrtelné nepřátele, hříšníky obrací na víru v dobro, drtí zaryté zloduchy. S chlapeckými, válečnickoloupežnickými přáními nezkažené naivní povahy jsou srostlá i jiná, složitější; on nechce být pouze silný a mocný, pouze nevýslovně chytrý a obratný, ale i úžasně dobrý, a tak vznikl hrdina všech jeho románů a jen mění jméno, ale neustále ztělesňuje tentýž ideál. Že dobrem přitom chápe dobro křesťanskoevropské s trochou nacionalismu a že se oddává klamu nadřazenosti evropské křesťanské morálky nad jakoukoli jinou, jakož i nadřazenosti evropských střelných zbraní na zbraněmi primitivních národů, to je nepodstatné; i zde je bezelstný a míří k cíli se záviděníhodnou přímostí. Že by byl velkým autorem, to tvrdit nechci; na to je jeho jazyk příliš šablonovitý a vzlet jeho duše příliš těsný. Avšak v naší tak vyprahlé a zpustlé literatuře reprezentuje svými křiklavými, napínavými díly typ psaní, který je nepostradatelný a věčný. Není jeho vinou, že se druhým, „lepším“ autorům této doby nedostává představivosti — tito druzí jsou vinni, jestliže člověk dosahuje pochybnými prostředky toho, co pro ně samé zůstalo jemnějšími prostředky nedosažitelné.
(1919)
Člověk stále poznává něco nového. Nedávno jsem poprvé četl dvě knihy autora, který už desítky let je v Německu možná tím nejčtenějším a jehož jsem ještě neznal. Je to Karl May. Lidé, kteří něčemu rozumějí, mi stále říkali, že to je jen pustý taškář a šmírák. Jednou se konalo cosi jako boj o něj. Ale já ho teď znám a ze srdce doporučuji jeho knihy strýcům, kteří hodlají mládeži věnovat nějakou knížku. Jsou fantastické, neochvějné a strohé, mají zdravou, skvělou strukturu a navzdory vší zběhlé technice cosi naprosto svěžího a naivního. Jak on musí působit na chlapce! Kéž by se byl dožil války a stal se pacifistou! Žádný šestnáctiletý by se už nebyl dal na vojnu.
