David Herbert Lawrence
1885—1930
(1933)
Tři knihy mne v poslední době upomněly na Lawrence, jemného i ohnivého básníka, který se octl v tak těžkém konfliktu se svou Anglií a svou dobou a tento smrtelný konflikt několikrát zpodobil v úžasných dílech, několikrát jej dokumentoval v prudkých obžalobách. Z jeho tvorby (z níž mám nejraději „Duhu“ a „St. Mawra“) promlouvá tato silná duše k lidem všech kultur, obžalovací spisy jsou omezenější, dokládají to, co je na Lawrencově velkém konfliktu osobní, anglické, biografické. K nim patří velmi pozoruhodná kniha „Apokalypsa“, která obžalovává anglické sektáře a jejich oblíbenou knihu, Janovo Zjevení. Vášnivě a důvtipně, právem člověka smrtelně napadeného a uraženého, nicméně s omezeností danou afektem staví do náležitého světla knihu, z níž ti zbožní dogmatici ukájejí své mocenské choutky. Ani já jsem Janovo Zjevení nikdy nemiloval a snadno je dokážu navždy postrádat, avšak třebaže konflikt s pietistickým původem velmi dobře znám, nikdy jsem neměl příležitost zabývat se tak náruživě právě Zjevením a nemyslím, že u nás hraje stejně velikou roli jako u Lawrencových pseudokřesťanů. Ale i tak nás jeho boj uchvacuje, boj přirozenosti a duše proti mechaničnosti a liteře, je to bojová kniha nanejvýš subjektivní, avšak úžasně plamenná a poctivá, poslední obrana umírajícího před světem, v němž se musel udusit.
S „Opeřeným hadem“, Lawrencovým mexickým románem, jsem si nevěděl moc rady, patří k těm knihám tohoto umíněného básníka, které mi doposud zůstaly uzavřeny, působí na mne chtěně a vykonstruovaně.
Zato jsem se až nyní (v novém, zkráceném a vykastrovaném vydání) seznámil s „Milencem lady Chatterleyové“. Doposud byla tato kniha kvůli erotickým detailům zakázaná a v klatbě, existovalo pouze jedno vydání s vyloučením veřejnosti, pro profesory a sběratele erotik. Nezkrácené vydání neznám a nevím, jaká velká je ta ztráta a jaká to snad je škoda. Ale i v té zkrácené podobě je „Lady Chatterleyová“ jednou z Lawrencových velkých, zdařilých, kouzelných knih, vyzařuje z ní jak přirozený půvab a vášeň, tak i duch boje proti nepřátelům, proti strojům, proti penězům, proti světu mrtvému, abstraktnímu, bezkrevnému. Když nyní tento neslýchaný milostný příběh náleží konečně veřejnosti, bezpochyby přinese tomuto paličatému a zároveň roztomilému básníku Lawrencovi spoustu nových čtenářů i v Německu. Herlitschkově překladu budiž vzdána chvála; značně únavná jsou pouze místa psaná dialektem, bohužel dlouhá a rušivá nejspíš již v originále. Básník obhajuje lásku, obhajuje něžnost, smyslnost, obhajuje přirozenost a krev proti všemu, co se jmenuje ortodoxnost, organizace, průmysl, teorie, abstraktní morálka. Jeho román je příběh vzdělané anglické ženy z vyšších kruhů a jejího vykoupení z ochromenosti pruderií, jakož i cynickým intelektualismem, je to velepíseň lásky. Hlas zemřelého básníka v nás doznívá smutně a přesto v podstatě útěšně a je posilou našemu srdci, nezapomeneme na něj.
(1934)
Mezi Hamsunem a Lawrencem existuje mnoho příbuzného i protikladného. Hamsunovo naivní pohanství nedosahuje duchovnosti diferencovaného, intelektuálně fundovaného, občas poněkud neuroticky zabarveného pohanství Lawrencova, plnokrevností se mu však víc než vyrovná, a tak se z Hamsunova přitakání téměř nikdy nestane polemika, kdežto Lawrence pokaždé vyráží ozbrojený až po zuby. Hamsunova cesta vede s několika zlomy stále zřetelněji a vždy přirozeněji k čisté epice, kdežto z Lawrencových novel se často stávají až eseje; jeho pohanství nemá Hamsunovu nevinnost. To nijak není na překážku, že Lawrence máme rádi ani ne tak kvůli jeho polemické problematice, ale vzdor všemu ho máme rádi jako básníka, tvůrce osob i situací. V „Cikánovi“ je několik výtvorů a podobenství zesnulého básníka, například v povídce „Kapitánova panenka“, kvůli nimž si ho stále znovu zamilováváme a obdivujeme. Když tento autor s loveckými a jezdeckými instinkty zrovna neodstřeluje kněžoury nebo se nezabývá nějakými zběsilostmi (nijak mu to nemějm…
