Gottfried Keller
1819—1890
Zamyšlení nad Gottfriedem Kellerem
(1930, přepracováno 1951)
Před dvaatřiceti lety, při stém výročí narození básníka, byly mnohé z úvah jemu věnovaných značně tklivé a plné atmosféry zániku. Ideály, které čtenáři Gottfrieda Kellera se svým básníkem sdíleli, jako by vyhasínaly. Nejen světová válka ukázala, jak málo už žije ze světoobčansko-liberálních ideálů; tenkrát to i pro náhle prudce vzedmutou vlnu vítězného socialismu bylo hravě snadné, aby s veškerými články víry měšťanskoindividualistického idealismu skoncovala. Zdálo se, že je konec všem těm krásným slovům a obrazům, té měšťansky umírněné blahobytnosti a bodrosti, racionalismu neheroického měšťanstva, které se pokusilo ztrátu náboženskomytického obrazu světa nahrazovat poněkud řídce okvětnatělou vírou ve vzdělání a rozum a nádherou praporů vlasteneckých slavností. Navždy, jak to tenkrát vypadalo, byl konec i s milou idyličností kellerovského světa, s líbeznou radostí z drobných věcí, s kultivovaným horováním pro přírodu; všechno, co se ještě včera jevilo tak možné a hezké a jen náznakem jako něco, co možná vychází z módy, bylo zjevně nyní náhle odsunuto do pozadí, daleko do doby dědů, jako by patřilo časům krinolín, jako by už vůbec nijak nebylo spjato s dneškem.
A opravdu, i když se od roku 1919 už znovu velmi změnily aspekty, propast se opět neuzavřela, přelom doby se zřetelně projevil po celé zemi. Leckteré pocity a duševní prožitky, jaké jsme my za našich mladých let milovali a preferovali a které sankcionovala básnická tvorba vícerých generací, připadají dnešnímu člověku zastaralé, bezcenné, sentimentální a pošetilé. Mnohé z měšťanských ideologií prožily již nikterak zhojitelné zhroucení, a ty síly měšťanstva, které ještě mají mohutnost a životnost, jsou nuceny energicky přezkoumat a obnovit svět svého myšlení a svou terminologii, aby se uzdravily.
Když dějiny světa prostě jakoby náhle urychlily svůj běh, měly na druhé straně všechny nové programy a ideologie v sobě vrozenou jakousi skepsi a krátkozrakost, duchovní módy se opotřebovávaly a střídaly jakoby rychleji než kdykoli předtím, a zatímco včerejší hodnoty a slova podléhaly zničující duchovní inflaci, hodnoty předvčerejší, v mírném převleku a již pokryté půvabnou patinou stáří vzbuzujícího důvěru, opět všechny znovu povstaly jako padlí ministři, kteří vědoucně přihlížejí, jak se hroutí nynější generace, a jsou připraveni na tom co nejvíc vyzískat. Zejména u národů ve válce 1914—1918 poražených (avšak nikoli pouze u nich) se totiž naprosto vše rozkolísalo, a jakkoli se ta zjitřená doba zdála být otevřená všem novým hlediskům a problematikám, zisk si z toho v podstatě odnesly nejspíš pouze nečetné mocnosti s prastarou tradicí a kázní, v čele s římskou církví.
Ze světových názorů, které teprve před třiceti lety na idylika a měšťanského idealistu Kellera shlížely pěkně zvysoka, většina dnes již padla a jsou zapomenuté a beze zbytku zpráchnivějí s papírem, na němž byly vytištěny, kdežto dílo Gottfrieda Kellera, po určitou dobu možná méně diskutované, existuje nadále a pro velký počet lidí znamená to, co umění v naší době může pro lidi právě znamenat: útěchu, posilu proti strázním života, otevírání dveří do věčnosti. A zkusíme-li si připomenout autory, kteří byli jeho současníky a jimž tenkrát patřila sláva, úspěch, časopisy a čtenářská obec, uvidíme, že většina těchto básníků a vypravěčů, tehdy zčásti mnohem proslulejších a známějších než Keller, je nyní málem zcela zapomenuta. Z romanopisců tehdejšího Německa šel podobnou cestou asi jen jediný, Wilhelm Raabe. Hezounké verše Geibelovy i Heyseho romány, knihy módních autorů doby mezi roky 1870 a 1890, všichni ti Spielhagenové a Hackländerové a jak se ještě jmenovali, to všecko se propadlo a je zapomenuto. Ze švýcarských prozaiků pouze o dobrých dvacet let starší Gotthelf nabyl ještě víc než Keller na velikosti a mladistvosti či bezčasosti.
Souhlasí-li, že dějiny literatury mají tentýž význam jako dějiny idejí, pak by…
