„Orientální pohádky“
(1909)
Potřeba, z níž se od moderních autorů tu a tam dychtivě a vděčně obracíme k obrazům dřívějších umbrijských a starých německých mistrů, s níž se vracíme k prosté hudbě či básnickým dílům někdejších časů a národů, je přesně totéž, s čím se dospělý či dospívající člověk občas utíká do paměti svého dětství. Tomu, kdo je v zajetí růstu, změn a strázní vývoje, se poměry minulých dob snadno jeví blaženě zjasněné, občas se, unavený přítomným životem a denními zápasy, do nich uchyluje jako na pevný ostrov bezčasí — asi tak jako se městský člověk utíká k „přírodě“ v instinktivní potřebě, aby se ze střídání, dráždivosti a hry pomíjivých hodnot a jevů na okamžik ocitl tváří v tvář čemusi bezpečnému, bezčasému, zdánlivě věčnému. Zjevně není ani hudba minulých dob nic než vůle a úsilí, ani nejstarší malířství nic než zápas o výraz a vykoupení, a literatura nejdávnějších národů nic než znalost a líčení boje, strádání, vášní. Nejkrásnější staroitalské novely, nejskvostnější starofrancouzské básně, nejuctívanější řecká dramata pojednávají o starostech, vině a výčitkách svědomí, o utrpení a touze po vykoupení, přesně jako i naše dnešní básnická díla — jsou to však starosti a strasti vzdálené, cizí, ne již aktuální, a my o nich čteme, jako by nikdy nebyly skutečné až do krve, a je dobré, že to dovedeme.
V literatuře je to zejména narativní tvorba, v jejíž oblasti hledí dnešní lidé na dřívější doby jako na blaženou dětskou zemi plnou naivní představivosti. My už žádné naivní vyprávění nemáme, ani novely, které by přály dějovosti, ani bezstarostně veselé umění anekdoty. Místo nich máme moderní román, který v důsledku svých labilních formálních zákonů se tak snadno stává zrcadlem aktuálního, a tak ve svých nejlepších představitelích zrcadlí individualismus a intelektualismus, odvrací se od čistého vyprávění, ztratil radost z příběhu, z propleteností vnějších osudů, a hloubavě se věnuje osamělému duchovnímu životu senzibilního moderního intelektuála. A byť nás časovost tohoto druhu tvorby sebevíc poutá a dotýká se nás, přepadne nás občas ze vší té psychologie a všeho toho důvtipu hrozná únava a my se jako na čisté prameny vrháme na vyprávění dob jiných, šťastnějších, naivnějších. Sami básníci asi cítí hluboký půvab staré, ustálené pevné formy a příležitostně si s takovými formami hrají. Tak psal už Balzac své contes drolatiques, tak u nás, abychom uvedli jen jedno jméno, dospěl Paul Ernst tím, že se zabýval staroitalským a starým německým vypravěčským uměním, k archaizujícímu tónu, který patrně záhy pohltí sílu jeho vlastního jazyka.
A tak má čtenář i dnes sklon k tomu, aby si jako příjemnou změnu a prchavý nápoj zapomnění tu a tam vychutnal něco starého, pohodového; množství překladů a nových vydání je toho dokladem. Samo o sobě to není hodno ani chvály, ani výtky, neboť čtenář si tak počíná většinou z nedorozumění. Ponejvíc ani nedokáže, ani nemá čas k tomu, aby si z dnešní produkce vybral skutečně to nejlepší, a často ve falešném úsilí o vzdělání sahá po věcech starých, které mu už svým stářím připadají důstojnější a „klasické“. Rovněž jen málo čtenářů chápe v moderní literatuře úsilí i podstatu umění autorů, které spočívá v tom, aby životu své vlastní doby a svého okolí dali křišťálově jasný a krásný tvar. Ve chvílích únavy a potřeby zotavení sahají čtenáři raději po četbě, která je již názvem a látkou zavádí do dálek, minulosti, neaktuálnosti.
Když si je poslechnete, je tomu ovšem docela jinak. Oni sahají po Bocacciovi a vyhledávají Boticelliho kvůli takzvané „kultuře“, kterou naše doba údajně nemá, kdežto v dřívějších časech je možno se s ní prý setkat jako s čímsi samozřejmým. To jsou řeči, které nehodlám rozebírat; vždyť právě to, co je na tom oprávněné, o tom ti žalobci naší doby nechtějí nic vědět. Já sám nepovažuji za zlé, že žiji v době, která od školky až po pohřeb už nepokládá žádnou starou, převzatou formu za vhodnou, právě i proto, že doba si po důkladném zvratu všech životních poměrů hodlá…
