Pohádka mého života (Hans Christian Andersen)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Můj život je krásná pohádka, tak bohatá a blažená! Kdybych byl jako chlapec, když jsem chudý a sám vykročil do světa, potkal mocnou vílu a ona mi řekla: ”Zvol si cestu a cíl a já tě budu ochraňovat a povedu tě podle vývoje tvého ducha a podle rozumných zákonů tohoto světa,” nemohl mi osud být příznivější a nemohl mě vést moudřeji a lépe. Příběh mého života řekne světu, co říká mně: Je laskavý Bůh, jenž všechno vede k nejlepšímu cíli.

Roku 1805 žili v chudobné světničce města Odense novomanželé, kteří se měli nesmírně rádi, mladý obuvník se ženou, on sotva dvaadvacetiletý, nesmírně nadaný, opravdová básnická povaha, ona o několik let starší, neznalá světa ani života, leč upřímného srdce. Ten muž se nedávno stal ”svobodným mistrem” a sám si vyrobil zařízení do své ševcovské dílny i manželskou postel; k té použil már, na nichž krátce předtím ležela vystavená rakev s nebožtíkem hrabětem Trampem; černé svlaky, které od té doby pak zůstaly na posteli, byly toho připomínkou. Místo hraběcí mrtvoly, obklopené flórem a svícny, leželo tam druhého dubna 1805 živé plačící dítě, a to jsem byl já, Hans Christian Andersen.

Otec prý v prvních dnech sedával u postele a předčítal mamince z Holberga, zatímco já jsem křičel, až se to rozléhalo. ”Spi, nebo tiše poslouchej!” říkával prý mi žertem, ale já jsem stále byl takový křikloun a projevil jsem se prý takhle i v kostele při křtinách; farář, o němž maminka později mluvívala jako o velmi zlostném člověku, prý řekl: ”Ten kluk ale křičí jako kočka!”, kterážto slova mu matka nikdy nedokázala zapomenout; chudý francouzský emigrant Gomard, který mi byl za kmotra, ji však utěšoval, že čím víc jako dítě křičím, tím krásněji budu zpívat, až budu větší.

Jediná světnička, kam se kromě dílenského zařízení, postele a rozkládací lavice, kde jsem spal já, už skoro nic nevešlo, byla domovem mého dětství, stěny však byly ověšeny obrazy, na truhle stály hezké hrníčky, skleněné věci a ozdobné drobnosti a na druhém konci dílny, u okna, byla polička s knihami a písněmi. V kuchyňce visela nad spížkou police plná talířů, místnůstka mi připadala veliká a bohatá, a už jenom dveře, které na výplni měly namalovanou krajinu, znamenaly pro mne tenkrát totéž, co dnes pro mne znamená celá obrazová galerie!

Z kuchyňky ses dostal po žebříčku na půdu, kde jsme měli v okapu mezi naším a sousedovým domem truhlík s hlínou na pažitku a petržel, celou to maminčinu zahradu; ještě dnes kvete tato zahrádka v mé pohádce ”Sněhová královna”.

Byl jsem jedináček a hodně mě rozmazlovali, musel jsem však od matky slýchat, že mám mnohem a mnohem šťastnější život než ona, že se mám jako hraběcí dítě! – Ji vyhnali rodiče už jako dítě žebrat, a když to neuměla, proseděla celý den v pláči pod mostem přes řeku Odense; moje dětská mysl si to představovala tak zřetelně, že jsem nad tím plakal; dvakrát jsem zobrazil její postavu v rozličném pojetí, jako starou Domeniku v ”Improvizátorovi” a jako muzikantovu matku v románu ”Jenom muzikant”.

Můj otec Hans Andersen mě nechal, abych si dělal, co chci; veškerá jeho láska patřila mně, pro mne žil, všechen svůj volný čas, neděli, věnoval tomu, aby mi dělal hračky a kreslil obrázky; večer nám čítával z Lafontainova ”Podivína”, z Holberga a z ”Tisíce a jedné noci”; vzpomínám si, že jsem ho vídal se usmívat, jenom když četl; v celém svém životě, ani jako řemeslník, se totiž necítil šťastný.

Jeho rodiče byli zámožní rolníci, ale neštěstí se na ně zrovna hrnulo; dobytek jim uhynul, statek vyhořel a hospodář sám přišel nakonec o rozum; žena se s ním odstěhovala do Odense a nezbývalo, než aby dala bystrého chlapce do učení k ševci, i když si toužebně přál, aby se dostal do latinské školy; několik zámožných měšťanů mluvilo jednou o tom, že se složí, budou ho zadarmo živit a pomohou mu tak na cestu, kterou by se rád dal, ale nic z toho nebylo můj otec se chudák nedožil, aby se mu splnilo nejmilejší přání, a nikdy mu to nevymizelo z mysli. _Vzpomínám si, jak jsem jako dítě spatřil v jeho očích slzy, když přišel jeden z žáků latinské školy, objednal si boty a ukazoval mu své knihy a vykládal, co se všechno učí. ”Já jsem měl také jít tou cestou!” řekl, prudce mne políbil a pak celý večer nemluvil.

Zřídka se setkával se sobě rovnými, jeho příbuzní a známí chodívali k nám; za zimních večerů čítával nahlas doma, jak jsem řekl, nebo mi dělal hračky; v létě chodil skoro každou neděli do lesa a já s ním; tam příliš nemluvil, ale sedával zamyšlen, zatímco já jsem běhal kolem a navlékal na stéblo jahůdky nebo si vil věnečky; jen jednou za rok, a sice v máji, když se les právě zazelenal, šla s námi i matka, to býval její jediný pravidelný roční výlet, a tu mívala hnědé květované kartounové šaty, které nosívala jenom ten den a pak když chodívala k stolu Páně, a tak to byly za celá léta jediné šaty, na něž si vzpomínám jako na její šaty sváteční; když jsme se vraceli z výletu do lesa, natrhala vždy celou spoustu čerstvých březových větví, které pak dala za nablýskaná kamna; do mezer mezi trámy jsme nastrkali rozchodníky, a podle toho, jak rostly, jsme viděli, zda budeme žít dlouho či krátce. Zeleň a obrazy zdobily naši světničku, kterou matka udržovala čistou a útulnou, byla hrdá, že prostěradla a krátké záclony na oknech má bílé jako sníh. Jednou z mých prvních, jinak celkem nemnohých vzpomínek, významná však silou, s jakou mi ji dětská fantazie téměř vpálila do duše, byla rodinná slavnost a kde? – na tom místě v Odense, v té budově, k níž jsem zvenčí vzhlížel se strachem a hrůzou, jako pařížský chlapec kdysi vzhlížel, myslím, k Bastile – byla to odenseská káznice. Moji rodiče tam znali vrátného, který je pozval na rodinnou slavnost, a já jsem měl také přijít; byl jsem tenkrát ještě tak mladý, že mě museli nést, když jsme se vraceli, jak ještě uslyšíte. Odenseská káznice pro mne byla hotovou pokladnicí zlodějských a loupežnických příběhů; často jsem před ní stával, pochopitelně hodně daleko, a poslouchal jsem, jak tam muži i ženy zpívají předouce na kolovrátku.

Přišel jsem s rodiči na rodinnou slavnost u vrátného; velká, železem pobitá vrata se otevřela a zase zavřela klíčem z chřestícího svazku klíčů na kroužku, stoupali jsme po příkrých schodech; – jedlo se a pilo, dva vězni nosili na stůl – mne nedokázali přimět, abych vzal do úst, odstrkoval jsem i nejsladší věci – matka říkala, že mi není dobře, a uložili mne na postel, ale já jsem slyšel těsně vedle veselé písně a vrčení kolovratu, nemohu teď říci, zda ve fantazii nebo doopravdy, vím však, že jsem cítil strach, a přesto příjemnou pohodu, jako bych vstoupil do zámku loupežnických příběhů. – Pozdě večer se rodiče vraceli domů, mne nesli, bylo nevlídné počasí, déšť mne šlehal do obličeje.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023