Kapitola 19
Maureen cítila, jak se v ní při vyprávění Amandina příběhu zvedá vztek. Přestože se s Amandou Clemmonsovou nikdy nesetkala, byla pro ni ta mladá matka tak skutečná, jako by to byla jedna z jejích nejlepších přítelkyň, kterých při své náročné práci mnoho neměla.
Maureen cítila totéž u každého ze svých zesnulých klientů, pro každou z obětí. Znala jejich minulost a rodiny, jména dětí a partnerů.
A přesně věděla, jak zemřeli v městské nemocnici.
Podala snímek Amandy Clemmonsové své asistentce, obrátila se zpátky k porotcům, v jejichž očích spatřila zájem. Nemohli se dočkat, až bude pokračovat.
„Když si toho odpoledne Amanda Clemmonsová zlomila nohu,“ řekla Maureen, „odvezli ji na pohotovost do městské nemocnice, kde jí nohu zrentgenovali a dali do sádry. Byl to jednoduchý zákrok. Pak ji převezli na pokoj, kde měla strávit noc.
Někdy mezi půlnocí a rozbřeskem dostala Amanda smrtící dávku cytoxanu, léku používaného při chemoterapii, místo vicodinu, přípravku proti bolesti, po kterém se měla klidně vyspat.
Té hrozné noci zemřela Amanda mučivou a nesmyslnou smrtí, dámy a pánové, a my se musíme ptát, proč se to stalo. Proč skončil život té mladé ženy tak hrozně a předčasně.
V průběhu tohoto procesu vám budu vyprávět o Amandě a devatenácti dalších lidech, kteří také skonali při podání smrtícího léku. Ale proč, to vám povím hned teď.
Bylo to kvůli bezuzdné, odporné chamtivosti Sanfranciské městské nemocnice.
Lidé opakovaně umírali proto, že nemocnice snižovala náklady na péči o pacienty.
Povím vám toho o ní hodně, co byste raději ani nevěděli,“ řekla Maureen a přeběhla pohledem po lavici poroty.
„Dozvíte se, že byla opakovaně porušována nařízení a byl najímán špatně vyškolený personál, jenž byl nucen pracovat za nízké mzdy dlouhé, únavné směny. To vše v zájmu snížení nákladů a udržení nejvyšších zisků mezi všemi sanfranciskými nemocnicemi.
A mohu vás ujistit, že tato dvacítka zesnulých pacientů je jen počátek hrozného skandálu –“
Kramer vyskočil na nohy.
„Námitka, Vaše Ctihodnosti! Byl jsem trpělivý, ale poznámky obžaloby jsou pobuřující a nactiutrhačné –“
„Přijímá se. Nezkoušejte mě, paní žalobkyně,“ řekl soudce Maureen 0’Marové. Potřásl hlavou. „Až příště překročíte hranici, udělím vám pokutu. A pak to bude ještě vážnější.“
„Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti,“ řekla 0’Marová. „Budu opatrnější.“
Ale Maureen byla spokojená. Řekla, co potřebovala, a Kramer ji nedokázal umlčet. Porota to určitě pochopila správně.
Městská nemocnice je nebezpečné místo, mimořádně nebezpečné.
„Jsem tu pro své klienty,“ řekla 0’Marová, stojící jako skála před lavicí poroty, ruce sepjaté před sebou, „zesnulé a jejich rodiny; ti všichni jsou oběťmi pochybení, k nimž došlo kvůli chamtivosti a nedbalosti nemocnice.“ Pak se obrátila do soudní síně. „Prosím,“ řekla, „prosím, zvedněte ruku vy, kteří jste v městské nemocnici ztratili někoho blízkého.“
Po celém sále se zvedly desítky rukou. Ostatní diváci zalapali po dechu.
„Potřebujeme vaši pomoc, abychom dosáhli toho, že k těmto takzvaným nehodám už nikdy nebude docházet.“
