Pátý jezdec (James Patterson)

Kapitola 25

Řídila jsem svůj explorer tmou a snažila se cítit to, co cítí žena, ne policistka. Musela jsem se dívat na svět očima Dívky z cadillaku, pokud jsem chtěla pochopit, co se jí přihodilo. Ale bylo hrozné cítit se tak bezbranná a vystavená zvůli dvou násilníků.

Rychle jsem sundala z opasku služební telefon a zavolala Jacobimu, než uteče ještě víc času. Zvedl to po prvním zazvonění a já mu vysypala, co jsem se dozvěděla od Claire.

„Takže odhaduji, že se ocitla v jedné místnosti se dvěma chlapy, kterým šlo o sex,“ řekla jsem a zastavila na semaforech na křižovatce. „Naléhali a ona je odmítla. Tak jí jeden z nich přidal do vína rohypnol.“

„Jo,“ souhlasil Jacobi. „Byla tak mimo, že se nemohla ani hnout. Možná dokonce omdlela. Svlékli jí šaty, nastříkali parfémem a vystřídali se na ní.“

„Možná se báli, že by si mohla znásilnění pamatovat,“ poznamenala jsem. Došlo mi, že jsem se svým bývalým parťákem stále naladěná na stejnou strunu. „Nejsou hloupí, snad jsou dokonce až moc chytří. Zabijou ji tak, aby nenechali moc stop. Jeden si jí sedne na hrudník a druhý ji udusí igelitovým sáčkem. Pěkná, čistá vražda.“

„Jo, to zní pravděpodobně, Boxerova. A když byla mrtvá, sjeli to třeba ještě jednou,“ řekl Jacobi. „S tím, že trocha nekrofilie nikoho nezabije. A co pak? Oblékli jí ohoz za pět táců a vzali na projížďku? A nechali ji sedět v Guttmanově sevillu?“

„Tahle část zní opravdu šíleně,“ připustila jsem. „Nechápu to s těmi šaty. Na téhle části celá naše teorie padá.“

„Claire neměla výsledky testů DNA?“

„Ještě ne. Víš, kdyby Dívka z cadillacu byla starostova dcera, už bychom něco věděli, ale protože zatím nikdo nehlásil její zmizení.

„Byla to tak hezká holka,“ řekl Jacobi. Zaslechla jsem v jeho hlase náznak smutku a možná i osamělosti. „Ta by někomu měla chybět.“