KAPITOLA 17
Kurtzova současná skrýš se nacházela ve staré ledárně upravené na skladiště, nicméně zhruba půldruhého kilometru od již přestavěné oblasti, kde měla své hnízdečko Sophia Farinová. Ještě se úplně nerozednilo, jen spodní okraje mraků, z nichž na něj mžilo, pomalu začínaly nabývat světle šedého odstínu.
Beze zbraně si skutečně připadal jako nahý a navíc trochu malátný. Přičítal to spíš tomu, že za posledních čtyřiadvacet hodin krom sklenky skotské nic nejedl ani nepil, než skvělému sexu. Musel si přiznat, že si ještě před chvílí představoval, jak si hoví v tom hebkém froté županu a před odchodem do bouře si se slečnou Farinovou dává k snídani vejce se slaninou a horkou kávu. Měkneš, Joe, pomyslel si. Přinejmenším ho ale v mrznoucím mrholení hřál drahý bomber.
Když procházel pod nadjezdem dálnice I-90, na něco si vzpomněl. Opustil chodník, vyšplhal po strmém betonovém svahu a začal nahlížet do nízkých, tmavých výklenků, v nichž se betonové podpěry setkávaly s železnými nosníky. První dva byly prázdné, na zemi jen holubí i lidské výtrusy, ve třetím však objevil nevysokou, vyzáblou postavu, která se okamžitě stáhla hlouběji do kouta špinavé díry. Když Kurtzovy oči přivykly tmě, rozeznal široká bělma, chvějící se ramena a dlouhé, holé, třesoucí se paže vyčuhující z potrhaného trička. I v tom šeru na nich rozeznával podlitiny a stopy po vpichu injekční stříkačky. Vyzáblý muž se snažil odtáhnout co nejdál od vchodu.
„Klid, Pruno, neboj se,“ řekl Kurtz. Natáhl ruku a poplácal holou paži. Necítil na ní téměř žádné svaly a byla studenější než paže některých mrtvol, s nimiž Kurtz přišel v minulosti do styku. „To jsem já, Joe Kurtz.“
„Joseph?“ pronesl kostlivec. „Vážně jsi to ty, Josephe?“
„Jo.“
„Kdy tě pustili?“
„Je to teprve pár dní.“
Pruno povylezl kousek ven a pokusil se urovnat rozloženou lepenkovou krabici a páchnoucí deku, na nichž seděl. Zbytek výklenku vyplňovaly lahve a noviny, které muž zjevně využíval jako izolaci.
„Kde máš sakra spacák, Pruno?“
„Někdo mi ho ukradl, Josephe. Nedávno v noci. Aspoň myslím… že to bylo nedávno. Zrovna když se začalo ochlazovat.“
„Měl bys jít do útulku.“
Pruno zvedl jednu z lahví vína a nabídl ji Kurtzovi. Ten zavrtěl hlavou. „Útulek je rok od roku drsnější,“ odvětil alkoholik a feťák. „Teď tam razí heslo: nocleh si odpracuj.“
„Lepší pracovat než umrznout,“ namítl Kurtz.
Pruno pokrčil rameny. „Až natáhne brka někdo z těch dědků na ulici, obstarám si lepší deku. Stačí, aby napadlo trochu sněhu. Tak jak se mají kluci v bloku C, Josephe?“
„Loni mě přesunuli do bloku D,“ řekl Kurtz. „Ale slyšel jsem, že Billy Káčko odjel po propuštění do L. A. a chytil se tam u filmu.“
„Jako herec?“
„Ne, dělá ochranku tam, kde se zrovna točí.“
Pruno se rozesmál, smích ale okamžitě přešel v kašel. „Klasika. V podstatě z nich tahá výpalné. A ti filmaři mu to žerou. No a co ty, Josephe? Doneslo se mi, že na tebe Mešita uvalila fatvu, jako kdyby snad věděli, co to znamená.“
Kurtz pokrčil rameny. „Většina lidí stejně ví, že na to bratrstvo z Déčka nemá prachy. Nedělám si s tím hlavu. Mimochodem, Pruno – nezaslechl jsi něco o těch přepadech Farinových náklaďáků?“
Zarostlý kostlivec vzhlédl od lahve. „Ty teď děláš pro Farinovce, Josephe?“
„Ne doslova. Prostě dělám, co jsem dělal dřív.“
„Co chceš vědět o těch náklaďácích?“
„Kdo je přepadá? Kdy se chystá další akce?“
Pruno zavřel oči. Šedé světlo, které sem dopadalo zpoza nadjezdu, ozařovalo špinavou, vyzáblou tvář tak akorát, aby Kurtzovi připomněla vyřezávané dřevěné sochy Ježíše, které viděl v Mexiku. „Mám pocit, že po přepadení toho posledního náklaďáku jsem zaslechl něco o tom, jak feťák, co si říká Doo-Rag, a jeho banda načerno rozprodávají cigarety a přehrávače,“ pronesl Pruno. „O tom, co se teprve chystá, mi nikdo nevypráví.“
„Doo-Rag z gangu Bloods?“ zeptal se Kurtz.
„Jo. Ty ho znáš?“
Kurtz zavrtěl hlavou. „V bloku D sejmuli ve sprchách jednoho kluka, údajně proto, že něco dlužil Doo-Ragovi z Bloods. Slyšel jsem, že ten Doo…
