KAPITOLA 6
Lackawanna na jih od Buffala byla coby ocelářské město vyřízená už řadu let předtím, než šel Kurtz sedět, když tudy však teď projížděl po vyvýšené dálnici, připadal si jako v nějakém vědeckofantastickém filmu o mrtvé průmyslové planetě. Pod dálnicí se rozkládaly nekonečné kilometry setmělých a prázdných oceláren, strojíren, černých cihlových skladů, parkovišť, železničních kolejí, rezavějících lokomotiv s vagony, nekouřících komínů a opuštěných baráčků pro dělníky. Nebo Kurtz přinejmenším doufal, že ty nanicovaté chatrče z dehtové lepenky v temných ulicích s rozbitými lampami jsou skutečně opuštěné.
Sjel z dálnice, pokračoval několik bloků podél chatrčí a dvorků s vysokými ploty a nakonec zastavil u setmělé ocelárny. Ohromná vrata byla odemčená. Projel jimi, zavřel je za sebou a dojel až na konec parkoviště, které by dokázalo pojmout šest až sedm tisíc aut. Teď tu stál jediný vůz: prorezlý starý ford pickup s krytou korbou. Kurtz zaparkoval Arlenin buick vedle něj a vydal se na dlouhou temnou túru k hlavní hale závodu.
Vchodové dveře byly dokořán. Ozvěna Kurtzových kroků se rozléhala po celé ohromné hale, v níž míjel hromady strusky, vychladlé martinské pece, zavěšené kotle velikosti obytných domů, jeřáby oholené o všechno, co mělo nějakou cenu, a spoustu dalších masivních, zrezivělých předmětů, které nedokázal identifikovat. Jediné osvětlení pocházelo z občasných žlutých nouzových světel.
Zastavil se pod bývalým velínem, který se nacházel asi deset metrů nad podlahou továrny. Špinavým sklem ve třech stěnách budky pronikala tlumená záře. Na kovový balkon vyšel postarší muž a křikl dolů: „Tak polez.“
Kurtz vyšplhal po ocelovém žebříku.
„Nazdar, Docu,“ pozdravil, když za mužem vstoupil do měkkého světla velína.
„Zdravíčko, Kurtzi,“ odpověděl Doc. Dospěl už do oné země nezemě neurčitého stáří, kterou někteří muži obývají po celá desetiletí – vypadal na víc než pětašedesát, ale rozhodně na méně než pětaosmdesát.
„Docela jsem zíral, když jsem místo tvojí zastavárny našel cukrárnu,“ prohodil Kurtz. „Netušil jsem, žes to tam prodal.“
Doc přikývl. „Zasraná ekonomika se holt v devadesátejch letech držela až moc nahoře. Ale dělat hlídače mě stejně baví víc. Nemusím se bát, že mě přijde vybrat ňáká banda sjetejch feťáků. Co pro tebe můžu udělat, Kurtzi?“
Tohle měl Kurtz na Docovi rád. Neviděli se přes jedenáct let, ale stařík zjevně nehodlal tlachat o nepodstatných věcech.
„Dva kousky,“ odpověděl Kurtz. „Poloautomat a revolver, co bych mohl nosit u sebe.“
„Čistý?“
„Tak čistý, jak to jenom půjde.“
„To znamená hodně čistý.“ Doc zmizel v zadní místnosti zajištěné na visací zámek. Asi po minutě se vrátil a postavil na svůj zaneřáděný stůl několik kovových kufříků a nevelkých krabic. „Vzpomínám si na tu devítku berettu, cos tolik miloval. Kam přišla?“
„Pohřbil jsem ji, jak se sluší a patří,“ odpověděl po pravdě Kurtz. „Tak co pro mě máš?“
„Nejdřív se mrkni na tohle,“ vyzval ho Doc a otevřel jeden z šedých kufříků. Vytáhl z něj černou poloautomatickou pistoli. „Heckler & Koch, taktická univerzální samonabíjecí pětačtyřicítka,“ řekl. „Nová. Parádní kousek. Žlábkovaná protiprachová krytka na laser a svítilnu. Prodloužená hlaveň se závitem na tlumič.“
Kurtz zavrtěl hlavou. „Nemám rád plasty.“
„Polymery,“ opravil ho Doc.
„Plasty. Ty a já jsme převážně z polymerů, Docu. Ta pistole je z plastů a sklolaminátu. Hodila by se spíš pro Luka Skywalkera.“
Doc pokrčil rameny.
„Krom toho,“ pokračoval Kurtz, „já nepoužívám lasery, svítilny ani tlumiče a nemám rád německou práci.“ Doc odložil H&K. Otevřel další kufřík.
„Pěkná,“ zvedl Kurtz poloautomatickou pistoli. Byla tmavě šedá – skoro černá – a vyrobená především z kované oceli.
„Kimber Custom ráže .45 ACP,“ představil ji Doc. „Krátce patřila jedný stařence v Tonawandě, která ji jednou nebo dvakrát měsíčně brala vyvenčit na střelnici.“
Kurtz natáhl závěr, podíval se, jestli je prázdná komora, potom vyklepl zásobník na sedm nábojů, ujistil se, že i ten je prázdný, …
