KAPITOLA 15
Kurtz očekával buďto jen svezení a rozhovor, nebo výlet do Farinovy rodinné vily v Orchard Parku, Sophia ho však odvezla do svého podkrovního bytu ve staré části centra.
Věděl, že i do čekárny městské věznice se prochází přes detektor kovů, takže v kabelce, kterou pohodila na podlahu vedle něj, žádná zbraň být nemohla. Zbývala jen středová přihrádka. Kdyby se ji Sophia během té krátké jízdy pokusila otevřít, znamenalo by to pro Kurtze pár zajímavých činorodých vteřin, ale její ruka tím směrem ani jednou nezamířila.
Její byt se nacházel ve starém skladišti, které přestavěli na bytové jednotky s obrovskými okny a kovovými terasami, z nichž byl výhled do centra či k přístavu, pod budovou vykopali bezpečné parkoviště a do přízemí ke vchodu postavili ochranku. Skoro jako u mě, pomyslel si s náznakem ironie Kurtz.
U vjezdu na parkoviště Sophia použila bezpečnostní kartu, vyměnila si pár zdvořilostí s uniformovaným členem ochranky u dveří výtahu a vyvezla Kurtze do pátého – a nejvyššího – patra.
„Něco nám naliju,“ řekla, sotva vešli do bytu. Zamkla za sebou a hodila klíče do smaltované vázy na červeném lakovaném stolku. „Bude stačit skotská?“
„Jistě,“ přikývl Kurtz. Jedl naposledy ráno – teď vlastně už včera ráno –, asi před dvaceti hodinami, kdy měl jeden toast.
Donova dcera si nežila špatně. Neomítnuté cihlové zdi, moderní nábytek, který i přesto působil pohodlně, v jednom koutě digitální televize s širokoúhlou obrazovkou a nezbytnou změtí doplňků: přehrávače DVD, videorekordér, předzesilovače a přijímače prostorového ozvučení. Na stěnách visely zarámované vysoké francouzské minimalistické plakáty, které vypadaly na originály – a pravděpodobně musely stát majlant –, pod střešními okny mezanin se stovkami knih na černě lakovaných policích a v západní stěně jedno ohromné polokruhové okno s výhledem na řeku, záliv a osvětlené mosty.
Podala mu skotskou. Trochu usrkl. Chivas.
„To mi ten byt vůbec nepochválíte?“ prohodila.
Kurtz pokrčil rameny. Kdyby dělal do vloupaček, byl by tohle ideální cíl, pochyboval ovšem, že by to vzala jako kompliment. „Chtěla jste mi povědět ty svoje teorie,“ připomněl jí.
Sophia usrkla skotskou a povzdechla si. „Pojďte sem, Kurtzi,“ řekla mu, a aniž by se ho jedinkrát dotkla, odvedla ho k celostěnnému zrcadlu u dveří. „Co vidíte?“ zeptala se, když kousek poodstoupila.
„Sebe,“ odpověděl Kurtz. Po pravdě řečeno viděl chlapa s hluboko vpadlýma očima, slepenými vlasy, potrhanou, zakrvácenou košilí, čerstvým škrábancem na tváři a pramínky zaschlé krve na obličeji a na krku.
„Smrdíte, Kurtzi.“
Přikývl a přijal její komentář v tom duchu, v jakém byl míněn – jako prosté konstatování skutečnosti.
„Potřebujete se vysprchovat,“ řekla. „Převléct do něčeho čistého.“
„To počká.“ Ve svém vlastním skladišti neměl ani teplou vodu, ani čisté oblečení.
„Nepočká,“ prohlásila Sophia, sebrala mu sklenici skotské a postavila ji na pult. Pak vešla do koupelny v krátké chodbičce mezi obývákem a dalším pokojem, kde byla nejspíš ložnice. Kurtz slyšel, jak pustila vodu. Vykoukla do chodbičky. „Tak jdete?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Panebože, vy jste ale paranoidní.“
Jistě, pomyslel si, jsem ale paranoidní dostatečně?
Sophia mezitím skopla boty a už si stahovala blůzu a sukni. Rázem byla jen v bílých kalhotkách a podprsence. Pohybem, který Kurtz na vlastní oči neviděl už přes jedenáct let, si vzadu rozepnula podprsenku a odhodila ji z dohledu. Stála před ním jen v bílých, krajkových, ne však lascivních, vysoko vykrojených kalhotkách. „Tak?“ nadzvedla obočí.
Kurtz se ohlédl ke dveřím. Zajištěné na řetízek i na petlici. Nakoukl do kuchyňky. Další dveře, zajištěné úplně stejně. Otevřel posuvné dveře na terasu a vyšel na kovový rošt. Bylo chladno a začínalo pršet. Na terasu se nedalo nijak dostat, ledaže by se člověk spustil ze střechy. Kurtz se vrátil dovnitř, prošel kolem Sophie – která si sice zkřížila ruce na plném poprsí, ale od závanu studeného vzduchu jí stejně naskočila husí kůže – a prohlédl si l…
