Krutá hra (Dan Simmons)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 44

„Víš, že Sammy znásilnil a zavraždil moji partnerku,“ vypravil ze sebe Kurtz asi o čtvrt hodiny později. Vyšli na širokou, setmělou paseku, ozářenou jen paprskem svítilny na hlavě Mannyho Levina.

„Drž hubu.“ Levine byl velice opatrný, nikdy se ke Kurtzovi nepřiblížil víc než na tři metry, nikdy nepřipustil, aby se řetěz napjal, a ani na okamžik nesvěsil velkorážní magnum.

Kurtz se šoural přes paseku, na chvíli se zahleděl na obří jilm na protější straně, pak na jiný strom, potom se znovu rozhlédl.

„Co když to nenajdu?“ zeptal se. „Je to dvanáct let.“

„Tak tady chcípneš.“

„Co když si vzpomenu, že to bylo jinde?“

„Tak tady stejně chcípneš,“ řekl Levine.

„Co když je to tady?“

„Tak tady taky chcípneš, idiote,“ pronesl Levine otráveně. „Dobře to víš. Nejistý už je jenom to, jak chcípneš. Mám v bubínku šest nábojů a v kapse ještě plnou krabičku. Můžu použít jednu kulku anebo třeba deset. Záleží na tobě.“

Kurtz přikývl, přešel k velkému stromu a zahleděl se na pokroucenou větev. „Kde je ta holka… Rachel?“

Levine se zazubil. „Je zašitá doma u sebe v pokoji,“ odpověděl. „Pěkně v teple. Zato její zákonnej otec se nejspíš kapku nastydne, jak tam leží zlitej v tý jejich noblesní kuchyňce. Každopádně ale nebude studenej tak jako její biologickej otec, jestli okamžitě nezavře hubu.“

Kurtz se odšoural deset kroků od stromu. „Tady,“ řekl.

Aniž by na okamžik sklonil ruger, sundal Levine ze zad batůžek, rozepnul ho a hodil Kurtzovi tupý, nicméně těžký kovový předmět.

Kurtzovy zmrzlé prsty ten krám jen stěží dokázaly rozložit. Skládací lopatka – nebo „polní lopatka“, jak se jí říká v armádě. Žádnou lepší zbraň Kurtz do ruky pravděpodobně nedostane a ani lopatku nebude moci ve svém současném stavu jako zbraň použít, pokud se Manny Levine nerozhodne přijít o pět kroků blíž a nastavit mu hlavu k úderu. A ani pak by možná neměl dost síly na to, aby Mannymu ublížil. S pouty na rukou i na nohou nepřipadalo v úvahu, že by po trpaslíkovi lopatkou hodil.

„Kopej,“ řekl Levine.

Země byla zmrzlá a Kurtz si pár zoufalých okamžiků myslel, že se mu nepodaří prorazit ani ledový škraloup starých listů a tuhé vrchní půdy. Klekl si a opřel se do malé lopatky plnou vahou. Tak se mu povedlo dostat ven prvních pár drnů a vyhloubit malou jamku.

Levine uvázal konec řetězu k mladému stromku. Tím si uvolnil levou ruku, mohl do ní vzít taser a čas od času jím poklepat na ocelový řetěz. Kurtz pokaždé zalapal po dechu, svalil se na bok a čekal, až křeče ve svalech přejdou. Potom se beze slova vyškrábal zpátky na kolena a pokračoval v kopání. Třásl se zimou tak, až měl obavy, že lopatku dál neudrží. Fyzická práce mu skýtala alespoň určitou imitaci tepla.

Po půlhodině měl vykopaný příkop asi metr dlouhý a tři čtvrtě metru hluboký. Narazil zatím jen na kameny a kořeny, na nic dalšího.

„Tak to by stačilo,“ řekl Manny Levine. „Už mi tu mrznou koule. Zahoď tu lopatku.“ Zvedl magnum.

„P-p-pohřeb,“ vymáčkl ze sebe Kurtz přes drkotající zuby.

„Seru na něj,“ odsekl Levine. „Sammy to pochopí. Hoď tu lopatku z dosahu.“ Kývl obrovským dvojčinným revolverem.

Kurtz hodil lopatku na okraj příkopu. „Počkej,“ řekl. „N-n-něco.“

Levine přistoupil blíž, aby paprsek svítilny ozářil výkop, zbytečně ale neriskoval – zastavil se přinejmenším dva metry od Kurtze. Lopatka ležela mimo Kurtzův dosah. Chumelenice už zhoustla natolik, že na listech a na tmavé půdě v osvětleném kruhu ulpíval sníh.

Z půdy vykukoval kus černého igelitu.

„Počkej, počkej,“ vydechl Kurtz, vlezl do výkopu a roztřesenýma rukama začal odhrabávat půdu a kořeny.

I v chladné noci a bezmála po dvanácti letech se z příkopu zvedl nevýrazný, jílový pach rozkladu. Manny Levine o půl kroku ustoupil. Obličej měl stažený vzteky. Kohoutek rugeru byl pořád ještě natažený, hlaveň namířená na Kurtze.

Kurtz odkryl hlavu, ramena a hrudník lidské postavy zabalené do tlustého igelitu.

„Dobře,“ procedil Levine skrz zaťaté zuby. „Máš odpracováno, ty svině.“

Kurtz vzhlédl. Byl zamazaný od bláta a od krve a klepal se zimou tak, že mu dělalo potíže srozumitelně mluvit. „M-m-možná to n-n-není Sammy.“

„Co to kurva meleš? Kolik mrtvol jsi tady zakopal?“

„M-m-možná je,“ vypravil Kurtz přes drkotající zuby. Bez svolení se přikrčil a začal odlupovat igelit z nebožtíkova obličeje.

Těch dvanáct let Sammymu na kráse nepřidalo – oči měl pryč, kůže i svaly zčernaly, rty se odtáhly ze zubů a ústa místo jazyka zaplnili zmrzlí červi –, Kurtz ho ale i přesto poznal a předpokládal, že by ho měl poznat i Manny. Levou rukou pokračoval v odlupování černého igelitu z lebky, zatímco pravačkou zamířil níž a začal trhat shnilý igelit na hrudníku.

„To by snad stačilo,“ ozval se Manny Levine. Přistoupil o krok blíž a namířil ruger. „Co to kurva je?“

„Prachy,“ řekl Kurtz.

Prst zůstal ztuhlý na spoušti, Levine však ruger poněkud sklonil a nahlédl do hrobu.

Kurtzova pravá ruka už našla a otevřela modrý kovový kufřík, který nechal Sammymu na hrudi, a teď z něj vytáhl balík hadrů špinavých od oleje, palcem přecvakl pojistku a pětkrát za sebou stiskl spoušť své staré beretty. Pistole pětkrát vystřelila.

Manny Levine se přetočil, magnum i taser odletěly do tmy a trpaslík se svezl k zemi. Svítilna ozářila zmrzlé listí pod stromy v lese. Chladným vzduchem se snášelo několik husích peříček z vesty.

Kurtz sebral lopatku a i se zabalenou berettou se doplazil k Levinovi.

Jednou minul, ale dvě kulky ráže devět milimetrů zasáhly trpaslíka do hrudi, jedna ho trefila do krku a jedna mu těsně pod levou lícní kostí vlétla do hlavy a cestou ven mu utrhla ucho na druhé straně.

Mužík měl šokem vytřeštěné oči. Snažil se něco říct, ale jen plival krev.

„Jo, mě to taky překvapilo,“ pronesl Kurtz. Posílen návalem adrenalinu, na který spoléhal, dorazil Levina polní lopatkou a pak mu prohledal kapsy. Výborně. Mobil měl v kapse košile a zůstal nezasažený.

Kurtz se soustředil na to, aby děsivě rozklepanými prsty správně vyťukal číslo, které se naučil nazpaměť v Attice.

„Ano? Prosím?“ Hlas Rachel zněl jasně, nevzrušeně a překrásně.

Kurtz zavěsil a vytočil číslo Arlene.

„Joe,“ ozvala se, „kde jsi? Nebudeš věřit tomu, co se dneska stalo v kanceláři…“

„Jsi v po-pořádku?“ vypravil ze sebe Kurtz.

„Ano, ale –“

„Tak zmlkni a poslouchej. Sejdeme se co n-n-nejdřív ve Warsaw, u pumpy na křižovatce.“

„Ve Warsaw? V tom městečku na dvacítce? Proč –“

„Přines deku, lékárničku a šití. A chvátej.“ Kurtz zavěsil.

Asi minutu prohledával mrtvolu, než našel klíčky k oběma poutům i klíčky od auta. I ta pitomá proděravělá, zakrvácená péřová vesta mu byla malá – sotva se do ní nacpal, o zapínání nemohla být řeč – přesto si ji nechal na sobě, odtáhl Levina do Sammyho mělkého hrobu, hodil za ním magnum, telefon, batůžek, taser i svou vlastní berettu – opět v ocelovém kufříku – a začal na všechno nahrnovat zmrzlou zem.

Hornickou svítilnu si nechal, aby na práci viděl.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024