7. kapitola
Kapitán Dacres
Egg nebyla s programem toho dne ještě u konce. Její další kroky vedly do St John's House, do domu, kde bydleli Dacresovi. St John's House byl moderní blokový činžák, kde byly byty nesmírně drahé. Na oknech stály nádherné truhlíky s květinami a uniformovaní vrátní tu vypadali tak velkolepě jako cizí generálové.
Egg do domu nevešla. Procházela se sem a tam na druhé straně ulice. Po hodině procházení počítala, že musela ujít několik mil. Bylo půl šesté.
Pak před domem zastavil taxík a z něho vyskočil kapitán Dacres. Egg nechala uplynout tři minuty, pak přešla ulici a vklouzla do domu.
Stiskla zvonek číslo tři. Dveře otevřel sám Dacres. Ještě si ani nesvlékl svrchník.
„Dobrý den,“ řekla Egg. „Snad se na mě ještě pamatujete. Setkali jsme se v Cornwallu a pak znovu v Yorkshiru.“
„Ovšem – ovšem. Pokaždé v domě smrti, že ano? Pojďte dál, slečno Lytton Goreová.“
„Chtěla jsem mluvit s vaší paní. Je doma?“
„Ta je v Bruton Street – ve svém módním salóně.“
„Já vím. Dnes jsem tam byla. Myslela jsem, že teď už asi bude doma a že jí snad nebude vadit, když přijdu sem – jenže jistě asi hrozně otravuju –“
Egg se omluvně odmlčela.
Freddie Dacres si v duchu řekl:
„Docela hezká žába. Vlastně hrozně hezká.“
Nahlas pravil:
„Cynthia se vrátí až po šesté. Právě jsem přijel z Newbury. Měl jsem mizerný den a brzo jsem odešel. Nechcete si se mnou zajít do Klubu 72 na koktajl?“
Egg přijala, ačkoliv bystře vytušila, že Dacres už svou míru alkoholu vypil.
Pak když seděla v tmavém sklípku Klubu 72 a usrkávala Martini, řekla: „Je to tu ohromně fajn. Nikdy jsem tady ještě nebyla.“
Freddie Dacres se shovívavě usmál. Hezká mladá děvčata měl rád. Ne snad tolik jako některé jiné věci – ale rád je měl.
„To byl nervák, co?“ řekl. „Myslím tenkrát v Yorkshiru. Trochu legrační, když je otráven doktor – víte, jak to myslím – že je to obráceně. Doktor je přece ten, kdo otravuje druhé.“
Hlučně se zasmál své vlastní poznámce a objednal další růžový džin.
„To jste řekl moc chytře,“ podotkla Egg. „Tohle mě nikdy nenapadlo.“
„To je ovšem jen žert,“ řekl Freddie Dacres.
„Zvláštní, viďte? Když se sejdeme, je to při něčí smrti,“ prohodila Egg.
„Hm, trochu zvláštní to je,“ uznal kapitán Dacres. „Máte na mysli toho starého chlapíka faráře v tom – no, jakpak se jmenovala ta chata, co patřila tomu herci?“
„Ano, bylo to hodně divné, jak tak náhle zemřel.“
„Zatraceně to člověka vyděsilo,“ přitakal Dacres. „Máte takový příšerný pocit, že tu lidi všude natahujou brka. Myslíte si, příště přijdu na řadu já, a mrazí vás z toho v zádech.“
„Vy jste znal pana Babbingtona dřív, když byl ještě v Gillingu, že?“
„To město neznám. Toho starého chlapíka jsem v životě nikdy neviděl. Zvláštní, že natáhl bačkory zrovna tak jako starý Strange. Je to trochu divné. Nemohl ho taky někdo oddělat?“
„Co vy myslíte?“ Dacres zavrtěl hlavou.
„Nemohl,“ řekl rozhodně. „Nikdo nebude vraždit faráře. Doktora, to už je něco jiného.“
„Ano,“ přisvědčila Egg. „To je asi něco jiného.“
„Samozřejmě že je. To dá rozum. Doktoři se pletou, do čeho nemaj. Neřádi.“ Mluvil už trochu nesrozumitelně. Naklonil se kupředu. „Nenechají nikoho na pokoji. Rozumíte?“
„Ne,“ odpověděla Egg.
„Zahrávají si s lidskými životy. Mají zatraceně velkou moc. To by se jim nemělo dovolovat.“
„Já dost dobře nerozumím, co máte na mysli?“
„Milá zlatá, vždyť vám to povídám. Člověka zavřou – to myslím – pro něj je to peklo. Sakramentský kruťáci. Zavřou ho a nepustí ho k tomu – můžete prosit, jak chcete, nedají vám to. Je jim úplně fuk, jaká jsou to pro vás muka. Takoví jsou doktoři. To vám říkám – a já to vím.“ V tváři mu bolestně zacukalo. Malé oční panenky hleděly někam za ni.
„Je to peklo, povídám – peklo. A oni tomu říkají léčení! Tváří se, jako by dělali něco záslužného. Svině!“
„Sir Bartholomew také něco takového – ?“ opatrně začala Egg.
Vzal jí slova z úst.
„Sir Bartholomew Strange. Sir Bartholomew Humbuk. Rád bych věděl, co se v tom jeho zatraceném sanatoriu děje. Nervové p…
