11. kapitola
Poirot pořádá sherryový večírek
Poirot seděl v pohodlné lenošce ve svém trochu přehnaně honosném apartmá v hotelu Ritz a poslouchal.
Egg se uvelebila na opěradle židle a sir Charles stál kousek dál a pozoroval ostatní.
„Je to fiasko na celé čáře,“ řekla Egg.
Poirot jemně zavrtěl hlavou.
„Ne, ne, vy přeháníte. Pokud jde o spojení s panem Babbingtonem, tak jste neuspěli – to ano, ale shromáždili jste jiné podnětné informace.“
„Ta Willsová něco ví,“ řekl sir Charles. „Na to bych dal krk, že něco ví.“
„A kapitán Dacres taky nemá čisté svědomí. A paní Dacresová zoufale potřebovala peníze, a sir Bartholomew jí překazil možnost k nějakým se dostat.“
„Co si myslíte o historce mladého Manderse?“ zeptal se pan Satterthwaite.
„Připadá mi podivná a nanejvýš nepodobná zesnulému siru Bartholomewovi Strangeovi.“
„Myslíte, že je to lež?“ zeptal se bez obalu sir Charles.
„Je tolik druhů lží,“ odpověděl Hercule Poirot.
Minutu dvě mlčel, pak řekl:
„Ta slečna Willsová napsala nějakou hru pro slečnu Sutcliffovou, že?“
„Ano. Premiéra je příští středu.“
„Ach!“
Znovu umlkl. Egg se zeptala:
„Povězte nám, co máme teď dělat.“
Malý chlapík se na ni usmál.
„Dělat se dá jen jedna věc – myslet.“
„Myslet?“ zvolala Egg znechuceně.
Poirot se na ni znova usmál.
„Ale ano, přesně tak. Myslet! Myšlením se dají vyřešit všechny problémy.“
„Nemůžeme něco udělat?“
„Vy jste pro činy, že, mademoiselle? Ale jistě, některé věci můžete udělat. Například je tu městečko Gilling, kde pan Babbington žil tolik let. Můžete se tam vyptat. Říkáte, že maminka té slečny Milrayové bydlí v Gillingu a že je churavá. Churavý člověk ví všechno. Všechno slyší a nic nezapomene. Přeptejte se u ní, může to k něčemu vést – kdo ví?“
„Vy nebudete dělat nic?“ zeptala se neodbytně Egg.
Poirotovi svitlo v očích.
„Vy naléháte, abych taky projevil činnost? Eh bien. Budiž, jak si přejete. Jenomže neopustím tenhle pokoj. Je mi tu moc dobře. Ale povím vám, co udělám: uspořádám večírek – sherryový večírek – to je v módě, ne?“
„Sherryový večírek?“
„Précisément, a pozvu na něj paní Dacresovou, kapitána Dacrese, slečnu Sutcliffovou, slečnu Willsovou, pana Manderse a vaši milou maminku, mademoiselle.“
„A mě taky?“
„Samozřejmě že vás. Všechny, kdo tu jsou.“
„Hurá,“ zajásala Egg. „Vy mě neoklamete, monsieur Poirote. Něco se na tom večírku stane. Že se na něm něco stane?“
„Uvidíme,“ odpověděl Poirot. „Ale neočekávejte příliš mnoho, mademoiselle. A teď nás tu se sirem Charlesem nechte samotné, chtěl bych ho v několika věcech požádat o radu.“
Když Egg s panem Satterthwaitem čekala na výtah, řekla nadšeně:
„To je prima – zrovna jako v detektivkách. Všichni tam budou, a on nám pak řekne, kdo z nich to udělal.“
„To jsem zvědav,“ podotkl pan Satterthwaite.
Sherryový večírek se konal v pondělí. Pozvání přijali všichni. Roztomilá a nediskrétní slečna Sutcliffová se uličnicky rozesmála, když se rozhlédla kolem.
„Úplný salón pavouka, monsieur Poirote. A my chudinky mušky jsme se sem všechny slétly. Teď nám jistě podáte náramně báječné resumé celého případu, pak náhle ukážete na mě a zvoláte: ,Tys ta žena neblahá,' a všichni řeknou: ,Ona to udělala', a já propuknu v pláč, a přiznám se, protože se dám tak strašně snadno ovlivnit slovy těch druhých. Ach, monsieur Poirote, tolik se vás bojím.“
„Quelle histoire,“ zvolal Poirot, který naléval z láhve do sklenek. S úklonou jí podal sklenku sherry. „Tohle je malý přátelský večírek. Nemluvme o vraždách, prolévání krve a jedech. Lá, lá! tyhle věci kazí chuť.“
Podal sklenku zachmuřené slečně Milrayové, která přišla se sirem Charlesem a stála tu se sveřepým výrazem ve tváři.
„Voilá,“ řekl Poirot, když rozdal sklenky. „Zapomeňme na onen večer, kdy jsme se poprvé sešli. Bezstarostně se bavme. Jezme, pijme a buďme veselí, dokud si pro nás nepřijde smrt. Ah, malheur, znovu jsem se zmínil o smrti. Madam,“ uklonil se paní Dacresové, „dovolte, abych vám popřál hodně štěstí a projevil obdiv nad vaší kouzelnou róbou.“
„Na vaše …
