Tragédie o třech dějstvích (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

3. kapitola
Kdo z nich

Když pomalu kráčeli ulicí, zeptal se sir Charles: „Co si o tom myslíte, Satterthwaite?“

„A co vy?“ opáčil pan Satterthwaite. Rád si své mínění nechával až do poslední chvíle pro sebe.

Ne tak sir Charles. Promluvil s důrazem:

„Oni se mýlí, Satterthwaite. Všichni se mýlí. Mají v hlavě sluhu. Sluha vzal roha – ergo, sluha je vrah. To nesedí. Ne, to nesedí. Nemůžete pustit ze zřetele tu druhou vraždu – tu, co se stala v mém domě u moře.“

„Vy se stále domníváte, že ty dvě vraždy spolu souvisí?“ zeptal se pan Satterthwaite, ačkoliv si v duchu na tuto otázku už odpověděl kladně.

„Člověče, musí spolu souviset. Všechno na to ukazuje... Musíme najít společného činitele – někoho, kdo byl přítomen při obou příležitostech –“

„Ano,“ přisvědčil pan Satterthwaite. „A to nebude tak jednoduché, jak. by si člověk na první pohled myslel. Máme tu příliš mnoho společných činitelů. Uvědomujete si, Cartwrighte, že vlastně každá osoba, která byla na večeři ve vašem domě, byla i tady?“

Sir Charles přikývl.

„Samozřejmě že jsem si to uvědomil – ale uvědomujete si vy, jaký závěr se z toho dá vyvodit?“

„Teď vám zcela nerozumím, Cartwrighte.“

„U čerta, člověče, myslíte, že je to náhoda? Ne, to byl úmysl. Proč všichni lidé, kteří byli svědky první smrti, jsou i u druhé? Náhoda? Určité ne. Byl to plán – záměr – Tollieho plán.“

„Ach,“ řekl pan Satterthwaite. „Ano, je to možné...“

„Je to jisté. Neznal jste Tollieho tak jako já, Satterthwaite. Byl to člověk, který si nechával své názory pro sebe, a byl to velmi rozvážný člověk. Po celá léta, co ho znám, jsem nikdy neslyšel, že by vyslovil nějaký unáhlený názor nebo úsudek.

„Podívejte se na to takhle: Babbington je zavražděn – ano, zavražděn – nebudu se tomu slovu vyhýbat a hledat mírnější výraz – zavražděn jedem toho večera v mém domě. Tollie se mi pro mé podezření trochu posmívá, ale celý ten čas má podezření sám. Nemluví o něm – to není jeho způsob. Ale v tichosti v duchu na případu pracuje. Nevím, co měl, na čem mohl stavět. Nemohl se, myslím, zaměřit na jednotlivou osobu. Domníval se, že jeden z těch lidí zločin spáchal, a vymyslel plán, jakousi zkoušku, aby zjistil, kdo z nich to byl.“

„A co ostatní hosté, Edenovi a Campbellovi?“

„Pouhá kamufláž. Aby věc nebyla tak nápadná.“

„Jaký to mohl být plán, co říkáte?“

Sir Charles pokrčil rameny – přehnaným způsobem cizince. Rázem se změnil v Aristida Duvala, skvělou hlavu Tajné služby. Při chůzi pokulhával na levou nohu.

„Jak to můžu vědět? Nejsem kouzelník. Nemůžu hádat... Ale plán tu byl... Nevyšel, protože vrah se ukázal o kapánek chytřejší, než si Tollie myslel... Udeřil první...“

„On?“

„Nebo ona. Jed je právě tak ženskou zbraní jako mužskou – spíš ženskou.“

Pan Satterthwaite mlčel. Sir Charles se zeptal:

„Tak co, nesouhlasíte se mnou? Nebo jste na straně veřejného mínění? ,Pachatel je sluha. On to udělal.'„

„A jaké je vaše vysvětlení, pokud jde o sluhu?“

„Nepřemýšlel jsem o něm. Podle mého názoru na něm nezáleží. Nějaké vysvětlení bych našel.“

„Jaké například?“

„Dejme tomu, že policie má v tomhle pravdu – Ellis je zločinec z povolání, který, řekněme, pracuje s bandou lupičů. Ellis dostane tohle místo na falešné doklady. Pak je Tollie zavražděn. V jaké situaci se Ellis octne? Pána někdo zavraždí a v domě je člověk, jehož otisky prstů mají ve Scotland Yardu a kterého policie zná. Samozřejmě dostane vítr a upláchne.“

„Tajnou chodbou?“

„Čert vem tajnou chodbu. Vytratil se z domu, zatímco si nějaký přitroublý strážník hlídající dům trochu zdříml.“

„To se jistě zdá pravděpodobnější.“

„Tak tedy, jaký je váš názor, Satterthwaite?“

„Můj názor?“ řekl pan Satterthwaite. „Zrovna takový jako váš. Celou dobu si myslím totéž. Sluha mi připadá jako hodně nešikovná falešná stopa. Myslím si, že sira Bartholomewa a chudáka starého Babbingtona zabil týž člověk.“

„Jeden z hostí?“

„Jeden z hostí.“

Minutu nebo dvě bylo ticho a pak se pan Satterthwaite nedbale zeptal:

„Který z nich myslíte, že to udělal?“

„Proboha, Satterthwaite, jak to můžu vědět?“

„Vědět to ovšem nemůžete,“ řekl mírně pan Satterthwaite. „Jen jsem si myslel, že byste mohl mít nějaký nápad – chápete, nic vědeckého nebo rozumového. Jen obyčejný dohad.“

„Ne, nemám...“ Chvilku přemýšlel a pak ze sebe vyrazil: „Podívejte, Satterthwaite, jakmile o tom začnete přemýšlet, zdá se nemožné, že by to spáchal kterýkoli z nich.“

„Pokud jde o okruh podezřelých, vaše teorie je, myslím, správná,“ uvažoval pan Satterthwaite. „Musíme brát v úvahu, že některé je třeba úplně vyloučit. Například vás, mě a paní Babbingtonovou. Také mladého Manderse, ten v tom také nejel.“

„Manders?“

„Ano, přišel náhodou. Nebyl pozván nebo očekáván. Tím se dostává z okruhu podezřelých.“

„Anthony Astor – ta dramatička také.“

„Ne, ne, ta tam byla. Slečna Muriel Willsová z Tootingu.“

„Takže tam byla – zapomněl jsem, že se ta ženská jmenuje Willsová.“

Zamračil se. Pan Satterthwaite uměl dost dobře číst myšlenky druhých lidí. Odhadl poměrně přesně, na co herec právě myslí. Když sir Charles promluvil, pan Satterthwaite si v duchu poklepal na rameno.

„Máte pravdu, Satterthwaite. Nemyslím, že pozval jen ty podezřelé – neboť koneckonců byly tam lady Mary a Egg... Ne, chtěl snad tak trochu inscenovat večírek, podobný tomu v mém domě... Někoho podezíral, ale chtěl tam mít jiné očité svědky, aby věc potvrdili. Něco takového...“

„Něco takového,“ přisvědčil pan Satterthwaite. „V téhle chvíli může člověk dělat jen všeobecné závěry. Tak dobrá. Lytton Goreovy jsou z toho venku, vy, já, paní Babbingtonová a Oliver Manders taky. Kdo zbývá? Angela Sutcliffová?“

„Angie? Milý zlatý, ta byla po léta Tollieho přítelkyní.“

„Pak zůstávají Dacresovi... Cartwrighte, vy vlastně podezíráte Dacresovy. Mohl jste to právě tak dobře říct, když jsem se vás ptal.“

Sir Charles na něj pohlédl. Pan Satterthwaite se tvářil vítězně. „Myslím, že ano,“ pomalu řekl Cartwright. „Ne že bych je zrovna podezíral... Jen se to u nich zdá víc možné než u ostatních. Zaprvé je moc dobře neznám. Ale za živého boha nechápu, proč Freddie Dacres, který tráví život na dostihách, nebo Cynthia, která navrhuje modely nesmírně drahých dámských šatů, by chtěli odstranit milého bezvýznamného starého faráře...“

Potřásl hlavou, pak se mu tvář vyjasnila.

„Je tu ještě ta Willsová. Zase jsem na ni zapomněl. Co to v ní je, že na ni člověk pořád zapomíná? Ještě jsem neviděl ženskou, která by se dala hůř popsat.“

Pan Satterthwaite se usmál.

„Mám dojem, že by mohla ztělesňovat ten známý Burnsův verš ,Někdo z vás si poznámky dělá rád'. Mám dojem, že slečna Willsová si dělá poznámky pořád. Za skly brýlí má ostré oči. Zjistíte, že všeho, co v téhle záležitosti stálo za povšimnutí, si slečna Willsová všimla.“

„Myslíte?“ pochybovačně odtušil sir Charles.

„První věc, co teď uděláme, je, že se naobědváme,“ pravil pan Satterthwaite. „Potom půjdeme do opatství a uvidíme, co se tam dá objevit.“

„Zdá se, že se vám to zalíbilo, Satterthwaite,“ řekl sir Charles a v očích mu pobaveně zablýsklo.

„Vyšetřovat zločin není pro mě nic nového,“ pravil pan Satterthwaite. „Jednou, když se mi porouchal vůz a já musel zůstat v osamělé hospodě...“

Dál se nedostal.

„Vzpomínám si,“ řekl sir Charles zvučným hlasem herce, kterého je slyšet až na galerii, „že když jsem byl v roce 1921 na turné...“

Sir Charles ovládl pole.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

  • 13. 5. 2023