Část pátá
KDYŽ SE HÝBEŠ, NEMOHOU TĚ CHYTIT
Povinností lékaře není pouze prodloužit život, ale také ukončit trápení.
Dr. Jack Kevorkian
PONDĚLÍ 19.15 PONDĚLÍ 22.00
37
Slunce už téměř zapadlo, když Amélie Sachsová vstoupila do dveří.
Už neměla kraťasy ani uniformu. Byla v džínsách a zelené blůzce. Její nádherná tvář se honosila několika čerstvými škrábanci, ale Rhyme si pomyslel, že vzhledem k posledním hektickým událostem si tyhle rány zřejmě nepřivodila sama.
„Fuj,“ řekla, když přecházela místo, kde zemřel Polling a Stanton. Podlaha byla dobře vybělená: když máte pachatele v pytli na mrtvoly, je ohledání místa činu čajový dýchánek, ale narůžovělá kaluž na zemi zůstala dál.
Rhyme sledoval, jak se Sachsová zarazila a pak chladně pokynula doktoru Williamu Bergerovi, který stál u okna se sokoly a v ruce držel svůj smutně proslulý kufřík.
„Takže jsi ho chytil?“ řekla a kývla na skvrnu na podlaze.
„Jo,“ odpověděl Rhyme. „Dostal, co mu patří.“
„A tos ho zabil úplně sám?“
„Nebyl to moc férový boj,“ poznamenal. „Musel jsem se držet zpátky.“
Sachsová pohlédla na Bergera a ten řekl: „Právě jsme si s Lincolnem trochu povídali.“
„Vážně?“
Nastalo dlouhé ticho.
„Amélie,“ přerušil ho Rhyme, „já do toho půjdu. Už jsem se rozhodl.“
„Aha.“ Její nádherné rty, olemované černými stehy, se neznatelně sevřely. Více emocí Sachsová najevo nedala. „Hele, víš, jak nesnáším, když mi říkáš křestním jménem. Přímo to nenávidím!“
Copak jí může vysvětlit, že důvodem, proč se nakonec rozhodl pro smrt, je právě ona? Když se vedle ní ráno probudil, s jistou pikantností si uvědomil, že ona teď vyleze z postele, obleče se a půjde ven; vrátí se do svého života, do normálního života. Jako milenci byli odsouzeni k nezdaru, pokud by se vůbec odvážil pohlížet na ně dva jako na milence. Bylo jen otázkou času, kdy potká nějakého dalšího Nicka a znovu se zamiluje. Případ pachatele 823 skončil, a když je teď dále nespojoval, musely se jejich cesty rozejít. Nevyhnutelně.
Stanton byl chytřejší, než sám tušil. Rhyme se skutečné znovu dostal na pokraj nového života a daleko za něj.
Lhal jsem, Sachsová: někdy nemůžeš odepsat mrtvé. Někdy prostě musíš jít s nimi…
S rukama zaťatýma v pěst přešla k oknu.
„Chtěla jsem si přinést celý seznam důvodů, jak tě odradit. Něco opravdu pádného. Jenže jsem na nic nepřišla. Můžu ti akorát říct, že nechci, abys to udělal.“
„Smlouva je smlouva, Sachsová.“
Pohlédla na Bergera.
„Hovno, Rhyme.“
Přešla k posteli a sklonila se nad ní. Položila Rhymovi ruku na rameno a odhrnula mu vlasy z čela.
„Ale mohl bys pro mě ještě něco udělat?“
„Co?“
„Dej mi pár hodin.“
„Já už si to nerozmyslím.“
„Chápu. Chci jenom dvě hodiny. Něco ještě musíš udělat.“
Rhyme se podíval na Bergera, který řekl: „Nemůžu tu už moc dlouho zůstávat, Lincolne. Letí mi letadlo… Kdybyste chtěl počkat ještě týden, vrátím se…“
„To je v pořádku, doktore,“ řekla Sachsová. „Já mu s tím pomůžu.“
„Vy?“ zeptal se doktor opatrně.
Neochotně přikývla. „Ano.“
Tohle není její přirozenost. Rhyme to viděl jasně. Pohlédl do jejích modrých, uslzených, ale pozoruhodně průzračných očí.
Přikývl a řekl Bergerovi: „Tak dobrá, doktore. Můžete mi tu akorát nechat to – jak se tomu říká slušně?“
„Příslušenství,“ doplnil ho Berger.
„Můžete mi to nechat na stole?“
„Jste si jistá?“ zeptal se Berger Sachsové.
Znovu přikývla.
Doktor položil tabletky, brandy a igelitový sáček na noční stolek. Potom se začal hrabat v kufříku.
„Obávám se, že nemám žádnou gumičku. Na ten sáček.“
„To nevadí,“ řekla Sachsová a podívala se na své boty. „Já nějaké mám.“
Berger přistoupil k posteli a položil Rhymovi ruku na rameno.
„Přeji vám pokojné sebeosvobození.“
„Sebeosvobození,“ ušklíbl se Rhyme, když doktor zmizel. Otočil se k Sachsové:
„Takže, co ještě musím udělat?“
V osmdesáti vjela do zatáčky, přešla do smyku a rázné zařadila čtyřku.
Vítr pronikal otevřenými okny dovnitř a čechral jim vlasy. Průvan byl mimořádně silný, ale Amélie Sachsová nechtěla o jízdě se zavřenými okny ani slyšet.
„To by bylo neamerické,“ poznamenala, když se na tachometru objevila sto šedesátka.
Když se hýbeš…
Rhyme sice navrhoval, aby zajeli na tréninkový okruh newyorské policie, ale nijak ho nepřekvapilo, když ho Sachsová odbyla s poznámkou, že je to tam pro poseroutky. Prý tam jezdila jen první týden na akademii. Nyní se hnali po dálnici na Long Islandu a pro místní policisty okrsku Nassau měli vymyšlenou vcelku věrohodnou historku.
„Problém je, že u pětirychlostní převodovky není pětka nejrychlejší. Slouží jenom k ekonomickému provozu. A na ten já kašlu.“
Chytila Rhyma za levou ruku a přitiskla mu ji ke kouli rychlostní páky. Objala mu prsty dlaní a přeřadila na čtyřku.
Motor zavyl a auto zrychlilo bezmála na dvě stě. Stromy a domy kolem se změnily v protáhlé šmouhy a pasoucí se koně na poli v dálce za cestou zvedli hlavy a ohlédli se za ohnivou čarou Améliina chevroletu.
„Není to paráda, Rhyme?“ křičela. „Tohle je lepší než sex. Než všechno na světě.“
„Cítím vibrace,“ řekl. „Myslím, že jo. V prstu.“
Usmála se a on uvěřil, že mu stiskla ruku. Nakonec sjeli z opuštěné cesty na frekventovanější silnici. Sachsová neochotně zpomalila, otočila vůz a zamířila přímo ve směru zamlženého srpku měsíce, který právě vycházel nad siluetou města v dáli a téměř se ztrácel ve chvění horkého srpnového vzduchu.
„Zkusíme dvě stě čtyřicet,“ navrhla.
Lincoln Rhyme zavřel oči a nechal se unášet větrem a vůní čerstvě posečené trávy.
Byla to nejteplejší noc v měsíci.
Z nového místa se mohl Lincoln Rhyme dívat do parku a pozorovat podivíny na lavičkách, vyčerpané sportovce i rodinky sklánějící se nad ohněm táboráku a připomínající středověké vojáky po bitvě. Několik majitelů psů nečekalo, až se ochladí, a s obligátními sáčky v ruce vyrazilo se svými miláčky na obvyklou pochůzku.
Thom zapnul CD přehrávač a pustil Adagio Samuela Barbera. Rhyme se uchechtl, prohlásil, že je to klišé, a poručil si Gershwina.
Amélie Sachsová vyšla po schodech, vstoupila do ložnice a všimla si, že se Rhyme dívá z okna.
„Copak tam vidíš?“
„Rozpálené lidi.“
„A co ptáky? Sokoly?“
„Jo, ti jsou tam taky.“
„Taky rozpálení?“
Pohlédl na samce. „Myslím, že ne. Tyhle věci jdou nějak mimo ně.“
Sachsová položila tašku na zem a vytáhla z ní láhev drahého koňaku. Rhyme jí připomněl, že má v baru skotskou, ale Sachsová se nedala přemluvit a postavila láhev vedle tabletek a igelitového sáčku. Vypadala jako bodrá zaměstnaná manželka, která se vrátila z obchodu s hromadou zeleniny a mořských potvor a nemá čas z nich připravit večeři.
A na Rhymovu žádost přinesla taky trochu ledu. Rhyme si totiž vzpomněl, jak ho doktor varoval před vedrem uvnitř igelitového sáčku. Odšroubovala uzávěr láhve a nalila koňak do dvou skleniček. Rhymovi přidala slámku.
„Kde je Thom?“ zeptala se.
„Venku.“
„Ví o tom?“
„Ano.“
Usrkávali koňak.
„Mám něco sdělit tvé bývalé ženě?“
Rhyme se dlouze zamyslel: někdy má člověk celá léta na to, aby se svým blízkým promluvil, aby spolu dlouze poklábosili, aby si navzájem sdělili své touhy, trápení a obavy a jak často člověk tyhle chvíle promarní. Naopak s Amélií Sachsovou se znal necelé tři dny a přitom jí své srdce odhalil daleko více než své ženě za deset let.
„Ne,“ řekl nakonec. „Už jsem jí poslal email.“ Zakuckal se smíchy. „To je dneska v módě.“
Znovu se napil a palčivá bolest v puse po úmyslném kousnutí se začala rozplývat.
Sachsová se k němu naklonila a přiťukla si s ním.
„Mám nějaké peníze,“ začal Rhyme. „Spoustu jich odkážu Blaine a Thomovi. Já…“
Sachsová ho však umlčela polibkem na čelo a nesouhlasné zavrtěla hlavou. S tichým zachrastěním si vysypala do ruky drobné tabletky seconalu.
Rhyme si mimoděk vzpomněl na laboratorní testy pro stanovení barbiturátů.
„Jak to provedeme?“ zeptala se s očima upřenýma na tabletky. „Já vážně nevím.“
„Zamíchej mi to do pití,“ navrhl.
Hodila prášky do sklenice. Rychle se rozpustily.
Jak jsou křehké. Přesně jako sny, které vzbuzují.
Zamíchala směs slámkou. Rhyme pohlédl na její ošklivě poraněné nehty, ale nepocítil žádnou lítost. Tohle je přece jeho noc a je plná radosti.
Lincolnu Rhymovi se náhle vybavila vzpomínka z dětství, které prožil v Illinois. Odmítal pít mléko, a tak mu do něj matka přimíchávala různé příchuti. Jahodovou, čokoládovou… Připadalo mu to tehdy jako skvělý nápad a dokonce se na odpolední mléko těšil.
Sachsová mu přisunula slámku k ústům. Sevřel ji rty. Položila mu ruku na rameno.
Světlo, nebo temnotu? Hudbu, nebo ticho? Sny, nebo meditaci v bezesném spánku? Co tam vlastně najdu?
Začal sát. Chuť se nijak nelišila od čisté brandy, snad byla jen trochu nahořklá. Jako…
Dole se ozvalo hlasité bušení na dveře. Údery rukou i nohou a taky křik.
Pustil slámku a pohlédl ke dveřím.
Sachsová se zamračila.
„Běž se tam podívat,“ poprosil.
Zmizela na schodišti a o chvíli později se s nešťastným výrazem vrátila. A za ní Lon Sellitto a Jerry Banks. Rhyme si všiml, že mladý detektiv si na tváři zase provedl pěknou řezničinu. Rozhodně by se měl naučit zacházet s žiletkou.
Sellitto pohlédl na láhev a igelitový sáček. Očima sklouzl k Sachsové, ale ta jen založila ruce v bok a pevným pohledem mu tiše naznačila, aby odešel. Detektiv se dovtípil, že tohle není otázka hodností a že se zde děje cosi velmi osobního, do čeho mu nic není. Dal Sachsové očima najevo, že pochopil, ale přesto se stále neměl k odchodu.
„Lincolne, musím s tebou mluvit.“
„Tak mluv. Ale mluv rychle, Lone. Máme napilno.“
Detektiv ztěžka dosedl na hlučnou ratanovou židli.
„Před hodinou došlo k výbuchu v budově OSN. Hned vedle haly, kde se právě konala uvítací večeře pro delegáty.“
„Šest mrtvých, čtyřiapadesát raněných,“ dodal Banks. „Z toho dvacet těžce.“
„Bože můj,“ šeptla Sachsová.
„Řekni mu to,“ vzdychl Sellitto.
Banks pokračoval: „V OSN si kvůli té konferenci najali spoustu dočasných pomocných sil. A pachatelem byla jedna z nich – jistá recepční. Asi šest lidí ji vidělo, jak si nese do práce baťůžek a pokládá ho do skladu vedle haly. Odešla těsně před výbuchem. Pyrotechnici to odhadují asi na kilogram cé čtyřky nebo semtexu.“
Sellitto se zhluboka nadechl. „Svědkové vypověděli, že ta nálož byla ve žlutém baťůžku, Linku.“
„Ve žlutém?“ Proč mu to zní tak povědomě?
„OSN oznámilo i jméno recepční: Carole Ganzová.“
„To je ta matka,“ řekl Rhyme současně se Sachsovou.
„Jo. Ta žena, kterou jste zachránila v kostele. Až na to, že Ganzová je falešné jméno. Ve skutečnosti se jmenuje Charlotte Willoughbyová. Kdysi byla provdána za jistého Rona Willoughbyho. Nic ti to neříká?“
Rhyme zavrtěl hlavou.
„Před pár lety se jeho jméno objevilo ve zprávách. Jako seržant v armádě se měl zúčastnit akce mírových sil OSN v Barmě.“
„Pokračuj,“ vyzval ho kriminalista.
„Willoughby tam nechtěl; tvrdil, že americký voják by neměl nosit uniformu OSN a poslouchat rozkazy kohokoliv jiného než důstojníků americké armády. Dneska s tím hodně mávají pravičáci. Přesto tam nastoupil. Ale nestrávil tam ani týden, když ho v Rangúnu zastřelil nějaký mladý smrad. Zezadu. A tak se stal Willoughby mučedníkem konzervativců. Podle tvrzení antiteroristického oddělení pak vdova Willoughbyová založila na předměstí Chicaga extremistickou skupinu. Pár se jich dokonce stáhlo do ilegality. Mimo jiné dva absolventi Kolumbijské univerzity Edward a Katherine Stoneovi.“
Banks pokračoval: „Výbušnina byla ukryta v baťůžku jako dětská plastelína. Willoughbyová zřejmě chtěla vzít svou dcerku s sebou, takže plastelína by u ochranky před halou nevzbudila žádné podezření. Jenže malá Pammy zůstala v nemocnici, a tak se Carole nakonec rozhodla, že nepůjde s baťůžkem až do haly, ale položí ho do skladu. Přesto způsobila pořádnou škodu.“
„Zmizela?“
„Jo. Beze stopy.“
„A co ta holčička? „ zajímala se Sachsová.
„Je pryč. Willoughbyová ji vyzvedla z nemocnice zhruba v době výbuchu. Jako by se po nich slehla zem.“
„A co ta bojůvka?“ vyzvídal Rhyme.
„Ta skupina v Chicagu? Ti taky zmizeli. Měli operační základnu ve Wisconsinu, ale ta je vybílená. Zatím nevíme, kde jsou.“
„Takže Dellray měl s tím terorismem nakonec pravdu,“ zasmál se Lincoln. „Na letišti se opravdu něco chystalo; přílet Carole Willoughbyové. Jenže s pachatelem 823 neměla ta ženská nic společného.“
Všiml si, jak se na něj oba detektivové mlčky dívají.
No jo, zase na něj naléhají významným tichem.
„O tom ani neuvažuj, Lone,“ řekl Rhyme. Jako by přímo cítil blízkost sklenice, ze které vyzařovala lákavá možnost. „To je naprosto vyloučeno.“
Sellitto si odlepil od těla propocenou košili. „Sakra, ty tu máš ale zimu, Lincolne. Bože můj. Hele, aspoň si to nechej projít hlavou. Za to nic nedáš.“
„Nemůžu vám pomoct.“
„Našli od ní zprávu,“ řekl Sellitto. „Carole ji poslala vnitřní poštou generálnímu tajemníkovi. Nadnárodní vláda OSN ohrožuje americké svobody a podobné blbosti. Přihlásila se k tomu výbuchu v UNESCO v Londýně a tvrdí, že budou následovat další. Musíme je dostat, Linku.“
Pořezaný Banks si náhle připadal důležitý. „Nejenom starosta, ale i sám generální tajemník vás žádají o pomoc. A taky zvláštní agent Perkins. A jestli prý se budete upejpat, zavolá vám přímo Bílý dům. My ale doufáme, že nebudete zlobit, detektive.“
Rhyme přešel dovětek i oslovení bez komentáře.
„Zvláštní jednotka FBI je připravena. Případ vede Fred Dellray a ten vás požádal ve vší úctě, přesně tak to řekl – zda byste nepřevzal laborku. Místo činu je nedotčené, akorát odtamtud odnesli mrtvé a raněné.“
„Potom ovšem není nedotčené,“ odsekl Rhyme, „ale extrémně kontaminované.“
„Tím spíše na to potřebujeme vás,“ vyhrkl odvážně Banks a ihned dodal „pane“, aby odrazil Rhymův ostrý pohled.
Rhyme si povzdechl a otočil se ke sklenici se slámkou. Věčný mír byl tak blízko. Ale také bolest. Nezměrná bolest.
Zavřel oči. V místnosti nikdo ani nehlesl.
„Kdyby šlo jen o tu ženskou,“ přerušil ticho Sellitto, „nic extra by na tom nebylo. Jenže ona má u sebe tu malou, Lincolne. Žít s malou holčičkou v ilegalitě? Umíš si představit, jaký bude mít to děvče život?“
Tohle ti nedaruju, Lone.
Rhyme si opřel hlavu o nadýchaný polštář. Konečně otevřel oči a řekl: „Ale mám určité podmínky.“
„Sem s nimi, Linku.“
„Tak především,“ začal, „nepracuju sám.“
A podíval se na Amélii Sachsovou.
Sachsová chvíli váhala, pak se usmála a zvedla skleničku s brandy. Otevřela dokořán okno a vychrstla žlutohnědou tekutinu do horkého vzduchu nad alejí. Pár centimetrů od ní jeden ze sokolů vzhlédl, vztekle se zaměřil na pohyb její paže, zakroutil šedivou hlavou a pak se opět vrátil ke svým hladovým mláďatům.
