Sedm
Smrtelník se stává monstrem
Don Kayman byl velmi komplexní člověk, který nikdy neopustil žádný problém. Proto jsme ho potřebovali jako aerologa projektu, ale týkalo se to také jeho církevního života. Kaymana kdesi na okraji jeho mysli zneklidňoval nějaký náboženský problém.
Nepřekážel mu, když si pohvizdoval svého Dizzy Gillespieho při pečlivém holení brady a když si před zrcadlem česal vlasy do pážecího účesu. Ale přesto ho sužoval. Kayman se zahleděl do zrcadla a pokoušel se identifikovat to, co ho trápí. Po chvíli si uvědomil, že přinejmenším jedna z těch věcí je jeho bavlněné tričko. Nesedělo mu.
Svlékl je a vyměnil za čtyřbarevný rolák, který natolik připomínal kolárek, že to podněcovalo jeho smysl pro humor.
Zabzučel domácí telefon. "Donnie? Jsi už hotový?"
"Za chvilku přijdu," odpověděl a rozhlédl se kolem. Co ještě?
Jeho sportovní sako viselo na křesle u dveří. Boty měl nablýskané.
Rozparek zapnutý. "Stáváš se roztržitý," napomínal se. Trápilo ho něco, co nějak souviselo s Rogerem Torrawayem, jehož v této chvíli velice litoval.
Pokrčil rameny, uchopil sako, přehodil si je přes ramena, přešel chodbou a zaklepal na dveře řeholní sestry Clotildy.
"Dobrý den, otče," uvítala ho novicka a pustila ho dovnitř. "Posaďte se. Přivedu vám ji."
"Děkuji, Jess." Když se vzdalovala chodbou, vyprovázel ji Kayman uznalým pohledem. Přiléhavé kalhoty řeholního oděvu příliš neukrývaly její postavu a Kayman si dovolil potěšit se slabým, antickým pocitem viny kvůli pohledu na ni. Hřích to byl celkem nevinný, asi jako požívání masa v pátek. Připomněl si, jak jeho rodiče každého pátečního večera smažili a žvýkali zmražené ústřice, třebaže na to byl všeobecný dispens. Ne že by považovali za hřích jíst maso, ale jejich zažívací ústrojí byla jednoduše tak přivyklá na páteční rybu, že se neuměla změnit. Kaymanův vztah k sexu byl velice podobný. Zrušení celibátu nezahladilo genetickou vzpomínku na dvoutisícileté kněžství, které předstíralo, že neví, na co má pohlavní orgány.
Sestra Clotilda energicky vešla do čekárny, políbila ho na hladce vyholenou tvář a vzala ho za ruce. "Pěkně voníš," řekla.
"Dáme si někde kávu?" zeptal se, když ji vyprovázel ze dveří.
"Asi ne, Donnie. Ať už je to za námi."
Podzimní slunce pálilo v přílivu horkého vzduchu z Texasu.
"Stáhneme střechu?"
Zavrtěla hlavou. "Rozfouká se ti účes. Koneckonců je horko."
Zkroutila se v bezpečnostních pásech, aby na něho viděla. "Co tě trápí?"
Pokrčil rameny, nastartoval auto a navedl ho do automatického pruhu cesty. "Já... já sám nevím. Cítím se, jako bych měl na svědomí něco, z čeho jsem se zapomněl vyzpovídat."
"Jde o mě?"
"Ach ne, Tillie! Je to něco..., sám nevím co." Roztržitě ji vzal za ruku a vyhlédl bočním oknem. Ujížděli rychlým dopravním pruhem a daleko na horizontě zahlédl velký bílý kubus institutu.
S jistotou věděl, že to není jeho náklonnost k sestře Clotildě, co ho znepokojuje. Ačkoliv měl rád malé chvění způsobované mírnými hříšky, nemínil znevažovat práva své církve a svého Boha. Možná, pomyslel si, by si mohl pronajmout dobrého advokáta a bojovat, ale ne lámat právo. Svůj lov na sestru Clotildu považoval za dostatečně opovážlivý a co se z toho vyvine, bude záležet na tom, co jí dovolí řád, jestliže se on odváží ji poprosit, aby si požádala o dispens. Nezajímal se o takové rozkolnické skupiny, jako byly klerikální komuny nebo obnovení kataři.
"Roger Torraway?" usuzovala.
"Ani bych se nedivil," řekl. "V tom manipulování s jeho smysly je něco, co mě znepokojuje. Jeho vnímání světa."
Sestra Clotilda mu stiskla dlaň. Jako sociální pracovník měla právo vědět, co se děje v rámci programu, a znala Dona Kaymana.
"Smysly klamou, Donnie. Říká to Písmo svaté."
"Ach jistě. Má ale Brad právo diktovat Rogerovým smyslům, jak mají klamat?"
Clotilda si zapálila cigaretu a nepřerušovala jeho úvahy. Ozvala se teprve, když přijížděli k nákupnímu centru. "Příští zatáčka, že?"
"Správně," odpověděl, chytil volant a přepnul na manuální řízení.
Na parkov…
