Deset
Batmanovy entrechaty
Pojednou, k překvapení všech, zbývalo sotva devět dnů.
Otec Kayman se třásl zimou před církevním kondominiem a čekal na odvoz do institutu. V minulých dvou týdnech se velice silně zhoršily zásoby pohonných hmot díky válkám na Středním východě a tomu, že bojovníci za nezávislost Skotska vyhodili do vzduchu ropovody ze Severního moře. Samotný projekt měl absolutní priority ve všem, co potřeboval, i když některá raketová podzemní sila neměla dost paliva na vypouštění svých ptáků. Všemu personálu však bylo doporučeno zhasínání světel, společné jízdy, přiškrcení domovních termostatů a méně časté sledování televize. První sněhová bouře zasypala oklahomské prérie sněhem a před kondominiem nějaký klerik ze semináře ospale odhrnoval sníh z chodníku. Sněhu nebylo mnoho, ale, pomyslel si Kayman, nevyhlížel příjemně. Byla to jeho představivost nebo měl sníh skutečně barvu výmluvné šedi? Mohl by popel z lesů planoucích v Kalifornii a Oregonu zašpinit sníh ve vzdálenosti dvou tisíc pěti set kilometrů?
Když Brad zatroubil klaksonem, Kayman uskočil. "Promiň," řekl Kayman, usadil se a třískl dveřmi. "Poslouchej, neměli bychom vzít příště můj vůz? Má menší spotřebu než ta tvoje mašina."
Brad nevrle pokrčil rameny a pohlédl do zpátečního zrcátka.
Druhé vznášedlo, tentokrát lehký sportovní stroj, vyjíždělo za nimi od chodníku. "V každém případě pojedou dva," řekl. "To je ten samý, který se mi pověsil za zadek v úterý. Fušeři. Ledaže by mi chtěli ukázat, že jsem sledovaný."
Kayman se ohlédl. Vznášedlo jedoucí za nimi skutečně dělalo všechno, aby je nespustilo z očí. "Víš, co jsou to zač, Brade?"
"A ty máš nějaké pochybnosti?"
Kayman neodpověděl. Opravdu žádné neměl. Prezident dal Bradovi jasně na vědomí, že za žádných okolností nesmí šoustat s ženou monstra, a každá bolestivá sekunda oné půlhodinové rozmluvy mu zůstala živě v paměti. Sledovat ho začali okamžitě potom, aby měli jistotu, že nezapomene.
Ale to nebylo téma, na které se chtěl Kayman bavit s Bradem.
Zapnul rádio a narazil na zprávy. Několik minut poslouchali o sérii zcenzurovaných, a přesto zdrcujících neštěstí, až nakonec Brad beze slova sáhl po vypínači. Dál jeli tiše pod olověným nebem, až dorazili pod osamělou ohromnou krychli institutu uprostřed prérie.
V budově žádné šero nebylo. Rozzářené lampy osvětlovaly živé, ale unavené tváře, jen občas zarmoucené. Alespoň tady uvnitř, pomyslel si Kayman, panuje atmosféra úspěchu a cílevědomosti. Projekt šel přesně podle plánu. Za devět dnů odstartuje na Mars loď a on sám bude na její palubě.
Kayman se výpravy neobával. Utvářel si tak celý svůj život od prvních dnů v semináři, když si uvědomil, že může sloužit Bohu na mnoha jiných místech, než je kazatelna, povzbuzovaný svým otcem představeným, aby se zajímal o všechna nebesa, ať už astrofyzikální nebo teologická.
Byl to však tvrdý oříšek.
Kayman cítil, že není připravený. Cítil, že svět není připraven na tu zkoušku. Všechno mu to připadalo jako podivná improvizace, přestože na tom pracovali století, včetně jeho samého. Dokonce ani posádka ještě nebyla definitivně sestavena. Letěl Roger jako raison d'etre celého projektu, samozřejmě. Letěl Kayman, to bylo pevné rozhodnutí. Avšak kandidatury dvou pilotů byly stále jedině provizorní.
Kayman je oba znal a měl je rád. Patřili k nejlepším pilotům NASA. Jeden z nich před osmi lety pilotoval s Rogerem tažný raketoplán.
Ale na zkráceném seznamu potenciálních kandidátů se nacházelo ještě patnáct jiných. Kayman neznal dokonce ani jejich jména, věděl jen, že je jich hodně. Vern Scanyon a generální ředitel NASA odletěli osobně za prezidentem, aby ho přiměli k potvrzení jejich vlastní volby, ale Dash z důvodů známých jenom jemu si vyhradil právo posledního rozhodnutí pro sebe a neodkrýval karty.
Jediná věc, která se zdála být zcela hotová pro tuto výpravu, byl článek řetězu, který předtím činil dojem nejméně pevný, Roger sám.
Trénink mu šel skvěle. Roger se pohyboval úplně volně po celé budově institut…
