Deset
Batmanovy entrechaty
Pojednou, k překvapení všech, zbývalo sotva devět dnů.
Otec Kayman se třásl zimou před církevním kondominiem a čekal na odvoz do institutu. V minulých dvou týdnech se velice silně zhoršily zásoby pohonných hmot díky válkám na Středním východě a tomu, že bojovníci za nezávislost Skotska vyhodili do vzduchu ropovody ze Severního moře. Samotný projekt měl absolutní priority ve všem, co potřeboval, i když některá raketová podzemní sila neměla dost paliva na vypouštění svých ptáků. Všemu personálu však bylo doporučeno zhasínání světel, společné jízdy, přiškrcení domovních termostatů a méně časté sledování televize. První sněhová bouře zasypala oklahomské prérie sněhem a před kondominiem nějaký klerik ze semináře ospale odhrnoval sníh z chodníku. Sněhu nebylo mnoho, ale, pomyslel si Kayman, nevyhlížel příjemně. Byla to jeho představivost nebo měl sníh skutečně barvu výmluvné šedi? Mohl by popel z lesů planoucích v Kalifornii a Oregonu zašpinit sníh ve vzdálenosti dvou tisíc pěti set kilometrů?
Když Brad zatroubil klaksonem, Kayman uskočil. "Promiň," řekl Kayman, usadil se a třískl dveřmi. "Poslouchej, neměli bychom vzít příště můj vůz? Má menší spotřebu než ta tvoje mašina."
Brad nevrle pokrčil rameny a pohlédl do zpátečního zrcátka.
Druhé vznášedlo, tentokrát lehký sportovní stroj, vyjíždělo za nimi od chodníku. "V každém případě pojedou dva," řekl. "To je ten samý, který se mi pověsil za zadek v úterý. Fušeři. Ledaže by mi chtěli ukázat, že jsem sledovaný."
Kayman se ohlédl. Vznášedlo jedoucí za nimi skutečně dělalo všechno, aby je nespustilo z očí. "Víš, co jsou to zač, Brade?"
"A ty máš nějaké pochybnosti?"
Kayman neodpověděl. Opravdu žádné neměl. Prezident dal Bradovi jasně na vědomí, že za žádných okolností nesmí šoustat s ženou monstra, a každá bolestivá sekunda oné půlhodinové rozmluvy mu zůstala živě v paměti. Sledovat ho začali okamžitě potom, aby měli jistotu, že nezapomene.
Ale to nebylo téma, na které se chtěl Kayman bavit s Bradem.
Zapnul rádio a narazil na zprávy. Několik minut poslouchali o sérii zcenzurovaných, a přesto zdrcujících neštěstí, až nakonec Brad beze slova sáhl po vypínači. Dál jeli tiše pod olověným nebem, až dorazili pod osamělou ohromnou krychli institutu uprostřed prérie.
V budově žádné šero nebylo. Rozzářené lampy osvětlovaly živé, ale unavené tváře, jen občas zarmoucené. Alespoň tady uvnitř, pomyslel si Kayman, panuje atmosféra úspěchu a cílevědomosti. Projekt šel přesně podle plánu. Za devět dnů odstartuje na Mars loď a on sám bude na její palubě.
Kayman se výpravy neobával. Utvářel si tak celý svůj život od prvních dnů v semináři, když si uvědomil, že může sloužit Bohu na mnoha jiných místech, než je kazatelna, povzbuzovaný svým otcem představeným, aby se zajímal o všechna nebesa, ať už astrofyzikální nebo teologická.
Byl to však tvrdý oříšek.
Kayman cítil, že není připravený. Cítil, že svět není připraven na tu zkoušku. Všechno mu to připadalo jako podivná improvizace, přestože na tom pracovali století, včetně jeho samého. Dokonce ani posádka ještě nebyla definitivně sestavena. Letěl Roger jako raison d'etre celého projektu, samozřejmě. Letěl Kayman, to bylo pevné rozhodnutí. Avšak kandidatury dvou pilotů byly stále jedině provizorní.
Kayman je oba znal a měl je rád. Patřili k nejlepším pilotům NASA. Jeden z nich před osmi lety pilotoval s Rogerem tažný raketoplán.
Ale na zkráceném seznamu potenciálních kandidátů se nacházelo ještě patnáct jiných. Kayman neznal dokonce ani jejich jména, věděl jen, že je jich hodně. Vern Scanyon a generální ředitel NASA odletěli osobně za prezidentem, aby ho přiměli k potvrzení jejich vlastní volby, ale Dash z důvodů známých jenom jemu si vyhradil právo posledního rozhodnutí pro sebe a neodkrýval karty.
Jediná věc, která se zdála být zcela hotová pro tuto výpravu, byl článek řetězu, který předtím činil dojem nejméně pevný, Roger sám.
Trénink mu šel skvěle. Roger se pohyboval úplně volně po celé budově institutu, pravidelně docházel z pokoje, stále považovaného za "domov", do normální marsovské komory, procházel výzkumnými laboratořemi a všemi místy, kudy chtěl. Celý institut přivykl pohledu na vysokou, černokřídlou bytost, která běhala velkými kroky po chodbách, velkýma fazetovýma očima rozeznávala známé tváře a bezbarvým hlasem vykřikovala srdečná pozdravení. Více než celý poslední týden patřil Kathleen Doughtyové. Ukázalo se, že Roger perfektně ovládl systém smyslových orgánů a přišel čas naučit se využívat všechny možnosti svého osvalení. Kathleen tedy přivedla nevidomého muže, nějakého tanečníka a bývalého paraplegika, kteří se stali Rogerovými vychovateli, když začal rozšiřovat své horizonty.
Baleťákova hvězda už zašla, ale on o tom věděl. Jako dítě se učil u Nurejeva a Dolina. Nevidomý muž už nebyl slepý. Neměl oči, ale jeho zrakový systém byl nahrazen senzory velice podobnými Rogerovým, takže si oba porovnávali názory na téma subtilních odstínů barev a způsoby manipulace s parametry vidění. Paraplegik, který se nyní pohyboval pomocí motorizovaných končetin, jež byly prototypy Rogerových končetin, měl za sebou rok učení, jak je používat. Spolu s Rogerem se účastnil tanečních lekcí.
Ne vždy ve smyslu fyzickém, řečeno přesněji. Exparaplegik, který se jmenoval Alfred, byl stále daleko víc podobný člověku než Roger Torraway a kromě jiných rozličných znaků lidskosti měl potřebu dýchání. Když Kayman s Bradem vstoupili do kontrolní místnosti normální marsovské komory, Alfréd dělal entrechaty na jedné straně dvojité skleněné stěny a Roger na druhé straně napodoboval jeho pohyby. Kathleen Doughtyová udávala tempo a systém reproduktorů hrál waltz A - dur ze Sylfid. Vern Scanyon seděl stranou pod stěnou rozkročený na židli, ruce složené na opěradle, které měl pod bradou.
Brad šel rovnou k němu a dali se do řeči, kterou jiní neslyšeli.
Don Kayman se posadil ke dveřím. Paraplegik s monstrem konali neuvěřitelně rychlé poskoky, třepotajíce chodidly v kolibřím pohybu.
Ta hudba se nehodila pro entrechaty, napadlo Kaymana, ale ti dva vypadali, že je jim to jedno. Baleťák na ně hleděl s nečitelným výrazem tváře. Pravděpodobně litoval toho, že není kyborgem, představoval si Kayman. S takovými svaly by mohl vystupovat na kterékoliv scéně v zemi.
Byla to umírněná zábavná myšlenka, ale Kayman se cítil nesvůj.
Vtom si to vybavil: seděl přesně na tom místě, když před jeho očima zemřel Willy Hartnett.
Zdálo se, že od té chvíle uběhly věky. Sotva před týdnem přišla Brenda Hartnettová s dětmi rozloučit se s ním a sestrou Clotildou a už skoro vypadl z mysli. Hvězdou projektu bylo nyní monstrum Roger.
Smrt jiného monstra na tomto místě, třebaže nedávná, byla už jen historií.
Kayman vzal růženec a začal odříkávat patnáct zdrávasů na desítkách.
Zatímco jedna jeho polovina opakovala Zdrávas Maria, druhá si uvědomovala příjemný teplý pocit zrníček ze slonoviny a s ním kontrastní křehkost křišťálu. Rozhodl se vzít si dárek Svatého otce s sebou na Mars. Bylo by škoda, kdyby zahynul..., no tak, byla by škoda, kdybych i já zahynul, pomyslel si. Neuměl zvažovat tento druh rizik, ale rozhodl se udělat to, co se nejvíce shodovalo s intencí Jeho Svatosti, a vzít jeho dárek na nejdelší cestu, kterou kdy vykonal.
Vycítil, že za ním někdo stojí. "Dobrý den, otče Kaymane."
"Ahoj, Sulie." Zvědavě na ni hleděl. Co ho na ní zaujalo? Měl pocit, že její černé vlasy jsou u kořínků zlatavé, ale neshledával v tom nic zvláštního; dokonce i kněz ví, že si ženy vybírají barvu vlasů, která se jim líbí. Někteří knězi také vědí, o co jde. "Jak to jde?"
zeptala se.
"Řekl bych, že ideálně. Podívej se, jak skáčou! Roger se zdá být tak připraven, že už to víc možná ani nejde, a myslím si, že Deo volente, budeme v den startu hotoví."
"Závidím ti," pověděla ošetřovatelka a hleděla za něj, do normální marsovské komory. Na drobnou poznámku bylo v jejím hlase poněkud víc žáru. "Myslím to vážně, Done," řekla. "Důvodem, kvůli kterému jsem se cpala do kosmického programu, bylo to, že jsem sama chtěla letět. Možná bych dosáhla svého, kdyby...," přerušila a pokrčila rameny.
"Nu což, myslím, že pomáhám tobě a Rogerovi. Nebo se nemá za to, že ženy byly stvořeny právě kvůli tomu? Věrné pomocnice. V každém případě to není tak špatné, když se pomáhá takové důležité věci, jako je ta naše."
"Říkáš to asi bez většího přesvědčení," podotkl Kayman.
Usmála se a opět zamířila pohledem směrem ke komoře. Hudba zmlkla. Kathleen Doughtyová vyndala z úst dokouřenou cigaretu, zapálila si druhou a řekla: "Tak dobrá, hoši. Deset minut přestávka.
Vyznamenali jste se."
Roger se uvnitř komory posadil se zkříženýma nohama. Vyhlížel přesně tak jako ďábel dřepící na vršku kopce ve starém klasickém Disneyově filmu, povšiml si Kayman. A Night on Bald Mountain?
"Co je s tebou, Rogere?" zavolala Kathleen Doughtyová. "Snad toho nemáš dost!?"
"Mám toho dost, tak či onak," zaremcal. "Nechápu, k čemu mi bude celý ten balet. Willy ho neměl."
"Willy zemřel," odsekla.
Nastalo ticho. Roger otočil hlavu k ní a zíral na ni přes sklo svýma velkýma složenýma očima. "Ne kvůli tomu, že neměl entrechaty."
"Jak to víš? Ach," přiznala s nechutí, "myslím, že bys přežil bez těch pár poskoků. Ale bude ti s nimi líp. Jde tu nejenom o výuku pohybu. Musíš se umět pohybovat tak, abys neničil své prostředí.
Máš vůbec ponětí, jak jsi teď silný?"
Roger uvnitř komory mlčel a pak zavrtěl hlavou. "Necítím se zvlášť silný," oznámil bezbarvým hlasem.
"Můžeš pěstí prorazit zeď, Rogere. Zeptej se Alfreda. Jaký máš čas na jednu míli, Alfrede?"
Exparaplegik si složil dlaně na svém otylém břiše a na jeho tváři se objevil úsměv. Měl padesát osm let a ještě než mu myasthenia gravis zničila přirozené končetiny, nebyl žádným sportovcem. "Minutu čtyřicet sedm," odvětil pyšně.
"Rogere, myslím, že ty na tom budeš ještě líp," zvolala Kathleen.
"Takže se musíš naučit, jak to všechno kontrolovat."
Roger vydal zvuk nijak nepřipomínající slova, a pak se postavil.
"Vyrovnejte tlak," řekl, "vycházím."
Technik stiskl spínač a silné pumpy začaly vhánět vzduch do přechodové komory. Vydávaly přitom zvuk připomínající trhání linolea.
"Ach," vyjekla Sulie Carpenterová za zády Dona Kaymana.
"Nemám kontaktní čočky!" A utekla dřív, než Roger vešel do sálu.
Kayman ji vyprovodil pohledem. Jedna hádanka už byla jasná: věděl už, co bylo zvláštního na jejím vzhledu. K čemu jsou ale Sulie Carpenterové kontaktní čočky, které mění její hnědé oči na zelené?
Pokrčil rameny a nechal to být.
My jsme odpověď znali. Dali jsme si nemálo práce, abychom našli Sulie Carpenterovou. Kritéria výběru tvořila dlouhý seznam, na němž nejméně důležitým bodem byla barva vlasů nebo barva očí, protože jedno i druhé se dalo lehce změnit.
Jak se přibližoval poslední termín, Rogerova situace se začala měnit. Více než dva týdny se nacházel v pozici kusu masa na řeznickém špalku, řezán a převalován, trpný a bezmocný vůči tomu, co s ním provádějí. Pak se stal studentem a vyplňoval pokyny svých učitelů, učil se ovládat vlastní smysly a používat vlastní končetiny. Byl to přechod z laboratorního preparátu do postavení poloboha a byl už dál než v půli cesty.
Pociťoval, jak se to děje. Pár dnů už problematizoval všechno, co mu bylo přikázáno dělat, a občas odmlouval. Kathleen Doughtyová už přestala být jeho šéfkou, schopnou nařídit mu sto shybů na hrazdě a hodinku piruet. Stala se jeho zaměstnankyní, kterou zaměstnal, aby mu pomáhala udělat, co chtěl. Brada do značné míry opustily sklony sypat ze sebe vtípky jako z rukávu, byl mnohem vážnější a nyní prosil Rogera o služby: "Vyzkoušíš pro mě tyto testy na rozlišování barev, jo? V mojí práci na tvoje téma to bude dobře vypadat." Roger se často dával uprosit, ale ne vždy.
Nejčastěji a bez dohadování se to dařilo Sulie Carpenterové, protože ona byla vždycky u něho a vždycky se o něj starala. Málem zapomínal, jak velmi se podobá Dorrie. Nezapomněl však, že je velice hezká.
Sulie se přizpůsobovala jeho náladám. Když byl naježený, byla tichá a laskavá. Jestliže chtěl mluvit, povídala si s ním. Někdy spolu hrávali deskové hry a Sulie byla velice těžkým soupeřem ve scrabble.
Jednou pozdě večer, když Roger experimentoval, jak dlouho vydrží bez spánku, přinesla kytaru, zpívali si a její milý, nenápadný kontraalt ozdobil jeho bezbarvý, skoro bezhlasý šepot. Její tvář se v jeho očích měnila, ale naučil se to zvládat. Interpretační obvody systému jeho smyslových orgánů zrcadlily jeho pocity, když si je připustil, a nastávaly chvíle, kdy se Sulie Carpenterová podobala Dorrie víc než Dorrie samotná.
Jakmile Roger končil svůj denní pobyt v normální marsovské komoře, Sulie s ním závodila při návratu do jeho pokoje, smějící se dívka s dusajícím monstrem po širokých chodbách institutu: samozřejmě s lehkostí vyhrával. Povykládali si trochu a pak se s ní rozloučil.
Devět dnů do startu.
Ve skutečnosti však méně než devět. Tři dny před startem měl odletět na Merritt Island a poslední den pobytu v Tonce byl vyhrazený pro to, aby mu zamontovali spinální computer a přestavěli jeho smysly na zcela specifické podmínky Marsu. Zatím měl šest... ne, pět dní času.
A týdny neviděl Dorrie.
Prohlížel se v zrcadle nainstalovaném na jeho žádost: hmyzí oči, netopýří křídla, slabě se lesknoucí tělo. Pro zábavu si dovolil volný tok zrakových interpretací od netopýra přes gigantickou mouchu až k ďáblu... a k sobě samému, takovému, jak se na sebe pamatoval, s milou tváří a mladistvou siluetou.
Kdyby tak Dorrie měla computer upravující její vidění! Kdyby ho tak mohla vidět takového, jakým kdysi býval! Zapřisáhl se, že jí nezavolá, že ji nemůže nutit, aby se dívala na postavu z komiksů, kterou se stal její muž.
Jakmile se zapřísáhl, zvedl sluchátko a vytočil její číslo.
Neubránil se tomu impulzu. Čekal. Jeho natahovací časový smysl prodloužil tu chvilku na nekonečno, než se rozzářil rastr obrazovky a bzučák z reproduktoru poprvé vyzváněl.
Potom ho čas znovu zradil. Do druhého vyzvánění opět uběhla věčnost. Nakonec se ozvalo a nekonečně dlouho trvalo, než umlklo.
Neodpovídala.
Roger patřil k tomu typu osob, které všechno počítají, a také věděl, že většina lidí neodpovídá před třetím vyzváněním. Avšak Dorrie vždy hořela zvědavostí, koho jí telefon přináší do života. Ať vytržená z hlubokého spánku nebo z vany, zřídka nechala telefon vyzvánět více než dvakrát.
Nakonec se ozvalo třetí vyzvánění a stále bez odezvy.
Roger začínal trpět.
Ovládal se, jak nejlépe mohl, nechtěl spustit poplašné telemetrické signály. Nemohl je však úplně zadržet. Je pryč, pomyslel si. Jejího muže proměnili v monstrum, a ona nesedí doma a neprolévá nad tím slzy, netrápí se. Je na nákupech, u přítelkyně nebo v kině.
Anebo s nějakým mužem.
Kterým mužem? S Bradem, řekl si. Nebylo by to nemožné, opustil Brada dole u komory před dvaceti pěti minutami. Dost času na to, aby se dostal za Dorrie. Dost času na to, aby se dostal do Torrawayova domu. Možná že ona vůbec neodešla. Možná - Čtvrté vyzvánění...
Možná tam jsou, oba, nazí a souloží na podlaze naproti telefonu.
A ona říká: "Jdi do druhého pokoje, miláčku, já chci vidět, kdo to je." A on se smíchem odpovídá: "Ne, v této pozici nepřijímáme." A ona řekne - Páté vyzvánění - a rastr obrazovky rozkvetl barvami do Dorriiny tváře. A její hlas se ozval: "Haló?"
Rogerova pěst vystřelila rychle zároveň s tím zvukem a zakryla objektiv. "Dorrie," řekl. Jeho hlas se mu poprvé zdál být bezbarvý a chraplavý. "Jak se máš?"
"Rogere!" vykřikla. Radost v jejím hlase zněla velice opravdově.
"Ach, drahý, jak ráda tě slyším! Jak se cítíš?"
"Dobře," odpověděl mechanicky jeho hlas. A dál už sám, bez pomoci jeho vědomí opravil jeho tvrzení, pověděl, co se s Rogerem dělo, vylíčil testy a výcvik. Ve stejném čase Roger zíral na obrazovku se všemi smysly v nejvyšších obrátkách.
Vyhlížela... jak? Unaveně? Unavený vzhled byl potvrzením jeho obav. Veselila se s Bradem každou noc bez ohledu na utrpení svého manžela a jeho šaškovské ponížení. Svěží a veselá? Svěží a radostný vzhled to také potvrzoval. Znamenal, že odpočívala a dobře se bavila neohlížejíc se na muka svého muže.
Torrawayovi moc nechybělo, aby zcvokl, neboť jeho mozek za celý život přivykl analýzám a logice. Jeho pozornosti neušlo, že hra, kterou hraje sám se sebou, se nazývá "Prohráváš". Všechno potvrzovalo Dorriinu vinu. Avšak bez ohledu na to, jak ostražitě zkoumal její obraz a jak velice znásobenými smysly, nevypadala nepřátelsky ani přehnaně srdečně. Vyhlížela jednoduše jako Dorrie.
A když na to pomyslel, zaplavila ho vlna něžnosti, od níž mu hlas uvázl v hrdle. "Stýskalo se mi po tobě, miláčku," řekl bezbarvě.
Jediné, co prozrazovalo jeho pocity, bylo zpoždění jedné slabiky o zlomek sekundy: "miláč...ku".
"Mně se také po tobě stýskalo. Pokouším se pro sebe najít různé vytížení, můj drahý," štěbetala. "Vymalovala jsem ti tvou pracovnu.
Je to překvapení, ale uplyne tolik času, než je uvidíš, takže - No, víš, bude broskvová. S dřevem v pryskyřníkové barvě a myslím že s blankytným stropem. Líbí se ti to? Chtěla jsem to nejdřív všechno udělat v okru a hnědi, víš, barvy podzimu, barvy Marsu na tvoji počest.
Ale napadlo mě, že až se vrátíš, jistojistě se nebudeš chtít dívat na barvy Marsu!" A rychle, jedním dechem se zeptala: "Kdy se uvidíme?"
Zaskočila ho změna v jejím hlase.
"No, víš, vypadám dost příšerně," řekl.
"Vím, jak vypadáš. Proboha, Rogere, ty si myslíš, že Midge a Brenda, Gallic a já jsme o tom za dva poslední roky nemluvili? Hned jak začal ten projekt. Viděly jsme kresby. Viděly jsme fotografie modelů. A viděly jsme obrázky Willyho."
"Nejsem už přesně takový jako Willy. Oni změnili různé věci - " "O tom vím taky, Rogere. Brad mi o všem řekl. Chtěl, abych se s tebou viděla."
V ten okamžik se tvář jeho ženy náhle změnila ve tvář čarodějky.
Háček na háčkování v její dlani se stal proutěným koštětem. "Vídáš se s Bradem?"
Byla před její odpovědí mikrosekundová pauza? "Jistě mi to neměl říkat," odpověděla, "kvůli státnímu tajemství a tak dál. Ale já jsem sama chtěla, aby mi to pověděl. Není to tak strašné, miláčku.
Jsem dospělá. Zvládnu to."
Na moment měl Roger chuť stáhnout dlaň z objektivu a ukázat, jak vypadá, ale začínal se znepokojovat a cítit se nesvůj. Nedokázal si své pocity vysvětlit. Závrať? Rozrušení? Nějaká porucha jeho mechanické části? Věděl, že ještě chvilku a přiletí Sulie, Don Kayman nebo někdo jiný, upozorněný kontrolními telemetrickými zařízeními, které se nacházely venku. Pokusil se ovládnout.
"Možná později," řekl nepřesvědčivě. "Já..., já myslím, že bude líp, když už skončím, Dorrie."
Jejich známý obývací pokoj se za jejími zády také měnil. Hloubka ostrosti videofonu nebyla příliš dobrá a zbytek pokoje se rozmazával dokonce i v jeho mechanických smyslech. Stojí tam ve stínu nějaký muž? Nemá na sobě uniformu námořní pěchoty? Není to Brad?
"Já teď musím zavěsit," řekl a odložil sluchátko.
Objevila se Clara Blyová, plná otázek a znepokojení. Beze slova zavrtěl hlavou.
Jeho nové oči neměly slzné kanálky, takže samozřejmě nemohl plakat. Dokonce i tato útěcha mu byla odepřena.
