Básně rozličné

SEN O PRAZE. 

Duše nesmrtelná, která bydlíš
V těle mém, ve schránce ve smrtedlné,
Ustvořené z hlíny! ty, jenž patříš,
Co člověka smyslům nelze zříti,
Nelze pochopiti smrtedlníku,
A poddaným tobě tělem vládneš:
Teď zpívati dej den mně poslední,
Den, v němž čas pomine, smrti bratr,
Hříchu – syn hnusného, v kterém ty též,
Odkuds vyšla, nazpět se navrátíš,
Den, v němž slunce zhasnou, světy zajdou,
A tak jako bylo na počátku,
Dříve nežli Bůh byl stvořil zemi,
Stati bude všecko prázdné, pusté! –
A ty, jenž jsi stvořil ducha mého,
Který patříš minulost i nyní,
Jehož oko hledí do budoucna,
Nestvořený i neobmezený,
Jehož konce není a nebude –
Podporou buď silnou ducha mého.

Temná noc pokryla šírou zemi,
Nebylo na ní živého tvoru,
V celém kruhu světa smrt jen byla.
Na nebesích jasný kříž teď vyšel,
Jako slunce jasný lesk vydával,
Rozléhal se kol zvuk smutný trouby,
Budě těch, jenž dřímali ve hrobách,
Rozlehlých po zemi šírošíré. –

Proměněné tělo v prach a popel
Opět skleslo po skončeném soudu,
A nebylo více; duše však se
Navrátily nazpět, odkud vyšly.
Svět stál co v dnu čtvrtém po stvoření.
Na nebesích seděl Bůh v své slávě,
Nesčíslní kolkolem duchové
Zpívali ku slávě jeho písně;
Rozléhali hlasové se jejich
V slavném zvuku, jako bouře dálná,
Neb co padajících vod hučení;
Souzvuk světů v kruhu kolujících
Hrůzoslavně písně ty provázel.

„Sláva Bohu na nebesích,
Jenž vévodí od věčnosti;
Jehož slovem vstaly světy,
Jehož slovem nebe jest.“

„Nezačatý, neskončený,
Neobmezenou vždy vůlí
Od stvoření řídil nebe,
Od stvoření řídil svět.“

„Milostivý, dobrotivý
Klade cíl teď lidské pouti,
Jeho slovem klesne nebe,
Jeho slovem zajde svět!“

Byla tma nad světem rozložená,
Jako moře kryje šírou zemi;
Vyhořelá, tmavá byla slunce,
Modrojasný Sirius i zhasl,
V letu, v kruhách tmavých hučí svět.

Duše má, před nadsmyslné zraky
Své teď uveď vlast mou v čase tomto:
Vymřelá až stati bude Praha,
Živého až v ní nebude dechu,
Ani člověk, ani zvíře žádné.

Peruť svou má duše rozepíná,
Z vysokého nebe dolů k zemi
Davem světů kolujících spěje;
Přede mnou i za mnou po mých stranách,
Pode mnou i nad mnou světů množství,
Až se v dálce jako mlhy tratí.
Složí duše má teď peruť svoji,
Na šedivém oblaku spočívá;
Pode mnou zem rozložená leží,
Papršlkem jsouc …