Někdy má člověk známého, se kterým ho nepojí ani zájmy, ani zvláštní zážitky, se kterým nekoresponduje, vídá ho zřídka a náhodou, ale skutečnost, že ten člověk existuje, má pro něho důležitý, i když nejasný význam. Takového známého pro mě v Paříži představuje Eiffelka, ne jako symbol města, protože Paříž je mi celkem lhostejná. Že mi na Eiffelce záleží, to jsem zjistil, když jsem si přečetl v novinách zprávu o tom, že má být rozebrána, a polekal jsem se.
Kdykoli jsem v Paříži, jdu se na ni podívat zblízka. Jen podívat, nic víc. Na závěr návštěvy zajdu pod její podstavec, mezi čtyři mostní nohy, odkud jsou vidět proti nebi oblouky, mříže a starosvětská velká kola, která uvádějí do pohybu výtahy. Tak tomu bylo i den po seznamovacím večírku. Věž se nezměnila, přestože ji obklopily škatule věžáků.
Byl krásný den. Posadil jsem se na lavičku a uvažoval, jak z toho všeho vybruslit, protože ráno jsem se s tímto rozhodnutím probudil. Věc, které jsem věnoval tolik úsilí, mi byla najednou cizí, přebytečná a jakoby vylhaná. Chci říci, že vylhané bylo mé nadšení pro ni. Jako kdybych se byl najednou probral nebo zmoudřel, viděl jsem vlastní nezralost, tu infantilitu, která byla za každým mým životním rozhodnutím. Byl jsem blázen, když jsem se jako osmnáctiletý kluk rozhodl stát komandosem – podařilo se mi zahlédnout normandský mys, ale z nosítek, protože můj letoun, rozbitý ve vzduchu „flakem“, vyhodil nás, třicet mužů, na německé bunkry mimo cíl. Po té noci jsem se dostal se zlomenou kostrčí do anglické nemocnice. A s Marsem to bylo vlastně stejné. Kdybych se byl z něho vrátil, nemyslel bych na něj po celý život, spíš by mi hrozilo to, co druhému muži na Měsíci, jemuž nestačila nabízená křesla v dozorčích radách velkých firem, a proto se zabýval myšlenkami na sebevraždu. Jeden z mých kolegů se stal šéfem distribuce piva na Floridě, když beru do ruky plechovku piva, vidím ho v duchu, jak vchází do liftu v andělsky bílém skafandru, a tak jsem radši skočil po hlavě do téhle aféry, abych nedopadl jako on.
Dobře jsem to chápal, když jsem se díval na Eiffelku. Hrozná profese, jež přitahuje příslibem „velkého kroku lidstva“, který, jak řekl Armstrong, je „malým krokem člověka“, a ve skutečnosti kulminačním bodem, apogeem nejen oběžné dráhy, popravčím místem, symbolickým obrazem lidského života a jeho touhou po všech nadějích a silách, které vedou k nedosažitelnému. Rozdíl je v tom, že tomu, čím jsou pro každého nejlepší léta, tomu tady odpovídají hodiny. Aldrin věděl, že stopy jeho širokých bot na Měsíci přežijí nejen paměť programu Apollo, ale pravděpodobně i lidstvo, protože je teprve za půldruhé miliardy let smete žár Slunce, které se rozklene přes oběžnou dráhu Země, ale jak se může spokojit prodejem piva člověk, který byl tak blízko věčnosti? Vědět, že člověk má už všechno za sebou, dovědět se to tak náhle, tak neodvratně – to je víc než prohra, to je výsměch tomu, že těsně předtím dosáhl vrcholu. Když jsem tak seděl a díval se na železný pomník, který jeden solidní inženýr postavil devatenáctému století, pořád víc jsem se divil vlastní zaslepenosti, že jsem se tomu tolik poddával, a už jen pocit hanby mi bránil v tom, abych se co nejrychleji vrátil do Garges a úkradkem sbalil svých pět švestek. Pocit hanby a loajálnosti.
Odpoledne přišel do mé mansardy Barth. Připadal mi trochu nesvůj. Měl pro mě novinu. Inspektor Pingaud, spojka mezi Sureté a jeho týmem, nás oba pozval. Šlo o případ, který vyšetřoval jeden z jeho kolegů, komisař Leclerc. Pingaud se domníval, že bychom se s tím případem měli seznámit. Samozřejmě jsem souhlasil a odjeli jsme spolu do Paříže. Pingaud nás očekával. Poznal jsem ho, byl to ten prošedivělý nemluva, kterého jsem předcházejícího večera zahlédl po Barthově boku. Byl mnohem starší, než se mi den předtím zdálo. Přijal nás v malém křídelním pokoji, vstal od psacího stolu, na kterém stál magnetofon. Řekl bez úvodu, že ho onehdy navštívil komisař Leclerc. Je v důchodu, ale někdy navštěvuje staré známé. Z…
