Vraceli jsme se do Garges v dopravní špičce celou hodinu, moc jsme nemluvili. Šílenství, kterému podlehl Proque, jsem znal tak, jako člověk zná známou tvář. Chyběla v něm jen fáze halucinací, ale kdo může vědět, jaké měl ten chudák sny? Bylo to zvláštní, tamty oběti pro mě nebyly nic víc než prvky hlavolamu, kdežto Proqua mi bylo líto – kvůli Dunantovi. Chápal jsem, že mu nestačily myši, ty by k sebevraždě nepřiměl. Potřeboval člověka. Neriskoval nic: když spatřil ve dveřích policistu, zaštítil se Francií. I tohle jsem chápal. Ale kvůli jeho slovům JAKPAK SE DNES CÍTÍTE, MŮJ MILÝ DIEUDONNÉ, jsem na něho měl vztek. Byl-li Japonec z Říma zločinec, kdo potom byl Dunant? Jmenoval se asi jinak. Uvažoval jsem o tom, proč mě inspektor Pingaud nechal tenhle příběh vyslechnout, přece ne ze sympatií! Co se za tím skrývá? Zakončení také mohlo být fingované. A bylo-li tomu tak, mohl to být pokus využít příležitosti, jak pod nevinnou záminkou předat Pentagonu informaci o nové chemické zbrani. Když jsem o tom uvažoval, připadalo mi to dost pravděpodobné. Byl to trumf ukázaný tak obratně, že by se v případě potřeby dalo jeho prozrazení snadno zapřít – slyšel jsem přece na vlastní uši, že se na NIC nepřišlo, a nemohl jsem mít jistotu, že tomu tak není. Kdybych byl obyčejný soukromý detektiv, určitě by mi byli tuto seanci nedopřáli, ale astronaut, byť druhé kategorie, přivádí na mysl NASA a NASA zas Pentagon. Bylo-li o tom rozhodnuto na vyšších místech, byl Pingaud jedině vykonavatelem příkazu, a zmatek, který se kvůli tomu zmocnil Bartha, neměl význam. Barthova situace byla choulostivější než moje. Jistě tušil závan vyšší politiky z té neočekávané „pomoci“, ale nechtěl se mnou o tom mluvit, zejména proto, že to i jeho překvapilo. Že ho o tom neinformovali předem, tím jsem si byl jist, protože dost dobře znám pravidla takovéhle hry. Nemohli si ho přece vzít stranou a říct mu „my tomu Amíkovi ukážeme zdálky jednu důležitou kartu, a on to dá dál“. To se zkrátka nedělá. A kdyby do toho zasvětili jenom mě, vypadalo by to divně, to nemohli udělat, když věděli, že už mi Barth přislíbil pomoc svého týmu. Nemohli ho ani zasvětit do kulis té věci, ani vynechat, a tak si vybrali nejrozumnější variantu: uslyšel prostě totéž co já a měl si sám lámat hlavu otázkou, co dál. Třeba už litoval, že mi tak ukvapeně vyšel vstříc. Já aspoň viděl důsledky té historie pro naše vyšetřování. Nevypadaly zrovna růžově. Z italské série jsme extrahovali jako vlastnosti předurčující pro ten případ – sírové koupele, věk kolem padesátky, zavalitou postavu, osamělost, slunce a alergii, kdežto tady jsme měli člověka po šedesátce, neduživého, nealergika, žijícího s matkou, který se nekoupal v síře, vyhýbal slunci a nechodil z domu. Víc rozdílů už ani být nemohlo! V návalu velkomyslnosti jsem řekl Barthovi, že bychom měli strávit vyslechnutou novinu každý zvlášť, abychom si navzájem nic nesugerovali, a závěry že si zkonfrontujeme večer. Rád na to přistoupil. Ve tři jsem sešel do zahrady, kde na mě za altánem čekal Petříček. Bylo to naše tajemství. Ukázal mi svůj materiál na raketu. Prvním stupněm měly být necky. Děti bývají hned nedůtklivé, a tak jsem mu neřekl, že se necky na booster nehodí, ale nakreslil jsem mu do písku části Saturnu V a IX. V pět jsem šel do knihovny, jak jsme se domluvili s Barthem. Překvapil mě. Začal tím, že když se na preparátu pracovalo ve Francii, pracovalo se na něm jistě i v jiných zemích. Takové práce probíhají většinou souběžně. I Italové… Možné to je, musíme se na věc podívat zcela nově. Preparát nemusel vzniknout ve vládní laboratoři, ale například u nějaké soukromé firmy. Mohl ho vytvořit nějaký chemik, který je ve spojení s extrémisty, anebo, což je dokonce ještě pravděpodobnější, bylo určité množství toho preparátu prostě ukradeno. Lidé, kteří jím disponují, sami nevědí, jak by se ho dalo použít s maximálním efektem. Co tedy dělají? Experimenty… Ale proč jsou obětmi cizinci v určitém věku, revmatici atakdále?
I na to měl odpověď.
„Vm…
