Paříž
(Orly – Garges – Orly)
Nocoval jsem v Orly v hotelu Air France, protože můj člověk už v Centre National de Recherche Scientifique nebyl a doma jsem ho obtěžovat nechtěl. Před usnutím jsem musel zavřít okno, protože mě začalo štípat v nose, a uvědomil jsem si, že jsem po celý den ani jedenkrát nekýchl. Jak je vidět, klidně jsem mohl přijmout Fennerovo pozvání, ale chtěl jsem nevím proč být v Paříži co nejdřív.
Druhý den jsem hned po snídani zatelefonoval do CNRS a dověděl se, že můj doktor má dovolenou, ale neodjel pryč, protože si dostavuje vilu. Zatelefonoval jsem tedy do Garges, kde bydlel, ale ukázalo se, že mu teprve mají zapojit telefon. Rozjel jsem se tam tedy bez ohlášení. Na Gare du Nord předměstské vlaky nejezdily. Byla stávka pro výstrahu. Když jsem viděl mílovou frontu na stanovišti taxíků, vyptal jsem se, kde je nejbližší půjčovna aut, byl to Hertz, a vzal jsem si malého peugeota. Pohybovat se autem po Paříži je trest boží, chce-li se člověk dostat někam, kde to nezná. Kousek od Opery – tu trasu jsem si nevybral, nějak mě to tam zaneslo – mě ťukla do nárazníku dodávka, ale nic se nestalo, a tak jsem jel dál, a radši myslel na kanadská jezera a na vodu s ledem, protože z nebe se lil žár, v tuto dobu vzácný. Místo do Garges jsem omylem dojel do Sarcelles, ošklivého standardního sídliště, potom jsem stál před železniční závorou a potil se a vzdychal po klimatizaci. Doktor Phillippe Barth, o kterém jsem se vyjádřil, že je to „můj člověk“, je známý francouzský numerik a současně vědecký konzultant Sureté. Řídil kolektiv, který sestavoval program pro vyšetřovací počítač. Šlo o automatické řešení záležitostí o mnoha činitelích, v nichž množství skutečností důležitých pro vyšetřování přesahuje objem lidské paměti.
Vila byla už zvenčí obložena kabřincem. Stála v dosti staré zahradě. Jedno křídlo stínily nádherné kleny, příjezdová cesta byla sypaná štěrkem, uprostřed byl záhonek pravděpodobně s měsíčky – botanika je jediný obor, kterého jsou astronauti ušetřeni. Před otevřenou kůlnou, která provizorně sloužila jako garáž, stál 2CV se zablácenými okny a vedle něho krémový peugeot 604, všechny dveře dokořán, koberečky na trávníku, pěna z něho kapala, protože ho drhlo několik dětí najednou, a to tak čile, že jsem je v prvním okamžiku nemohl spočítat. Byly to děti doktora Bartha. Dvě nejstarší, chlapec a děvčátko, mě uvítaly kolektivní angličtinou, protože když jednomu slovo chybělo, druhý je dopověděl. Jak mohly vědět, že mě mají oslovit anglicky? Protože z Říma přišel telegram, že přijede astronaut. Ale podle čeho poznaly, že jsem ten astronaut? Podle toho, že u nás šle nikdo nenosí. Dobrák Randy mě tedy ohlásil. Hovořil jsem s těmi staršími, a nejmladší dítě, nevím, zda to byl chlapec nebo děvčátko, si založilo ruce za záda a obcházelo mě kolem dokola, jako by hledalo místo, odkud vypadám nejzajímavěji. Jejich otec je prý velice zaměstnán, a tak se vyskytla alternativa, zda mám jít dovnitř, nebo radši s nimi mýt auto, ale vtom se doktor Barth vyklonil z okna v přízemí. Byl nečekaně mladý, respektive já jsem si pořád ještě nezvykl na svůj věk. Doktor mě zdvořile uvítal, ale vycítil jsem určitý odstup a pomyslel jsem si, že jsme neudělali dobře, když jsme se dovolávali na Sureté, a ne na CNRS. Jenže Randy měl vždycky lepší styky s policií než s vědci.
Barth mě zavedl do knihovny, protože v pracovně byl po stěhování ještě nepořádek, a na chvíli se mi omluvil – měl na sobě pracovní plášť se skvrnami od laku. Dům byl jako z cukru, knihy na policích vzorně seřazené, všude voněla zasychající politura a vosk, na zdi jsem si povšiml velké fotografie, na které Barth s dětmi seděl na slonu. Prohlížel jsem si jeho obličej na snímku, z něho bych nikdy neusoudil, že tohleto je naděje francouzské numeriky, ale už dříve jsem si povšiml, že exaktní vědci mají daleko nenápadnější zevnějšek než humanisté typu filozofů.
Barth se vrátil a nespokojeně si prohlížel své ruce, zůstaly na nich stopy od laku a já mu chvíli radil,…
