O Dlouhém, Širokém a Žárookém

Bylo to za oněch časů, když kočky střevíce nosily, žáby v čepcích chodily, osli ostruhami po ulici štrngali a zajíci za psy se honili. Tehdáž žil v jedné zemi král a ten měl dceru krásy utěšené a velice umělou. Přijížděli knížata a králové z dalekých zemí k ní na ohľady, ale ona žádného nechtěla a konečně vyhlásila, že jen toho si vezme, který dokáže po tři noci při ní vartovati a utéci jí nedá. Chýr ten se roznesl široko daleko a přijížděli knížata a králové, aby šiji zasloužili; ale žádný nebyl s to dovarovati se jí a každý smělost svoji smrtí zaplatit musel. Pověst o panně té zanesla se daleko, až kamsi za hranice do hradu královského k uším mladého Maťáša králeviče, šuhaje to pěkného jako jelen, bystrého jako sokol. — Jak uslyšel Maťáš o krásné princezně, poskočil na svoje rychlé nohy, a že ji on půjde varovať. Darmo otec zbraňoval, darmo prosil, zakazoval, Maťáš si nedal vůli zlomiti; po kuse musel ho otec přece jen pustit. — Nabral si tedy Maťáš peněz, ostrou šavli připjal k boku a tak samojediný do světa se pustil zkusiti štěstí junácké. — Druhý den došel na hradské člověka, který jaksi osuchlc kupředu kráčel; i sdružil se k němu Maťáš a ptal se ho, kam jde. — ,,Do sveta štěstí skúsiť!“ odpověděl pocestný.

,,A jakýhože si remesla?“ ptal se ho Maťáš.

,,Remeslo neznám žiadne, ale znám, čo nikdo něžná. Ja som Široký a muožem brucho moje tak rozšíriť, že sa v ňom celá čata vojska skryje,“ a dořeknuv tak se rozšířil, že mu hradská nestačila.

„Nuž, ty si chlap! A či by si neišiel so mnou? Aj ja iděm do sveta štěstí skúsiť,“ pravil Maťáš, jemuž se člověk ten zalíbil.

„Prečo by som neišiel, puojděm“ — odpověděl Široký a šli dále. I potkali o kus dále člověka vyzáblého, vysokého jako tyč.

„Kdeže iděš, človeče?“ ptal se ho Maťáš, neboť mu byl nápadný.

„Do sveta,“ odpověděl tázaný. — ,,A jakýho si remesla?“

„Remeslo neznám žiadne, ale znám, čo nikdo nezná. Ja som Dlhý a muožem sa vytiahnuť až do oblak, a keď iděm, na každý krok mílu cesty urobím“ — pravil člověk a hned se začal vytahovat a vytáhl se do samých oblak, a jak krok udělal, míli cesty urazil.

„No veru si chlap!“ zvolal Maťáš, „či by si něišiel s nami?“

„Prečo by som neišiel, veru puojděm,“ odpověděl Dlouhý a šli dále. — I přišli k lesu a u lesa viděli člověka klásti dřevo do hranice. I přidružili se k němu a Maťáš ptal se ho, kdo je a nač mu to dřevo.

„Ja som Žarooký a to drevo kladiem si na oheň!“ odpověděl člověk a zaprel oči o hranici. V malém okamžení žárem jeho očí vzňatá, stála hranice v plamenu. — „No, veru si chlap! A či by si něišiel s nami do sveta štěstí skúsiť?“ — ,,Eh, veru iděm,“ odpověděl Žarooký a přidal se k ostatním. — Rád byl Maťáš, že našel takých tovaryšů, a protož je také cestou dobře choval, Širokého ale dosytit nemohl. — Po několikadenní chůzi přišli do města, kde krásná kněžna bývala. — Tu zjevil Maťáš soudruhům svým, co hodlá činiti, a k pomoci je namlouval, slibuje jim hojnou odměnu, když by se podařilo kněžnu dostati. — Rádi se mu všickni tři k…