Chlapec, který nesnášel dívky
George M. Helmholtz, šéf hudební katedry a dirigent orchestru Lincolnovy střední školy dokázal napodobit jakýkoli hudební nástroj. Uměl ječet jako klarinet, bručet jako pozoun, troubit jako trubka. Dokázal nafouknout své velké břicho a zahřmět jako tuba, uměl něžně našpulit rty, zavřít oči a zapískat jako pikola.
Ve středu v osm hodin večer pochodoval pan Helmholtz po školní zkušebně orchestru a ječel, bručel, troubil, hřměl a pískal skladbu "Vždy věrný".
Pro pana Helmholtze to nebylo nic těžkého. Takřka polovinu ze svých čtyřiceti let života formoval orchestry z řeky chlapců, jež školou protékala. A se všemi z nich také zpíval. Zpíval se svými orchestry a držel nad nimi ochrannou ruku tak dlouho, že jeho život s nimi v podstatě splynul.
Vedle bujarého růžolícího kapelníka pochodoval vytáhlý šestnáctiletý chlapec Bert Higgens. Měl velký nos, pod očima kruhy a obličej měl bílý od soustředění a strachu. Pochodoval klátivě jako samička plameňáka, jež předstírá zranění, aby odlákala aligátory od hnízda s mláďaty.
"Rump-jump, tidly-fidly, rump-jump, tídá-dídá," zpíval pan Helmholtz. "Levá, pravá, levá, Berte! Lok-ty u těla, Berte! Hlavu vzhůru, Berte! Pochoduj rovně, Berte! Neotáčej hlavu, Berte! Levá, pravá, levá, Berte! Zastavit-stát, raz, dva!"
Helmholtz se usmál. "Řekl bych, že to dneska bylo už o něco lepší."
Bert přikývl. "Určitě mi pomáhá, že to s váma můžu trénovat, pane Helmholtzi."
"Dokud budeš mít zájem na sobě pracovat, tak můžeš počítat s mou pomocí," řekl Helmholtz. Mátlo ho, jak se Bert v minulém týdnu změnil. Chlapec jako by ztratil dva roky života, neboť se začal chovat stejně jako v prvním ročníku: byl neohrabaný, ustrašený, samotářský a těžkopádný.
"Berte," řekl Helmholtz, "víš jistě, že nejsi nemocný, že jsi nedávno neutrpěl nějaký úraz?" Znal Berta dobře, dva roky ho učil na trubku. Sledoval, jak se z chlapce postupně stává sebevědomý a hrdý mladý muž. Náhlá ztráta chlapcovy sebejistoty a nadhledu byla neuvěřitelná.
Bert přemýšlel a nafoukl přitom dětinsky tváře. Byl to starý zvyk, jemuž ho Helmholtz již dávno odnaučil. Teď to začal dělat znovu. Bert vyfoukl vzduch. "Ne-e," řekl.
"Naučil jsem pochodovat tisíce chlapců," řekl Helmholtz. "A ty jsi první, který zapomněl, jak se to má správně dělat." Před Helmholtzovýma očima pochodovaly tisíce chlapců. Jejich řady, rovné jako pravítko, mizely v nedohlednu. "Možná bychom to měli probrat se školní zdravotní sestrou," řekl Helmholtz. Pak ho ale napadla radostná myšlenka. "Pokud za tím ovšem nevězí nějaká slečna."
Bert nadzvedl jednu nohu, pak druhou. "Ne," řekl. "Žádný podobný problémy nemám."
"Hezounká dívenka," řekl Helmholtz.
"Kdo?" řekl Bert.
"Ta křehká malá květinka, kterou jsi onehdy doprovázel domů," řekl Helmholtz.
Bert se zašklebil. "Jóóó-ta," řekl. "Charlotta."
"Charlotta za moc nestojí?" řekl Helmholtz.
"Nevim. Asi je v pohodě. Jo, asi to tak bude. Nic proti ní nemám. Fakt nevim."
Helmholtz Bertem lehce zatřásl, jako by zkoušel, jestli uvolněné součástky nezapadnou opět na své místo. "Vzpomínáš si vůbec na pocity, jaké jsi měl, když jsi tak výtečně pochodoval, než jsi to zase začal kazit?"
"Myslím, že se mi to pozvolna vrací," řekl Bert.
"Když jsi procházel orchestry C a B, tak ses naučil dobře pochodovat," řekl Helmholtz. Toto byly přípravné orchestry, jimiž si musela projít konečná stovka hudebníků z Velkého čtvercového orchestru Lincolnovy střední školy.
"Nevím, v čem je problém," řekl Bert. "Možná je to z toho vzrušení, že jsem se konečně dostal do Velkýho čtvercovýho orchestru." Opět nafoukl tváře jako křeček. "Možná je to tím, že jsem k vám přestal chodit na hodiny."
Když se před třemi měsíci Bert konečně stal členem Velkého čtvercového orchestru, Helmholtz ho předal do péče nejlepšímu trumpetistovi ve městě, Larrymu Finkovi, aby dodal jeho hraní poslední finesy.
"Poslyš, není na tebe Fink moc tvrdý?" řekl Helmholtz.
"Ne," řekl Bert. "Je to príma chlap." Obrátil oči v sloup. "Pane Helmhol…
