Dodatek k mé kariéře autora povídek pro časopisy
Některé z těchto povídek jsem musel upravit a opravit tak některé závady, jež jsem měl společně s redaktory opravit předtím, než povídky vyšly poprvé. Když jsem si je po dlouhé době opět přečetl, tři z nich mě pořádně naštvaly, protože jejich děj se rozbíhal skutečně nadějně, ale rozuzlení stálo za starou bačkoru, takže jsem se nedokázal udržet a závěry jsem doslova a do písmene přepsal. Pěkná redakční práce! Jsou to povídky "Šmolkově modré žihadlo," "Chlapec, který nesnášel dívky" a "Irwinova kouzelná lampa." Byly to fosílie kýčů z pera Piltownského muže, napůl člověka a napůl orangutana, jímž jsem kdysi býval.
Ale ať už jsem na začátku kariéry psal jakkoli neobratně, našly se časopisy, které byly ochotné takové orangutany otisknout. A existovaly i takové, což jím budiž ke cti, které by se mých povídek nedotkly ani gumovou rukavicí. Neštvalo mě to, ani jsem se nestyděl. Chápal jsem je. Býval jsem docela skromný. Vzpomínám si na jeden starý kreslený vtip, kde psychiatr říká pacientovi, "Vy netrpíte komplexem méněcennosti, vy jste méněcenný." Ale jestli si ten pacient mohl dovolit psychiatra, tak i přes svou méněcennost se musel dokázat nějak uživit. To byl i můj případ a řekl bych, že existují důkazy, že jsem se zlepšil.
Díky populárním časopisům jsem se naučil psát a stal se ze mě spisovatel. Takové literární učiliště s tak nízkými nároky na učně už dnes neexistuje. Dostal jsem tehdy příležitost, abych poznal, co ve mně je. Lidé, kteří psali pro knižní publikace, měli jednu výhodu, ať už byli talentovaní nebo ne: už tehdy věděli, kdo jsou a co dokážou.
Dneska se na podobnou plavbu za odhalením svých možností pouští možná víc Američanů než kdykoli předtím. Mladí lidé zkoušejí psát příběhy, ať se to komu líbí nebo ne, jak nejlépe dovedou. Každý rok přednáším na osmi středních a vysokých školách. Dělám to už dvacet let. V polovině z těch sto šedesáti ústavů učí nějaký spisovatel tvůrčí psaní. Když jsem odcházel z General Electric, existovaly takové kurzy jen dva, jeden na univerzitě v Iowě a druhý na Stanfordu, kam teď chodí dcera našeho prezidenta.
Když si člověk představí, že dnes se už psaním povídek nedá uživit a že šance, že napsaný román bude úspěšný jsou tisíc ku jedné, mohly by kurzy tvůrčího psaní vypadat jako nesmyslná ztráta času, jako by byly kurzy farmaceutiky v případě, že by neexistovaly lékárny. Ale ať už je tomu jakkoliv, sami studenti si kurzy tvůrčího psaní vydupali v době, kdy si tak chaoticky a vášnivě vymáhali celou řadu jiných věcí - v době války ve Vietnamu.
Co si studenti vydupali a dostali a co dnes dostává řada jejich dětí, je levný způsob, jak ztvárnit to, co mají uvnitř, jak vidět černé na bílém, kdo jsou a čím se mohou stát. Zvýraznil jsem slovo levný, protože vyrobit film nebo televizní inscenaci stojí obrovskou spoustu peněz, nehledě na to, že při pokusu o takový film se nevyhnete handrkování s tou největší verbeží na světě.
Na celé řadě škol vycházejí časopisy, ale existuje i řada místních novin, týdeníků či měsíčníků, kde vám ochotně vydají povídku, ale nebudou vám za to schopni zaplatit. No a co? Umělecká zájmová činnost není určena k vydělávání peněz. Je to cesta, jak rozšířit svou duši.
Šťastnou cestu.
Stále ještě píšu pro časopisy, ale už nikdy beletrii a jen v případě, že mě o to někdo požádá. Už v sobě nemám takovou hnací sílu jako v dobách, kdy jsem začínal. Lidé z vynikajícího indianopoliského alternativního týdeníku NUVO mě před měsícem požádali, zda bych pro ně zadarmo nenapsal esej na téma, jaké to je být rodák z amerického středozápadu. A tak jsem napsal následující řádky:
"Dýchá tam muž s dočista mrtvou duší, jenž nikdy neřekl si: toto je rodná moje zem, pro niž mi srdce buší!"
Když zbavíme tuto proslulou oslavu tupého patriotismu z pera Skota sira Waltera Scotta (1771-1832) šovinistického romantismu, zbyde nám toto: Lidé přicházejí na tento svět, pro své vlastní dobro, se stejnými teritoriálními nároky jako v…
