Nevěsta na míru
Pracuji jako poradce v jedné investiční firmě. Začínám si budovat klientelu a snažím se, aby zákazníkům bylo hned od začátku jasné, že jim ve vší skromnosti prodávám skutečně dobrou radu. Svoji uniformu - šedý oblek, klobouk diplomat a tmavomodrý svrchník - jsem řádně splatil, a jen co si pořídím šest dalších bílých košil, koupím si nějaké akcie.
My, kteří podnikáme na poli investičního poradenství, pokládáme vždy klientům následující otázku, "Pane XY, než se pustíme do analýz a doporučení, chtěli bychom vědět, co od svého souboru investic očekáváte: příjem či nárůstek?" Soubor investic je finanční rezerva v podobě akcií a obligací. Tou otázkou se snažíme zjistit, jestli klient chce založit soubor investic tak, aby jeho hodnota neustále narůstala, aniž by zpočátku přinášela příliš velký zisk v dividendách, či zda si přeje, aby jeho hodnota zůstávala zhruba stejně vysoká, ale aby vyplácela tučné dividendy?
Zákazník obvykle odvětí, že by si přál, aby hodnota souboru vzrůstala a zároveň aby dostával spousty dividend. Chce totiž co nejrychleji zbohatnout. Ale dostal jsem i celou řadu neobvyklých odpovědí, většinou od zákazníků, kteří kvůli nějakému duševnímu bloku nedokážou brát peníze v abstraktní formě vážně. Když se jich zeptám, co od svého souboru investic očekávají, obvykle vyjmenují něco, za co by chtěli své peníze vyhodit - automobil, zájezd, loď či dům.
Když jsem tuto otázku položil zákazníkovi jménem Otto Krummbein, řekl, že by chtěl udělat dvě ženy šťastné: Kitty a Falloleen.
Otto Krummbein je génius, jenž mimo jiné navrhl Krummbeinovu židli, dvojmodulární postel, karosérii závodního vozu Marittima-Frascati a celou řadu kuchyňských spotřebičů značky Merkur.
Je natolik ponořený do krásy, že jeho přehled v oblasti finančních investic je tak na úrovni veverky. Když jsem mu ukázal první akciový certifikát, jejž jsem zakoupil do jeho souboru, chtěl ho opět prodat, jelikož se mu nelíbilo jeho výtvarné zpracování.
"Co na tom záleží, jak listinná akcie vypadá, Otto?" řekl jsem zaraženě. "Důležité je, že společnost, která ji vydala, má dobré vedení, roste a má velkou finanční rezervu."
"Jakákoli společnost," řekl Otto, "která je schopná si dát na certifikát takovouhle obludnost, tuhle tlustou medúzu omotanou kabelem, co sedí obkročmo na kusu kanalizační trubky, je nepochybně necitlivá, vulgární a hloupá."
Když se Otto stal mým klientem, nebyl rozhodně v situaci, v níž by si mohl začít budovat investiční soubor. Dohodil mi ho jeho právník, můj přítel Hal Murphy.
"Před dvěma dny jsem se s ním setkal poprvý," řekl Hal. "Přišel sem jako náměsíčník a jen tak mezi řečí utrousil, že by možná potřeboval menší pomoc." Hal se uchichtl. "Pak se dozvím, že tenhleten Krummbein je génius, ale já si spíš myslím, že patří na ulici mezi ztracený existence nebo rovnou do pakárny. Za posledních sedm let vydělal dvě stě pětatřicet tisíc dolarů a -"
"Takže je génius," řekl jsem.
"A rozfofroval je do poslední vindry v nočních klubech, za večírky, za barák a za hadry pro manželku," řekl Hal.
"Hurá," řekl jsem. "To je investiční rada, kterou jsem chtěl vždycky někomu dát, ale nikdo mi za ni nebyl ochotnej zaplatit."
"Ale Krummbein je se svejma investicema naprosto spokojenej," řekl Hal. "To, že by možná potřeboval trochu píchnout, ho napadlo až potom, co se mu ozvali z berňáku."
"Jauvajs," řekl jsem. "Vsadím se, že zapomněl zapsat do daňovýho přiznání odhad předpokládanýho výdělku pro příští rok."
"Prohráls," řekl Hal. "Tenhle génius nikdy neodved na daních ani cent - nikdy! Řek, že myslel, že mu z daňovýho úřadu pošlou nějakej účet, ale že to nikdy neudělali." Hal zaúpěl. "No, brácho, teď se k němu ale konečně dohrabali. Nepřej si vidět tu pálku!"
"Co s tím můžu udělat?"
"Pořád mu choděj poštou pěkný balíky - trvá na tom, aby mu posílali splatný šeky," řekl Hal. "Postarej se o ně a já mezitím budu dělat všechno proto, aby nemusel do lochu. Zmínil jsem se mu o tobě, a říká, že se máš u něj okamžitě stavit."
"U …
