MAJKA
Přivítala mě na cele se samozřejmostí domácího člověka, veselá a pěkná černovlasá dívka, trochu tlustá, ale hbitá, a ani nijak zvlášť zesměšněná tepláky dvakrát tak širokými, než byla sama. Ukázala mi, jak se stele, a ob dva dny za mě uklízela, i když jsem jí to vymlouvala. Byla spontánně mazlivá a trochu úlisná, adoptované cikánské dítě, její adoptivní otec byl v důchodu a předtím pracoval celý život jako řadový policista, matka byla úřednicí lidosprávy. Na předměstí Prahy, kam přišli odněkud z venkova, měli rodinný domek s králíky a se zahrádkou. Majka byla chytrá dívka, taktak že nevystudovala střední zemědělskou školu, měla krásný rukopis a dovedla se spolehlivě písemně vyjadřovat. Ráda četla nahlas svoje výtvory, většinou motáky mužům, a z dopisů i knih si vypisovala citáty, hlavně verše, měla ve skříňce svou malou soukromou knihovničku, na niž byla nemálo pyšná. Celé dny kreslila nebo něco psala, opisovala své poklady i několikrát a ráda je rozdávala, a měla tedy k hlavní starosti, k té totiž, jak si opatřit cigarety, ještě starosti další, jak si opatřit papír. Popsala veškerý toaletní papír, který se dostal na celu a loudila na chodbařkách sáčky od vložek. Kdykoli jsem jí dala obal od dopisních papírů – v tom jsme se podobaly, já taky na cele pořád psala a dopisních papírů jsem spotřebovala nespočet –, popsala ho do posledního místečka. Majka psala natolik ráda, že jsem si asi po třech dnech všimla, jak odevzdává při ranním raportu referentovi „úřední dopis“, obálka ale byla bez adresáta. Času na napsání úředního sdělení měla dost, byla jsem celé dny na výsleších; a Majka se pak na mě mile usmívala a ujišťovala mě, že teď už půjdu brzy domů. To by mě bývalo skutečně zajímalo, co zrovna ona o mně napsala. Ve vězení se brzy naučíte, že nic a nikdo se tu nemá posuzovat překotně; pravda musí být zakrývána, ať jsou pro to důvody dobré nebo špatné. Majka vyhověla „úřednímu“ přání, a současně v sobě měla vyvinutou přirozenou solidárnost, vlastnost, která všem kriminálním vězňům není dostupná. Nebyla stíhána poprvé, předtím byla jako neplnoletá potrestána pobytem v nápravném zařízení pro mladistvé, vězení už pro ni bylo přirozený svět: necítila se tu prodaná, dovedla se bránit vězňům i věznitelům, vedla tu svůj drobný a vyšinutý existenční zápas se znalostí místních zvyklostí a pravidel. A já, když mi selhalo zdraví, mohla děkovat osudu za to, že jsem byla na cele právě s ní. Bušila a kopala do kovových dveří a přiměla i okolní cely, aby bušily a volaly s ní, dokud ke mně strážní služba nepřivedla lékaře. Stalo se to v sobotu odpoledne a dostat v tuto dobu doktora na celu, to už byl výkon.
Adoptivní rodiče si Majku vzali z dětského domova ve velmi raném věku, dlouho nevěděla, že to nejsou rodiče vlastní, byla to učenlivá holčička, hezká a se sklonem vyhovět, zalíbit se; v době dospívání ji však přepadla touha najít rodiče pokrevní. A tehdy začal, aspoň tak to ohodnotila Majčina adoptivní matka v káravém dopise, Majčin pád. Snad že se to událo v nejméně vhodném, přecitlivělém věku na rozhraní dětství a dospívání, kdy se mládí bouří proti autoritám, snad že skutečně existuje něco jako volání krve, když našla svou původní rodinu v cikánské kolonii na Kladně, dala se Majka oslnit volností života a hned se taky na místě zamilovala. Nechala školy a odešla z domova, žila, jak se dalo. Její milý, u něhož bydlela, vykrádal obchodní domy. Majka s obdivem vypravovala, jak se vracel domů s taškami plnými svetříků; jednou jí přinesl domů „celý kožich“. S milým patřili do party, která přepadala a okrádala muže na ulicích nebo ve vinárnách, Majka dělala volavku. Zatkli je na nádraží Praha-střed, její milý už nestačil odhodit ukradené věci, a usvědčili je.
Adoptivní rodina, zejména matka, Majku vytrvale a pilně vedla k respektování snad bych ani neřekla morálky, spíš společenských úzů a pravidel. Majčina matka, podle dlouhého dopisu, který dceři po jejím zatčení napsala, ale i podle Majčiných obdivných líčení, musela být žena …
