LIBUŠKA
Vyprávění o Majce se však neobejde bez vyprávění o Libušce. Jak jsem vyrozuměla, Libušku měla Majka za původce své vězeňské zkázy; než přišla Líba k Majce na celu, byla Majka slušná dívka, tedy vězeňsky slušná dívka: nelezla na okno, nemluvila do záchodu, nekoňovala a nerozkřikovala se na referenty. Byla u referentek oblíbená, ale potom je zklamala, s Libuškou přišla na chuť vězeňským prohřeškům, až ztratila všechna práva vězeňsky slušných dívek, tedy právo na balíček z domova a právo na nákup ve vězeňské kantýně za vlastní peníze. Ta cela byla nekázní vykřičená, když mě do ní přivedli, dívky mi vyprávěly, že paní, co s nimi byla přede mnou, na ně ustavičně žalovala a nakonec dosáhla svého přeložení. Mstivá referentka – dívky jí přezdívaly Brejlička, protože v kukátku, k němuž se blížila velmi tiše a do něhož se dívala častěji než ostatní referentky, se vždy zaleskly její brýle – dokonce vrátila už došlý Majčin balíček zpátky domů. Tak se Majka stala odvislá od eráru a závislá na mužích, na telefonu, na okně, na motácích, čímž se octla v bludném kruhu. Zkáze však podlehla ochotně, protože vězeňská slušnost a vězeňská nuda mají k sobě neskonale blízko. Ve vazbě není celý den co dělat, knihy jsou rozsalátované a takové, že budí spíš výsměch než chuť je číst, jedinou povolenou hrou je „člověče, nezlob se“, a to už musí být vězeň velký blb, aby vydržel u figurek celý den, povídat si není už co a široko daleko se nic neděje, na výslech vezmou tyto dívky jednou a pak je drží ve vazbě, dokud prokurátor nesepíše žalobu a neodbude se soud, to trvá dva, tři i čtyři měsíce; spravedlnost trestá mnohdy nespravedlivě, ale zato jí to trvá hodně dlouho. Tak se musí vězeň zabavit, jak se dá. A taky potřebuje lidský dotek.
Na téže cele, kde byl Piérre, měla Libuška Toníčka, spíš ale kamaráda než milence, erotické řeči s ním vedla spíš dobíravé než dráždivé. Byl to zloděj několikrát trestaný, muž v nejlepším věku, snad ženatý, ale rozhodně byl otcem dětí, psal o nich v motácích. Byl, na rozdíl od Piérra, člověk rozvážlivý, často Libušce domlouval a krotil ji; měl k ní vztah jako k mladší sestře. To bylo dost zvláštní, protože on, a ne Piérre, se dostával do konfliktů s dozorci, jednou byl několik dní svázán v „medvědu“. Toníček si dal při posledním věznění vytetovat přes celou hruď a břicho barevně mexického orla, dost jsem nepochopila, čím mu byl symbolem, spíš ale síly než svobody; z lásky ho Libušce často překresloval. Měl-li na prsou a na břiše to, co nakreslil na papír, byla to krása hodně smyslná. Toník s Piérrem vymýšleli a kreslili dívkám i křížovky, ceněni jimi za tak vysokou inteligenci, Libuška ale ztěží složila větu holou, natož aby uměla zaklesávat slova do sebe. Dopisy jí předpisovala Majka, Libuška je opisovala s jazykem vyplazeným a písmem dětským. Radši mluvila po telefonu, její hlas se nad otvorem nesl mnohokrát za den: „Toníčku, telefon!“ Měla osobitý slang, plný živelného vtipu.
Za dobu, kterou jsem byla v Ruzyni, stačila Libuška projít vazbou dvakrát. Nebylo jí ještě osmnáct, patřila do ústavu pro mladistvé, v Československu však zvláštní vazba pro neplnoleté neexistuje, snad pro nedostatek prostředků, snad pro lhostejnost úřadů. Neplnoleté (některým bylo nedávno patnáct let) se ve vazbě ocitají na společných celách se zkušenými zlodějkami, prostitutkami, veteránkami věznic. Jejich drobné delikty by mohl samosoudce řešit přímo na policejní strážnici, v Ruzyni ale čekají na soud tři i čtyři měsíce; teprve po odsouzení se dostávají do táborů pro neplnoleté, mnohé si vazbou odbudou celý trest. Libuška měla pro vězeňskou zkušenost i rodové předurčení, její maminka si právě odpykávala snad třetí, snad čtvrtý mnohaletý trest, tento prý za rvačku v hospodě, při níž napadla příslušníka tajné policie. Libuška maminku obdivovala a jen jedinkrát jsem ji viděla plakat, to když jí od matky došel po dlouhém bloudění dopis, šel z jednoho vězení do druhého. Maminka by snad ani nenapsala, ale protože byla Libuška neplnolet…
