Přítelkyně z domu smutku (Eva Kantůrková)

LIBUŠKA

Vyprávění o Majce se však neobejde bez vyprávění o Libušce. Jak jsem vyrozuměla, Libušku měla Majka za původce své vězeňské zkázy; než přišla Líba k Majce na celu, byla Majka slušná dívka, tedy vězeňsky slušná dívka: nelezla na okno, nemluvila do záchodu, nekoňovala a nerozkřikovala se na referenty. Byla u referentek oblíbená, ale potom je zklamala, s Libuškou přišla na chuť vězeňským prohřeškům, až ztratila všechna práva vězeňsky slušných dívek, tedy právo na balíček z domova a právo na nákup ve vězeňské kantýně za vlastní peníze. Ta cela byla nekázní vykřičená, když mě do ní přivedli, dívky mi vyprávěly, že paní, co s nimi byla přede mnou, na ně ustavičně žalovala a nakonec dosáhla svého přeložení. Mstivá referentka – dívky jí přezdívaly Brejlička, protože v kukátku, k němuž se blížila velmi tiše a do něhož se dívala častěji než ostatní referentky, se vždy zaleskly její brýle – dokonce vrátila už došlý Majčin balíček zpátky domů. Tak se Majka stala odvislá od eráru a závislá na mužích, na telefonu, na okně, na motácích, čímž se octla v bludném kruhu. Zkáze však podlehla ochotně, protože vězeňská slušnost a vězeňská nuda mají k sobě neskonale blízko. Ve vazbě není celý den co dělat, knihy jsou rozsalátované a takové, že budí spíš výsměch než chuť je číst, jedinou povolenou hrou je „člověče, nezlob se“, a to už musí být vězeň velký blb, aby vydržel u figurek celý den, povídat si není už co a široko daleko se nic neděje, na výslech vezmou tyto dívky jednou a pak je drží ve vazbě, dokud prokurátor nesepíše žalobu a neodbude se soud, to trvá dva, tři i čtyři měsíce; spravedlnost trestá mnohdy nespravedlivě, ale zato jí to trvá hodně dlouho. Tak se musí vězeň zabavit, jak se dá. A taky potřebuje lidský dotek.

Na téže cele, kde byl Piérre, měla Libuška Toníčka, spíš ale kamaráda než milence, erotické řeči s ním vedla spíš dobíravé než dráždivé. Byl to zloděj několikrát trestaný, muž v nejlepším věku, snad ženatý, ale rozhodně byl otcem dětí, psal o nich v motácích. Byl, na rozdíl od Piérra, člověk rozvážlivý, často Libušce domlouval a krotil ji; měl k ní vztah jako k mladší sestře. To bylo dost zvláštní, protože on, a ne Piérre, se dostával do konfliktů s dozorci, jednou byl několik dní svázán v „medvědu“. Toníček si dal při posledním věznění vytetovat přes celou hruď a břicho barevně mexického orla, dost jsem nepochopila, čím mu byl symbolem, spíš ale síly než svobody; z lásky ho Libušce často překresloval. Měl-li na prsou a na břiše to, co nakreslil na papír, byla to krása hodně smyslná. Toník s Piérrem vymýšleli a kreslili dívkám i křížovky, ceněni jimi za tak vysokou inteligenci, Libuška ale ztěží složila větu holou, natož aby uměla zaklesávat slova do sebe. Dopisy jí předpisovala Majka, Libuška je opisovala s jazykem vyplazeným a písmem dětským. Radši mluvila po telefonu, její hlas se nad otvorem nesl mnohokrát za den: „Toníčku, telefon!“ Měla osobitý slang, plný živelného vtipu.

Za dobu, kterou jsem byla v Ruzyni, stačila Libuška projít vazbou dvakrát. Nebylo jí ještě osmnáct, patřila do ústavu pro mladistvé, v Československu však zvláštní vazba pro neplnoleté neexistuje, snad pro nedostatek prostředků, snad pro lhostejnost úřadů. Neplnoleté (některým bylo nedávno patnáct let) se ve vazbě ocitají na společných celách se zkušenými zlodějkami, prostitutkami, veteránkami věznic. Jejich drobné delikty by mohl samosoudce řešit přímo na policejní strážnici, v Ruzyni ale čekají na soud tři i čtyři měsíce; teprve po odsouzení se dostávají do táborů pro neplnoleté, mnohé si vazbou odbudou celý trest. Libuška měla pro vězeňskou zkušenost i rodové předurčení, její maminka si právě odpykávala snad třetí, snad čtvrtý mnohaletý trest, tento prý za rvačku v hospodě, při níž napadla příslušníka tajné policie. Libuška maminku obdivovala a jen jedinkrát jsem ji viděla plakat, to když jí od matky došel po dlouhém bloudění dopis, šel z jednoho vězení do druhého. Maminka by snad ani nenapsala, ale protože byla Libuška neplnoletá, pozvali ji k jejímu případu jako svědka; tak se dozvěděla, že dcera je taky zavřená. Maminku prvně zavřeli, když Libušce bylo půl roku; uvěznili jí oba rodiče naráz, maminka vyvolala spor v hospodě, zbili ji, tatínek ji našel raněnou v příkopu a šel ji pomstít. Libuška se se starší sestrou dostala do dětského domova. Na podzim předchozího roku přišla maminka z trestního lágru domů, pobyla na svobodě několik neděl a opět upadla za mříže. Rvačky v hospodě jsou maminčin osud. Tresty dostávala dlouholeté, poslední byl prý na osm let. Libuška ji minulého podzimu o té krátké návštěvě viděla prvně v životě, maminka ji však za ten krátký čas stačila dopodrobna vybavit znalostí životního stylu vězeňkyň v lágru. Právě od Libušky, dívky nedávno sedmnáctileté, jsem vyslechla podrobnou informaci o všemožných způsobech pohlavního ukájení žen ve vězení; v omezených podmínkách vynalézavost skutečně nemá hranic, jen bych se bývala raději bavila s Libuškou o věcech méně nestoudných. Čímž nechci říct, že nestoudné jsou ty způsoby, mohou být i nemusí, to podle okolností; nestoudnými mi připadaly v ústech sedmnáctiletých.

Libuška litovala, že není plnoletá a že ji čeká vězení nebo nápravný domov pro nezletilé; být plnoletá, byla by v lágru s maminkou.

Libuška byla „na hlavu“, ale papír na to neměla, jen užívala zklidňující léky. Rozzuřit se uměla k nepříčetnosti. Často Majku varovala: „Nech mě, nech toho, víš, že jsem na hlavu! Zabiju tě a nebudu za to moct.“ Dráždil ji posměch i nedůvěra, uklidňovalo ji dobré slovo a obdiv. Jednou jsem jí vlastnoručně umyla hlavu, oválenou ze záchodu, učesala jí ofinu. „Vidíš, teď ti to sluší.“ Půjčila jsem jí skla brýlí, aby se mohla prohlédnout. Měla v očích výraz jak náš pes, když ho pán pochválí. Měla pěkný silný hlas a zvlášť dobře vyklenutou lebku, zněl v ní barevně a hutně. Měla dobrý hudební sluch, a když se to všechno ode mě dozvěděla, celé hodiny vyzpěvovala a plánovala, jak se bude učit profesionálně zpívat. Byla dítě odkázané na sebe, a jak má dítě unést bez úrazu takovou tíhu? Měla úžasnou fyzickou sílu, vyprávěla, jak na statku, kde pracoval její otec a ona mu pomáhala, zastavila zběhlého býčka. Býček se utrhl a šel volně zahradou, všichni se rozutekli, jen Libuška na něj počkala, chytla ho za rohy a dovedla zpátky k úvazku. To jí bylo třináct. Asi do deseti let vyrůstala v dětském domově, tam se jí líbilo, byla tam se sestrou. Díky domovu mluvila téměř spisovně, neznala žádný dialekt a mluvila rozhodně čistěji, než kterýkoli pražský středoškolák, zato ale nevěděla, kdo byl Kristus. Majka, ačkoliv vyrůstala v bezvěrecké rodině, jí to dovedla vysvětlit. Z dětského domova odcházela velice nerada. Vracela se k té scéně jako k osudovému přelomu. Oblékli je do svátečních šatů, dívky nevěděly, co se děje, a pak je přivedli k tatínkovi, který pro ně přijel a řekl jim, že jedou domů. Libuška utekla do parku a jela s otcem jen proto, že jela její sestra. Sestra pak z neutěšeného domova brzy odešla do učení a do internátu; v domě vládla otcova druhá žena a Libuška zbyla sama na péči o mladší nevlastní sourozence a na macešiny ústrky. Libuška byla taky rváč a každého, kdo se jí posmíval, zbila až do krve; neměla ve vesnici dobrou pověst, posměváčkovi rozbila hlavu; jednou zbila i macechu. „Tak ať mě nechá,“ říkala na každou výtku.

Utíkala se do Prahy k babičce, u které nakonec zůstala. Byla to otcova matka a dovedla otce zpražit. „I facku mu dala,“ řekla Libuška obdivně. Ji babička ani nebila, ani se jí nevysmívala. Pro sníženou inteligenci chodila Libuška do zvláštní školy a jejím druhým osudovým zlomem bylo, že ji po skončení školní docházky dali pracovat do zahradnictví. Svěřili jí karafiáty, bylo jich pár učnic a měly na starost celý skleník karafiátů. Možná kdyby okopávala záhony, vozila hnůj a ryla zem, se zahradnictvím by se smířila. Zaštipovat karafiáty ji nebavilo. „Dovedete si představit, co je to za otravu, celý den zaštipovat karafiáty? Rostly podepřené takovou sítí, aby se nezlámaly, ale já jich stejně spoustu zlámala.“ Utekla od karafiátů s partou kluků, sama taky víc kluk než dívka. Sebrali někomu nákladní auto a chytili je, až když objeli půl republiky. Pro útěk z práce a pro podezření z příživnictví na ni uvalili vazbu. Prvně byla v Ruzyni asi tři měsíce, odsoudili ji do polepšovny; odtud utekla a ocitla se v Ruzyni podruhé, stále ještě neplnoletá a stále zkaženější. Za jejího druhého pobytu jsem ji potkala u lékaře a nechtěla jsem věřit té proměně: to už nebyla ta trochu přihlouplá, nosem potahující, divoká, ale při dobrém zacházení dobrosrdečná dívka; řekla mi jednou, když jsem jí něco vytýkala: „Jen počkejte, až narazíte na nějakou voraženou holku!“ Sama se v tu chvíli za voraženou neměla, a tam v čekárně to byl vlk s nedůvěřivýma očima a zhrublým výrazem tváře, nebylo na ní nic ženského, neřkuli dívčího. Vrhla na mě pohled zprvu divoký, pak zrozpačitěla; přece se v ní uchovala vzpomínka na to, že ke mě přilnula. Měla postel vedle mojí a každou noc končila aspoň kouskem nohy nebo ruky, když ne rovnou hlavou, u mě a ráno se omlouvala: „Když vy mi tak připomínáte moji babičku.“ Rozpolcenost opuštěných dětí z dětských domovů je tragická: touží po lásce, ale v nich samých láska není, nemohla v nich vzniknout. Citové vakuum pak snadno vyplní zášť a zkaženost.

Libuška měla lesbické sklony a byla typ „táty“, jak jim říkají, na rozdíl od typu „mámy“; matně si svého sklonu byla vědoma ještě před jeho propuknutím. Cenila si svých chlapeckých způsobů, svojí síly, a nikdy na sebe nevzala sukni, nosila jen džíny; když jsem jednou řekla, že když se chce učit zpívat, měla by se naučit i tančit, rozesmála se: do tanečních by musela mít dívčí šaty a ta představa jí byla nesmírně směšná. Byla si vědoma i svého chlapeckého vzhledu, ale na ten byla citlivá. Ve vězení, a asi i v dětských domovech, jsou dívky rády milostnými objekty, a ani nemusí trpět lesbickými sklony, je to dáno příležitostí; a taky módností, homosexualita je u těchto mladých lidí velice v oblibě. Nejvíc ale mají ve vězení na mladé dívky spadeno starší ženy. „Mámu“ by si Líba našla snadno, ani by ji hledat nemusela, „máma“ by si našla ji, a prala by na ni, kradla by pro ni, chránila by ji, Libuščina maminka však, střed Libuščina obdivu, lesbická nebyla a Libuška přísahala hodně hlasitě, že v táboře zbije každou lesbu, která se na ni odváží sáhnout. Sklon to byl latentní, měl teprve propuknout.

Před první vazbou dala policie Libušku vyšetřit do venerologické nemocnice u Apolináře a už na tomto uzavřeném oddělení, kterým v Praze projdou všechny dívky podezřelé z prostituce, se zakoukala do Evičky, velice krásné Cikánky. Bylo to ještě okouzlení platonické, Eva by ani jiné nepřipustila, ale bylo silné, asi Libuščino první; předtím se stýkala povětšinou s kluky. Evička byla domluvena s partou, že přijedou před nemocnici a unesou ji v noci vozem; uzavřené oddělení je v druhém patře a je za mřížemi a pod dohledem, dívky však objevily nějaké méně strážené okno na zapadlé chodbě, nechaly je pootevřené a v noci utekly. Libuška se jim k útěku vnutila, vzaly ji, protože, jak pořád běhala jak pejsek za Evičkou, jejich plán vyčmuchala. Kdyby s nimi neutíkala, nedostala by se možná do Ruzyně, kdo to ví. Eva si při seskoku z okna zlomila nohu, odtáhly ji včas do kůlny na uhlí a snad by se útěk i zdařil, kdyby jedna, právě když je hledali v blízkosti kůlny, nekýchla. Tak je s Evičkou zavřeli do Ruzyně a jakoby dalším řízením osudu Evičku umístili do cely přímo naproti nám. Libuška při každém odevzdávání nádobí nebo prádla, kdy se otevírají dveře cely, vybíhala na chodbu, zda Evičku neuvidí, a denně prosila Majku, aby jí Evu zavolala „přes dveře“.

Během dne jsou na chodbě stále nějací strážní, ženské oddělení nemá „stojku“, stálého dozorce, který přechází od cely k cele a dívá se špehýrkou, ale chodba není ani tam nikdy bez dohledu; volat „přes dveře“ se tedy dá až po deváté hodině, kdy se strážní stáhnou na vrátnici a jen hodinu po hodině kontrolují cely. V tu dobu se každý zvuk z chodby i z cel snímá několika mikrofony, toto riziko však není velké, než strážný doběhne z vrátnice nahoru, debata z cely do cely už povětšinou skončí; někteří strážní potichu, aby klíč ani necinkl, otevírali katr a pak čekali na chodbě, a těm se někdy podařilo chytit dívku přímo při tom, jak leží na zemi u dveřní škvíry a vyřvává do chodby svoje vzkazy. „Přes dveře“ pokřikovaly jen nejvoraženější, a to Libuška ještě v té době nebyla. Majce sloužilo zavolání Evičky za jeden z druhů vydírání: nedáš? neuděláš? dobrá, nezavolám. Libuška se pokoušela volat Evičku telefonem, i protilehlé cely měly společnou stoupačku, ale vstupy do ní byly daleko od sebe, Evičku bylo špatně slyšet; anebo ji druhé vězeňkyně vůbec nezavolaly. Jestli Evička o něco stála, tak rozhodně ne o to, bavit se s praštěnou Líbou. Dej Evě pokoj, slyšela Libuše ze všech stran, ale rada to byla neupotřebitelná. Evička se změnila v Libuščin sen, v posedlost. „Viděla jste ji?“ ptala se celá rozzářená, když jsem se vrátila od lékaře, „že je hezká?“ naléhala vemlouvavě. Evička něčím připomínala Libuši starší sestru, citovou záštitu z dětství, a byla současně její sexuální idol. První sexuální zanícení. Libuška vyváděla jak zamilovaný student. Evička byla dívka skutečně krásná, ale byla nedostupná nejen Libuščiným tužbám, byla to dívka pyšná a Libuščino zbožňování pociťovala jako zesměšnění, dotýkalo se jí, že je mu vystavována. Libuška ale vlastní směšnost nenahlížela. „Evičko, viď, že mě máš taky ráda,“ křičela radostně do záchodu, inteligenční zaostalostí navždy fixovaná do dětského věku. „Evičko! Odpověz. Co říkáš? Neslyším! Mluv hlasitě! Máš mě ráda?“

Konec romanci učinila Majka, žárlivá a proradná kamarádka. Jednou, jistě ze žárlivosti, ale taky z vlastního pudového rozpoložení, majícího potřebu schválností a drásavých scén, rozdráždila Libušku k nepříčetnosti. „A budu se ti smát, a budu a budu!“ Libušce nebylo zapotřebí silnějšího popudu. Někdy se mi až zazdálo, že Majka touží po fyzické bolesti, a Libuška ji občas v divoké hře pěkně zvalchovala až do černých modřin. „Máš mě nechat,“ smála se pak, když si Majka olizovala rány, „víš, že jsem na hlavu.“ Tehdy ale z pošťuchování, slovních invektiv, z posměšků a nadávek vznikla rvačka, z níž mi oči přecházely. Libuščina síla, násobená stoupající zuřivostí, se vybíjela na Majčině těle, Majka vřískala, ale v masochistickém záchvatu nepřestávala Líbu dráždit, byla strašně bita, Libuška ji plnou silou zasahovala pěstmi, kam se jí natrefilo, Majka bušila do dveří a přivolávala službu, současně ale dál Libuši popichovala, uchechtávala se, „blbečku, blbečku,“ řvaly, supěly, Majka Libuši škrábala, tekla krev i slzy, opadávala omítka, kácely se židle, stůl, tiskla jsem se do zaobleného kouta pod oknem, zčásti krytého postelemi. Pak Libuše zvedla i kovovou stoličku, Majku minula a židle proletěla kolem mě; naposledy zvedla proti Majce kovový stůl.

Služba nejdřív potěšila oko rvačkou, dveře neotevřela; strážných bylo v té chvíli na chodbě několik, odváděly po celách ženy k lékaři. Zasáhly, až když Majka začala vřískat v hrůze před zabitím. Libuška, v tváři rudá a zpocená, pracovala rukama nohama. Hned ale zas strážná dveře přirazila, Libuška mrštila kovovou stoličku i po ní. Byl přivolán muž, trvalo dlouho, než přišel, Libuška otloukala Majce hlavu o zem. A stalo se něco osudového. Dozorce otevřel dveře a zařval: „Co je to tady!“, Majka mu stačila proklouznout pod rukama na chodbu, Libuška po ní hodila židlí a její řádění spatřila Eva, milovaná Evička; ženy z její cely se zrovna řadily k lékaři, Eva stála ve dveřích své cely, ta krásná nedostupná, konečně ji zas Libuška uviděla tak zblízka, a řekla pohrdavě: „No Líbo! To jsem si o tobě nemyslela,“ a zašla.

V tom zlomku času, než zas strážný, v obavě, aby se na něj nevyřítila, přirazil dveře, si Libuška stihla uvědomit obojí: i že ji viděla Eva, i že se jí Majka z Eviny cely směje. Dveře zavřeli, zůstala jsem sama s rozběsněnou a teď ještě zoufalou dívkou. Byla tak zdrcená, že hned poslechla, když jsem jí dala do ruky hadr, aby nejhorší následky rvačky uklidila dřív, než přijdou vyšetřovat. Smetala kusy zurážené omítky z podlahy a slzy jí tekly. „To mi Evička nikdy neodpustí, Evička nesnáší rvačky.“ Vyprávěla, jak se poprala u Apolináře – pro koho? no pro Evičku přece! – a Eva s ní pak nemluvila. Když se mrcha Majka vrátila do uklizené cely, líčila, co Evička: že teď zrovna má co kouřit a že se jí zlomená noha dobře hojí. Byla dost chytrá, aby neřekla, jak Eva Libušku odsuzuje, řekla jenom, jak se zděsila, když uviděla nabíhat Majčiny modřiny.

Žal smetl Libušku na zem. Majka s Evičkou mluvila, Majka byla s Evičkou víc jak dvě hodiny. A mluvila s ní, právě když ji Evička odsoudila! Libuška klesla u záchodu na všechny čtyři a kajícně událost odvyprávěla Toníčkovi. „Ona už mě nebude chtít vidět. Toníčku, co mám dělat?“ Ani Toníčkova rada nebyla upotřebitelná, jak by se mohla na Evičku vykašlat! A kvečeru mrcha Majka, ucho přitištěné ke dveřím, líčila, co slyší z chodby. Libuška neslyšela nic, hudební sluch měla, ale jinak byla stálou rýmou nahluchlá.

„Tiše. Nešustěte. Někoho chytili při koni.“

„U Evičky!“ lekla se Líba.

„Už ji odvádějí,“ referovala Majka.

Oslněná nedosažitelným snem, Libuška uvěřila všemu, sotva se vyslovilo jméno Evička. Když Majka řekla, že po hlasu by usuzovala, že chytili Evu, Libuše vůbec nezapochybovala. Evičku vedou do díry! Zas klesla u záchodu na kolena a začala se radit s Toníčkem. „Co mám dělat! Toníčku! Evu vedou do díry!“

Bylo nepsaným pravidlem, že z díry se už nikdo nevrátil na celu, z níž byl odveden, hrozilo, že Evičku vrátí někam na druhou stranu chodby. Už nikdy Evičku neuvidí! Evička se jí ztratí dodaleka! Libuška se tak rozezmítala na řetězu tužeb a vin („musím jí přece vysvětlit, Toníčku, jak to bylo s tou rvačkou!“), že naschvál vyvolala incident s referentkou a vysloužila si samovazbu. Majka to pozorovala s úsměvem snaživé holčičky, která chce vyhovět. „Sbalte si věci,“ řekla referentka a Libuška svítila nadějí, že ji na díře dají na stejnou stranu chodby, na jaké je Evička. A budou spolu mluvit! A vyžebrá pro Evičku cigarety. Jistě jste si domysleli, že žádnou Evičku do díry nevedli.

Epilog o Libušce mi vypravovala Naďa, nejženštější z žen, již ráda vylíčím, jen co na ni dojde řada. Sešla se s Libuškou v cele „předběžného zadržení“, nejšpinavějším koutku věznice, kde se též odbývá trest samovazbou; byly obě přijímány do vazby, Libuška do své druhé. Cela byla pro dva, spaly v ní tři, Libuška na kavalci ještě s další dívkou, Naděnka vedle nich, hlavu v hrůze zabalenou přikrývkou. Líba se neuměle pokoušela realizovat svou už ne pouze latentní lesbickou vášeň na dívence, která ji opravovala: „Auvej, tlačíš mi na močák.“ Ta věta byla Naděnce vyjádřením vězeňské můry. Potkat Líbu na ulici, začala by křičet. Tak se nezletilá stala během půl roku vězeňským postrachem, už to nebylo ztracené mládě, ale ramenatý rváč, který bez varování udeří první a bude to mít za svou ctnost. Konečně byla Libuška správně voražená pro život, který ji čekal.