Celá e-kniha Přítelkyně z domu smutku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
NADĚNKA
„Naděnká!“ slyším v duchu trumpetovitý hlas Anči, „láska moja!“ Anča byla lesba, svérázná mladá žena od Košic, bylo jí kolem pětadvaceti let a po nepříliš zdařeném začátku života přijela ochutnat svět do Prahy; Naděnka překročila šestatřicet. „Naděnká!“ vykřikovala Anča na plná ústa, rozmarně výhrůžná, „já ťa!“
Smyslné choutky přepadaly Anču s večerem, s rozestýláním postelí. Naděnka měla postel při jedné boční stěně cely, Naděnka při stěně protilehlé a mezi ně jsme na noc rozkládaly, rám těsně k rámu, čtyři postele další, přes den vyrovnané do paland a v noci zabírající všechen prostor. Jiná cesta tedy od Anči k Nadě nevedla, než po nich, matrace byly položeny na papundeklových deskách, už ztrouchnivělých a polámaných, Anča se do nich bořila neobratnými kroky. Zaháněly jsme ji, aby v deskách nezvětšovala díry, nebo se budeme zadnicemi propadat až k zemi, a Naděnka poděšeně křičela: „Ne! Ančo! Ne!“ Tiskla se do kouta a honem se převlékla z plátěné košile do oranžové pyžamové blůzy, honem honem, než Anča překročí naše lože; z hadru do hadru vklouzla co nejobratněji, aby Anča, nohy probořené do papundeklů a oči upřené na ni, zahlédla z její nahoty co nejmíň. Pak vlezla pod přikrývku, přitáhla si ji až k bradě, obalila se do ní, udělala ze sebe netělesnou mumii, utopenou ve špinavé vězeňské šedi.
Anča, mezitím jak se blížila k Naděnce dírami našich lůžek, splaskávala každým krokem ve své odhodlanosti, a když se, potlučená o kovové rámy, konečně ocitla u Naděnky, touha v ní rozpačitě zhasla. Jednou půlkou dopadla na Naděnčino ležení, druhou trčela nad vedlejší záchodovou mísou, a neodvážila se dotknout ani Naděnčina palce u nohy. Pouze zbožňujícíma očima obhlížela svou lásku, svůj vězeňský únik, své povznesení, a zvadla nikoli, že věděla, že by za činný milostný projev dostala výprask nejmíň od jedné z nás čtyř zbylých, ale protože Anča byla vůbec bijec, draveček i dobyvatel ženských těl jen pusou. To však vycítila neomylně, že Naděnka je snadná kořist, je Nicnežžena, která se neubrání žádnému milostnému útoku či nabídce. Kdyby byly samy, kdyby naléhala, kdyby se přiblížila v noci, kdyby prosila, dosáhla by Anča, po čem toužila; a Naděnka to o sobě věděla a třásla se pod šedivou přikrývkou nepředstíranou hrůzou. „Ančo! Ne! Ančo!“
Křičela sice, ale matně se při tom usmívala, a matný je úsměv Nicnežžen, matný, nepřítomný a lákavý. Někdy se Anča odvážila poposednout dál od sousedství záchodu, uvelebila se celým zadkem na Naděnčině posteli, šťastná už tou blízkostí, někdy i polibek ulovila, a Naděnka nedokázala Anču rázně odmítnout, jen se bránila, a bránila se jen tolik, aby Anču neurazila. V koupelně, kde se jednou za deset dní musela celá svléknout do své dívčí podoby, která hlasitě popírala, že by to štíhlé tělo už třikrát rodilo, byla Naděnka úplně bezradná. Pod zdvořilou záminkou, že sprchy jsou jen čtyři a nás je šest, podržela Denisa pevně Anču v našem rohu, aby se Naděnka v rohu opačném mohla bezpečně umýt. Vzduch býval v koupelně ledový, pára se z vody i nepříliš teplé rychle srážela a byla hustá, ve výhledu zacláněly i druhé ženy, Anča ulovila jen malé drobty Naděnčiny nahoty. „Prečo jej zbraňujete,“ žalovala se nám, „zkusí, a už nikdy nebude chcieť inak.“
Naděnka byla šestatřicetiletá a měla už odbyta všechna posvátná ženská poslání, jak je předpisuje zvyklost a život. Byla Dcerou, Manželkou i Matkou, a byly to pro ni než odbočky, jimiž prošla s ženskou trpností, ale jež jí zplna život neprosákly. Svět už je tak zařízen, že se nejdřív člověk někomu narodí a pak sám někoho dalšího počne nebo porodí, co zbývá, než se běhu světa poddat; matce se nevzpouzela víc, než aby nemohla být nazvána nevděčnicí, svoje tři děti milovala něžnou láskou, ale cítila se být spíš jejich čtvrtou sestřičkou, a manželství si znenáviděla, protože si ošklivila svého muže a bála se ho. A ani jemu se neodvážila vzepřít jinak, než pouze vnějšně, marným útěkem. Svou nejvnitřnější podstatou by se Naďa ráda něžně a vesele milovala, s…
