HELGA (poprvé)
Andy odvedli, aby mohli přivést Helgu. Odvádění vězňů z cely je taky zážitek svého druhu. „Sbalte si věci.“ Referentka vejde, řekne to, klap, zavře dveře. Sbalit věci znamená srolovat přikrývku, povlak na polštář, prostěradlo, pyžamo, rezervní ponožky a prádlo, ručník a zavázat vše do druhého prostěradla; kdo má něco vlastního, jídlo, dopisy, hřeben, kartáček na zuby, krém, mýdlo, já mívala i květiny, přidá to k tomu a čeká. Stažená postel, tvrdá, úzká, ale vaše, na vás odpudivě zírá nahotou. Máte ranec a – s výjimkou potrestaných, kterým sdělí, že jdou do díry, anebo už odsouzených, které vědí, že jdou na eskortu –, nevíte, proč je z vás Ahasver vyhoštěný z jakés takés zabydlenosti, ani kam vás povedou. V manipulaci musí být záhadnost, aby naháněla hrůzu. Někdy se mi zdálo, že vězně převáděli z cely na celu jen proto, aby jim dokázali svou moc. Jedna dívka se optala. „A kam půjdu?“, a mladá referentka zažertovala vtipem sobě odpovídajícím: „Na popravu!“
Tak taky Andy řekli „sbalte se“, Andy svázala svůj majeteček a do cely se vevalila hora masa a tuku. Doteď cítím ohlušení té chvíle, ten dojem závalu. V tom mase a tuku to samozřejmě nebylo, bylo to v drtivé razanci vstupu na scénu. Cela, tak dost stísněná, hrozila přetlakem vybuchnout. Ta neforemnost si dřepla zvysoka na mou postel, blond vlasy upravené do složitého účesu jen zvýrazňovaly její mohutnost, a vychrlila vstupní větu: „No to si představte, já jsem soudkyně, a oni měli tu drzost mě zavřít!“
Soudkyně? Kdo může být v roce 1981 v Československu soudcem? A zač může režim trestat svého člověka? Ve vězení stačí daleko méně, aby se člověk stáhl na pouhou pozorovatelnu. Panebože! Ze sto čtyřiceti žen, které jsou na oddělení, tu bude právě tahle prsatá vehemence zabírat místo po Andině půvabné zdrženlivosti. Žena zatím nepřestávala horlit proti světu, který tak špatně odplácí, a moje postel, tam jediné moje území, na něž mohu zvednout nohy, opřít se zády o stěnu a hledět ven na kus nebeské modři a zapomenout, kde existuji, sténala a vrzala pod rozvalenými stehny. Postel! Právo lehnout si přes den přiděluje lékař jako aspirin: na den, na dva, na tři dny, a lékařský recepis na postel visí zvenčí na věšáčku vedle dveří, aby služba měla přehled, kdo smí ležet a kdo ležet nesmí. Scény z filmů, kdy ubohého vězně dovedou do cely a on se zdrcen svalí na kavalec, by vězni v Ruzyni nazvali idylou. Jim je pro den přidělena kovová stolička bez opěradel a bez trnožů; lehnout si mohou nanejvýš na holou zem. Já si první týden dala mezi záda a studenou zeď polštář a seřval mě sám zástupce náčelníka věznice; i polštáře, stejně jako přikrývky a prostěradla, musí být pěkně vyloženy na spodním lůžku palandy. Když přišla Helga, měla jsem už vybojovaný lísteček na věšáku vedle dveří, moje postel stála volně, nezaklesnutá na druhé dvě, a na první pohled byla nejpohodlnějším místem v místnosti. Podráždilo mě, jak zamířila rovnou na ně. Snad kdyby nebyla tak rozvalená; snad kdyby řekla „s dovolením“; snad kdyby mi tak nebylo líto ztráty Andy; snad kdyby mě tak nenaježilo její ohromení, že ji soudcovství neochránilo před kriminálem; takhle jsem řekla: „Nesmíte sedět na posteli bez dovolení. Když vás takhle uvidí, budou na vás řvát.“ A pocítila jsem k sobě nechuť, že nedokážu říct rovnou, „to je moje postel, vstaňte z ní“ a v jakési převrácené zdvořilosti se vymlouvám na nařízení, které sama považuji za hanebné. Tak jsem pokračovala, ale co nejjemněji: „Tohle je moje postel, víte? Vaše je tamhle dole.“ Nepovlečená matrace naspodu palandy zívala ještě po Andy.
Zarazila se, přerušila výlevy, hned vstala. Ještě se neorientovala, byla nová, musela dát na vše, co se jí řekne, a taky viditelně chtěla udělat dobrý dojem; a zejména, jak jsem poznala později, byla odhodlána brát od života, jen co ten dá a od nikoho se ničeho nedoprošovat. Takže se neurazila, i když jistě čekala aspoň zvědavost, otázky, údiv, a ne že si proti ní budu hájit takovou prkotinu, jako je postel, a zareagov…
