ANDY RUMOVÁ PRALINKA
Paní Helenka, Andy a já jsme asi týden tvořily výstavní trojici. Vypadaly jsme tak uboze, že jsme strážné stály za hlasitý výsměch. Šly jsme z vycházky ze dvora, strážná zvaná Koloběžka stála na odpočivadle schodů, pohlížela na nás shůry, usmívala se křivě a řekla: „No vy jste se sešly.“ Posměch mířil proti mně, ale namísto dotčenosti, která by byla na místě, protože kdo mě uvrhl do vysmívaného stavu?, jsem se nám, když jsem si nás nezaujatě představila, taky musela zasmát. Prožívala jsem kritické dny, mé tělo se potýkalo s psychickým zatížením. Po mnohahodinových výsleších, na něž mě vodili jako do zaměstnání, jsem se vracela do neklidu cely a léky, které mi lékař předepsal po prvním záchvatu, jsem vyplivovala do záchodu. Léky mi ráno vysypala referentka rozdrcené v pytlíčku na dlaň a počkala, až prášek vsypu do úst, aniž se kdokoli obtěžoval mi říct, co bych to polykala; a tak než jsem bezpečně zjistila, o jaký lék se jedná, než abych riskovala, že budu při výsleších zblblá a povolná, raději jsem zůstávala neléčená. Tak jsem se já ploužila na pokraji mdlob a vedle mě se potácela paní Helenka, oblbená diazepamem a podpírající si předloktím ruky zdravé ruku zasádrovanou; starost o bílé miminko byla ale natolik náročná, že zase nestačila sledovat ostatní tělo, hlavně nohy, a neustále ztrácela balanc; a do třetice s námi kráčela Andy.
Ach Andy! Otevřely se dveře cely a stála v nich malá mladá Cikánka s tak obrovskou modřinou na pravé tváři a s okem tak zalitým sedlou krví, až z ní šel strach. Vypadala hrozně, tak zlotřile. K podobné modřině člověk těžko přijde bez vlastního přičinění a já si pomyslela, no ty tu budeš potěšení, ale Andy se zbytkem obličeje usmívala a svoje vězeňské vybavení, špinavou přikrývku, dvě prostěradla, povlak a polštář a dva modré ručníky položila plaše na volnou postel a počkala, až na kterou židličku jí dovolíme si sednout. Špatný první dojem pak ještě smazala, když referentka řekla suše: „Prohlédněte si hlavy,“ což znamenalo, dejte si pozor, abyste od Cikánky nechytly vši, a Andy se neurazila, a když referentka zavřela dveře, nenadávala na ni, naopak ochotně položila hlavu na stůl, abychom jí ji prohlédly; to ona nestojí o to chytit v tomto prašivém vězení, kde ji na díře nechali přespat v pěkné špíně, do svých krásných vlasů vši.
Málokterý strážný usnadní vězni přijetí do věznice; mě přijímala příjemná žena, která mě nechala dosytosti se osprchovat, ten však, co přijímal Andy, ji ani pod sprchu nezavedl. Na cele ale patří k bontonu slušné přivítání. Není ztracenějšího pocitu, než když se cela od nového vězně lhostejně odvrátí. Zatčení je smršť hrozivých dojmů, je to pád do obludného neznáma, klíče chřestí, mříže zapadají a chodby jsou ponuré, řady zavřených dveří se špehýrkami strašidelné, vězni v cele jsou zas první lidé, s nimiž se zatčený člověk setká, a proto platí: buď vítán, kdo přicházíš, až pak se ukáže, co jsi zač. Už jsem nebyla nováček, který váhá o cokoli si říct, a požádala jsem referentku, když je tak akurátní, o teplou vodu pro Andy. Andy si vděčně myla kudrnaté vlásky a stydlavě se zakrývala v koutě tureckého zařízení, které se poléváním z kbelíku dalo změnit ve sprchový kout.
A i pak byla sympaticky váhavá, zdrženlivá a vyčkávavá, řekla bych až noblesní, kdyby nebyla tak nechutně zřízená. Rozhodně nebyla vlezlá, drzá; promluvila, až když jsme ji oslovily my, totiž já: paní Helenku přítomnost Cikánky na cele zdrtila, bála se Cikánek, měla s nimi špatné zkušenosti, pohrdala jimi a žárlivě sledovala, jak Andy nabízím cigaretu. Tu první na přivítanou si Andy vzala, pak ale řekla, že má cigarety svoje, měla asi pět startek a i z nich nabízela. Sama pozornosti přijímala dvorně, skoro tak, jako by přijetím dárku chtěla udělat radost. A když si ověřila, že to není omyl, že se nepřeslechla, že jí opravdu vykám, podmaněná tou rovností zaujala ke mně ochranný postoj.
A tak jsme se my tři hrabaly z vycházky do schodů, na dvoře se mi udělalo zle a Andy, která mi …
