27
Prohledávání prvního a druhého patra Bílého domu zabralo téměř dvacet pět minut. Tři muži pracovali spolu: když prohledávali místnost za místností a kontrolovali všechny šatníky a prostory pod postelemi, jeden vždy druhé dva kryl. Aziz si byl jist, že ji najdou skrčenou v některém z šatníků, ale nenašli.
Sestupovali z druhého patra. Aziz, který kráčel v čele, přemýšlel.
Přemýšlel o budově, o tom, jak je stará, jak moc se má trápit tím, že nemůže přejít z jedné budovy do druhé, aniž by vyšel ven. Kdyby už měl prezidenta v rukou v jeho pracovně, nemusel by mít své lidi tak řídce rozptýlené. Aziz věděl, že jestliže chce, aby Američané přistoupili na všechny jeho podmínky, bude muset napřed zbabělého prezidenta dostat ven z bezpečí jeho krytu. A jeho jedinou nadějí bylo, že zlodějíček, dárek od Saddáma, svůj úkol úspěšně splní.
Aziz se náhle zastavil a otočil se čelem vzad. Bengazi a Ragib málem do svého vůdce vrazili. Byli již unaveni a jejich reakce se zpomalily.
Aziz ukázal chodbou zpět a řekl: „Pojďte za mnou. Musíme ještě něco zkontrolovat, když už jsme tady.“
S oběma muži po boku Aziz vyrazil směrem, odkud právě přišli.
Když sestoupili po schodech do prvního suterénu, Aziz otevřel protipožární dveře a vyšel do chodby. Na několik vteřin se zastavil, rozhlédl se na obě strany a pak se vrátil ke schodišti a pokračoval do druhého suterénu. Tam provedl totéž, i zde se zastavil dostatečně dlouho, aby chodbu prohlédl.
Když dorazili do třetího suterénu, Aziz ukázal na dveře schodiště a přikázal Ragibovi: „Ty počkáš zde.“ Spolu s Bengazim odkráčel chodbou.
Na konci chodby oba muži zahnuli doleva a pokračovali dalších deset metrů.
Azize ihned zarazilo, že neslyší žádný hluk. Když zlodějíčka kontroloval před zhruba čtyřmi hodinami, hluk byl dobře slyšet.
Aziz, poněkud zneklidněný změnou, zvedl svůj samopal. Bengazi vycítil napětí svého šéfa a udělal totéž. Vnější dveře, které Mustafa překonal už první noc, byly jen zpola otevřené. Když se Aziz přiblížil, spatřil jen část vnější místnosti prezidentova krytu, ale jeho zlodějíčka nebylo vidět. Aziz přešel doleva, takže mohl nyní přehlédnout pravou část místnosti. Stále nic: žádný zvuk, Mustafa nikde.
Aziz se nezastavil, prostrčil částečně otevřenými dveřmi hlaveň MP-5 směrem doleva. To, co spatřil, jej okamžitě vytočilo. Opřen o vzdálenou zeď seděl Mustafa a spal – krátké ruce složené na kulatém břichu, s pusou otevřenou a pramínkem slin stékajícím po tváři. Aziz udělal směrem k němu tři kroky a silně kopl do mužových nohou.
Mustafovy oči se okamžitě otevřely a Aziz mu strčil ústí pušky přímo před nos. „Co to k čertu děláš?“
Mustafa nervózně odpověděl: „Odpočívám.“
„To vidím. Proč nejedou vrtačky?“
„Taky potřebují odpočinek.“ Kasař se pokusil uhnout dál od zbraně, ale nebylo kam. „Když pojedou bez přestávky, spálí se.“
Aziz přestal mířit zbraní na mužovu tvář. Odpověď jej pro tuto chvíli uspokojila. „Pracuješ stále podle plánu?“
„Ano.“ Mustafa převalil své kypré tělo na koleno a vstal. „Po pravdě řečeno, mám už několik hodin náskok.“
Aziz se zájmem zdvihl obočí. „Opravdu? Kdy tedy očekáváš, že dveře otevřeš?“
Mustafa pohlédl na hodinky. „Budou-li pracovat vrtačky, myslím, že bych mohl dveře otevřít kolem sedmé dnes večer.“
Aziz se usmál. „To by mě velmi potěšilo.“ Poplácal malého muže po zádech a dodal: „Dobrá práce, Mustafo.“
„Díky.“ Mustafa s lehkým úklonem hlavy přijal vzácné ocenění.
Aziz se podíval na vyleštěné pancéřové dveře. Za méně než dvacet čtyři hodiny bude mít v rukou prezidenta. Mustafova novina, že je napřed před časovým plánem, pomohla zmírnit Azizovu zlobu nad ztrátou Hasana. Jakmile bude mít prezidenta, může si zhluboka s ulehčením vydechnout.
Opustit ‚zašitou místnost‘ bylo náročné. Jediné oko, které Rapp venku měl, byla průzkumná jednotka, kterou umístil v prezidentově ložnici. Ujistila jej, že je bezpečné opustit ‚zašitou místnost‘, ale Milt jej varoval, že velký šatník má vstup i z druhé strany, z ložnice první dámy.
„Jsem připr…
