31
Generál Flood, generál Campbell, ředitel Stansfield a Irene Kennedyová seděli vedle sebe na jednom konci dlouhého stolu v poradní místnosti Sboru náčelníků. Naproti nim seděli ministr obrany a ministr zahraničí, oba se svým pobočníkem. Když vstoupil viceprezident Baxter, spolu s Dallasem Kingem se usadili v čele stolu s dalšími pobočníky po levé a pravé straně.
Téměř dvě třetiny míst kolem masivního stolu zůstaly neobsazené.
Probíhající krize se podepsala na každém z nich. Krví podlité oči a lehký třes rukou byl následkem nedostatku spánku nebo příliš mnoha vypitých šálků kávy, nebo obojího.
Viceprezident Baxter spojil nejistě ruce a položil je na stůl. Políček, který mu King uštědřil, mu umožnil znovu nalézt smysl svého snažení a rozhodnost. Místo aby se zeptal na názory ostatních, Baxter pohlédl na ministra zahraničí a prohlásil: „Charlesi, chci, abyste pořádným kopancem popohnal OSN a zajistil, že k hlasování dojde do večera dnešního dne.“
Ministr zahraničí Charles Midleton naklonil hlavu a zeptal se: „Jak moc na ně mám tlačit?“
„Jak chcete. Pohrozte jim, že budete vetovat všechny rezoluce do začátku příštího století, pohrozte, že nezaplatíme příspěvky – udělejte, co chcete, abyste dosáhl toho, že hlasováni do večera proběhne. Až budou rukojmí propuštěni, vždycky se k tomu můžeme vrátit a nechat schválit rezoluci opačnou.“
„To nemusí být tak jednoduché,“ varoval Midleton, zatímco si rovnal brýle.
„To mě nezajímá. Udělejte to a o ostatní se budeme starat později.“
Ředitel Stansfield si odkašlal. „Promiňte. Nepředbíháme trochu?“
Baxter se zprudka otočil doleva. Neměl náladu o čemkoliv diskutovat. Měl pouze chuť vydávat rozkazy a dohlížet, jak jsou plněné. Ale nyní, když se podíval přes stůl na klidného, otcovsky vyhlížejícího Thomase Stansfielda, jeho nově nabytá sebedůvěra se zachvěla.
Stansfield měl docela určitě ten nejneškodnější vzhled, s jakým se kdy Baxter setkal, ale pověst, která starého špióna provázela, každého přinutila, aby si dvakrát rozmyslel, než s ním zkříží kordy.
Baxter se nenuceně opřel a zeptal se: „Co tím míníte, Thomasi?“
„Myslím, že by bylo moudřejší nejprve vše probrat a pak teprve rozhodovat, jak budeme jednat.“
„Jsem přesvědčen, že mám všechny informace, které potřebuji k tomu, abych učinil rozhodnutí. Aziz je ochoten jednat… jednat o životech Američanů, my mu výměnou musíme něco dát a něco udělat. A z humánního hlediska to budeme muset nejspíš udělat tak jako tak.“
„A co to bude?“ zeptal se nepříjemným tónem generál Flood.
„Zastavení týrání iráckého lidu.“
„My,“ začal popuzený generál Flood, „irácký lid netýráme. Saddám Husajn týrá svůj vlastní lid tím, že odmítá splnit podmínky své kapitulace. Rád bych všem připomněl, že válku začal on.“ Flood zapíchl tlustý ukazováček do stolu. „Zpravodajské informace potvrdily, že Saddám Azize financoval, aby provedl teroristický útok na půdě Spojených států. Víme-li toto, jak můžeme byť jen uvažovat o možnosti požádat OSN, aby ukončila sankce?“
„Nevíme jistě, zda jsou tyto informace přesné,“ odsekl viceprezident.
Thomas Stansfield pohlédl viceprezidentovi zpříma do očí a řekl:
„Za pravdivost této informace ručím celou svou kariérou a pověstí.“
Baxter cítil, jak ztrácí půdu pod nohama. Opřel se o opěradlo židle, zvedl ruce a prohlásil: „Nebudu tu sedět a obhajovat Saddáma Husajna. Nenávidím ho. Opovrhuji jím, ale chci osvobodit co nejvíce rukojmích, pak se můžeme vrátit zpět a vše napravit.“
„Vše napravit.“ Flood začínal zuřit. „A co když se nemůžeme vrátit a ‚vše napravit‘?“
„Myslím, že téměř všichni chápou, že jsme nuceni rozhodovat pod nátlakem. K čertu, ve skutečnosti s pistolí namířenou na naše hlavy.“
Flood upřel pohled na ministra zahraničí, který seděl přímo přes stůl.
„Charlie, jak moc se chtějí Francouzi vrátit do Iráku?“
Ministr neochotně, ale bez obalu odpověděl: „Velmi.“
„A co Jihoafričané?“
„Velmi.“
„A co Rusko?“
„Velmi.“
„Máme tedy nějaký důvod věřit, že poté, co dveře do Iráku otevřeme, všichni se za t…
