Převzetí moci (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

30

 

„Chápete, co dělá, že ano?“

Rapp seděl se sluchátkem polní vysílačky pevně sevřeným v levé ruce. Tupě zíral do zdi před sebou, zatímco naslouchal, jak mu generál Campbell tlumočil svůj názor na AZÍZŮV projev k národu. Přehráli mu AZÍZŮV projev ze záznamu a zeptali se, zda ho chce slyšet ještě jednou. Rapp odmítl. Přesně věděl, kam Aziz míří, a nepotřeboval ztrácet čas dalším rozborem.

Rapp kývl na to, co mu generál Campbell říkal, a dodal: „Přesně tak. Tahá vás, hoši, za nos.“

„Promiňte,“ ozval se na druhém konci přísný hlas.

„Za nos,“ opakoval Rapp, který slova nikdy moc opatrně nevybíral. „Chce, aby se viceprezident Baxter a všichni ostatní politici postavili do pozoru a sešli se s ním u jednacího stolu. Pak, až dostane, co chce, vrátí se na Střední východ, zmizí a příští rok vyrobí ještě víc bomb a zabije ještě víc lidí.“

„A co když opravdu chce mír?“ připojila se Irene Kennedyová.

„To nepřipadá v úvahu,“ důrazně odmítl Rapp.

„Jak si můžete být tak jistý?“

„Irene, tuhle hru na mě nezkoušejte. Nemám čas ani trpělivost tu sedět a poslouchat, jak si hrajete na ďáblova advokáta. Víte stejně dobře jako já, že Rafiquovi Azizovi je americký národ u prdele, stejně jako jeho arabští bratři a sestry. K čertu… jediní Arabové, o které se zajímá, jsou ti, kteří chtějí vymazat Izrael z mapy. A stejně tak všichni víme, že by nám všem podřízl krky, kdybychom se mu dostali do cesty.“

„O co mu tedy jde?“ zeptala se Kennedyová.

Rapp se opřel, vytáhl zpod sebe nohu a zamyslel se. Pohlédl na Riellyovou, opřenou v rohu s přikrývkou kolem sebe. Pozorně ho sledovala.

Odvrátil od ní zrak a pronesl: „Snaží se najít způsob, jak se odtud dostat, aniž by přišel o krk. Víme, že připravuje plány velmi puntičkářsky. Myslí na vše od začátku až do konce a připravuje si několik variant pro případ, že se něco nepodaří. Když přemýšlím o jeho záměrech, jediný velký problém, který vidím, je, jak se dostane odtud pryč… jak se dostane domů.

Můžeme se spolehnout na to, že dopodrobna promyslel, jak my zareagujeme. A proto můžeme předpokládat, že ví, že ve vládě bude silný tlak na totální útok. Kdyby dostal do rukou prezidenta, byla by nyní situace poněkud jiná. Hádám, že původně chtěl využít Hayese jako trumf pro vyjednávání, aby se dostal domů, ale když neuspěl, byl přinucen se stáhnout a použít jiný plán.“

„O jaký plán by mohlo jít?“ zeptal se generál Campbell.

Rapp pohlédl na Riellyovou, když o tom přemýšlel. Stále na něj svýma smaragdově zelenýma očima zírala. Věděl, že poslouchá vše, co říká, ale těžko s tím mohl něco dělat.

Rapp odhlédl a prohlásil: „Snaží se zmanipulovat sdělovací prostředky a tím i veřejné mínění. Ví, že bez prezidenta se domů nedostane. Zkusme se zamyslet,“ – Rapp se odmlčel, necítil se ve své kůži, když měl následující myšlenku říci před Riellyovou, ale opravdu nebylo vyhnutí. Odkašlal si a pokračoval: „Když se na to podíváte s odstupem, všichni víme, že jeden každý člověk držený jako rukojmí je nahraditelný, a víme-li to my, ví to i Aziz. Bude-li pokračovat ve svém agresivním, nepřátelském přístupu, nakonec nás přinutí vzít budovu útokem. Nemůžeme prostě sedět, zatímco on bude v přímém přenosu vraždit rukojmí. Tím, že vystoupil dnes ráno před veřejnost se svým zasraným mírumilovným přístupem, nám vzal vítr z plachet. Baxter nás nenechá jednat, dokud se nepokusí jednat v míru.“

„Souhlasím,“ řekla Kennedyová. „Nakonec, on ví, že každý z rukojmích je nahraditelný. Prezident byl jeho trumfovým esem, ale nedostal ho.“

Generál Campbell dodal: „Snaží se nabídnout politikům cestu ven bez jediného výstřelu.“

„Jo, ale to se nestane, dokud k tomu mám co říci já.“

„Železný muži,“ pronesl Campbell pevně. „Nechci, abyste dělal něco, k čemu nejste zmocněn. Poslední, co by nám scházelo, by bylo, kdybyste začal kolem zbrkle pobíhat. Irene a já teď jedeme do Pentagonu na schůzku, v mezičase chceme, abyste zůstal, kde jste. Až se vrátíme, budeme mít lepší představu o tom, jak budeme postupovat. Rozuměl jste?“

Rapp se podíval na zem a snažil se utlumit hněv. Už tuto lekci dostal. Neptej se, pokud víš, že se ti odpověď nebude líbit.

„Ano, pane,“ odvětil Rapp prostě a vrátil sluchátko do vidlice.

Na vteřinu se zarazil, podíval se na hlavní vypínač a zvážil svůj další krok. Po patnácti nerozhodných vteřinách vysílačku vypnul a podíval se na Riellyovou.

Anna Riellyová seděla bez hnutí v koutě, přikrývku pevně omotanou kolem těla. Milt Adams seděl v protějším rohu za Rappem a žvýkal ovesnou tyčinku.

Riellyová stále hleděla na Rappa a nakonec se zeptala:

„O čem jste hovořili?“

Rapp se na ni koutkem oka podíval a začal se přehrabovat v jednom z vaků.

„O ničem.“

„Myslím, že to o něčem bylo,“ nedala se Riellyová.

„Poslouchej, Anno, ty jsi reportérka. Nemůžu ti prostě všechno vyklopit.“

Riellyová se usmála. „Kdo jsi říkal, že jsem? Co si myslíš, že snad tvou vysílačkou zavolám do své redakce a poskytnu jim živý vstup?“

Rapp vytáhl z batohu další ovesné tyčinky a jednu Riellyové podal.

„Vezmi si, šťourej raději do ní.“ A s úsměvem dodal: „A už se na nic neptej.“

Riellyová si vzala tyčinku a když ji rozbalovala, zeptala se: „Pro koho pracuješ, Mitchi Kruse, pro FBI?“

„Ehm… ne. Ne tak docela.“

„Kdo tedy jsi? Voják?“

Rapp přešel otázku mlčením a stále cosi hledal v batohu.

Riellyová se usmála a řekla: „Hele, zachránil jsi mi život. Nestarám se o to, pro koho pracuješ.“ Stále na Rappa hleděla.

Rapp dlouhou chvíli pohled opětoval a přemýšlel, co má říci.

Nakonec odpověděl: „Anno, když ti řeknu něco jen mezi námi, slíbíš mi, že to nikdy nezveřejníš? Tedy, proto, že jsem ti zachránil život a tak.“

Při poslední větě se na Rappově tváři objevil úsměv.

Riellyová vzala otázku vážně. „Jsem reportérka. Cokoliv mi důvěrně řekneš, zůstane utajeno.“

S uchechtnutím prohlásil: „Můj táta říkával: ‚Nesnaž se přečůrat čuráka.‘“

Rapp studoval odřenou tvář Riellyové a rty, ze kterých mizela krev. Ještě jednou změnil téma hovoru, vytáhl z bojové vesty tužkovou baterku a řekl: „Podíváme se, jak jsi na tom dnes ráno.“ Podržel světlo před její tváří a poznamenal: „Chci zkontrolovat, jak ti reagují zorničky.“

Rapp podržel Rielyovou za tvář, nejprve prohlédl levé, pak pravé oko. Obě reagovaly v pořádku. Pak ji požádal, aby očima sledovala světlo, zatímco s ním pohyboval ze strany na stranu. I teď byl výsledek správný.

Vypnul baterku a opatrně se dotkl odřeniny na její tváři. „Bolí to?“ zeptal se.

Riellyová svraštila čelo a prohlásila: „Nevím. Jak to vypadá?“

Vteřinku zkoumal její tvář a pak přikývl. „Řekl bych, že po tom všem, čím jsi prošla, jsi na tom docela dobře. Zatraceně dobře,“ dodal slovníkem sobě vlastním.

Riellyová se trochu pousmála. „V tom případě se cítím dobře.“

Rapp pohlédl na Adamse, který právě snídal druhou tyčinku, a poznamenal:

„Řekl bych, že tu máme obyčejnou holku s tuhým kořínkem.“

„Také si myslím,“ odvětil Adams a důrazně přikývl.

Rapp obrátil pozornost zpátky k tváři Riellyové. Když se k ní naklonil, aby si poranění prohlédl, řekla mu: „Víš, ženy snášejí bolest lépe než muži.“

„Také mi to říkali.“ Rapp vylovil sterilní lihový polštářek z příruční lékárničky a balíček otevřel. Opatrně začal stírat zaschlou krev z koutku úst Riellyové, pak i lehkou odřeninu na tváři.

Když byl hotov, otočil jí hlavu ze strany na stranu, aby zjistil, není-li poraněná i jinde. Nemohl si nevšimnout zjevné krásy reportérky.

Měl lehký pocit viny, že za těchto okolností dovolil, aby se jeho mysl nechala volně unášet, ale nemohl si pomoci. Její kůže byla měkká a hladká a měla přesně ten správný odstín. Natočil ji bradu na stranu a všiml si pramínku zaschlé krve, který běžel dozadu za krk. Setřel krev a položil jí obě ruce na temeno hlavy. Riellyová sebou trochu cukla a odtáhla se.

„Bolí to?“ zeptal se Rapp.

Riellyová přikývla a Rapp s úsměvem poznamenal: „Kam se poděla tvá odvaha, kterou ses před chvílí chlubila?“

„Nevím, ale jak ses mě dotkl, bolelo to jako čert.“

„Zkus chvilku držet. Chci se podívat, jak je ta rána zlá.“

Rapp nadzvedl a rozdělil její husté hnědé vlasy. Rána byla dlouhá jen pár centimetrů, ale zdálo se, že je poměrně hluboká, skrz kůži určitě. Jednu ruku podržel na jejím temeni, druhou se natáhl za sebe a vytáhl další lihový polštářek. Aniž se otočil, řekl: „Milte, mohl bys pro mě něco udělat? Vezmi ty plány, které jsi přinesl, a rozlož je na podlahu.“

Rapp několikrát ránu vyčistil a pak nad ní mával rukou, aby se zbytek lihu odpařil. Tvář Riellyové se zkroutila bolestí. Po chvíli jí Rapp nechal vlasy volně padnout zpátky na ramena a posadil se na paty.

„Jak se teď cítíš?“

Riellyová zvedla ruku a opatrně si sáhla na hlavu. „Je to dobré, když se moc nehýbu.“

Nicméně Rapp si všiml, jak jí po tváři přelétl stín bolesti, když zvedla ruku.

„Co se děje?“ zeptal se Rapp.

Riellyová se lehce dotkla pasu. „Něco mě bolí na boku.“

„Můžeš se postavit?“

„Myslím, že ano.“

Rapp jí pomohl na nohy. „Bolí to vzadu, vepředu, nebo na straně?“

Ukázala rukou. „Vzadu a na straně.“

„Musím se na to podívat. Nebude ti to vadit?“

Riellyová pohlédla na soustředěnou Rappovu tvář a koutky úst se jí malinko zvedly. Položila si ruku na tvář a prohlásila: „Kdybych nemohla věřit tobě, pak už nevím, komu.“

Rapp se trochu začervenal a řekl: „Dobrá, tak se otoč, ať se mohu podívat.“

Riellyová udělala, co chtěl, a Rapp nadzvedl její tričko.

Její kůže měla od úzkého pasu nahoru bronzovou barvu, pak se zabarvení měnilo. V půli zad na levé straně se jí začala tvořit červená podlitina asi deset centimetrů dlouhá a osm široká. Podíval se, jestli neobjeví jasně červené čáry, ale žádné nenašel. Měkce se dotkl postižené oblasti, Riellyová žádnou bolest nedala najevo. Když však trochu přitlačil, prudce ucukla.

„Můžeš se několikrát zhluboka nadechnout?“ Riellyovou dýchání nebolelo a Rapp jí narovnal tričko. „Asi je to jenom podlitina, která sice může sviňsky bolet, ale je to desetkrát lepší, než mít zlámané nebo naštíplé žebro.“ S úsměvem dodal: „Ty musíš mít tuhý kořínek.“

Riellyová se trochu zasmála. „Mám hodně bratrů.“

Rapp přikývl. „Myslím, že budeš zase v pořádku, ale upozorňuji, že nejsem doktor.“

„A kdo tedy jsi, pane Kruse?“ trvala na své otázce Riellyová.

Stiskl jí rameno a poznamenal: „Mám tu ještě nějakou práci.“ Obrátil se k sedícímu Adamsovi a pokračoval: „Milte, potřebuji, abys mi ukázal všechna schodiště a výtahy, které vedou z tohoto patra do druhého podlaží a do přízemí.“

 

Dallas King už jel na druhou baterii. Během poslední hodiny a půl oddálil telefon od ucha jen na krátké okamžiky. Spěchal vedle viceprezidenta Baxtera spolu s doprovodem širokou chodbou okruhu E v budově Pentagonu.

Obklopovalo je množství vážně vypadajících agentů Tajné služby. King si pomyslel, že ten oddíl je přece jen trochu velký, byli koneckonců přímo v Pentagonu, ale teď měl jiné starosti. Zatímco celá skupina postupovala vpřed, moře lidí před nimi, zjevně zaměstnanců Pentagonu, se jim klidilo z cesty a lidé přilepeni na stěnách čekali, než jejich současný vrchní velitel kolem projde.

Všude panoval veliký ruch. Všichni AZÍZŮV projev k národu buď viděli, nebo o něm alespoň slyšeli. Přirozená otázka teď zněla: jak odpoví americká vláda? Odpověď byla ve skutečnosti úzce spjatá s jediným člověkem z Omahy ve státu Nebraska. Jmenoval se Reginald Boulay a přesně v tomto okamžiku předával Dallasu Kingovi výsledky průzkumu veřejného mínění „Husker Poll“. Boulay své průzkumy za mnoho let dovedl k dokonalosti. Mezi konzultačními firmami patřil k nejpřesnějším a své služby nabízel několika dobře platícím zákazníkům. Čísla z „Husker Poll“ se nikdy neobjevila v novinách či v televizi. Boulay výsledky nijak nezkresloval ani žádným z běžných způsobů neupravoval. Jeho cílem bylo získat co nejpřesnější výsledky. A dochoval toho tím, že drsně otevřené otázky kladl jednoduchou angličtinou. King nejprve hovořil s dvěma lidmi, kteří pro něj běžně průzkumy prováděli, ale ti jej nyní rozzlobili svou neschopností pochopit, o co mu jde. Záhy usoudil, že má-li někdy zaplatit Boulaye a jeho „Husker Poll“, teď je ten pravý čas.

King přikývl, když naslouchal Boulayovi, který mu sděloval výsledky svého průzkumu. Ačkoliv je upřímně očekával, byl přesto překvapen. Odrážely nový směr v Americe, zdálo se, že Američané odmítají soudit a zatracovat. King to cítil, když naslouchal Azizovi, a přemýšlel, zda je skutečně tak chytrý a ví, na které dveře klepat, nebo jestli jde o náhodu a Aziz je jen šťastným bláznem.

Pohledný King s potěšením naslouchal tomu, co mu Boulay sděloval. Podle „Husker Poll“ bylo více než šedesát procent respondentů přesvědčeno, že viceprezident Baxter má nejprve vyčerpat téměř všechny možnosti v úsilí vyřešit krizi mírovou cestou. V případě zrušení ekonomických sankcí vůči Iráku, s výjimkou sankcí týkajících se zbraní hromadného ničení, číslo vyskočilo na téměř osmdesát procent. Boulay doslova Kingovi vysvětlil: „Asi dvacet procent obyvatel by raději srovnalo Bílý dům se zemí, než by v čemkoliv teroristům ustoupilo, a nezmění na tom nic, cokoliv uděláte nebo řeknete.“

King tuto odpověď očekával. Horlivci na obou stranách politického spektra budou vždy. Ale o tyto lidi se nemusí starat. Zajímal ho zbytek obyvatelstva – oněch šedesát až osmdesát procent, kteří nebyli v žádné záležitosti příliš vzdáleni od středu. King cítil, že jeho úkolem, v roli politického poradce, je pokusit se získat tyto lidi na svou stranu, nebo, přesněji, umístit svého šéfa do jejich středu. Tímto směrem bude nadále postupovat. Poté, co požádal Boulaye, aby mu výsledky odfaxoval, King zavěsil a viceprezidentův průvod prudce zarazil. Popadl svého šéfa za paži, zastavil se u dveří po pravé straně a přitáhl si viceprezidenta Baxtera k sobě. Příslušníci Tajné služby byli zvyklí na tento druh polosoukromých konzultací mezi těmi, které ochraňovali, a jejich pobočníky. Neřekli ani slovo, k viceprezidentovi se obrátili zády a vytvořili kolem něj ochranný val.

King položil Baxterovi ruku na rameno a zašeptal: „Je to přesně tak, jak jsem si myslel. Přes šedesát procent lidí si přeje mírové řešení události, téměř osmdesát procent si myslí, že bychom měli ukončit ekonomické sankce vůči Iráku, pokud bude zachováno vojenské embargo.“

Baxter přikývl a otázal se: „Takže jsme v bezpečí, pokud zatlačíme na OSN, aby sankce ukončila?“

„Myslím, že ano,“ prohlásil King sebejistě. „A navíc, jestliže propustí další třetinu rukojmích, budeme mít opravdu dobré postavení, abychom mohli kladně zabodovat.“

Baxter ukázal dopředu k místnosti, kde se měla konat schůzka.

„Nebude se jim to líbit.“

King pokrčil rameny. „Nebude se jim líbit nic jiného, než vzít budovu útokem s celým batalionem útočníků. Musíte tomu zabránit. Musíte k tomu přistoupit z vyššího morálního hlediska. Musíte ochránit životy nevinných rukojmích.“

„A co politika? Co precedens?“ Baxter zatřásl hlavou. „Myslíme si, že za tím stojí americký národ, ale co Kapitol? Určitě se tam najdou zastánci tvrdé linie, kteří za to budou žádat krev. K čertu, někteří z nich jsou už teď nasraní, že jsme jim dali ty íránské peníze.“

„Do prdele s nimi,“ zavrčel King. „Budou vás nenávidět bez ohledu na to, co uděláte. A jestli uděláte, co si přejí, a pošlete tam jednotky, pak vás ukřižují zastánci tvrdé linie z levice.“ King zavrtěl hlavou. „Nemůžete vyhovět oběma skupinám. Musíte zůstat tam, kde stojí veřejné mínění, a na něm stavět. Jen to vás ochrání.“

Nyní byla řada na Baxterovi, aby zavrtěl hlavou. „To je pohodlné. Veřejné mínění, do kterého jste tak zamilovaný, lze předpovídat asi tak jako počasí.“ Baxter stále vrtěl hlavou. „Veřejné mínění je jako lůza. Je to prima jen potud, pokud můžete předvídat, kam se vrtne. Ale v okamžiku, kdy přitlačíte, otočí se… a jste v pasti.“

King pohlédl na svého šéfa propadlýma očima. Tři dny nepřetržitě pracoval, byl unaven, měl už dost skučení šéfa a měl sám mnohem větší problémy.

„Shermane“ – Kingova tvář se zkroutila opovržením – „možná byste s tím měl praštit. Jestliže nejste schopen vidět, že máme jedinečnou příležitost udělat z vás velkého státníka, hrdinu dne, politika, který vystoupil a vyjednal mír za pravděpodobně největší krize, které tento národ kdy čelil“ – King se odmlčel a potřásl hlavou – „v celé své historii? Pak byste asi skutečně měl nechat generála Flooda a ředitele Stansfielda a ostatní válečné štváče vzít Bílý dům útokem, zničit tu velikou budovu, zabít všechny lidi, kteří jsou uvnitř. Pak vejdete do historie jako řezník, který poslal padesát Američanů na smrt, jen proto, že se bál jednat.“

Baxter tiše stál a hleděl na šéfa své kanceláře. Nebyl zvyklý, aby s ním někdo takto jednal, dokonce ani člověk jemu rovný. A pravděpodobně tato skutečnost způsobila, že Kingova slova padla na úrodnou půdu. Je to pravda, pomyslel si Baxter. Chce-li se stát jednoho dne prezidentem, a to chce víc než cokoliv jiného na světě, bude se muset vzchopit a postavit se do čela jako vůdce. Pomalu začal souhlasně přikyvovat Kingovým slovům.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024