28
………………………………………
Ložnice, kterou kdysi sdílel Max s Lily, byla upravena pro péči o dlouhodobě nemocného. Roxanne úzce spolupracovala se zdravotníky i designéry, aby otci zajistila pohodlí a bezpečí.
Bez monitorů a přístrojů se to neobešlo, ale bez jasných barev a měkkých materiálů, na které si Max potrpěl, taky ne.
O nemocného pečovaly tři sestry, které se střídaly po osmihodinových směnách, praktický lékař a občas i specialista. Přesto měl Max vždycky v pokoji čerstvé květiny, nadýchané polštářky a široký výběr klasické hudby, kterou dřív tak miloval.
Na dveře na terasu sice přidali speciální zámek, aby se nemohl sám vydat na procházky, ale návrh jednoho z lékařů, aby nechali okno zamřížovat, Roxy striktně odmítla. Namísto mříží ho ozdobila novou krajkovou záclonou.
Její otec je možná vězněm své nemoci, ale nesměl se cítit vězněm ve svém domě.
Roxy potěšilo, když viděla, jak těmi krajkami na okně prosvítá slunce, a z pokoje zaslechla tóny Chopinovy hudby. Vstoupila odhodlaně dovnitř. Už dávno ji nešokovalo, že ji otec nepoznává. Naučila se žít s tím, že občas přichází lepší a občas horší dny. Když ho teď zahlédla u stolu, jak pilně v prstech prohání pěnové balónky, ulevilo se jí. Dnes byl spokojený.
„Dobré ráno, slečno Nouvelleová.“ Sestra z první směny si u okna četla knihu. Vzhlédla a usmála se na Roxanne. „Pan Nouvelle si před terapií procvičuje ruce.“
„Děkuji, paní Flecková. Pokud si chcete udělat desetiminutovou přestávku, LeClerc má pro vás čerstvou kávu.“
„To neodmítnu.“ Paní Flecková byla zdravotnice s dvacetiletou praxí a laskavýma očima. Před odchodem z pokoje se jemně dotkla Roxyiny paže.
„Ahoj, tati.“ Roxanne přešla ke stolu a políbila Maxe na tvář. Měl tak tenkou kůži, že často nechápala, jak něco tak křehkého vůbec udrží tlak kostí. „Dneska je moc hezky. Už ses podíval ven? Všechny LeClercovy květiny kvetou a Myšák spravil fontánu na dvoře. Možná bys tam rád zašel a podíval se na ni.“
„Musím cvičit.“
„Já vím.“ Stála s rukou na jeho rameni a sledovala, jak zkroucenými prsty stěží manipuluje s míčky. Těmhle prstům kdysi stačilo lusknout, aby zažehly oheň, ale na to bylo lepší nemyslet. „Představení se povedlo. Hlavně finále. Jen Oskar už tak narostl, že se ho Lily začíná bát.“
Klábosila dál, aniž čekala na odpověď. Jen zřídkakdy se stávalo, že by otec nějak zareagoval nebo se skutečně zapojil do rozhovoru. „Vzali jsme Natea do zoo. Byl jako u vytržení. Vůbec jsme ho nemohli dostat od hadů. On tak rychle roste, tati. Občas ho pozoruju a nemůžu uvěřit, že je to mé děťátko. Cítils se mnou taky něco takového? Díval ses na mě někdy tak užasle, jako bys nechápal, že jsem z tebe mohla vzejít?“
Jeden z míčků spadl na podlahu. Roxy se pro něj sehnula, a když ho otci vracela, zůstala ve dřepu, aby mu lépe viděla do očí.
Max rychle uhnul pohledem, jako když se pavouk běží schovat do temného kouta. Ale ona trpělivě vyčkala, dokud se na ni znovu nepodíval.
„Taky sis dělal starosti?“ zeptala se měkce. „Pořád a pořád, během každodenní práce? Jako by měl člověk strach, jestli něco nesprávného neřekl, neudělal, nevybral? To nikdy nebude snazší, co? Mít dítě je zároveň krásné i děsivé.“
Maxovi se na tváři pomalu rozvinul úsměv. Pro Roxanne to bylo jako východ slunce nad pouští. „Jsi moc hezká,“ řekl a pohladil ji po vlasech. „Ale teď musím cvičit. Nechceš přijít na představení, až budu přeřezávat ženu na dvě půlky?“
„Ano.“ Dál pozorovala, jak přesunuje balónky. „To bude prima.“ Chvíli mlčela. „Luke se vrátil, tati.“
Balónky se točily dál, jen Maxův úsměv povadl. „Luke,“ řekl po dlouhé pauze. A pak znovu. „Luke.“
„Ano. Rád by tě viděl. Můžu ho přivést?“
„Dostal se z té bedny?“ Svaly v otcově tváři se začaly chvět. Balónky mu vypadly z ruky a rozkutálely se do všech stran. Pak úzkostně zvýšil hlas. „Dostal se ven?“
„Ano.“ Roxy ho rychle vzala za ruce. „Je v pořádku. Za chvíli se sejdeme. Mám ho k tobě zavést?“
„Ne, když musím cvičit.“ Maxův hlas se skřehotavě zlomil. „Musím cvičit. Jak to mám uděl…
