Část třetí
…………………………………
To drsné kouzlo zde si odříkám.
William Shakespeare
25
………………………………………
Najednou byl zpátky. Pětileté zmizení zakončil jako správný kouzelnický veterán velkolepým, dramatickým entrée. Jeho jedinému divákovi to vážně vyrazilo dech.
Na chvíli.
Muž, který tak dovedně tiskl své rty na její, nebyl žádnou iluzí. Byl to člověk z masa a krve. Zažívala bolestný, ale důvěrně známý pocit – tíha jeho těla na jejím, vůně vlasů a burcující tep srdce tam, kde se jí dotýkal.
Byl skutečný.
Byl doma.
Patřil k nejnižším formám života, jaké se kdy mrskaly v blátě.
Stiskla jeho vlasy v pěsti a trhla jimi, až vyjekl.
„Ježíši, Roxanne…“
Tohle rozptýlení potřebovala. Natočila se, nabrala ho loktem do žeber a kolenem mu namířila do rozkroku. Koleno zachytil včas, ale vzápětí dostal loktem do brady.
Před očima se mu zajiskřilo. V příštím okamžiku ležel na zádech, Roxy dosedla na něj a chystala se mu zarýt nehty do tváře.
Popadl ji za zápěstí, aby mu nevydrápala oči, a chvíli zůstali v té pozici, která jim přinášela nepříjemně smyslné vzpomínky.
„Pusť mě, Callahane.“
„Chci odsud odejít bez škrábanců na obličeji.“
Snažila se vyprostit, ale za těch pět let rozhodně sílu neztratil. Kousání by ji možná uspokojilo, ale připadlo jí nedůstojné. Vzdala to.
„Nech si svůj obličej. Mě nezajímá.“
Pustil ji, ale zůstal ve střehu, dokud nevstala, sebevědomě, jako když se bohyně rodí z vln.
Pak také vyskočil, obratně a s maximální úsporností pohybu, přesně jak si ho pamatovala. Mlčky se odvrátila a šla si nalít trochu šampaňského. Bublinky ale její stažené hrdlo neosvěžily. Jen tím získala čas, minutku, kterou potřebovala, aby se před ním citově obrnila.
„Ještě jsi tady?“ zeptala se pak.
„Musíme toho hodně probrat.“
„Ano?“ znovu se napila. „Že mě nic nenapadá.“
„No, tak budu mluvit jen já.“ Překročil rozlitou vodu a rozházené růže a šel dopít víno. „A ty bys pro jednou mohla poslouchat.“ Švihem zachytil její ruku, když se mu pokusila chrstnout víno do tváře. „Ještě se chceš prát, Rox?“ Jeho hrozivě hluboký tón bohužel vyvolal chvění na její páteři. „Pohraješ.“
Měl pravdu. Vztek jí nutil vrhnout se na něho znova, ale zase by skončila na lopatkách. Měla však ještě jiné zbraně. A rozhodně je použije všechny, aby mu těch pět let nějak vrátila.
„Na tebe je dobrého vína škoda, Callahane.“ Když povolil stisk, klidně donesla sklenici ke rtům. „Zato můj čas je drahý. Chystám se na schůzku, takže mě budeš muset omluvit.“
„Jsi volná až do zítřejší tiskovky.“ Zvedl sklenici k přípitku. „Už jsem se ptal Myšáka. Co zajít na tu večeři? Všechno si vyjasníme.“
Roxy nechala zlost doutnat pod povrchem a posadila se ke stolku. „Děkuji, nechci.“ Odložila víno a začala si krémem stírat jevištní líčení. „To bych šla radši se vzteklým netopýrem.“
„Tak si promluvíme tady.“
„Lukeu, čas běží.“ Odhodila špinavý ubrousek. Všiml si, že pod vrstvou make-upu je ještě krásnější než dřív. Žádná z fotografií, které za ty roky nasbíral, se skutečnosti nepodobala. I jeho touha při setkání zoufale rostla.
„A jak tak běží,“ dál si klidně natírala krém na obličej, „některé věci vyniknou a některé ztratí význam. A to, co bylo mezi námi, se vytratilo docela. Takže nic nevyjasňuj, ano?“
„Já vím, že jsem ti ublížil.“ Ať už chtěl říct cokoli, slova mu zamrzla v krku, když po něm v zrcadle střelila pohledem plným bolestných emocí.
„Ty nemáš ani ponětí, cos mi udělal,“ pronesla sotva slyšitelně, a přesto ho zasáhla. „Ani ponětí,“ opakovala. „Milovala jsem tě celou svou bytostí a tys všechno zničil. Zničils i mě. Ne, nesahej na mě,“ sykla, když zvedl ruku k jejím vlasům. „Už na mě nikdy nesahej.“
Nechal ruku pomalu spadnout. „Máš plné právo mě nenávidět. Chci jen, abys mi dovolila všechno vysvětlit.“
„Tak toho chceš moc. Ty vážně věříš, že bys slovy mohl něco napravit?“ Otočila se v židli a pak vstala. Vždycky byla silná, vzpomínal si. Ale teď mnohem silnější a vzdálená jako člověk na měsíci. „Že mě nějaká výmluva, se kterou přijdeš,…
