Celá e-kniha Zlato přichází v cihlách ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 9
Svého času mohla Obchodní komora pět na Valleydale chvalozpěvy. Hory, porostlé indiánskými borovicemi, hustými trnitými křovisky, bobulovitou medvědicí a v nižších polohách duby virginskými, přecházely v mírně zvlněnou pahorkatinu a nakonec v úrodné údolí.
Teď to byla spousta kamení naskládaného do zubatých hřebenů, jak ho tam vysypaly při těžbě zlata běžící pásy rypadel. Dávné ledovce a řeky svou činností kameny zaoblily. Kdysi to byly obrovské balvany, jejichž nynější pozůstatky se ve slunečním světle leskly jako vybělené kosti na poušti. Tu a tam byly patrny snahy terén urovnat a osázet půdu ovocnými stromy. Mohutné duby na zvlněných úbočích nedotčených rypadly vrhaly na zem temné skvrny lákavého stínu. Do svahů tu a tam pronikly vinice a místy se zelenaly ovocné sady. Připomínaly, jaká musela tato krajina kdysi být.
Řeka vytékající z hor pronikla blízko města Valleydale skalní průrvou, její tok se rozšířil a zklidnil, pak se ocitl mezi ošklivými hromadami kamenité hlušiny.
Vyhledal jsem motel a dal se zaregistrovat; kromě poznávací značky agenturního auta jsem dal zapsat i jméno Donald Lam. Pro případ, že bych musel později doložit policii každou minutu svého času, jsem se chtěl vyhnout podezření, že jsem vystupoval pod falešným jménem nebo že jsem chtěl utéci.
Bez otáleni jsem se dal do práce.
Lidé, kteří ve Valleydale zůstali, bagrování zlata upřímně nenáviděli. Původní majitelé půdy všechno rozprodali a odešli do větších měst. Těžaři sem nejdřív přinesli prosperitu v podobě mezd, opravárenských dílen a úřadů, a potom vymrskali půdu. Opravárenské dílny se přesunuly jinam. Úřady zůstaly opuštěny. Ve městě zavládla beznaděj. Ti, kteří zůstali, šli sklíčeně za svou prací a jejich chůze byla chůzí malátných, apatických lidí, kteří ztratili šanci na něco vsadit a vyhrát a kteří se lopotí dál jen proto, že nemohou přijít na to, jak tomu udělat konec.
Co se stalo se záznamy těžařské společnosti, nikdo nevěděl. Úřady nikdy nebyly na jednom místě. Obchodní knihy se ztratily, strojní zařízení bylo pryč, zaměstnanci byli bůhvíkde.
Vyptával jsem se, jestli někdo z bývalých zaměstnanců přece jen nezůstal. Jeden člověk, majitel obchodu s konfekcí, měl dojem, že nějaký poustevnický starý mládenec jménem Pete X. Y. pracoval při průzkumu terénu se sbíječkou a potom na některém z prvních rypadel. Obchodník neznal Peteho příjmení ani jeho přesnou adresu, ale Pete prý měl nějakou boudu asi míli po proudu. Byl u ní pruh půdy, který zůstal těžbou nedotčen. Pete občas chodil do města na nákup. Platil v hotovosti. Podrobnosti o tom, jak žije, zřejmě nikdo neznal, protože byl nespolečenský.
Dověděl jsem se, že nějaká nová společnost má v plánu použít jakýsi nový vynález, který umožní přemístit kamení dospod a zeminu zpátky nahoru. Pamětníci říkali, že i po přemístění zeminy by trvalo léta, než by se na ní dalo něco pěstovat. Jiní zas měli názor, že s pomocí vědecky fundovaného zúrodnění by mohla půda rodit okamžitě. Nikdo se však nepokusil shrnout fakta a dojít na jejich základě k rozumnému nestrannému závěru. Ventilovali v první řadě své mínění a opírali je o účelově vybrané příklady, pověsti a nezaručené zprávy. Co s jejich míněním nesouhlasilo, to prostě ignorovali. Pochopil jsem, že se toho od nich moc nedovím.
Když jsem našel Peteho boudu, už se stmívalo. Měla okna na všechny strany – byl to původně provozní objekt obsluhy rypadla. Asi polovina oken byla zakryta cínem, který Pete na tenko vyklepal z naftových kanystrů a upevnil do okenních otvorů.
Petemu se blížila sedmdesátka. Byl statný, ale zbytečného neměl na těle nic a držel se zpříma. Příjmení měl Digger.
„Co si přejete?“ zeptal se a ukázal mi na ručně vyrobenou lavici u zchátralého sporáku, vyhrabaného z nějaké hromady odpadu. V kamnech hořel oheň a v hrnci mírně bublaly boby.
„Pokouším se něco dovědět o minulosti tohoto kraje,“ řekl jsem.
„K čemu vám to je?“
„Jsem spisovatel.“
„A o čem píšete?“
„O historii bagrování zlata.“
Pete vyndal z úst d…
