Kapitola 14
Tokamura Hashita seděl na kraji lůžka, mžoural do světla a naslouchal mému návrhu. „Hashito, experti na tyhle záležitosti tvrdí, že džiu-džitsu není k ničemu. Není prý nad nože z tvrzené pryže a prázdné revolvery. Že prý se to může prakticky vyzkoušet a že z tebe nakonec bude šněrovadlo. Jsou ochotni vsadit padesát dolarů. Pokusil jsem se jim předvést, cos mě naučil, a dopadlo to tak, že mě nacpali do popelnice a řekli, že právě tak to udělají s tebou.“ Světlo se mu odráželo v očích, jako by měly lesklou vrstvičku černého laku. „Dovolte prosím,“ řekl. „Zasadíte žalud a za čas je z něho moc veliký dub. Ale z mladého stromku nemůžete mít stavební dříví. Musí se mu dopřát čas, aby vyrostl.“
„No, když myslíš, že to vyjde, jak říkáš, rád si to nechám předvést; ale zatím se věci mají tak, že to vypadá jako propagační akce. Těch padesát dolarů na přijetí jejich sázky mám.“ Vstal, vklouzl do slaměných sandálů, přesunul se ke skříni, otevřel ji a oblékl se. Když skončil, obrátil se ke mně a v očích měl červená světélka.
Vyšel jsem na chodbu. Vzal si plášť a klobouk a šel za mnou dolů, kde už u chodníku čekal taxík a tachometr počítal čas. Celou cestu do sázkařského klubu nepromluvil ani slovo.
Když měl na sobě šaty, byl to docela pohledný chlapík, až na poněkud silné boky. Ale nebyl to tuk, nýbrž silné svaly, a ty mu dodávaly robustní vzhled.
Přistoupil jsem ke stolku s ruletou a pustil se do sázení. Stál několik kroků za mnou a pohrdavě přihlížel.
Vtom mě zahlédla bruneta, která minule přebrala Ester Gardové rande, a rychle odvrátila zrak. O chvilku později nenápadně z místnosti vyklouzla dveřmi s nápisem „Nevstupujte“. Dal jsem Japončíkovi několik žetonů, řekl: „Rozestav je“ a hry jsem zanechal. Bruneta se vrátila, něco řekla chlápkovi u kola rulety a dívala se, jako by mě v životě neviděla.
Japončík postavil žeton na číslo třicet šest. Kulička poskakovala a drnčela, a když se kolo zastavilo, zůstala v žlábku třicet šest.
Krupiér všechny žetony stáhl.
„Můj přítel měl žeton na šestatřicítce,“ řekl jsem.
Krupiér se na mě podíval a zavrtěl hlavou. „Pardon, asi jste se zmýlil.“
„Čerta jsem se zmýlil,“ řekl jsem a obrátil se k Hashitovi. „Kam jsi ten žeton položil, Hashito?“ Položil silný ukazováček na šestatricítku.
„Bude si to muset vyřídit se šéfem,“ řekl krupiér. Zčistajasna se vedle mě ocitl nějaký muž a řekl: „Tudy.“ Bylo to tak prosté, tak vzdálené filmovým výjevům, kde vás vezme z každé strany jeden muž se sevřenými rty – prostě jste postaven do situace, že musíte protestovat, je vám řečeno, abyste se obrátil na manažera, a dovedou vás ke dveřím s nápisem „Nevstupujte“.
„Pojď se mnou, Hashito,“ řekl jsem. Člověk, který nás doprovázel, zůstal venku a zavřel za námi dveře. Zámek cvakl, byl to pravděpodobně elektrický pojistný zámek, ovládaný tlačítkem někde na manažerově stole.
Manažer byl chlapík s tenkými rty, vysedlými lícními kostmi, šedýma očima a s nervózníma rukama. Jeho dlouhé, štíhlé prsty vyvolávaly dojem křehkosti. Měl ruce básníka, hudebníka – nebo hazardního hráče.
Pohlédl na mě a řekl: „Posaďte se, Lame,“ pak upřel tázavý pohled na japončíka.
„Tenhle chlápek položil žeton na šestatřicítku,“ řekl jsem. „Vyšla mu šestatřicítka, a krupiér všecky žetony stáhl.“
„Dolarové žetony?“ zeptal se manažer.
Přikývl jsem.
Otevřel zásuvku, vyndal sloupec stříbrných dolarů a postavil ho před japončíka. „Tak prosím,“ řekl, „jsou vaše.“ Pak upřel zrak na mě a řekl: „Když vás tady mám, Lame, můžete si sednout k tomu stolu tamhle a napsat prohlášení, že jste byl v době vraždy Jeda Ringolda v jeho pokoji, že jste prohledal jeho kapsy a vzal z nich šek na deset tisíc dolarů, splatný v hotovosti.“
„Jděte se vycpat,“ řekl jsem.
Otevřel krabici na doutníky, kterou měl na stole. Víčko se se zvláštním cvaknutím otevřelo, ale uvnitř byly jen cigarety. Jednu si vzal a krabici zase zavřel. Pohnul krabicí sotva o vlas, ale patrně byla spojena se stolem a bylo v ní signální zařízení s linkou, která procháze…
